Pradědova šála

9. listopadu 2014 v 19:34 | Maryška |  Výlety
Mám ráda ten kopec. Víc než ráda. On to totiž není jen tak ledasjaký kopec. Má své fluidum.

To odvozuju podle toho, jak na mě působí. Zásadně nechodím od Něj- někam. Vždycky jdu odněkud - k Němu. Nemůžu to dělat jinak, nejde mi to. Jeho vliv je takový, že si mě doslova přitahuje, nejde si jít jen tak od něho a mít ho v zádech. Ani to nezkouším. Jen na to pomyslím a už mám husí kůži. Když na Něj vystoupám a pak jdu dolů, cítím Ho v zádech, jako když se na vás někdo dívá. Je to tak silná energie. Nevadí mi to, není to žádná závislost, třeba jako když vás ovládá chuť na cigaretu. Je to něco jiného, skutečnějšího, opravdovějšího, něco, co vámi prostupuje skrz naskrz, říkám tomu vesmírná síla. Nedá se ovlivnit, neporučíte ji, prostě tam je. Jsou věci, které nejdou vysvětlit naším malým lidským mozečkem, nedají se vědecky ani statisticky dokázat, a přece tu jsou. To je můj vztah s Pradědem.
Jiná souvislost je, že jsem se pod tímto kopcem narodila a dodnes žiju. Když vykročíte z domu, za brankou otočíte hlavu doprava, a on tam skoro každý den stojí, musí to ve vás něco zanechat. Říkám skoro každý den, protože ho někdy neukazují. To víte, je to národní přírodní rezervace a úředníci CHKO ji bedlivě střeží, to je v pořádku, s tím naprosto souhlasím, a chápu, že ho někdy schovávají. Aby se neokoukal.
Včera teda Praděd neukazovali, a to už několikátý den. Pravděpodobně sanitární dny - po sezóně se musí uklidit, vyvětrat a tak. Též nelibě nesu, když mě někdo vidí, jak uklízím. Ale mám dobrý pocit, když přijde návštěva a mám uklizeno. Hosté se třeba zajímají, kolik jsem úklidu věnovala, ovšem já dělám, že to nestojí za řeč. Přitom kdyby mě viděli, jak vyšiluju, spěchám, dávám si záležet, a u toho jsem nervózní. Taková společenská přetvářka. Docela hloupá z mé strany, když tak o tom teď píšu…
Sobota byla obzvláště zakaboněný den, slunko nikde a nepřetržitý déšť. Mě počasí málokdy odradí, ovšem Janu odradilo. Tvrdila, že bude hnusně všude a nešla. Já si říkám: co chceš od listopadu? Vyjedu navrch, určitě se jedná o normální inverzi. Nebyla to inverze. Byla to ta listopadová klasika. Pesimista by mohl říct - ošklivo. Já ale myslím, že ošklivé počasí neexistuje. Jsou jen špatně oblečení lidi.
Autobusy z Hvězdy na Ovčárnu jezdívají kompletně našlapané, aspoň tak jsem to doposud zažívala. Jednou jsem se vmáčkla úplně na silu jako poslední, a s bundou scvaklou mezi dveřmi jsem vyjela až nahoru. No co, při nabourání by to se mnou ani nehlo.
Včera to bylo jinak. Vepředu sedělo pár Poláků, ty nepřeslechnete, a vzadu maximálně deset lidí. Byl to takový ten městský autobus, do kterého se má vejít více stojících, než sedících. A my všichni seděli! Až to budu popisovat Janě, neuvěří mi. Bude litovat, že se mnou nešla. Počet lidí byl první optimistická vlaštovka. Představila jsem si, jak po té pradědské dálnici nejde sto padesát lidí nahoru, proti nim stejný počet dolů, mezitím pár aut, a do toho ti zběsilí závodníci na kolech a koloběžkách. O tady ten Babylon jsem byla včera připravena, takže mi vůbec nevadilo, když jsem vystoupila na Ovčárně a uviděla před sebou tu mlhu. Mlha v takových výškách je událost prchlivá, říkám si, chvíli tu je a pak zmizí. Mlha mi přijde skvělá na focení- plná tajů a očekávání. Kdo může tušit, co ukáže? Je to dobrodružství jít v mlze. Po téhle maxi široké asfaltce, kde fakt nemůže zabloudit nikdo, se odváží i nezkušený turista. Mám k mlze velký respekt. Říká mi, že se nemám příliš holedbat, abych nezapomněla na své schopnosti a neschopnosti. Obzvláště v těchto výškách projevuju svou pokoru i slovně. Lichotím mlze, a to i nahlas (když za mnou nikdo nejde), jak je elegantní, jak dobře vypadá, a jak mě těší, že je se mnou. Ona je za to ke mně vlídná, a v některých okamžicích mě zahalí ještě víc.
Speciálně tato část Jeseníků, ta nejchráněnější ze všech, těchto pár hektarů unikátního národního parku, má mou zvýšenou úctu. Vzdávám ji u každé naučné cedule a vzdychám: Ó, jaká vzácnost, že zrovna v Divokém dolu hnízdí tak vzácný sokol stěhovavý! Který zlý horolezec může sokolovi lozit po skalách a rušit jeho hnízdění! Ó, kdo může porušit tu posvátnou půdu a chodit mimo značené chodníčky! To si snad zaslouží ten nejvyšší trest! A tak si to se zdejší přírodou říkám, a lichotím, ale není to lichocení v tom pravém, falešném slova smyslu, já to myslím doopravdy! A proto jsou ke mně počasí i příroda shovívaví a odměňují mne. Třeba tím, že se nespustil ještě větší déšť.
Není to nic náročného, vyjít dva a půl kilometru po asfaltce do kopce a dojít k věži. Už jsem u ní dlouho nebyla, v listopadu asi nikdy, tak jsem si ji ze všech stran ofotila. Je tak elegantní, když se na ni díváte z dálky! Pak přijdete blíž a vidíte - rezavé trubky, betonové nevzhledné dílce, bílá barva oprýskaná, oloupaná, zkrátka, chtělo by to opravit. Ovšem když se na ni dívám z dvaceti kilometrů brzo ráno, jak je nasvícená východním slunkem, jak září bílou barvou, tak si říkám: to je ale nádhera! Z toho plyne poučení: když chcete na někom hledat chyby, běžte k němu co nejblíž, a pak uvidíte tu oprýskanou fasádu a všechny ty drobné chybky charakteru. Když však poodstoupíte, pak teprve uvidíte tu pravou nádheru a zjistíte, že žádné chybky hledat nechcete.
Při prohlídce zadního traktu věže mi mohly vypadnout oči z důlků. Na zemi skrčená, zmáčená a zapomenutá, ležela tady Pradědova šála! Když si vzpomenu, jakou slávu našemu kraji letos přinesla, díky zapsání do Guinessovy knihy rekordů- jako nejdelší šála na světě, kolik lidí ji pletlo, bylo mi jí líto. To byla v létě ale velká sláva, všechny místní noviny o tom psaly, jak se pletla, jak se nesla k věži a symbolicky ji omotala. Nebyla jsem tam, ale představovala jsem si v duchu, jak se to mohlo provést: nějaký obří vrtulník, nejlépe vojenský, takový ten, co používal Arnold Schwarzeneger ve filmu, šálu naložil a kroužil s ní tak dlouho kolem věže, až ji celičkou omotal. Viděla jsem to úplně živě a přišlo mi to tak zábavné! A nyní tu nad ní stojím, nebohou, mokrou, zkroucenou, strčenou někam k zadku věže, aby nepřekážela. Už o ni nikdo nemá zájem, a přitom byla tak slavná. To je úděl slávy- zemřít v zapomnění. Aspoň vím, co mě čeká. Mohla bych někoho oslovit, aby uspořádal pohřeb Šály. To by se mi zdálo důstojné.
Aby byl můj výlet úplný, musela jsem vyjet výtahem nahoru, do věže. Co na tom, že je mlha. Ta je tu často, tak žádný div. A znovu jsem měla štěstí. Lidi se na vyhlídku ten den nehrnuli a já tu byla úplně sama. Kdo to může říct, že byl sám v Pradědově věži? Jako nějaká princezna… Starý pán, obsluha výtahu, mě vyvezl nahoru a oznámil, že pro mě přijede za deset minut. Můžu tu být, jak dlouho chci, a on bude přijíždět každých deset minut, aby se mě zeptal, jestli už chci dolů. Bylo to bezva. Mohla jsem tancovat, zpívat, skákat, cokoliv. Ani jedno jsem neudělala. Spořádaně jsem si prohlídla výstavu 3D fotografií, neboť mě uchvátilo, jak někdo může vytvořit takovou trojrozměrnou nádheru. Pak jsem se podívala z oken. Mlha si to nerozmyslela a válela se všude kolem, měla zrovna válecí den. Já ho budu mít v neděli.
Dole mě oslovil cizí muž: "Nemáte průpisku? Vypadáte taková připravená."
Jak se pozná, že jsem připravená, když mám stejné oblečení a baťoh jako všichni ostatní? Už vím, asi podle obličeje. Měla jsem v něm napsáno, že jsem zažila mimořádné věci a měla mimořádný den. No, Jani, tentokrát si zaváhala…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama