Variace na čapkovské tema

14. listopadu 2014 v 19:20 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Přestala jsem se dívat na televizi. Už mě nebavilo, jak mi neustále někdo říká, co mám dělat. Copak to nevím?

Jestli si mám zítra vzít deštník, protože bude pršet, jestli je pocitová teplota mínus pět, když teploměr ukazuje nulu, jestli se mám vydat do kina zrovna na tenhle film, protože získal nevímjakou cenu. To jsem tak hloupá a nevím, že v listopadu prší? A že když do toho fouká, tak si musím vzít ještě navíc šálu, protože by mi vítr vlezl za límec? Asi bych byla hloupá, kdybych věřila tomu, že se musím před spaním namazat právě tímto nočním krémem a rozhodně ne tím denním, neboť bych si poškodila… hmm- už nevím co… možná játra, anebo by mi zhnusl obličej, už si všechny ty slogany nepamatuju. Všichni se předhánějí a přehánějí, lžou, mažou mi med, nebo noční krém, kolem úst, rozhodně mi neřeknou celou pravdu. A neříct celou pravdu je to samé, co lhát, ne? Sledovat televizi znamená žít ve virtuální realitě, prožívat životy jiných lidí. Tak proč mi trvalo takových let, než mi to docvaklo? Někde hluboko v sobě jsem tušila, že mě všechny ty reklamy světa chtějí dostat, ovšem má pohodlnost velela: nezabývej se tím, nech to koňovi, vždyť máš svých starostí dost! Ale ono to tak není. Musela jsem si dojít k tomu, že je život krátký, a chci ho prožít podle sebe, ne podle strašně, ale strašně dobrých, co dobrých - vynikajících reklamních kampaní, nebo seriálů.
Jakmile jsem přestala televizi sledovat, naráz jsem měla plno volného času. A přišla na to, že můj vlastní software je přehluboká studna, kde jsem už leta nebyla, natož abych si tam rozsvítila. A teď, když jsem to udělala, zjišťuju, kolik tam mám věcí. Ohromná studnice, bohatství, perly a drahokamy. Na první pohled i harampádí, ovšem jen na první pohled. Jak si je vezmu do ruky a prohlídnu ze všech stran, zjistím, jak vzácné tu leží zboží. Např. odhad času. Ráno vyjdu na vycházku, podívám se na hodiny, když jedu autobusem, tak musím, a ještě si do hlavy naskládám, v kolik mi jede zpátky. Nepotřebuju hodinky, abych odhadla, jak dlouho jdu. To jsem se naučila přesně tak, že jsem se celý den na hodinky nepodívala, a věřila si, že je můj odhad správný. Riskla jsem to, i kdyby mi měl ujet zpáteční autobus. Neuměla jsem to hned, to je jasné, ale přišlo to. Tu schopnost totiž máme všichni. Příroda nás tak nařídila, jenže my ji ztratili, právě díky rádiu, televizi, kde v jednom kuse slyšíte:
"Je právě tolik a tolik hodin, v sedm musíte udělat tohle, a zítra nezapomeňte koupit své manželce právě tohle… a proč? Protože to právě letí!"
Nebo takové očkování. Vždycky jsem měla nejasný pocit, že je to svinstvo. Z televize bez přestání zní hrozivé:
"Naočkuj se! Když se nenaočkuješ, všechno chytneš… pusť si do těla trojkombinaci, šestikombinaci, stokombinaci, nejlépe proti chřipce, žloutence, července, proti všemu…!!" Časem musí být vymyšleny vakcíny proti hloupým řečem, proti kouři ze svíčky, proti lakotě, a co já vím, čemu všemu jsou lidi ochotní uvěřit. Dám vám radu: kupte si Dobu jedovou. Dva renomovaní vědci vám vysvětlí, co za dvacet let chytří lidi vyzkoumali.
Řekla jsem si: není lepší řídit se selským rozumem a intuicí? Jenže to mi přece v televizi neradili! Byli by sami proti sobě, kdybych se řídila sama. Abych sežrala návnadu, potřebují mě přece bez názoru. Jak jinak bych uvěřila, že zrovna tenhle krém je nejlepší?
Slovo má obrovskou sílu. Ve třicátých letech minulého století taky nikdo nevěřil, že jeden malý ukřičený šprček s divným knírkem zfanatizuje celé Německo a vyvolá světovou válku. A bylo to právě tím, že opakoval pořád dokola, že árijci jsou nadnárod, nadnárod, nadnárod, … Jak se na jeho stranu mohli dát i velmi inteligentní lidi? Protože to mlel dokola a dokola, jako kolovrátek, nedal si to vymluvit a byl opravdu přesvědčivý. Jako ty řeči v televizi. Mazání mozků už je dávno vymyšlené.
A co předpověď počasí? Neustále kolem sebe slýchám: "Nevíte, jaké bude zítra počasí?" Může mi někdo říct, na co mi tato informace bude? Nač potřebuju vědět, že v listopadu prší, fouká, a někdy sněží? To ví přece každé malé dítě! Tak proč se všichni najednou ztiší, přeruší hovor a hlásí: "Ticho, v televizi říkají, jaké bude zítra počasí!" a když řeknou: "Zítra očekáváme sněžení," lidi se začnou hlasitě pohoršovat, klidně v autobuse nebo v restauraci: "Slyšeli jste to? To je hrozné! Zítra má sněžit!" V listopadu.
Jak se dá vysvětlit, že každý rok v zimě sněží, a lidi o tom vzrušeně debatují v kavárnách, na ulici, v pracovní době? Jak mám rozumět tomu, že každý rok před Vánocemi slýchám stejné zbožné přání dospělých: "Kdyby tak napadl sníh, to by byla krása!" a když nenapadne, slyším: "Letošní Vánoce byly fakt hrozné, vůbec nenapadl sníh!" Kdo má víc než dvacet let, musel přece už poznat, že sníh o Vánocích je věc výjimečná, spíše nečekaná. A přesto si lidi neodpustí, aby nepoužívali ty hloupé a otřepané fráze z televize, např.: "Letošní Vánoce budou asi opět na blátě." Pro jistotu s tím jistícím slůvkem "asi". Ovládaný člověk si odhlásí dovolenou a ejhle! on sníh napadne. To je ale binec! Hned je důvod k fundovaným rozhovorům na téma, na jaké špatné úrovni dneska předpovědi jsou, představte si, 14 dní dopředu v televizi nevěděli, že má napadnout sníh! To je ale úroveň…!
Takovému člověku bez názoru je pak nemožné vnutit jinou myšlenku, tentokrát už správnou, že počasí je věc vrtkavá, jak známo, a dá se na delší dobu jen těžko předpovědět. To už je tomuhle člověku jedno. Kvůli televizi si odhlásil dovolenou, televize poškodila jeho nebohé děti. Na sebe to přece nesvede, ale ta virtuální krabice, ta to má přece vědět! Vždyť jí řádně platí poplatky!
Jedna prognostička, už seniorka ve výslužbě, dávala jakýsi rozhovor o tom, jak se předpovídalo počasí tenkrát, a jak dnes. Rozhořčila se doslovně takto:
"Já nechápu, proč se dneska dělají ty dlouhodobé předpovědi. Odjakživa se říkalo, jak je právě teď."
Nezní to logicky? Na co potřebuju vědět, jak bude zítra, nota bene příští týden? Je přece tak báječné postavit se ráno k oknu a říct ono čapkovské:
"Zatrolený listopad, už bude zase pršet, budu si muset vzít deštník!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Van Vendy | Web | 30. listopadu 2014 v 12:42 | Reagovat

Nojo, řeči o počasí jsou totiž nejvděčnější téma (mimo řečí o nemocech, řečí o platech a řečí o jídle),protože s počasím se nikdy nezavděčíš - je buď moc velká zima, nebo moc velké vedro, nebo moc sucho, nebo naopak moc prší. Lidi jsou pod tlakem, vystresovaní a potřebují ze sebe to napětí dostat, nejlépe tak, že si postěžují. A co je lepšího než si postěžovat na počasí? Počasí vám neřekne - nelíbí se vám to, běžte pracovat jinam, počasí vám neřekne - máte padáka, počasí vás nepošle tam, kam chodí i císařpán pěšky. Počasí je totiž absolutně flegmatické a přitom rozmarné - dělá si, co chce, bez ohledu na to, co si přejeme. :-)
Jinak, zrovna počasí teď potřebuji prozkoumat, protože musím vybrat vodu ze sudu, aby nezamrznul. Ale pokud by bylo nad nulou, vodu vybírat nemusím, páč nezamrzne. :-)
A ještě k tomu volnému času s absencí televize - máš naprostou pravdu, lidi zapomněli používat selský rozum a poslouchat instinkty. Bez kalkulačky neumí odečíst ani základní taxu a hledat v klasickém jízdním řádu, tištěném, to už je snad znalost, která je na vymření. Na absenci televize nejvíc cením absenci reklam a televizních zpráv. To je vážně neuvěřitelná úleva, když člověk několik dní neslyší, jak je to hrozné a jak si musí koupit novou ledničku, pračku, lak na vlasy, šampon na vlasy, náhradníé psí chrup a jedinečné kapsičky pro kočičky, a pro děti jen to nejlepší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama