Biskupská kopa

30. října 2014 v 23:16 | Maryška |  Výlety
Minulou sobotu si vrbenští turisti naplánovali hezkou trasu: na Biskupskou kopu ze Zlatých Hor, a odsud na polskou stranu- do Moszczanky (zase to šč!), pak do Pokrzywne, Jarnoltówku, a šup zpátky do Zlatých. Je to takový zářez polského území do toho našeho, takový zub.

Vrchol Biskupské kopy tvoří česko-polskou hranici. Bohužel se náčelníkovi vůbec nikdo nepřihlásil, jen já, a on taky nemohl, tak jsem se rozhodla, že turistickou čest zachráním sama. 24 kilometrů se mi ovšem nechtělo jít, promiň náčelníku, to je na jednoho trochu hodně, neřeknu, kdyby nás šlo víc, to se povzbudíme a tak. Chci říct, že starouši povzbudí mě, to jejich "mladá holka, to přece musíš ujít!" a když uvidím, jak lehce po dvaceti kilometrech šlapou, zatnu zuby a nedovolím si.
Řeknu vám, vyškrabat se ze Zlatých Hor na Biskupskou kopu, to je docela zabíračka. Ze Zlatých vede až nahoru normální asfaltka. Chvíli jsem po ní šla, než jsem zabočila do lesa, a potkala několik aut. Jeden šlechetný šofér mi dokonce zastavil, prý by mě svezl. Nadšeně jsem k němu vykročila, když v tom jsem si uvědomila, že zachraňuju tu čest, a s rádoby odhodlaným výrazem jsem mu sdělila:
"To by nešlo, pane, autem zásadně nejezdím. Jsem totiž turista."
Nebudu mu přece vykládat, že moje Fabie stojí ve Zlatých vedle autobusáku. Řidič něco zabručel a odjel.
A do toho mi volá kamarádka, že se mnou potřebuje nutně probrat svůj nový duchovní život. Je z Liberce, vidím ji sotva jednou za rok, a jsem dobrák. Tak jsem ji jen upozornila, že budu funět. To jí vůbec nevadilo. Potřebovala se prostě vykecat. Já mám taky svůj duchovní život, jenže zkuste se drápat do šedesátistupňového kopce a u toho skočit znovuzrozené kamarádce do řeči. To se nedá! Když už jsem se pracně nadechla, že něco moudrého taky pronesu, projevila naráz špetku empatie: "A jak se máš ty, co pořád děláš, ještě píšeš, a co děti?" Pouhé dvě vteřiny jsem si připravovala odpověď, víc mi nedala a pokračovala:
"To jsem ti zapomněla říct, nechala jsem si udělat automatickou kresbu. Seznámila jsem se s bezvadnou ženskou, teda seznámila úplně néé, já už ji tak trochu znala, no ne trochu, víc, před lety vlastně chodila s mým bráchou, no, dneska je z ní tak trochu čarodějnice …" a už to jelo nanovo. Musela jsem uznat, že tolika změn, hypnóz, kolektivních terapií, regresí a přečtených knih, byl docela slušný výkon na to, že poměrně dost pracuje. Kam se na ni hrabu! Teda- kam se vůbec hrabu. Když se jí zdálo, že funím moc, vtipně oznámila, že mě nebude dále rušit, jistě se potřebuju též kochat, a se slovy "Tak zase příště zavolej!" zavěsila.
Vlastně jí můžu poděkovat. Soustředila jsem se na ty její novinky, a ten nejhorší úsek mi líp utekl.
Přestože se ráno ukazovalo na hezký slunečný den, nepotkala jsem z české strany jediného pěšího. To se ovšem změnilo navrchu. Pár metrů před vrcholem, už bez mobilu na uchu, ke mně dorazily hlasy. Polské hlasy. U rozhledny postávalo nebo posedávalo tak deset Poláků a Polek. Podle jejich oblečení a obutí jsem usoudila, že výlet do vrchu z jejich strany je taková hezká poobědní vycházka. Všichni svačili a hodně hlasitě si gratulovali, jak kopec zvládli. Jedna žena, která právě přišla, se rozkročila, pořádně nadechla a zahlaholila:
"Kocham vas góry, ale z góry." (miluji vás hory, ale svrchu, taková slovní hříčka, ovšem v polštině, jak jste poznali). Ostatní se tomu hlasitě zasmáli a dali se do družného hovoru. Poláci mají totiž jednu vlastnost, to jsem za ty roky vypozorovala, jsou ohromně společenští. Nečiní jim problémy přijít do nového prostředí a okamžitě se seznámit, sdělit si, jaká byla cesta, věnovat si svačinu, poreferovat o zážitcích a tak. Takže vám přijde, že se znají odjakživa. Všichni se halasně zdraví a usmívají se na sebe, jako kdyby spolu nejméně chodili do práce. Přitom se neznají. Málokteří chodí jen v páru. Většinou potkáte celou skupinu, což zpravidla bývá širší rodina, neteře, babičky, strejdové, pejskové, ba i miminka v kočárku…
Takový turistický solitér, jako jsem já, u nich vzbuzuje spíše zvědavost. Proto mě oslovovali, např. jestli jsem byla nahoře, což muselo být nad slunce jasnější, když jsem šla z vrchu a oni zespod. Ale já vím, že to byl jen důvod ke konverzaci a zdvořilý zájem. Když slyšeli mou lámanou čechopolštinu, uznale pokyvovali hlavami. Možná si říkali:
"Hmmm, zavítala k nám cizinka, jaká čest!" a možná taky: "Co sem leze, nemají snad Češi svých hor na každém kroku dost? Ať si to prolízá doma!"
To už jsou jen mé zbytečné dohady. Určitě to byla ta první možnost, protože jsou opravdu přátelští a připadají mi připraveni kdykoliv pomoct. Jen si říct.
Než jsem sešla dolů na polskou stranu, zaplatila jsem si srandovní vstupné dvacet korun na rozhlednu. Dostanete krásnou pohlednici jako vstupenku, a na ni razítko, pokud je sbíráte. Je to nejstarší rozhledna v Jeseníkách a pohledy - widoky z ní jsou přepychové. Jak na českou, tak na polskou stranu. Bohužel Sněžka ani Lysá hora tentokrát vidět nebyla, dokonce ani Otmuchowské jezero, které je pouhých dvacet kilometrů vzdálené. Na Polsko tak trochu padla mlha. To je divné, na konci října… ?
Ovšem trasy zpátky do Zlatých byly dobře zřetelné. Z té výšky se vám zdá všude kousek, tak se neznepokojujete. Mrkla jsem na mobil, bylo půl dvanácté, a konstatovala: ve dvě budu u auta.
No, uvidíte příště…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama