Slovensko - malá velká krajina

16. října 2014 v 20:45 | Maryška |  Výlety
Rožňava mohla vzniknout od slova rožnit. Nebo od slova rožni? Slovinsky rožni znamená růženec, rož jsou slovinsky květiny, rožna - růže, ovšem co to je slovensky, jsem se nedopátrala. Když řekne Moravák Pražákovi rožni, každý má na mysli něco jiného.


Rožňava je další kouzelné místo, které nemůžu vynechat. Stejně jako Čučma, i ona byla pro mě jazykovým oříškem. Rozumím slovensky docela dobře, a když přejedu hranice, naskočí mi slovenčina automaticky. V Rožňavě mi tak úplně nenaskočila. Lidi se mezi sebou, na ulici i v obchodech, baví maďarsky. Všude vidíte dvojjazyčné názvy. Na Čechy tu nejsou moc zvyklí, Češi totiž jezdí do Tater a na tyhle vršky jaksi zapomněli. A je to trochu vidět, což dávám jako mírnou výtku turismu.
V Íčku na náměstí jsem se chlapa zeptala, jestli na něj můžu mluvit slovensky. Myslela jsem to samozřejmě jako vtip, ale on se nezasmál. Nemá smysl pro humor, řekla jsem si, a chtěla znát nějaké turistické cíle. Připadal mi z nás poněkud vybitý. Jestli proto, že Čecha dlouho neviděl, nebo že s ním chce Češka mluvit slovensky, těžko říct. Vykoktal ze sebe, že mají ve městě dvě muzea, ovšem o víkendu jsou zavřená. "Aby do nich zbytečně nechodili turisti, že?" vypadlo ze mě bezděčně.
Moje kolegyně se na mě vyčítavě podívaly a chlápek zmlkl. Maminka mi říkávala, abych se nebavila s cizími chlapy. Zavrtala jsem hlavu do stojanů na letáky. Moc toho tam o Rožňavě nebylo. Kolegyně se s ním zatím začaly vlídně bavit a on se trochu uvolnil. Navrhl, že spravuje klíče od vyhlídkové věže na náměstí, jestli se chceme podívat. To jsme samozřejmě chtěli! Zinkasoval od každé z nás čtyři eura a pustil dovnitř. Prý až si ji prohlídneme, ať za sebou zamkneme.
Ještě se mi nestalo, že bych se se třemi ženskými ocitla sama ve věži. Byla překrásná, to musím uznat, zvenku i zevnitř, a bylo to takové dobrodružství, mít klíček od městské strážní věže. Asi jako když má kastelán klíče od hradu. Co kdybych nedovoleně rozhoupala zvon? Nebo se tam zamkla? Co by ten nerozhodný chlápek z Íčka podnikl? Naštěstí jsem chtěla jít večer do hospody na koncert, tak jsem od jiných záměrů upustila. Ještě v jednom byla věž unikátní: v každou celou se rozezněla zvonkohrou.
Na obranu pana Nerozhodného musím říct, že pro nás chtěl zařídit prohlídku Krásnohorské krasové jeskyně, vzdálené pár kilometrů od Rožňavy, která má jeden z největších stalagmitů na světě. Ovšem museli bychom si sehnat odvoz. Nevěděl ani, jestli tam jedou autobusy. Jala jsem se shánět Milana. Bohužel se mi to nepovedlo. Může mi to být líto, neboť až doma jsem se podívala, oč jsme se vlastně připravili. A dozvěděla se, že Slovensko je jeskyňářská velmoc. Má skoro čtyři tisíce jeskyní! Ne všechny veřejné, samozřejmě. Šest je dokonce zapsaných na seznamu UNESCO, mezi nimi právě tahle Krásnohorská. To nám pan Truhlík zapomněl říct. Vstup do Krásnohorské jeskyně je o to atraktivnější, že nafasujete baterku, helmu, montérky a jistící pomůcky. To musí nalákat každého. Kdybych věděla, o jak unikátní jeskyň se jedná, jistě bych se posnažila víc, abych Milana našla. Tak to je má drobná výtka k turistickému ruchu v Rožňavě.
Napravilo se to samo, a to tak, že jsme vyšli z Íčka, zastavili první chodce, sympatický pár s kočárkem, a položili jim důmyslnou otázku: "Bez čeho nemůžeme odjet, aniž bychom v Rožňavě viděli?"
A oni hned odpověděli: "Betliare."
A bylo to. Šli jsme tam. Do kaštiela (zámečku) Betliare, tři kilometry vzdáleného, s nádherným a rozsáhlým anglickým parkem.
Chválu na Rožňavu ale pěju. Třeba k její poloze. Ze všech stran je obklopena kopci. Z kteréhokoliv místa se podíváte, jestli zespod, nebo z věže, cítíte se v těch kopcích schovaní. A nejsou to žádné malé kopečky, jsou srovnatelné s vršky Jeseníků. Přestože je to zdánlivý dolík, a očekávala bych umírněnější počasí, je to naopak: je velmi nestálé. Každý den několikrát prší, a to zčistajasna. Vlezete do obchodu, obloha modrá a slunečná, vylezete, a provazy vody. Bez deštníku se nevydávejte ani na krátké vzdálenosti.
Poslední večer jsem se, nějak nedopatřením, zdržela v baru. Řeknu vám, televizi ani rádio neposlouchejte. Pokud si chcete udělat obrázek o maďarském nebo slovenském nacionalismu, pojeďte do Rožňavy. A uvidíte, že je to jinak.
Onen večer jsme se náhodně dostali na výborný koncert dvou kytaristů, kteří uměli zahrát kdejaký rockový flák, a navíc výborně zpívali. Docela často maďarsky, třeba Omegu, jedinou to maďarskou kapelu, kterou znám. U stolu s námi seděla dvojice starších manželů, tak k padesátce. Jak ten muž prožíval maďarské texty! To mě bavilo. Manželé byli z Čučmy. Pán byl vzděláván nejdřív v maďarské škole, pak v české. Paní to měla naopak. Oba měli maďarsko-slovenské rodiče, prarodiče z Ukrajiny, některé předky z Rumunska. Neuměli říct, čím se vlastně cítí být. Prý se na to nedá odpovědět. S námi mluvili perfektně slovensky. Položila jsem jim otázku, kterou jsem nic zlého nesledovala, ale nebyla asi tak úplně dobrá, jestli se necítí trochu schizofrenní. A paní se urazila. I když jsem se jí omluvila, zůstala zaražená. Já vím, že urážení je špatné, ale pocítila jsem v tu chvíli na vlastní kůži, jak citlivé otázky to pro zdejší lidi jsou.
Není vždycky nutné zařadit se do nějaké škatulky. Když mám půl rodiny v Maďarsku a půl na Slovensku, proč bych se měla cítit zrovna Slovákem? Nebo Maďarem. Vždyť to není vůbec důležité. Budu mít ráda oba národy a obě kultury. A vůbec nebudu mít zájem na tom, abych jednu kulturu pomlouvala, nebo proti ní útočila. Ovšem pokud je někdo zahnán do kouta a řekne se mu: "Musíš si vybrat jeden národ! Řekni přesně, čím se cítíš být!" pak se nemůžeme divit, že se bude chovat jako zvířátko, zatlačené do kouta. A kousne. Myslím, že hlavně média a politici vytvářejí dojem nacionalismu. Ovšem je to jen můj dojem, že ano…
Po půlnoci koncert skončil a lidi šli domů. Ti slušní. Mně se nechtělo spát, tak jsem se zastavila u baru. Právě tady jsem se zapomněla. Stálo tam pár mladých lidí. Když zjistili, že jsem Češka, dali jsme řeč. Ani jsem nemusela moc mluvit, sami se vyptávali. Např. na to, jestli je u nás taky tolik Cikánů. Překvapilo mě, že je trápí právě tyhle otázky. Jisto je, že v Rožňavě jich je poměrně dost. Dokonce tolik, že někteří i pracují. V lese jsme viděli cikánské dělníky s motorovou pilou, jak odklízeli polomy. Prodavačka v Lídlu byla Romka. Jezdí tu i auty, takže mají řidičáky.
Taky jsem se dozvěděla od jednoho vystudovaného ekologa, že Slovensko má 12 národních parků a 8 CHKO. Když k tomu připočítám ty tisíce jeskyní, napadne mě: existuje vůbec nějaké místečko v téhle malinkaté zemičce, které není státem chráněné? Chtěla jsem si zajet do Švýcarska, nikdy jsem tam nebyla, ale teď, co tohle vím o Slovensku, se Švýcarskem končím. Než pochodím všechny ty parky, budu v důchodě.
Kousek od Rožňavy leží velmi atraktivní hrad Krásna Horka, tedy byl atraktivní, minulý čas, neboť vyhořel. Prý ho zapálila cikánská děcka. Fakt je, že přímo pod hradem najdete jednu z těch čistokrevně cikánských osad, za které Slováky kritizuje i EU - protože tu snad nemají mít patřičnou úroveň žití. Nevím, do politiky se nemíchám, a už vůbec ne do té slovenské. Ať si to každý dělá s cikány, jak uzná za vhodné. My máme svých problémů až dost, že ano, a EU stejně kritizuje každého, tak co. Nás třeba za rasismus.
Já jsem musela za rasismus zkritizovat i Milánka. Zatímco my se brouzdali volovskými končinami, on vymetal rožňavské hospody, nebo chodil na cikánské pohřby. Bydleli jsme totiž přímo vedle ohromného hřbitova a každý den dopoledne tu probíhal jeden, někdy i více cikánských pohřbů. Milánek nám je potom popisoval.
"To byste nevěřili, jaký u toho dělají humbuk! Vyvádějí jako blázni! Kdyby šli raději do práce!"
"Ale Milane, to zavání rasismem, jakože cikány nemáš rád!" vytkla jsem mu.
Ohradil se: "Jednoho jsem měl rád."
"Kterého?"
"Toho mrtvého."
Tak vidíte, i Milan má rád některé cikány. Takže není radno poslouchat, co si nějaká unie pořád vymýšlí. Ať si slovenský nebo jiný eurokomisař zajede do Rožňavy, do hospody, a zeptá se mladých lidí, jak vyřešit cikánskou otázku na Slovensku. Dozví se něco, co neví. Ach ti politici, měli by víc chodit mezi nás, prosté lidi…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 King Rucola | E-mail | Web | 21. října 2014 v 8:41 | Reagovat

Asi sa nie nadarmo hovorilo - ako som pocul od rodicov - , ze Slovensko je druhe Svajciarsko. Kedysi...

2 jesenickamarishka | Web | 21. října 2014 v 21:32 | Reagovat

[1]: ty si Rucolo, Slovák, tak to potřebuješ slyšet od někoho jiného, aby si pochopil, že máte přepychovou přírodu, že jste byli obdarováni vrchovatě. a ne kedysi, ale pořád...

3 King Rucola | E-mail | Web | 22. října 2014 v 0:08 | Reagovat

[2]:Ja len, ze uz nechces vidiet moju novu domovinu, tda to Svajciarsko. Oboje krajiny by mali vytvorit spojene kralovstvo a aby im tam Raksaci nezavadzali, tak by si ich mohli pribrat a hlavne mesto by mohlo byt potom snad Salzburg...

4 jesenickamarishka | Web | 22. října 2014 v 22:24 | Reagovat

[3]: seš noční pták..., a ještě k tomu snílek...

5 King Rucola | E-mail | Web | 22. října 2014 v 22:58 | Reagovat

[4]:Oboje suhlasi...pekny vecer a dobru noc prajem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama