Magický hlas rebelky

20. listopadu 2014 v 18:44 | Maryška |  Pocty
25 let mi nabíhá husí kůže, když se řekne 17. listopad 1989. Nejen kvůli tomu, co jsem tehdy sama zažila, ale i kvůli tomu, co jsem se dozvěděla z archívů o šedesátých letech.

Před pár dny ke mně došla informace, že Olga Sommerová natočila nový dokument o Martě Kubišové, mé opravdu zamilované zpěvačce, a vysílat ho budou právě sedmnáctého.
Bylo mi tenkrát deset, když jsem prvně od svých tet slyšela, že nějaká Marta existuje, neboť ji zbožně doma, na starém gramofonu mé babičky, poslouchaly. A rovnou mi naznačovaly, abych se tím nikde nechlubila. Bylo mi teprve deset, chodila jsem snad do páté třídy, a ve škole mě učili, že Husák je náš prezident, nemohla jsem nic vědět o světě, natož o nějakém šedesátém osmém či devátém, politice jsem vůbec nerozuměla a mí rodiče mi tajili, co se tehdy dělo. Já nevěděla, že mi to tají, ale nějak mě ta doba přitahovala. Dneska vím proč- šedesátá léta, kdy jsem se teprve narodila, ta krásná šedesátá, se děly tak báječné věci,… a já se to musela dozvědět až v osmdesátém devátém. Poté, co se otevřely televizní a jiné archívy, jsem seděla u televize ve dne v noci, ano, i v noci, přestože jsem druhý den měla jít do práce, s otevřenou pusou jsem zírala na obrazovku a říkala si:
"Je tohle možné? Proč mi neřekli, jaké krásné filmy a písničky se točily? Jakého ta doba měla ducha?" Nemohla jsem se nabažit toho úžasného fenoménu, toho výtrysku energie, kterému dnes říkáme "Zlatá šedesátá".
Před třemi dny, 17. listopadu jsem si tedy otevřela Svatomartinské růžové a zapnula televizi, kvůli Martě Kubišové a "její době". Něco mě nutilo znovu si připomenout ty tanky na Václavském náměstí, které si po něm jen tak mírnyx týrnyx štrádovaly, podívat se na ty vyplašené vojáčky na nich, kteří netušili, proč tam vlastně jsou, a jestli se třeba nejedná o cvičení, chtěla jsem vidět ty pro mě nesmírně klidné a vyrovnané tváře Pražanů, kterým si cizí vojska napochodují do města a oni přesně ví, že je tam nechtějí, i když - bojovat s nimi nebudou. Alespoň ne se zbraní v ruce, a ne tady.
Znovu mi přejížděl mráz po zádech, když se z ampliónu, za hluboké normalizace, ozýval ten autentický hlas:
"Občané, jménem zákona, vy, kteří jste v prostoru horní části Václavského náměstí, opusťte tento prostor! Vyzývám vás naposledy…!" a vodní děla už obstřikovala spodní část náměstí… a na ceduli, kterou estébáci ještě nestačili strhnout, byla šipka na východ s textem: Moskva- 1 800 km…
Jakým děsivým předělem pro mě bylo, když jsem mohla sledovat ten nádherný, bouřlivý rozmach ducha a kultury, a do toho uviděla ty tanky. Nemohla jsem si to prožít naživo, tak jsem si to prožila dodatečně, po osmdesátém devátém. Dvacet pět let se na ty tanky dívám a po kůži mi stále běhá mráz. A do toho zazní:
"Ať mír dál zůstává s touto krajinou,
Zloba, závist, zášť, strach a svár,
ty ať pominou
ať už pominou…
Písnička JE zbraň. Milá, mírná, nenásilná, ale zadírající se pod kůži, i hrochovi. A když ji ještě ke všemu zazpívá krásná tvář s nenapodobitelným hlasem, už to nedostanete ven. Nemůžu za to: vidím zpívat Martu Kubišovou v oněch letech, a cítím, že právě ona je pro mě symbolem šedesátých let- té nenápadné osobní statečnosti, a zároveň krásy a něhy… její mladý zjev konkuruje nejméně Sofii Lorenové. Tolik roků její staré písničky poslouchám, a už si nemusím říkat, čím mě očarovala, vím to přesně: tou magickou barvou hlasu, tím nasazením emocí, zkrátka autentičností. Nejlepší skladatelé a textaři té doby pro ni skládali. Zpívala tak krátce, teprve začínala stoupat, a pak to přišlo: zákaz. Mohla být hvězdou světového formátu a najednou utrum, konec, šlus, finito. Kdo by to ustál? Ona to ustála - neopájela se slávou a nezhroutila se, zůstala svá. Obyčejná Marta, co jde do továrny lepit pytlíky. Podepsala Chartu a věděla, že žádná sláva světa nestojí za to, aby zradila sama sebe. Není to nádherné? Celebrita je zprofanované slovo na to, jak bych Martu nazvala já. Musela mít obrovskou vnitřní sílu.
Dívám se dnes na ni, na tu sedmdesátiletou, a přitom pořád jiskrnou dámu s cigaretou, jak říká, že by nikdy nejednala jinak, a že ničeho nelituje, a říkám si: kdyby bolševik nezatlačil tvůj talent, kdyby tě neodepsal, poslouchala bych tě stejně? Určitě ano, taková kombinace se rodí jednou za mnoho let.
Shlédla jsem dokument Olgy Sommerové o magické rebelce, a měla slzy v očích. Písnička je zbraň. I na bojování, i proti bojování. Přinutí vás nahlédnout do sebe. Dobrá práce, paní Sommerová, ještě jednou se podívám… určitě ještě jednou…, ale ne hned, nejdřív si to nechám doznít, ten slastný první pocit…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pražský poděs | E-mail | Web | 20. listopadu 2014 v 19:32 | Reagovat

Jojo, Kubišová je opravdu osobnost.

2 jesenickamarishka | Web | 20. listopadu 2014 v 20:18 | Reagovat

[1]: co se může tobě, takové nihilistce, líbit na Kubišové?

3 K. | Web | 20. listopadu 2014 v 20:38 | Reagovat

Vždycky, když vidím záběry z 89 úplně mě mrazí a to nejen kvůli těm událostem, tomu, jak se náhod spojil a začal bojovat, ale především díky jejímu úžasnému hlasu!

4 jesenickamarishka | Web | 20. listopadu 2014 v 21:19 | Reagovat

[3]: jako mladá byla úžasná, a jako stará je též. platí to i opačně. když seš mladý blázen, budeš i ve stáří blázen.

5 Pražský poděs | E-mail | Web | 22. listopadu 2014 v 13:24 | Reagovat

[2]: Ona sama. Její hlas, její tvář.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama