Dva vzdělanci

10. března 2015 v 22:06 | Maryška |  Něco navíc...
Potkali se dva vzdělanci. Jednomu říkejme Ikve a druhému Tykve.
Ikve: dobrý den, pane Tykve, jak se vám daří?
Tykve: děkuji za optání, docela dobře, jen ta paměť trošku zlobí. Ale není to nic strašného, nebojte!
Ikve: tuhle jsem četl v časopise, už přesně nevím, v kterém, že Národní ústav duševního zdraví vyhlásil, že do roku 2050 by v ČR mělo trpět Alzheimerovou nemocí 225 tisíc lidí! Dneska jich je prý okolo 140 tisíc.


Tykve: neříkejte! Jestli to dobře počítám, tak za rok jich přibude… hm… děleno třiceti pěti… počkejte… jednička jde dál… tak okolo dvou a půl tisíc! A to musím počítat, že někteří mezitím umřou, tak to bude ještě víc! Ještěže máme na všechno ústavy, že? Jak bychom se to jinak dozvěděli?
Ikve: tento má dokonce svou speciální laboratoř, jak psali v článku, jmenuje se patofyziologie mozku.
Tykve: jestli tomu dobře rozumím, párají tam hlavy…
Ikve: přesněji řečeno mozky.
Tykve: nikdy jsem v takové laboratoři nebyl, ale musím vám říct, když si tak povídáme, moje fantazie začíná pracovat naplno. Představuju si dlouhatánskou chodbu, spíše tunel, možná ve skále. Osvětlení chabé. Na stěnách jsou přitlučeny mohutné dubové police, a na nich - veliké skleněné nádoby, takové maxi zkumavky, jedna vedle druhé, a v nich se máčí ty naše šedivé lidské mozky. To je krása! Chodba ústí do tajemných, okovaných dveří, a za těmi dveřmi - čistá, bíle vylíčená, sterilní místnost, na rozdíl od chodby perfektně osvícená bílým světlem, a v ní lidé v bílých pláštích, s rouškami na ústech, neustále pocházejí sem a tam, mezi všemi těmi ledničkami a mrazničkami, ohřívači a třepači zkumavek. A na velkém stole leží jen tak ledabyle pohozených pár mozků, nebo aspoň jejích částí. Není to vzrušující?
Ikve: máte bohatou fantazii, pane Tykve, ale já myslím, že to bude prozaičtější.
Tykve: a v další místnosti, ta má samozřejmě taky maskované dveře, pracuje ve dne v noci jeden, ten úplně ze všech nejhlavnější a nejgeniálnější vědec, s naprosto rozčepýřenými vlasy a pološíleným výrazem ve tváři, kterého nikdo z jeho kolegů neviděl jíst nebo pít, a možná proto, že už to k ničemu nepotřebuje, protože ho pitvání mozků pohltilo natolik, že se stalo jeho duchovní stravou: zanícený patolog.
Ikve: no, to není špatná představa. Takový zanícený patolog už vlastně roušku vůbec nepotřebuje, protože každá část jeho těla je zanícená, všechny jeho orgány, i srdce i mozek, mozek ten úplně nejvíc, ten už se nemůže víc zanítit. Tvoří dokonalou harmonii s mrtvými mozky, je na ně napojen, rozumí jim a ony jemu…
Tykve: úplně to vidím- celé se to odehrává v nějakém super tajném prostoru, nejlépe vojenském, jako je třeba Libavá.
Ikve: no a v takovéhle laboratoři prý čeští vědci našli moc důležité věci o Alzheimerově chorobě. Tak důležité, že jim to teď jiní vědci ve světě, ti, co mají mnohem vybavenější laboratoře, závidí.
Tykve: počkejte, já vím, co si říkají: jak se to safra těm Čechům, co ještě žijí skoro ve středověku a laboratoře mají v jeskyních, povedlo? Vždyť to je docela docela jednoduché, ale my na to nepřišli! A přitom máme takové supermoderní přístroje! Je to pech! Tohle si určitě ve světě říkají, co myslíte?
Ikve: podle těch našich chytrých ajnštajnů začne nemoc špatně fungujícím odpadovým hospodářstvím. Běžně nám totiž po těle běhají bílkoviny, to ví každé malé dítě, věděl jste to, že? Ovšem některé, říká se jim tau proteiny a neurofilamenty, se do mozku ukládají špatně svinuté.
Tykve: špatně svinuté? Proboha, jak se může stát, že se mi nějaká nebohá neurofilamenta špatně svine?
Ikve: ano, je to tak, vědci to viděli na vlastní oči, a popsali. A dokonce dělají pokusy s živými lidmi, na potkanech to prý nefunguje.
Tykve: tak to jsem sám rád, že jsou ty roztomilé myšičky uchráněny příšerné smrti. Něco vám řeknu, pane Ikve. Letos byla dlouhá zima a já ji převážně proseděl, někdy i proležel na gauči. Co když se mi kvůli tomu nějaká neurofilamenta špatně svinuje? Pak se mi bude jen tak válet v mozku, blbě svinutá, bezprizorní, a co já s ní?
Ikve: co vy s ní? Co já vím? Tak dlouho se vám tam bude válet, až uhnije.
Tykve: chcete snad říct, že mi můj krásný šedivý mozek zaneřáďují nějaké válející se a zahnívající neurofilamenty?
Ikve: přesně tak. Když se jich na vás domluví víc a budou tam všechny překážet, tak to prý je ten Alzheimer.
Tykve: propánajána, tuhle se mi stalo, že jsem šel kolem naší lékárny, a za výlohou nabízeli jakýsi lék na poopicový stav. Samozřejmě vím, co to je opice. Ale v té chvíli jsem na to nechápavě, asi minutu, hleděl a říkám si: co to je púpikový stav?
Ikve: tak to začíná: nejdříve púpik, a potom netrefíte domů. Poslyšte, já už musím jít, žena mě čeká.
Tykve: vy máte ženu? To jsem nevěděl.
Ikve: ale vždyť jsem vám to posledně říkal!
Tykve: co jste mi říkal?
Ikve: no o tom… safra… včera jsem to ještě… jak se to….hm… no nic, řeknu vám to příště… tak nashle!
Tykve: počkejte, pane Ikve, nebydlíte náhodou na druhé straně?
Ikve: JÓ, už jsem si vzpomněl! O těch zatracených neurofilamentech!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sabča | Web | 10. března 2015 v 22:49 | Reagovat

super blog, zvu tě na svůj

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama