Čučma není Maďarsko !!!

10. října 2014 v 22:37 | Maryška |  Výlety
V minulém článku o Volovských vrších jsem použila výraz "příšerná cesta". Z dnešního pohledu bych asi tak tvrdý výraz nevolila. Člověku se vždycky prožité utrpení zdá bezprostředně potom příšerné, ale pak uběhne pár dnů, týdnů, a vy změníte názor. Ve vzpomínce vám zůstane, jak jste všechno bravurně zvládli, neskuhrali ani nezemřeli, a že si vlastně zasloužíte metál.

Teď už si říkám: jak ty, Maryško, dokážeš zvládat těžkosti, jež se ti snaží zatarasit cestu! Jak neztratíš hlavu ani odvahu a postavíš se klidně i medvědovi, jak ty si vlastně dobrá! A proč jenom dobrá, nestyď se to říct sama sobě do obličeje- výborná!! Co jsou proti tomu promáčené boty a roztržená pláštěnka? Nic, nula, bezvýznamnost, titěrná nicotná oběť, vyvážená pocitem zvýšeného sebevědomí. Pláštěnka a trocha únavy versus vítězství. Co je lepší? Až to budu líčit svým přátelům, budu to vlastně já, kdo celou grupu dovedl do vítězného konce, stejně ako hrdinovia Slovenského národného povstania, a nakonec se málem utkala s medvědem.
Je to tak, plynutím času získá člověk nadhled. To mi říkali i ve škole, jenže já tenkrát neposlouchala. Proč taky? Kdo v mládí poslouchal rady starších, nebo učitele? Mě zajímalo, jestli půjdu do hospody nebo do kina, co budu v té hospodě jíst a pít, jaký zážitek si způsobím, ale hlavně - s kým si ho způsobím! Pocestovala jsem v mládí tolika míst, po republice i Evropě, přitom je můžu navštívit znovu, a bude to jako poprvé. Skoro nic mi z nich neutkvělo. Je to možná výhoda, znovu a zas se rozplývat nad stejnými věcmi. Tenkrát mě zajímalo výhradně to, s kým jsem tam byla, a co jsme provedli. Nic víc.
Dnes se to obrátilo. Ke konci sedmé sedmiletky (jak říká Osho) si přesně pamatuju každý navštívený detail místa, věžičku na kostele, druh lesa, opravené náměstí, a k tomuto účelu si ještě všechno řádně ofotím. Ne vždy mi ale utkví, s kým jsem tam byla. Asi to má tak být. Co člověk zanedbal, ho dožene, co přeháněl, k tomu už se nevrací. Osvícenci tomu říkají polarita, a já s tím nehodlám nijak polemizovat. Za prvé nejsem žádný osvícenec, a za druhé se mi to zdá jako dobrý výraz.
A proto jsem dokázala perfektně a podrobně vnímat vesničku zvanou Čučma. Nikdy předtím jsem o její existenci neměla ponětí. Než jsem vyfasovala od náčelníka mapu, a z ní vyčetla, že první túra končí v Čučmě. Moje intuice mi napovídala, že s takovým názvem to nemůže být jen tak obyčejné místo. A trefila se. Uprostřed Volovských vrchů schovaná, konečná zastávka autobusu. Tedy pardon- eurobusu. Cesta odsud vede už jen do prudkého kopce a lesem, přímo na Skalisko, vysoký to vrchol 1 293 metrů.
Čučma je vlastně maďarská obec, ač to tady nemůžete říkat nahlas. Ne proto, že zde panuje nějaký nacionalismus, ale že obyvatelstvo je tak dokonale promíchané, že snad neexistuje rodina, která by nebyla smíšená. A to nejen smíšená slovensko-maďarsky. V tomto zapomenutém koutě světa si historie podávala ruce. Dočetla jsem se, že před druhou světovou válkou si Maďaři udělali nárok na kus tohoto slovenského území a připravili Slováky o dvě významná města- Košice a Rožňavu. Volovské vrchy si udělali jako hranici mezi státy, a Skalisko (nebo též Volovec) se na nějakou dobu stalo nejvyšším vrcholem Maďarska. Měli to dobře vymyšlené. Kultury a rasy se dokonale promíchaly. Nikdo tady nemůže říct, že je "čistokrevný" Slovák. Na takový pojem zapomeňte. Dívali by se na vás jako na nacionalistu.
V Čučmě se zastavil čas. Když jsme slezli ze Skaliska dolů, prvně jsme hledali hospodu. Takový pud turisty. Bohužel, nemají. Pouze obchod. Tak jsme si sedli před obchod a čekali na Milánkův autobus. Jak tam tak sedím a pozoruju kolemjdoucí obyvatele, náhodou šli všichni okolo, vylezl z obchodu muž. Dělal, že se s někým baví, ale dobře si nás prohlížel. Pak zalezl do obchodu. Asi zvědavost způsobila, že jsem dostala chuť na čokoládu. Nachystala jsem si pár svých Eur a odvážně vstoupila do obchodu. Byl to pultový prodej. Muž, co nás pozoroval, byl prodavač. Přede mnou byla fronta- dvě ženy, a mluvily s prodavačem maďarsky. Když jsem vstoupila a slušně řekla: "Dobrý děň," prohlídli si mě od hlavy k patě a lážo plážo přešli na slovenštinu. Oceňuju to. Je neslušné bavit se tak, aby vám druhý nerozuměl. Promenádovala jsem se po malém obchůdku a cítila v zádech jejich pohledy. Nakouknu do mrazicího boxu- zcela prázdný. To tu nechodí děcka pro nanuky? Pomyslím si a mrknu do regálů za prodavačem: cukrovinky, pár flašek kořalky a konzervy. Ani stopa po pečivu. V regálech, kde bývá ovoce-zelenina, leželo jedno zelí, značně omšelé, čtyři rajčata, dvě cibule a dva hnědé banány. Regály tu kolem stěn stály jako v jiných obchodech, ale nic v nich nebylo! Dveře od skladu byly trochu pootevřené, nenápadně jsem přistoupila. Je to možné? Vždyť tohle jsme měli za komančů: prázdný obchod a ve skladě konzervy! Z čeho se ten prodavač může uživit?
Zakoupila jsem si slovenskou Milku a šla to povědět ven ostatním. Moji kolegové turisti neutrácejí zbytečně, ještě k tomu tvrdou měnu, když mají všechno svoje. Ale rádi si ode mě nechali povyprávět, co jsem vevnitř viděla. Najednou z obchodu vylezla žena a síťovku měla plnou chleba a rohlíků. Nato zastavilo auto, z něho vyskákali dva muži. Po malé chvilce vylezli s plnou náručí plechovkových piv.
"Kde ty piva vzali?" neudržela jsem se, "vždyť tam nic takového nebylo."
Další žena vyšla ven s mandarinkami.
"Maryško, ty si pěkná kecka, vždyť v tom obchodě mají všechno!" uslyšela jsem výtku.
"To jsem blázen, tady snad funguje podpultový prodej! Jinak se to vysvětlit nedá."
Přijel autobus, my do něho naskákali a odjeli na ubytovnu do Rožňavy - vykoupat se a alou do pořádné hospody!
Nic naplat. Jiný kraj, jiný mrav. Tak dobrou.
Chuť.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama