U babičky 2

8. ledna 2015 v 20:39 | Maryška |  U soudu
Dáša navázala:
"V písemnostech z minulého bydliště mám uvedeno, že se neustále stěhujete."
"Cože? Kdo vám to řeknul? Zas ta baba, teda ta socialka Novačkova? Děcka, řeknite, jak dluho sme bydleli ve Frydlantu!"


Dáši přišlo přes čáru zapojovat děti do takových hovorů a babičku napomenula: "Neměla byste před holkami probírat takové věci, nebo mluvit špatně o mamince, každý má na světě jen jednu maminku, a tu může mít rád, ať je jaká je."
"Ja že mluvim špatně? Ať to slyša, jaka je! Že dá přednost jakémusik chlapovi a na ně sere!"
"Ještě vím, že váš syn, tatínek holek, je ve vězení," chtěla Dáša hovor někam posunout.
Babičce opět zvlhnul zrak: "Bohužel, je to tak."
"Co udělal?"
"Enem cosik ukradl, pak tam měl to - no, jak se temu řika- to porušovani domovni svobody či co, a eště cosik, už něvim. Měl tam teho dost. Ale ja sem mu říkala, že krast se nima! Nědal si řict, za to ja už němožu. No a co, že je to muj syn! Jo, eště tam měl ty drogy, myslim…"
"Váš syn bral drogy?"
"Ale ni, on to enem, jak se temu řika- distributoval, nebo co, to mi řikal ten- jak se mu - no- ten propagačni uřednik."
"Asi myslíte úředníka probační a mediační služby."
"Jo ten, přesně jak řikate."
"Platil vám výživné, než šel do vězení?"
"Blaznite?? Nic mi nedal! Ani korunu sem od něho něviděla, tož ať si posedi! Když je blby…"
Připomínat babičce, že ani otce by neměla před dětmi očerňovat, se Dáši zdálo už nadbytečné. Jak se babička rozhořčovala, přecházela do ostravského dialektu čím dál tím víc.
"Přejděme k vaší nezletilé, patnáctileté dceři Drahoslavě. Prý se už jen čeká na právní moc rozsudku. Jak se stalo, že jí soud nařídil ústavní výchovu?"
Babička se rozlítila:
"Jaky rozsudek?! Ja o žadnym něvim!"
"Počkejte, vy nevíte nic o tom, že k Drahušce proběhl soud a půjde do dětského domova?"
"Ne, nic! Vidite, nevěřila ste mi, že se proti mně spikli a chcu mě zničit! A tady to matě. Co ja sem komu zrobila!" zalamentovala a rukama si zakryla obličej, jako kdyby plakala. Neplakala, ale mělo tím být jasné, jak moc trpí.
"Kde je Drahuška teď?"
"No kde, kde, na psychině, v Opavě," obživla.
"Jak se tam ocitla?" zajímalo Dášu.
Jak, jak se ocitnětě na psychině? Měla take problémy jakesik, jak vam to mam řict…"
"Mně bylo řečeno, že měla strašně zanedbaných hodin ve škole. To muselo být opravdu kvantum, když má jít za to do děcáku!"
"Jake kvantum? Šecko měla omluvene! Za to snad holka němože, když je furt nemocna, ja tu němam žakovsku, ale tam byste to jasně viděla - šecko od dochtora omluvene, šecko!"
Dáša už se vzmohla jen na poslední otázku:
"Ti dva mužové tu s vámi žijí?"
"Ale ni, enem mi pomahaju. Ten jeden je muj byvaly. Už s nim nežiju, ale pomaha mi- dřevo nanosi, zatopi, přestěhoval mě z Frydlantu a tak, znate to… no ale nima řidičak, tož ten druhy je jeho šofer."
Dáša se zvedla a slušně se rozloučila. Bylo jasné, že tu není naposledy. Musí si to všechno v hlavě uspořádat: jedna holka má jít do pasťáku, protože zanedbávala povinnou školní docházku, dalším dvěma maličkým hrozí Klokánek, jejich otec je ve vězení, až z něho vyleze, bude ještě stíhaný pro neplacení výživného. Matka Anička je momentálně zamilovaná do "jakehosik něfachčenka" a o děti už šest let nejeví zájem. A babička žije se dvěma muži. Pro jistotu. Co kdyby jednoho klepla pepka, ať jí zůstane aspoň jeden. Oba jsou nezaměstnaní, ovšem auto mají, protože jeden musí dělat druhému řidiče. Do toho všeho je tady to celosvětové, přinejmenším ostravské, spiknutí. Dáša si povzdechla:
"Bože děcka, s vama je furt praca…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama