Na Maria Hilf

28. listopadu 2014 v 20:09 | Maryška |  Výlety
Nečekala jsem tak krásné počasí, jaké se tuto neděli ukázalo, téměř na konci listopadu. Teplota na nule, po polích se válela námraza, a to jsme teprve tu pořádnou měli vidět.

Dojely jsme s Janou autem do Heřmanovic. Nacházejí se mezi Vrbnem a Zlatými Horami. V poslední době jsem si je nějak oblíbila. Už při Vrbenské padesátce jsem obdivovala jejich polohu- údolí, táhnoucí se do více stran, taková rozlezlá chobotnička, a v ní domečky jak malované od pana Lady. Nemohla jsem se jich dofotit.
Nedělní trasu jsem vymýšlela já. To není chlubení, to je prostě fakt - z Heřmanovic po žluté ke kostelu Panny Marie Pomocné, jinak řečený Maria Hilf, nad Zlatými Horami, na kopci jménem Boží Dar, a zpátky po červené přes Příčný vrch, nejvyšší to bod vycházky, skoro tisíc metrů vysoký, a pěkně ten den zamrzlý.
Každý, kdo tu v okolí bydlí, vlastně i ten, kdo tu nebydlí, a jen projíždí, musí Maria Hilf navštívit. Protože je to zázračné místo. Podle pověsti se tu několik lidí pomodlilo a pak uzdravilo. Jak si jinak vysvětlit, že zde byl v devadesátých letech postaven nový kostel na místě toho starého, a to pouze a jen za přispění dárců? Dárci z České republiky se na něj složili patnácti milióny a dárci ze zahraničí přispěli třinácti milióny. Tomu říkám důkaz, že to místo musí být zázračné! Já bych jen tak nějakému pahorku se studánkou svoje milióny nedala. A není to ledasjaký kostel, je myslím moc hezký, což se snažím dokázat na svých fotkách.
Jedinečnost tohoto místa, jak jsem se dočetla, se tradovala už od doby třicetileté války. Tehdy se vyprávěla pověst o jednom zázračném uzdravení, a lidi se sem začali chodit modlit. Mnozí byli vyslyšeni, a tak byl zázrak potvrzen. Místo se stalo velmi slavným. V době před druhou světovou válkou zde přicházelo až sto tisíc poutníků ročně! Hrůza, ještě, že ty návaly skončily, to bych sem nešla.
Korunu tomu po válce nasadili komunisti. Na to oni byli moc dobří. Pod různými záminkami nejdřív zakázali poutě úplně a pak dělali všechno pro to, aby byla původní krásná stavba doslova vypleněna. Tak vypleněna a poškozena, že nařídili její odstřel. V r. 1973 ho provedli, a buldozery srovnali zbytky se zemí. I v dobách totality bylo zbourání kostela poměrně silné kafe, ovšem oni byli mazaní. Vysloveně podporovali vandalství, aby pak mohli prohlásit, že je v havarijním stavu. Nešlo jim o to, že na jakémsi kopci, v lese, nikomu na očích, stojí jakási církevní stavba. Systematicky nabourávali obyčejnému prostému člověku jeho víru. Na to hloupí nebyli, aby věděli, že každý člověk, který v něco věří, je morálně pevný a má své zásady. Kostely byly odjakživa symboly, a tak slavné místo, jako tahle Maria Hilf, přitahovalo pozornost mnoha věřících. Tolika století to vydrželo, než přišli komunisti a řekli: "Vážení katolíci, pověry jsou tmářství a je potřeba je vyhubit. Žádná zázračnost neexistuje, říkal nám to Marx. Od zítřka se předěláte na marxismus- leninismus."
Určitě lukrativní nabídka. Komunisti byli vlastně misionáři- šířili novou víru. Jenže nikomu se ještě v historii nepodařilo, aby začal pálit knihy a bourat kostely, a tím vypudil sílu ducha. A tak se stalo, že si lidi kostel znovu postavili. Na úplně stejném místě. Jedinou tradici, kterou si místní z dob totality uchovali, je noční křížová cesta, každý první pátek v měsíci. Noční proto, že za komunistů musela být tajná. Nikdo se nemohl jen tak sebrat a jít čtyři kilometry lesem, k nějaké pofiderní studánečce, a tam se v klidu pomodlit na ochranu nenarozených dětí, jichž byla panna Maria patronkou - byl to trestný čin nedovoleného shromažďování… a kromě toho, komunisti chtěli sami řídit, komu dovolí nebo nedovolí jít na potrat, ne aby jim do toho nějaká Maria remcala… Je potřeba si stále připomínat, co to je totalita…
Kostel jsem si řádně ofotila, posvačili jsme a vydali se do kopce, na Příčný vrch, a zpátky do Heřmanovic. Devět kilometrů, za slunečného počasí, bylo nenáročným, a přitom výtečným nedělním zážitkem. Okolo Zlatých Hor a Maria Hilf je spousta hezkých poznávacích okruhů, na všechny strany, spíše nenáročných. Doporučuji.
Že nemají Heřmanovice otevřenou hospodu, dávám jako mírnou výtku. Jinak je to dědina výstavních starých německých baráků, často citlivě spravených, převážně chataři. Těch pár místních obyvatel dodává všemu vlastní kolorit. Na zpáteční cestě jsme se s Janou zastavily v našem oblíbeném vrbenském Pradědu. Možná to nevíte, ale tady vaří bezkonkurenční vývary, takové ty, co postavíte ráno na kamna, a několik hodin se nechají jen "táhnout". Pokud ovšem kuchař nevyspává po opici. Tuto neděli nevyspával. Nejenže měl výbornou kulajdu, ale jeho pečený vepřový bok, domácí knedlík a vynikající zelí- jak sám udával- vše výhradně z domácích surovin a vlastního prasátka, žádná chemie, … to opět nemělo konkurenci.
Takže dobrou chuť… vlastně dobrou noc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama