Vrbenská padesátka

22. září 2014 v 22:32 | Maryška |  Výlety
Já tedy nejsem žádný Smotlacha, ovšem co jsem viděla na vlastní oči tento víkend, to by nenechalo lhostejným nikoho. Ale od začátku.


V sobotu proběhla Vrbenská padesátka, známý to turistický pochod, pořádaný každoročně mými oblíbenými vrbenskými turisty. Kdyby se šlo jen těch 50 km, tak by se účastnilo asi jen deset lidí. Ale organizátoři jsou tak laskaví, že umožní i nám, slabším, abychom mohli absolvovat poloviční trasu, tedy dvaceti pěti kilometrovou. A malé děti s rodiči si ujdou jen čtvrtinku, těch dvanáct a půl. Oproti loňsku, kdy jsme to s Janou šly poprvé, vedla trasa úplně jinudy. Start byl na krásném vrbenském kamenném nádraží, jako vždy. Dostanete instrukce, mapu a umělohmotnou známku, barvu si můžete vybrat, kterou si hrdě přivážete na baťoh. S námi se organizátorky Marcela s Vlastou příliš nezdržovaly, považovaly nás za ostřílené kozáky, tak každou větu zakončovaly slovy: "Však víte, kama se tam de .."
Když to slyšel jeden nesmělý turista, jdoucí poprvé, přidal se nenápadně k nám. Za kolejema se zdvořile zeptal, jestli může jít s námi, že to tady nezná.
"No proč ne", řekla jsem, "ale já to tady taky moc neznám." Zasmál se tomu jako dobrému vtipu. Už nad zahrádkama nastalo dilema, jestli se dáme vlevo, nebo vpravo. Jana chtěla jít vlevo, neboť tak je to správně, já navrhovala vpravo, že akorát půjdeme do protisměru. Nesmělý turista vyčkával, jak spor dopadne. Nakonec jsme se dohodly, že půjdeme po správnu. Nad Mnichovem jsme turistovi sdělily to, co nám řekli na startu, a totiž, že zrovna dnes probíhají na místní střelnici střelby, tak se jí musíme, oproti trase, trochu vyhnout. Turista to přijal jako holý fakt, o kterém není potřeba diskutovat.
Vrch Ostrý, do kterého se musíte vyškrábat, odpovídá svému názvu. V jeho jedné třetině položil turista klasickou začátečnickou otázku: "Jak dlouho se ještě budeme škrábat?" Potěšila jsem ho, že tenhle úsek náhodou znám, tak to vím docela přesně. Když jsme překonali onen kilometr a půl, nabídla se nám krásná, a jen pozvolně stoupající, procházka ztichlým ranním lesem. Tady navrchu už neslyšíte nic, jen ten les. V září i ptáci odletěli, tak byste mohli slyšet krásné ticho, kdyby se ovšem nešla ona padesátka. Za námi už dupala rodinka se dvěma předpubertálními dětmi, a jedni prarodiče, s taktéž předpubertálním výrostkem, s vlasy dlouhými po lopatky, a přehozenými přes půlku obličeje. Potkali jsme je na trase ještě několikrát, ale jak ten kluk vypadal, netuším. Jeho babička mluvila hodně hlasitě a srozumitelně. V těchto místech se zvuk výborně nese, takže jsme babičku slyšeli, i když byla hodně daleko: "Podívej se, Vilémku, kolik je tu hřibů! A co tenhle! To je nádhera! Dej pozor, Vilémku, ať neuklouzneš!" Za chvíli vám taková babička leze na nervy.
Neřekla jsem ještě, že náš pan nový turista měl s sebou též vnuka - jedenáctiletého, poněkud obézního, Patrička. Oba si pro tuto příležitost zakoupili nové boty a pochvalovali si, jak výborně se v nich šlape. Nutno dodat, že předpubertální věk dětí je ten nejzazší, který při turismu můžete vidět. Jakmile se děti dostanou do puberty, zvítězí u nich naprosto, ale naprosto jiné zájmy, než chodit s rodiči a prarodiči po lese. Moje děti např. o mně vyprávějí ve škole, popřípadě po cizích lidech, že jsem divná. Mají na mysli, aspoň doufám, to, že se dobrovolně, a třeba o své dovolené, kdy "normální" rodiče jezdí k moři, škrábu do nesmyslných kopců, kde vůbec nic není, u toho se, fujtajbl! zpotím, abych se z těch kopců zase nesmyslně skutálela dolů. Nuž, mám na tom svůj podíl viny, přiznávám.
Po pár kilometrech jsme přešli toto kouzelné rozhraní mezi vrbenským a holčovickým údolím, a modrá značka nás vedla dolů- do Sokolího dolu. Tady už zaslechnete lidskou činnost, třeba auto chataře, trávicího víkend ve Spáleném, nebo lesního dělníka, trávícího čas s motorovou pilou. Krásu tohoto místa jsem popsala ve svém prvním článku o Holčovicích. Strmě jsme se tedy propadli do Sokolího dolu a já navrhla svačinu. Turista s Patričkem rádi přijali. Patriček si vytáhl česnekové brambůrky, které zajedl polomáčenými slepovanými tyčinkami z lineckého těsta, a zapil slazenou minerálkou. Turista položil další otázku, zda nás ještě čeká nějaké prudké stoupání, a kolik kilometrů zbývá do cíle. Odvětila jsem:
"Tady jsem nikdy nešla, a ušli jsme sotva čtvrtinu." Snažil se zachovat optimismus a se slovy "to nevadí" se zneklidněn podíval na Patrička. Patriček dojídal svou svačinku a našich řečí si nevšímal. Zaujal ho místní vodní náhon, který zde utvořil malebné jezírko. Poprosil dědu, zda by mu u nich na zahradě nevytvořil taky takové jezírko, a děda vděčně přijal.
Když jsme se ze Spáleného vyškrábali do dalšího, velmi slušného kopce, vedl děda- turista řeči o tom, jak je hezké procházet se po lese, na tom čerstvém vzduchu, a jak to prospívá tělu, hlavně dětskému, že ano, když si představíte, že jiné děti jen sedí u počítačů. S Patričkem to ani nehlo, ač na jeho nesportovním těle bylo vidět, co asi ve volném čase dělá. Tři kilometry před Heřmanovicemi se Patriček přiznal, že ho dost bolí nohy, a že by si rád odpočal. Začali jsme hledat místo na sezení- přeloženo- stále jsme šli, s tím, že potkáme pár klád, nebo slušný pařez. Nic jsme nepotkali, a v tom v sobě Patrik objevil kus odvahy. Pronesl: "Když jsme teď chvíli zpomalili, tak už to do těch Heřmanovic vydržím." Dědeček zajásal, a jaksepatří Patrička pochválil. Nad Heřmanovicemi se objevil krásný výhled a znovu padák dolů. Jím jsme došli na první a zároveň jedinou kontrolu dálkového pochodu- u Heřmanovického rybníčku. Seděli tam dva muži na rybářských stoličkách u skládacího stolečku, před sebou papír s čísly, a zodpovědně odškrtávali každého účastníka, aby se někdo neztratil. Zároveň jste se zde dostavším razítkem museli prokázat v cíli. Jinak byste nedostali horký čaj, chleba se škvarkovou pomazánkou, diplom a skleničku s emblémem Vrbenské padesátky. To byl ten důvod, proč jsem šla, protože jsem si loňskou skleničku rozbila. To dá přece rozum.
U jezírka jsme radostně podruhé posvačili. Patriček si vytáhl pytlík s šesti sladkýma tyčinkama Brumík. Kontrola nám sdělila, že máme za sebou 16 kilometrů. Dědeček se mne opět zdvořile dotázal, jaké převýšení nás do Vrbna ještě čeká. Vytáhla jsem mapu Jeseníků. Podle její omšelosti se patrně znovu ujistil, že musím být velmi zkušená turistka. Nevysvětlovala jsem mu, že je vloni nová a jednou mi ji déšť promáčel, tak se mi roztrhla. Chvíli jsem ji významně studovala a pak vynesla verdikt: "Půjdeme ještě chvíli do mírného kopce, načež to bude až do Vrbna spíše pozvolněji. Počítám, že tak 5 km půjdeme lesem, a pak už vlastně na Vrbno uvidíme."
Dědeček na Patrička významně zamrkal, že už jsme prakticky v cíli. Když se Patriček zvedal, kulhal. Jana si neušetřila poznámku, že asi taky začne psát články na téma: když Maryška řekne, že je trasa pozvolná, anebo že za pět kilometrů uvidíme na Vrbno… Musela jsem jí dát zapravdu. Do kopce to bylo docela dost, obzvláště kolem Sokolích skal, a co teprve ten strmý padák dolů do Vrbna! Jak praví Hujer: "I já jsem s tím měl problémy!" Říkala jsem jim přece, že jsem tudy nikdy nešla!
Ke cti Patrička musím konstatovat, že ke konci už kulhal docela významně. Ani slovo naříkání jsem od něho však neslyšela. Budiž ke cti i jeho dědečkovi, že ho tak pěkně podporoval. Trasa byla pro začátečníky docela těžká a dlouhá. Na závěr nám řekli, že se nenechali odradit a příště s námi půjdou zase. Proč ne.
A tady se konečně dostávám k tématu, kterým jsem začala: a tím jsou hřiby. Myslím, že nikdy ve své životě jsem neviděla tolik hub. Já, která hřib nevidím, ani když mi na něho Jana ukazuje prstem, jsem nepotřebovala brýle, abych viděla ty nekonečné pásy, táhnoucí se lesem. Deset metrů čtverečných by stačilo každému houbaři, aby nasbíral plný košík, nejčastěji václavek. Dostal mě strom, kompletně václavkami obrostlý, na který se můžete podívat v mé galerii. Nemohla jsem se jich dofotit, stála jsem u každého pařezu. Viděla jsem hlavy jak kola od vozu, vyžrané od všelikého hmyzu, zírala na bedle, stojící si jen tak mírnyx týrnyx, avšak hrdě, u cesty, aniž by je kdokoliv sbíral, muchomůrky jako z pohádky, gigantického praváka, skrznaskrz prohlodaného a slizkého. Některé roubovaly cestu, jiné rostly přímo na cestě. Hřiby skoro nepoznám, jenže když chodíte s někým, kdo pořád vzdychá: "No tohohle tady nenechám!" nebo "Mé srdce krvácí, ale tohle už nepoberu!" nebo "Já už nemám další tašku, nemáš něco?" tak se pár druhů naučíte, ať chcete, nebo ne.
Když jsme šli minulý týden z Malé Morávky na Alfrédku, prosila mě Jana, už téměř zoufalá, ať jí poručím, aby už do lesa nevlezla. Měla plný batoh, nic se jí tam nevlezlo, ovšem její srdce krvácelo, jak neustále zdůrazňovala. Já její houbařskou vášeň pozoruji, nijak neprožívám, ale kdo ví, co bude ze mě třeba za rok, že? Až budeme dvě vášnivé houbařky, pak se budeme moct na turistiku vykašlat. Zalízat na každém kilometru pětkrát do lesa, to bychom moc neušly. Příští rok, jak to tak v přírodě bývá, hřiby nebudou, a my se budeme poctivě věnovat chození. Třeba s námi bude chodit i Patriček, a my budeme dělat ty chytré dospělé: "Podívej se Patričku vpravo, tam je krásná studánka…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marcela Ká. | E-mail | 24. září 2014 v 22:28 | Reagovat

Milá "Maryško", jako bych šla s tebou a Janou. Asi se vykašlu na šlapání a zůstanu sedět u počítače a číst tvé skvělé články. Jsou nádherné. Moc pěkně se čtou.

2 jesenickamarishka | Web | 28. září 2014 v 21:24 | Reagovat

Jsem ráda, Marci, že se ti líbí, ale odrazuju tě:sedět u PC kazí postavu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama