Horor, horor, vysoká jsi...

6. října 2014 v 22:08 | Maryška |  Výlety
To, co vám teď popíšu, to ne, že se blíží hororu, to horor byl! To by si Edgar Alan Poe zgustnul!

Já si takhle s radostí vyjedu do Volovských vrchů, už Milánek mě po cestě tam příjemně naladí, těším se, jak si pochodím něco nového, ovšem - neodhadla jsem, že ti moji starouši budou asi mimozemšťané. Ale od začátku.
Ráno začalo dobrou zprávou, a to, že z Rožňavy nevyjíždíme o půl osmé, ale že náčelník dovolil v osm. A to proto, že přemluvil Milánka, aby porušil zákaz vjíždění autobusů na Uhornianské sedlo. Ani ho tak moc přemlouvat nemusel. Milan prohlásil, že mu Slováci stejně nemají co vzít, když si doma zapomněl řidičák. V opačném případě by nás Milánek dovezl pouze do Pače, což je 428 metrů nad mořem, a my museli do Uhornianského sedla vyjít pěšky- to jest 999 m.n.m.! Uznáte, že abych se dvě hodiny škrábala do krpálu, který ani není značený turistickými značkami, to bych nešla. Když ještě navíc vím, že i bez tohohle krpálu trvá trasa sedm hodin. Bez přestávek. Čistého času. Za to jsem Milánkovi poděkovala, že mi dnešní túru umožnil, na což on odpověděl, že tak nebo tak nechápe, proč s ním nebudu celý den sedět v příjemné hospodě. To jsem pořád ještě netušila, do čeho jdu.
Na Uhornianském sedle si zapnete bundu až ke krku a vykročíte po červené. Cesta byla docela pozvolná, značená, za hodinu už jsme krásně viděli v širou dál a mohli se kochat. Po třech hodinách jsme došli na Pipitku. Už samotný název ve mně vzbuzoval jistý zájem, jak to tam může vypadat? Bylo to nejvyšší místo toho dne, 1 224 m.n.m., a bylo v hezkém lese. Zatím hezkém. Já bláhová si dopředu nečtu trasy, ač je všichni už v autobuse od náčelníka vyfasujeme, a drtivá většina se do nich zahloubá, aby pak o nich mohli náruživě debatovat. Někteří už ve Volovských vrších byli, o to zasvěcenější informace podávali nám, novicům. Kdybych se na trasu dopředu podívala, viděla bych, že z Pipitky vede "Cesta hrdinov Slovenského národného povstania." Už to by mě odradilo. No jsem já snad lepší, než takový slovenský národný hrdina? Každému musí být jasné, že ne.
U rozcestníku Pipitky jsme si ještě zvesela připíjeli slivovičkami, nutný to rituál, a pak už se ti nejrychlejší vydali vpřed, já pomalu za nimi. Jenže ouha! Jak se v té pustině vše dobře rozléhalo, slyšela jsem před sebou zmatené hlasy, např. "Tady to není!" nebo "Tady taky ne!" nebo "Co budeme dělat?" a už na mě a ostatní pokřikovali: "Sem za náma nechoďte, je tu polom, běžte naokolo, musíme teprve značku najít!" Poslušně jsem nakráčela, kudy mi určili zkušenější. Slivovice způsobila, že jsem ještě v tu chvíli neměla strach. Došla jsem ostatní, abych se jich držela a disciplinovaně čekala dalších příkazů. Muži a pár odvážných žen se rozešli do různých stran hledat červenou značku. Jak se vraceli, všichni svorně konstatovali, že značka není, a znovu odešli. Ostatní, co zůstávali na místě, vedli diskuse o tom, co se stane, když se značka nenajde. Ještě pořád mi zůstával optimismus, že tohle má nějaké řešení.
Tady je namístě podotknout, že s námi jezdívá i náčelnice jiného turistického oddílu, zdatná to žena, které může táhnout na sedmdesátku, a na kterou se já ovšem nemůžu hrabat ani omylem. Vždycky mě předhoní, a nejen to. Dvacet kilometrů, které zhruba chodíváme, jí nepřijde dost, proto si v průběhu túry udělá ještě nějaký svůj miniokruh. Tak se mi stane, že ač mě v kopci briskně předběhla, v jiné chvíli se vynoří za mnou, řka, že už tu před patnácti lety jednou byla, a chtěla se na jakési místo znovu podívat. Sice ho nenašla, ušla o pět kilometrů víc, ale to přece nevadí, že? Po mých dvaceti kilometrech odmítám udělat dvacet kroků navíc, ona má o deset km víc, a diví se mi, že v mém věku…
A tato Lída začala rozvíjet teorie. Prý slyšela, že tu žijí vlci, ba i medvědi, takže by ji zajímalo, proč se to tu vlastně jmenuje Volovské vrchy. Někteří se rádi přidali s vtipkováním, jestli je dobré chytnout vlka, za co se chytá, co si s ním počít a tak. Způsobilo to vyslovenou veselost. Pak se zeptala: "Viděli jste někdo náčelníka?" Lidi se začali zmateně ohlížet a volat jeho jméno. Náčelník tu nebyl. Náš náčelník, na rozdíl od Lídy, chodí vždy poslední, aby za sebou nikoho nenechal. A tady jsem dostala strach. Nejenže nevíme, kam jít, může mě sežrat medvěd, ale ještě jsme ztratili náčelníka!
Lída nás zřejmě chtěla uklidnit, tak důrazně prohlásila: "Držme se všichni v davu, nikdo sám nikam nechoďte!"
Zajímalo mne, jestli je lepší umřít v davu, nebo sama. Tomuto mému rádoby vtipu už se nikdo nezasmál. Lída skrz zuby procedila, že je přešťastná, že tomuto zájezdu nevelí ona. Jakoby to mělo na něco vliv. Nesměle jsem navrhla, že cesta zpět je volná, a tedy jistá. Dokud je světlo, měli bychom se vrátit. To jsem si naběhla! Všichni se na mě s opovržením podívali: žádný turista se nevrací stejnou cestou, když to není nutné. A teď to nutné není. Značka se prostě najde a hotovo. Vytáhla jsem si svačinu a sedla do mechu. Jestli mám umřít, tak se předtím najím, třeba mě jídlo uklidní. Bylo mi jedno, jestli umřu s jedním náčelníkem, nebo se dvěma.
Najednou jsme náčelníka uslyšeli. Pořvávali na sebe s ostatními hledači. Značku neměl nikdo.
Když jsem dokousávala poslední sousto, ozval se odněkud zespodu Petrův hlas: "Pojďte všici sem, mám ji!" Jako když do mě střelí, vyskočila jsem z mechu, zahnala truchlivost a pádila s ostatními. Že u toho musím podlízat a přelízat hotovou spoušť padlých stromů po polomi, jsem nevnímala. Petr, jako zkušený zálesák, skutečně objevil jeden stojící strom, na kterém červená značka byla, a vedla - světe div se- směrem dolů! Bohužel to byla zase na dlouhou dobu značka jediná. Znovu jsme se zastavili uprostřed vykácené paseky a Lída řekla:
"No já snad vytáhnu mapu!" otočila jsem se na ni: "Ty máš mapu?"
"Jo, i kompas."
My ostatní jsme měli ty své úryvky ofocených map, kde byla jen ta naše trasička, Lída měla celé Volovské vrchy a buzolu. Oba náčelníci a Petr zabořili nos do mapy. Pak rozhodli: "Tudy!"
Odevzdaně jsem se začala šinout s davem Cestou hrdinov SNP. Začalo pršet. Nasadila jsem si svou novou žlutou pláštěnku a prodírala se s ní hustě prorostlou lesní školkou smrků. Větve mi šlehaly do tváře, zachytávaly pláštěnku i vlasy, ale mně to bylo jedno. Někdo vpředu zařval: "Vidím další!" Dole pod Pipitkou, asi kilometr pod vrcholem, jsme skutečně objevili další červenou značku, neboť tam už stromy vítr nepolámal. Dokonce jsme narazili na rozcestník. Ztratila jsem pojem o čase i o kilometrech. Šla jsem jen s davem, jak mi Lída radila.
Můj zoufalý stav mysli se zřejmě projevoval jen u mě. Ostatní se v klidu bavili, co dělali minulý víkend, nebo jak hezká je tady příroda. Že jsem musela podlézt v bahně a téměř vleže jeden vyvalený buk, boty měla po kotníky od bláta, a má krásná žlutá pláštěnka už nebyla žlutá, a ke všemu na zádech roztržená, nikoho nezajímalo. Řekla jsem si: dobře, že jsem v davu, třeba mě ten jejich optimismus nakazí. Vybrala jsem si tři zkušené turisty a jala se věřit, že s nimi dojdu na jakýsi vršek Osadník, měřící 1 185 m.n.m. Mezitím přestalo pršet. Na Osadníku jsme si sedli a poobědvali. Všichni radostně vyprávěli, že už je to jenom kousek do Zádieľské doliny a pak už jsme vlastně doma. Že se jedná tak o deset kilometrů, mi neřekli. Radši.
Na Osadníku docela foukalo, což poznáte po chvíli sezení, takže raději vyskočíte a mašírujete dál. Já s vidinou, že už jsem skoro doma. Po pár kilometrech jsme se dostali na krásné louky. Jindy bych je vnímala jako krásné, dnes jsem je viděla jako nekonečné. Maruška mi řekla: "Je tady ale krásně, že? Co říkáš?"
Podívala jsem se na ni vyhasle: "Bolí mě nohy."
"Ale prosím tě, mladá holka… Za chvilku jsme v Zádieľské." Maruška má asi tak o 15 let víc, než já.
Jednu chvíli mi přišlo divné, že dva kilometry za námi nevidím ani nohu. Kde se ostatní zdrželi? Nenašla jsem odvahu zeptat se, jestli jsme náhodou nezabloudili. Všichni tři kráčeli tak suverénně.
Po loukách jsme opět zalezli do lesa. Projevila jsem, teď už nahlas, přání, že bych si sedla. Maruška změkla:
"Tak jo, aspoň si obleču nepromokavé kalhoty."
Začalo znova pršet. Sedla jsem si pod strom, kde relativně nejméně pršelo. Maruška si oblíkla své gatě a všichni tři se postavili kolem mě. Čekali, až si odpočinu. Bylo jasné, že oni odpočívat nepotřebují. Z posledních sil jsem se zvedla a řekla: "Jdeme."
Vtom nás začali docházet další. Nevím, proč jsem z toho měla radost. Asi že umřít v davu je lepší. Hlasitě jsem je vítala. Pršelo čím dál víc. Moje pláštěnka už měla napůl utrženou kapuci. Přidržovala jsem si ji levou rukou, čímž mi voda zatékala do levého rukávu. Kalhoty zezadu jsem měla totálně promáčené od roztržených zad.
Značka najednou odbočila dolů, do čistokrevné bučiny. Jak já miluju takový les! Pomalu každý strom bych si v něm vyfotila, ale teď? Teď jsem si říkala jediné: musíš přežít! Deštěm se poměrnět setmělo, a já šlapala tak rychle, abych před sebou viděla aspoň jednu pláštěnku. V půlce kopce jsem uslyšela řev. Musel to být medvěd, jelen řve jinak. Zakázala jsem si na to myslet. Přece zrovna mně se nemůže přihodit, abych potkala medvěda! Ještě podlézt pár vyvalených buků, ať už po zemi, nebo vrchem, a už musím být v té proklaté Zádieľské! Nevím, proč jsem si slibovala něco od Zádieľské, když jsem v ní v životě nebyla. Když už jsem měla boty durch promáčené, uviděla jsem pod sebou rovinku, louku a chatu. Zádieľskou chatu. Tak přece nelhali, já to možná přežiju!
V tu chvíli, jako na povel, vylezlo sluníčko. Byl to zázrak. Chata sice byla zavřená, ale měla zastřešené sezení. Sundali jsme pláštěnky a vyvalili se na sluníčku. Někdo řekl: "Slyšeli jste toho medvěda?" Všichni přitakali. Takže to byla pravda. Nalila jsem do sebe panáka slivovice, pak radši ještě jakousi ořechovku a Maruška už velela: "Tak vstáváme, žádné vysedávání! Ještě Tiesňava a už jsme skoro doma. Slovo tiesňava, ač by mohlo znít stísněně, mi po třech štamprlích přišlo nějak vysvobozující.
Musím však přiznat, že na konci téhle příšerné cesty mě čekala sladká odměna. Zádieľská tiesňava je nádherný přírodní útvar - obdivuhodný krasový kaňon, ve kterém se skály vypínají až do výšky 300 metrů. Je tři kilometry dlouhá, v nejužším místě jen deset metrů široká. Protéká jí divoká Blatnice, opravdu nádherná podívaná. Mé vyčerpání muselo ustoupit té nádheře, vytáhla jsem konečně foťák a vynahradila si prožité utrpení. Jak to ti Slováci dělají, že mají na každém kroku tak krásnou přírodu! Dokonce jsem potkala dva mloky skvrnité. Jeden mi zapózoval před baťohem, a vůbec se nestyděl.
Ke konci tiesňavy začalo znovu pršet a setmělo se. Už jsem přestala kontrolovat, kolik hodin jdu, a kudy mi teče do pláštěnky voda. Stihla jsem si přečíst naučnou tabuli o této národní památce a Slovenském krasu, a jako z čistého nebe jsem před sebou uviděla autobus. Milanův autobus. Ještě jsem neměla ani nohu na prvním schodku a už jsem spustila: "Milánku, já tě tak miluju..!"
Milan utrousil něco, že mu není jasné, jak může existovat tak pošetilý druh, který se dobrovolně promáčí a zablátí, a že mi to říkal, ale to už jsem seděla se slastným úsměvem ve vyhřátém autobuse. Milan totiž není žádný bláhovec a zatopí si, přece by nás nečekal v těch pěti stupních.
Takové horory já prožívám se svými staroušky. Nyní musí být jasné i vám, že ta jejich rádoby stará fyzická schránka jsou jenom mimikry. Pod ní se skrývá nesmírná, možná vesmírná odolnost, kterou pomalu odhaluji. Příště si je pečlivěji prohlídnu, jestli nemají vzadu na krku čipy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama