Píchli jsme kolo!

19. října 2014 v 13:12 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Už jste někdy píchli v autobuse kolo? Já ještě ne. Byl pátek, půl třetí odpoledne a já jela Šumperákem z Ostravy.

To dá rozum, autobus byl plný, hlavně studentů, a v Opavě jich přistoupilo ještě tolik, že stáli po celé uličce. Už v Opavě musel řidič zajet na pumpu, aby si překontroloval a dofoukal pneumatiky. Za Opavou znovu zastavil a pravou přední pneumatiku si velmi zblízka prohlížel. Pak zacouval do pole a zahlásil:
"Budu měnit pneumatiku. Kdo chce, ať si vystoupí, kde nechce, ať zůstane sedět."
To jste měli vidět ten šrumec. Všichni mladí vytáhli mobilní telefony a ze všech stran bylo slyšet stejné věty: "Píchli jsme kolo, stojíme v poli, někde mezi Opavou a Vlaštovičkama, tam, co jsou ty velké stohy slámy. Nevím, jak dlouho to bude trvat."
Jiní se omlouvali ze schůzek, další volali maminkám. Ze všech stran bylo slyšet - promiň, zdržím se, mezi Opavou a Vlaštovičkama, atd., ale nejčastěji ze všeho "píchli jsme kolo!" tu větu jsem slyšela snad dvacetkrát. Pohledný mladý muž se hlasitě zeptal: "Má tu někdo chytrý telefon?" ochotně se ozvalo několik lidí. Skupinka veselých, rozesmátých studentů vystoupila z autobusu, utvořili hlouček a fotili se se šťastnými úsměvy v poli. Hádám, že do pár vteřin byl fotka na facebooku, i s vtipným komentářem. Pár mužů zvědavě obstoupilo šoféra a pozorovali ho při práci. Bylo na nich vidět, jak jsou připraveni na požádání cokoli podržet, zatlačit, podat a tak, copak já vím, co se dělá u výměny kola? A ještě k tomu tak velkého? Stejně nikdy nepochopím, jak může jeden chlap nadzvednout jednou páčkou celý autobus. Mám řidičák, ale tohle se mi stát, jsem namydlená.
Všichni na mě působili, jakoby se jim to dělo pravidelně, třeba každý druhý pátek. Starší paní si v klidu vytáhla knížku a začala číst. Já se pustila do svačiny. Zafungoval pud sebezáchovy. Mám-li tu přenocovat, ať jsem alespoň najezená. Poručila jsem si: než dojíš, bude hotovo. Neměla jsem důvod panikařit, všichni byli v pohodě, i řidič. Mužové kolem něho se přece jen dostali k dílu- nakonec mohli zatlačit na jakousi páku. Dojedla jsem svačinu a řidič zavelel: "Jedeme!"
Všichni v klidu a vesele naskákali do autobusu a jeli jsme. Mladý muž si v chytrém telefonu našel jiný spoj, neboť v Bruntále přestupoval, a sděloval to kamarádovi. Paní s knížkou se na něho otočila a řekla: "To je zbytečné, mladíku, abyste jel takhle. To je delší a dražší." A poradila mu jinou variantu. Mladík uznal, že mnohem lepší.
V poli nakonec zůstali stát čtyři lidi. Byli to ti, co neměli dost trpělivosti a domluvili si jiný odvoz. Nikdo nenadával, neřval, nemluvil sprostě. Celkové zdržení bylo něco přes půl hodiny. A já se ptám: proběhlo všechno tak hladce, protože mají lidi telefony, nebo je to věkovým průměrem? Jsou mladí tolerantnější?
Když jsme jeli letos s mými starouši na Šumavu, píchli jsme už za Vrbnem, a vraceli se zpátky do servisu. Taky jsme měli třičtvrtě hodiny zpoždění, a taky jsem neslyšela nikoho brblat. Akorát nenastala ta telefonní smršť. Nebylo kam volat a proč. Starší člověk nemá potřebu všechno vytrubovat do světa. Z toho mi vyplývá, že zvládání nesnází se neodvíjí od věkového průměru, nýbrž od něčeho jiného. Ale od čeho? Až na to přijdu, budu moudrá?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yasminn | E-mail | Web | 19. října 2014 v 13:27 | Reagovat

Tak tohle mě pobavilo :) Autobusem jezdím denně už pár let, ale tohle sem i teda ještě nestalo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama