Když jsou jeleni v říji

25. prosince 2014 v 12:07 | Maryška |  Výlety
Jedna z mých oblíbených vycházek je z Vrbna do Karlovy Studánky, kolem chaty Sedlovky. Nevím proč, ale zatím jsem na téhle trase neměla štěstí na počasí- vždycky bylo zamračeno, většinou i pršelo, a skoro vždycky byla mlha. Mlha, ta tady snad bydlí.

Už mě taky napadlo, jestli není zdejší les začarovaný. Vždycky totiž, když procházím kolem Zámeckého vrchu, cítím kolem sebe takové zvláštní divno, a trochu se bojím. Musí tu proudit nějaké ty energie, které neumíme vědecky popsat, a ony přitom existují… na jedné z mých fotografií jsem tentokrát "něco" zachytila, že by ducha…? Co jiného by to mohlo být, nevím… čočku jsem si předtím řádně vyčistila.
Tuto sobotu se mi poprvé stalo, že svítilo sluníčko. Mám z téhle trasy desítky fotek s mlhou, a mám ty fotky ráda, protože mlhu považuju za hodně fotogenickou. Působí záhadně - jako když nedořeknete větu a necháte na posluchači, aby si za ni dosadil něco svého.
Vybavilo se mi, jak jsem tudy šla vloni, v půlce října. Pamatuju si to přesně, a hned popíšu, proč. Přibližně v půlce cesty stojí malebná lovecká chata s názvem Neděle. Hezký název pro dřevěnou omalovanou chatičku, i když je sobota. U ní se vždycky zastavím, napiju a něco malého sním. Mlha ten den byla docela slušná, vidět bylo tak na padesát metrů. V tom jsem docela blízko zaslechla podivný řev. Takové řvaní, ani ne lidské, spíše zvířecí. Řekla jsem si: nezmatkuj, je půlka října, jeleni jsou v říji, tak to je v pořádku. Jenže myšlenky byly neodbytné: co takoví dva jeleni, pobláznění hormonálně, můžou pro mě představovat? Třeba se natolik zapáleně věnují boji o stádo krásných laní, že mi znenadání zatarasí cestu, a kam já se nebohá poděju? Matně jsem se upamatovávala, jak jsem v dětství uměla lézt po stromech, ovšem od té doby uplynulo dosti času… pohlédla jsem na blízké smrky a snažila si představit, jakých sportovních výkonů ještě můžu být schopná.
Jenže on to taky nemusí být jelen, ale třeba divočák, že ano, a jak se utíká před divočákem? Zřejmě taky na strom, jak jinak. Už jsem se viděla, jak sedím celou noc na stromě, kolem mě podupává rozzuřená bachyně s pruhovanými podsvinčaty, pára jí jde z nozder, a čekají, až spadnu. Třeba ve spaní. Jak dlouho bych vydržela nespat? Kdybych před tím odhodila baťoh, co já vím, co člověk v pudu sebezáchovy udělá, a ocitla se na stromě bez mobilu, nemohla bych ani zavolat 112- číslo, které máte volat, když jste v naprostých nesnázích. Lidi tudy skoro nechodí, jejda, na jaře by našli jen mou kostru…
A co kdyby to byl medvěd? Sice nevím nic o tom, že by v Jeseníkách nějaký žil, ale… zmatená mysl mi našuškávala, že přece nemůže být vyloučeno, aby zrovna dnes jeden takový hladový samotář nemohl k Vrbnu zabloudit, třeba z Polska. Před krvelačnou šelmou bych na strom neutekla, to teda ne. Mohli bychom se chvíli honit okolo stromu, ale jak dlouho by ho to bavilo? Takový brumla utíká jistě rychleji než já, a ještě ke všemu, když je hladový. V baťohu mám svačinu, podle toho by mě mohl vystopovat, to jsem viděla v jednom kanadském dokumentu, jsou to bestie, tihle brtníci, či jací by sem přeběhli. Kvůli mé nebohé stogramové ovesné tyčince by nakonec sežral i mě. Nikdy jsem medvěda nepotkala, dokonce ani ve Volovských vrších, kde regulérně žije, a návod z panelu v Tatranské Lomnici, co dělat, když potkáš medvěda, se mi totálně vykouřil z hlavy. Měla bych si líp študovat návody, blesklo mi hlavou. Jak by se mi teď hodil!
Jiná zvířata jsem vyloučila. Jezevce bych vzala klackem po hlavě (který jsem si pro tu příležitost našla), jenže ten snad tak neřve! Po dalším zařvání se mi zazdálo, že by to mohl být lidský řev. To jsem viděla a slyšela v jednom historickém filmu, tuším ze středověku. Dva chlapi se spolu bili, a u toho příšerně řvali, vždycky než na sebe skočili. Byl to děsný rykot, a tak dlouho trval, dokud jeden druhého nezabil. Třeba se tady, uprostřed lesa mezi Vrbnem a Studánkou, někdo vraždí! Zrovna na mě připadlo, abych se toho stala náhodným svědkem, vrah mě zmerčí, a bude mě muset zabít taky. Abych proti němu nesvědčila. To jsem zase viděla v jedné kriminálce…
Jedna z možností byla cesta zpět, přesněji řečeno útěk. To přeci není nic zbabělého, utéct před takovým nebezpečím- tak jsem si ho vyhodnocovala já - jako mimořádné, a strachem mi bušilo srdce. Pak ale ve mně vzplála jiskřička odvahy. Byla to nejspíš intuice, která mi říkala, že žádná kaše nemůže být tak horká, jak se uvaří, a že na mé katastrofické scénáře mám zapomenout. To už jsem se nebezpečně přiblížila k místu, odkud se řev ozýval, vidět skoro nebylo, a najednou- kousínek ode mě, jen pár metrů, jsem uslyšela zcela srozumitelné a jasné:
"Hootá!!"
Takhle to tedy je! Vždyť to je lidské slovo, a já to slovo dokonce znám! Křičíval ho můj strejda na koně, když s nimi jezdil na pole, nebo do lesa, a znamenalo povel, už nevím jaký, kterému koně dobře rozuměli. Vždyť to není žádné zvíře, co řve, to je obyčejný lesní dělník s koněm a tahá dřevo! Kámen mi spadl ze srdce. Za pár okamžiků se přede mnou z mlhy vyloupl statný valach, v postroji za ním přivázaná kláda, a hlasitě odfrkával, jakoby se mu něco nelíbilo, a hned vedle něho onen dělník, tolik mi v tu chvíli sympatický, a vydávající tu koňsko-lidskou řeč, lépe řečeno hulákání, kterému kůň lesní, nebo i kůň polní rozumí, a já ne. To bylo radosti! Nejradši bych se s tím cizím koňákem vřele přivítala, poptala se ho na práci, na zdraví, pochválila koně a tak…
Plná nově nabytých dojmů se mi tvář rozjasnila. Jenže koňák nevypadal, že má náladu na řeči. Zničehonic se před ním z mlhy vyloupne cizí ženská a culí se na něho, co po něm může chtít? A proč se vlastně toulá sama v lese, v mlze? Není divná? Tyhle myšlenky ho mohly napadat, aspoň moje domněnky takto bujely, a nakonec mi začaly našeptávat: není on nějakej divnej? Proč se neusměje? Na pozdrav odpoví na půl huby, no dobrá, může být sedřený z práce, musí to být setsakramentská dřina, takhle tahat dřevo, kůň se taky nemusel dobře vyspat, nemůžu čekat, že mi oba padnou kolem krku. Ale na druhou stranu, co když je to nějakej ten úchyla, co se o nich všude píše v novinách? Měla bych si radši hledět svého, nenavazovat oční kontakt, slovní už vůbec ne, a mazat rychle pryč! A to jsem taky udělala.
Nebudu to natahovat. Jeleni určitě říji měli (psali to v novinách), ovšem mně to ten den neukázali. Na své oblíbené trase jsem si jednu loňskou říjnovou sobotu užila zbytečného strachu, ažaž…
A to si říkám pořád dokola: "Nedělej domněnky, nedělej domněnky, nebo se z toho zblázníš… !!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama