NY- kapitola čtvrtá: let

21. června 2015 v 20:52 | Maryška |  Výlety
Příšerné pocity prvních okamžiků - podle mě trvající nejméně hodinu, kdy se letadlo, ten obrovský a těžký stroj, vzneslo nad zem, a mě přivařilo hrůzou do sedačky, začaly ustupovat. Už jsem nebyla tak přimáčknutá k opěradlu: že by se zmenšil úhel?

Otevřela jsem oči a všimla si, že ta maličká obrazovka přede mnou obživla. Když jsem na ni sáhla, začala se měnit. Vida, to je tablet! A něco mi ukazuje, třeba to, kde se na trajektorii zrovna nacházíme. Bohužel, teprve na začátku. Nebo v jaké jsme výšce, a jakou rychlostí letíme. To snad ani nechci vědět. Proboha, však my jsme v nějakých sedmi kilometrech a pořád stoupáme! A ke všemu ještě letíme 800 kilometrů za hodinu! Jak jsem mohla dovolit, že dobrovolně letím takovou rychlostí? Mrknu z okna, jak ubíhá krajinka. Dostalo se mi překvapení. Vypadalo to, alespoň z mého okýnka, že se vysloveně ploužíme. Tak to je nějaké renónc, co vidím, to není žádná nadzvuková rychlost, tahle jízda s hnojem! Z toho by mi nemuselo být špatně, konstatovala jsem, a začala přemýšlet, jakou činnost vyvinu, než dorazíme do Düsseldorfu.
Mrknu nenápadně, co dělá černoch vedle mě. V ruce balíček bonbónů, a stoupání nestoupání, zase pusu od ucha k uchu, a sleduje film. Jéjda, když je tam film, bude tam i muzika. A taky že jo! A hodně! Celé desky, třeba Simon a Garfukel, Queeni, nebo dokonce Bach! Sláva, to by mi mohlo pomoct k odreagování. Ale jak z toho vytlačit zvuk? Podívám se vedle, můj muž, jako vždy připraven, v uších svoje vlastní sluchátka a mého tragického stavu si vůbec nevšímá. Chtěla jsem mu navrhnout, že když jsme blízké osoby, měli bychom si půjčovat všechny věci, tedy i sluchátka, ale pak jsem si vzpomněla na ten jeho velikostí sice dovolený, ale podle mě zbytečně gigantický kufr, který balil dva dny, a já se mu za to vysmívala. Holt, na rozdíl ode mě, má teď sluchátka. Už jsem chtěla spustit přednášku o tom, že i velká letecká společnost může mít své mouchy, když v tom vidím letušky, jak něco roznášejí. Jakoby mě slyšely. Sluchátka.
Než jsem se trochu rozkoukala, přišlo další hlášení: zase nám děkovali, že jsme s nimi letěli, že se máme připoutat, a spoustu dalších, jistě důležitých věcí, kterým jsem tak úplně nerozuměla. To nevadí, paní měla uklidňující, příjemný hlas, němčina v jejím podání vypadala jako libozvučný jazyk. Opět letušky každého obešly, zkontrolovaly zapnuté pásy, a stejná hrůza nastala znovu: tentokrát směrem dolů. Dokonce se mi zdála ještě horší. Co když nám zatajili, že vlastně padáme, protože se třeba urvalo kus křídla, na které zrovna nevidím, anebo vybouchl třicátý pátý motor, či kolik jich takové letadlo může mít? Aby nás uklidnili, tak nám nabulíkují, že budeme přistávat, to jsou staré finty, na to jim neskočím, a přitom pilot zoufale hledá volnou plochu, kde by nouzově přistál v tom hustě osídleném kraji, co vidím pod sebou. Zoufale jsem se rozhlédla po ostatních pasažérech. Černoch se stále usmívá a žvýká, nikdo nepanikaří, všichni disciplinovaně sedí, někteří se dokonce klidně baví! To by mohla být známka, že přistaneme na letišti, a ještě k tomu na tom správném. Jen aby pro nás měli místo, napadla mě další obava, a my nemuseli zbytečně kroužit okolo, to se přeci taky stává! Pilotovi řeknou, že musí počkat, než jiné letadlo odletí, prostě obsazeno jak na záchodě, a nám uletí spoj do ňujórku! No to by si ale ode mě pěkně slízli! Ještě nevím, jakou řečí, německy si sotva objednám kafe, tak třeba česky, to mi nadávání jde, ale počkejte, já vám ukážu! To si vaše aerolinky za klobouk nedají! Buď urychleně přistaneš, nebo… ! nebo… maminko, já už nikdy nebudu nadávat, ani mluvit sprostě, a budu po sobě uklízet, jen ať už prosím prosím sedíme na pevné zemi!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 L. | Web | 22. června 2015 v 9:18 | Reagovat

:-)))

2 jesenickamarishka | Web | 22. června 2015 v 18:17 | Reagovat

:((

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama