Ples (1)

17. března 2015 v 22:16 | Maryška |  Něco navíc...
"Myslím, že nastal čas, kdy bychom mohli vzít holky na velký lázeňský ples do Luhačovic," zavelel Justýn, hlava a živitel rodiny, od rozečtených novin.


"Není to brzo? Vždyť mají teprve patnáct a sedmnáct," pronesla od zašívání Máša, jeho žena.
"Není. Dostal jsem čtyři lístky, co bych s nima dělal?" ukončil další polemiku Justýn, "a mají vůbec nějaké šaty? Je to docela významný ples, budou tam mí obchodní partneři."
Bylo jasné, že se svými hezkými dcerami hodlá pochlubit.
"Dohlídnu na to," řekla Máša a šla za nimi do dětského pokoje. Jarmilka s Klárou byly v kouzelném věku. Mladší Jarmilka, hubená jako tyčka, chodící ještě posledním rokem do základní školy, měla v pokoji hotový kosmetický salón. Přinutila své rodiče k nákupu speciální komodky o čtyřech šuplících, které měla napěchovány rtěnkami, řasenkami, podkladovými krémy, povrchovými krémy, konturovacími tužkami, micelárními vodami, a těžko pojmenovat, čím dalším. Věnovala tomu veškeré své kapesné, a na narozeniny a Vánoce si už dva roky nepřála nic jiného. Pokud by si snad Máša dovolila poznamenat, že pět řasenek je zbytečně mnoho, dostalo by se jí řádného poučení. V tom lepším případě. Při horší Jarmilině náladě by se Máša setkala s opovržlivým pohledem a nějakou větou typu: dneska je úplně jiná doba a vy staří byste se k těmto věcem neměli vyjadřovat, je to vždycky trapas.
To, co měla jedna v kosmetice, měla druhá ve skříni. Klára už absolvovala taneční a všechny své peníze vrážela do šatů a lodiček, kabelek a náušnic. Všechny doplňky musely absolutně ladit, jinak nešla vynést ani koš.
"Jaruš," oslovila Máša mladší dceru a naklonila se blíž k jejím uším se sluchátky, "taťka by vás chtěl vzít do Luhačovic na ples, co na to říkáš?"
Jarmila si sundala znuděně jedno sluchátko a odvětila:
"Mami, prosím tě, já za to nemůžu, že jste mi dali to nejtrapnější jméno na světě, ale už ti to opakuju poněkolikáté: vážně by ti dělalo problémy oslovovat mě Jarys? A co si vlastně říkala?"
Máša jí to zopakovala.
"Tak není to špatný nápad, když mi Klarys půjčí ňáké šaty. Jak sis mohla všimnout, žádné nemám."
"Tak se holky domluvte," uzavřela Máša a šla si po svých. Na dvojnásobnou pubertu svých dcer neměla pokaždé náladu. Za chvíli doletěla do kuchyně Klára:
"To si jako myslela vážně s tím plesem? Si děláš legraci, né?"
"Nedělám, a navíc to vymyslel tatínek."
Klára zajuchala:
"Bezva! Ale je ti doufám jasné, že nemám co na sebe?"
Máša zvedla překvapivě oči od zašívání a pronesla:
"Vždyť máš nedávno jedny nové!"
"Proboha, mami, snad už jsem ti včera říkala, že jsem je půjčila Hedr, a ona mi za to půjčila tu super růžovou kabelku. Bez ní bych nemohla jít minulý týden na ten ples gymplu! Teda ty máš sklerózu!"
Máša nemusela dlouho tápat v paměti, aby ji napadly nejmíň troje další šaty, ale Klára jí předběhla:
"Ani neuvažuj o tom, že bych si vzala ty modré! Už jsem je měla na sobě tolikrát, a navíc v nich mám děsnou prdel!"
"Kdo ti to říkal, prosím tě?" užasla Máša.
"No kdo, Luby to říkal."
Luby byl chlapec od Hedr. Máši se chtělo říct, že Hedr má mnohem větší zadek než Klára, ale spolkla to.
"A co ty fialové, ty ti přece každý chválí!"
"Né, ty má teď Terka. A navíc jsou krátké, to se nehodí na tak nóbl ples. To jsou tvoje slova, že ples je slavnostní příležitost, ne? Sama máš dlouhé a mě ženeš do krátkých. Já prostě nemám co na sebe. Ty barevné se hodí leda tak pro ségru, ta stejně vypadá hrozně, šaty už ju nezachrání."
Poslední větu řekla hlasitěji a srozumitelně, protože Jarmila zrovna přicházela.
"Myslím, že budeš ještě škemrat, abych tě nalíčila. Když ses posledně líčila sama, nevšiml si tě ani Koritár, a to už je co říct, ten se otočí i za Procházkovou, a ta má ještě větší prdel než ty."
Máša si musela poručit, že tento hovor není veden s ní, a začala z jiného soudku.
"Takže zítra vyjedeme už dopoledne a stavíme se někde, ne?"
"Jak tě znám, tak to zase bude nějaké muzeum," procedila Jarmila a otevřela ledničku.
Klára nezaváhala ani na minutu:
"No jasně, že se stavíme, třeba do Šantovky, tam bych mohla sehnat nějaké růžové šaty, když už mám doma tu růžovou kabelku. Pojedeme přes Olomouc, ne?"
"Musím vás upozornit, že pokud na mě navlečete šaty, nemám k nim vůbec žádné boty. Ani silonky. V šatech, jak víte, nechodím," uzavřela Jarmila a stále hleděla do ledničky.
Mezitím do kuchyně vešel Justýn.
"Co se dá dělat, budeme muset před plesem zajet do obchodu", otočila se na něho Máša, "jedna nemá boty, a druhá šaty."
Justýn pokrčil rameny. Namítat něco třem ženám k otázkám garderoby mu přišlo zbytečné, tak jen prohodil:
"Stavíme se třeba v Šantovce, mohli by tam mít slevy."
Kláře se po obličeji rozlil blažený úsměv. Jarmila zavřela ledničku se slovy:
"Kdo mi zase snědl ten nízkotučný jogurt? Snad jsem řekla jasně, že držím dietu, ale tady je to zřejmě každému jedno."
Justýn pronesl:
"To bílé, co jsem ráno jedl, bylo nízkotučné? Kdybych to věděl, tak se toho ani netknu! Mně se zdálo, že to jaksi zapáchá. Nebylo to prošlé?"
Jarmila převrátila oči v sloup:
"V téhleté domácnosti být nejmladší je za trest. Rodiče divných názorů a sestra blondýna. Odcházím nahoru, za chvíli mám sraz s youtuberkama."
"K nám někdo přijde?" zeptala se Máša.
"Jo, přijde, ale nemusíš jim chystat občerstvení," opáčila znuděně Jarmila a odešla.
"Já se tak těším, hned to jdu napsat holkám na fejs," radostně zašvitořila blondýna Klára a odešla též.
"Neboj se," řekla Máša svému muži, "já si vezmu šaty, co už jsem měla několikrát na sobě, nikomu jsem je nepůjčila, a mám k nim i kabelku i boty. Ten zítřek budeme muset nějak přežít. Naordinuju ještě nějakou malou kulturu, nehodlám v těch odporných marketech strávit víc, než bude nutné, co říkáš?"
Justýn se jen usmál:
"Vždyť jsou kouzelné, ty naše holčičky."

(pokrač.příště)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama