Luky Nádherný

22. února 2015 v 13:34 | Maryška |  Něco navíc...
Byli to dva staří kamarádi, zakládali spolu v osmnácti kapelu. Byli tak mladí, a plni elánu, připraveni udělat jakoukoli kariéru - jestli v muzice, nebo v něčem jiném, to se teprve mělo ukázat.

Luky měl opravdu hezký hlas, v širokém okolí jeden z nejlepších. Někdy vás jméno předurčuje být něčím. Luky se jmenoval Nádherný. Na rozdíl od svého jména to však nebyl vyslovený krasavec, ale holek měl tolik, že nestačí říct na každém prstě deset. Když zazpíval, do toho hrábl do strun kytary, mohly se zbláznit. Pištěly a lehaly si mu k nohám. To je výsada zpěváků, nic moc nemusejí dělat, a když dobře ladí, každý večer můžou prstem na nějakou ukázat. Ta nejdřív omdlí, ale pak se rychle vzpamatuje a bez obalu se na něho vrhne.
Luky toho využíval plnými hrstmi. Proč ne, svobodný, na vrcholu mužské sexuality. Možná to byl jeden z hnacích motorů, proč se rozhodl dělat muziku profesionálně. Sláva na malém městě mu nestačila, a tak po dvou letech společného hraní s Karlem vyrazil do Ostravy.
Karel mu kariéru přál a celých třicet let ji pečlivě zpovzdálí sledoval. Život ho nasměroval do podnikání, a na muziku už mu nezbyl čas. Luky mezitím vydal spoustu desek, a každou Karlovi s věnováním zasílal. Když Lukyho kapela hrála někde poblíž, vzal Karel svou ženu Dášu, a jeli se na něho podívat.
Tak tomu bylo i tentokrát. Luky po mnoha letech přijel do rodného města, hrát na ples. Všude na plakátech se uvádělo: "Slavný rodák zavítal do rodného města!" nebo "Přivítejme našeho slavného Josefa Nádherného!" Ano, Luky se totiž nejmenoval Luky, ale nemohl přece začít slávu s tím nejobyčejnějším českým jménem! V hudební branži patrně nikdo netušil, co má napsáno v občance, tak si to pořadatelé plesu od něho na úvod pěkně slízli.
Je potřeba váženému čtenáři osvětlit jeden rys Lukyho povahy. Prakticky neuměl mluvit slušně. Žádná jeho věta se neobešla bez alespoň malého vulgarismu. Bylo mu jedno, jestli opodál stojí prezident, dáma nebo dítě. Na jevišti, to ne! To si dával pozor, ale v soukromí to měl jinak.
Když se kolem třicítky vybouřil, našla si ho Inka, žena drobná, působící křehce, až étericky. O to podivnější bylo, že si zrovna ona našla děvkaře, napůl alkoholika a vášnivého kuřáka. Inka mu zplodila dva syny. Když jen trochu odrostli, dělala Lukymu nepřetržitý doprovod na koncertech. Musela vědět, že je jí neustále nevěrný, ale dělala, že nic nevidí. Holt psycholožka. Ve své zaslepené lásce si možná říkala, že ho to jednou prostě musí přejít.
Dáša všechno tohle o Lukym věděla, kdo by to nevěděl. Když Karel Dášu poprvé s Lukym seznámil, vyprávěl jí Luky šťavnatou historku o tom, jak včera po koncertu sbalil mladou paničku, jak to dělali už ve výtahu, a potom na pokoji, celou noc, až do rána. U toho se zabýval všelikými podrobnými detaily, aby bylo jasno, že si nic nevymýšlí. O peprná slova ve vyprávění nebyla nouze. Lukymu můžete naznačovat, jak chcete, že vás jeho vyprávění nebaví, je to marné. Pokud by se posluchač náhodou chtěl pohoršovat, to by si od něho pěkně slízl snobů a nabubřenců, hnidopichů a krav, a to používám jen ta lepší slova. Naposledy Dáša Lukyho viděla asi před deseti lety. V koutku duše doufala, že od té doby nějak dozrál.
Karel měl na Lukyho jiný pohled. Obdivoval ho jako muzikanta a hodnotil ho pouze optikou těchto úspěchů. Rád se chlubil před známými, že s Lukym hrával v kapele. Proto se na ples moc těšil. Vypravili se zavčasu, už po sedmé hodině. Třeba bude ještě před začátkem malá chvíle se přivítat. Byla to samozřejmě planá naděje. Luky měl v městečku příbuzné, jejich známé a známé známých. Ti všichni šatnu muzikantů okupovali a Luky se jim musel aspoň trošku věnovat. Bylo vidět, jak ho všechna ta společenská pravidla nudí k smrti.
Karla s Dášou zahlédl jen mezi podáváním rukou a v rychlosti na ně udělal posunek, ať přijdou o další přestávce. O další přestávce to vypadalo podobně, a o další též. To už se někteří posílili alkoholem, vzpomněli si, že Luky chodil o dvě třídy výš na stejnou základku, a ve jménu spolužáků se s hurónským halasem hnali k muzikantům, v ruce svírajíc nějakou tu štamprli, nebo dokonce láhev vína.
Když se přiblížila jedenáctá, zdálo se, že přiopilé hosty zaujala tahitská tanečnice, oděná pouze do peří, a muzikanti si mohli konečně oddechnout. Karel s Dášou se vydali dozadu za jeviště. Muzikanti tu za oponou měli nachystán větší stůl s občerstvením. Místo přivítání Luky na Karla dobrosrdečně zahlaholil:
"Můžeš mně prosím tě říct, co za krááávu tady organizuje ten ples? Ona si snad myslí, že i chčiju na povel! Víš, co mi ta kunda řekla? Že prý přesně v jedenáct bude večeře a v jedenáct deset abysme už zase hráli. Já se na ňu možu vysrat, na krávu blbou, jdu si zapálit, dete tež?"
"My nekouříme, Luky, ale půjdeme s tebou, že?" otočil se na Dášu, a v očích se mu zračilo něco jako upozornění, aby ji snad nenapadlo odmítat. Pochopila a kývla. Tu chvíli to snad vydrží, kvůli svému muži. Sešli o dvě patra níž, k bočnímu vchodu, vedoucímu na dvůr společenského domu. Tam Luky pokračoval v popisu kulturní referentky. Jeho žena Inka mu přizvukovala:
"Ja nevim, kde sme se to ocitli, to zme nikde nezažili, taky přistup, snad nam něbudu organizovat každu minutu? No ni?" podívala se na Dášu, jakoby to mohla ovlivnit.
Na to Dáša neuměla odpovědět, tak jen bezradně pokrčila rameny a podívala se na Karla. Karel zachraňoval situaci a snažil se otočit tón:
"Jak se máš, Luky, bezvadně ti to hraje!"
"Na hovno!" zněla očekávaná odpověď.
"Máš bezvadný komp, to sis dovezl zvenku?"
Následovala odborná diskuse o aparatuře. Inka se do ní hbitě zapojovala. Věděla, co se kde nakoupilo, za kolik, jaký muzikant na to tenkrát hrál, a další detaily. Dáša se nenápadně vytočila a s omluvnými slovy:
"Je tu dost zima," vycouvala zpátky do patra, ke stolu muzikantů. U něho seděl zbytek kapely. Mladičká zpěvačka, velmi pohledná a přepychových ženských tvarů. Šaty měla jako římská bohyně. Pod pódiem se Dáši zdálo, že má nanejvýš dvacet let, ale tady, zblízka, vypadala tak na šestnáct.
"Moc hezky jste zpívala Modlitbu pro Martu. Kdyby vás paní Kubišová slyšela, musela by vás pochválit", začala Dáša.
"Děkuju", usmála se mile dívčina. Na malou chvíli se odmlčela a pak dodala: "Jmenuju se Marta", a podala Dáši ruku. Obě se tomu zasmály.
Vedle Marty seděl mladý chlapec. Byl, jako Marta, velmi pohledný, spíše by se řeklo krasavec. Takový ten, co si ho fotí zblízka do ženských časopisů, idol většiny žen. Masité rty, velké tmavé oči s dlouhými řasami, kudrnaté, nepoddajné vlasy, umyté a ošetřené gelem. Jeho věk odhadovala Dáša na čtrnáct.
"To je můj kluk," poznamenala Marta. Ani to nemusela říkat, bylo to vidět na první pohled. Mladík se k ní vinul jako břečťan. Tito dva by určitě udělali kariéru jako nejfotogeničtější pár. Krasavec ještě ke všemu věděl, co se sluší a patří. Přišel na ples, tak měl kompletní oblek, s bílou košilí a motýlkem. Nic nevadilo, že za celý večer nevytáhl paty ze zákulisí, protokolu se musí dát zadost. Byl na něj docela legrační pohled. Když Marta odešla zpívat, vytáhl si poslední typ IPhone a se zaujetím hrál hry.
(pokrač. zítra)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama