Vivat Jurkovič!

11. září 2014 v 23:21 | Maryška |  Pocty
"Co si, děti, představíte pod pojmem Luhačovice? Tak třeba… Kábrle!"
"Jsou to největší moravské lázně!"
"Správně, Kábrle, a kdo další? Co třeba ty, Pampáčku?"
"Teče tam pramen Vincentka!"
"Výborně, Pampáčku."
Tak to bychom měli takový úvod. Otázky jako od paní učitelky.

A co si pod Luhačovicemi představím já? Jako první mi v hlavě vyjede: Jurkovičův dům. Prostě a jednoduše mě uchvátil. Někde jsem četla, že to je barevná secesní pohádka. Neumím napsat výstižnější označení, ano, je to tak, je to pohádkový domeček. Každá kličečka, byť na záchodovém okýnku, je nějak originální, okýnka ve věžičce jsou jiná, než okýnka v prvním patře, a okna v přízemí mají zase jinak malované okraje. Sloupek není nikdy jenom sloupek. Je všelijak vyřezávaný, část je modrá a jiný kousek zase červený. Ani jeden detail, a že jich tam má požehnaně, vás nenudí. A co teprve členění stavby! Pod oknem, nad oknem, nebo vlastně kdekoliv, jsou všelijaké ty vyřezávané a malované ornamenty, nejoblíbenější to jeho motiv. Žádná místnost, toalety nevyjímaje, nemůže být aspoň bez miniaturního ornamentu. Dříve jsem nesnášela luxfery, neboli skleněné cihly. Jurkovič z nich udělá půlku věže a já jen vzdychám, jak to efektně vypadá.
Dneska si stavitel řekne: takhle se přece dům nestaví! Vždyť ta členitost neodpovídá šetření energií. Stěny přeci musí být rovné, nevyčuhovat, a pro jistotu zateplíme. Ne tak Jurkovič. Čím víc zákoutí, tím líp. Skoro všechno je dřevěné. Každý kouteček musí být nějak odlišný, mít svou vlastní atmosféru. V místnosti přece nemůžou mít stěny jen jednu barvu, no blázníte? Jak by to vypadalo!
Z mého popisu to vypadá, že byste se snad ocitli u kolotočů, ale opak je pravdou. Teprve celek vydá naprosto kompaktní a harmonický dojem! Nezapomněl na nic, bol riadne pečlivý, tento Slovačisko. Věděl, že by výsledek nebyl dobrý, kdyby ve stejném duchu nebylo i vnitřní vybavení, odborně řečeno mobiliář. Pohrál si s každým křesílkem nebo poličkou. Venkovní zahrádka má vyřezávané stojany na kvítka, ladnost židlí samozřejmě koresponduje se stoly. Vstup od kolonády je lemován dvěma bílými labutěmi. Koho by to napadlo? Ani nejste schopni za jednu návštěvu vypozorovat, s čím si ten hračička vyhrál, jaká překvapení vám v různých částech domu uchystal. Několik vnitřních okýnek v přízemí u recepce má oválný tvar, takže se cítíte jako na lodi. A co teprve jídelna s prosklenou střechou! Zapomenete hledět do talíře a jen hlídáte, kde pro vás uchystal další vtipný nápad. A všude barvy, barvy, a zase barvy. Tolikrát jsem se na ten dům dívala, i zevnitř, a pořád se nemůžu vynadívat. Hold krásné věci jsou proto krásné, že se jich nedá nabažit.
Když pobýváme v Luhačovicích, bývá to tak jednou do roka, nutím mého muže, abychom si v tomto úchvatném domečku, vlastně super čtyřhvězdovém wellness hotelu, dali aspoň kávičku. Minulý víkend jsem ho ani nemusela nutit, protože můj muž má jednu, dosti výraznou vlastnost: miluje slevy. V hotelu, kde jsme bydleli, nás obdarovali balíčkem poukázek na různá místa v Luhačovicích, kde nám nějakou tu slevu dají. Byla to taková knížečka na odtrhávání kupónků. Neumíte si představit, jak si tu knížečku zamiloval. Jen jsme ráno vyšli do ulic, já se nadýchla a plánovala, jaký zážitek si způsobím, můj muž hleděl do knížečky a oznamoval mi, do kterého obchodu zajdeme. Naštěstí tam byla jedna dvacetiprocentní sleva na občerstvení v letní zahrádce Jurkovičova domu. Tím bylo jasně dáno, kde budeme sedět. 20% je nabídka, která se nedá odmítnout, jak říkají mafiáni. Pod záminkou, že jdu na WC, jsem ho na chvíli opustila, abych se vevnitř pokochala. Minulý rok jsem ukecala jednu slovenskou (jakou jinou u Jurkovičů?) pokojskou, aby mi ukázala pokoj.
Jednou jsme měli to štěstí, že jsme spali v Chaloupce, což je další jeho objekt, kousek na kopci nad Jurkovičovým domem. Tam jsem poprvé v životě viděla ty zvláštní vodovodní kohoutky - jako hvězdičky. Veškerý nábytek byl nově vyroben, samozřejmě přesná kopie Jurkovičových návrhů. Všechny jeho domy by se mohly jmenovat Chaloupka nebo Pohádka, a nikomu by to nepřipadlo divné.
Musím Luhačovice pochválit. Za posledních několik let doznaly velkého zlepšení. Tedy směrem ke mně, k turistovi. Nejčerstvějším počinem letos je revitalizace zeleně hlavní lázeňské kolonády. Staré stromy již plně překrývaly krásné objekty, taky prý byly nemocné, tak padly za vlast. A na jejich místo se vysadily mladé. Perspektivní. Životaschopné. Jak už to v životě bývá. Svahy nad kolonádou se osadily okrasnými keříky, vodotrysk naproti společenského domu obživl nepřebernými barvami květů a trav. Všude to vonělo drcenou kůrou, chodníčky zely novotou. Na kolonádě bylo volně k použití piano a na něm nápis: "Rodičové, nedovolte svým dětem, které to neumí, aby hrály na piano!" Hezká rada. A hezký počin, takové volně ložené piano.
Letos mne ještě uchvátila originalita Luhačovického okrašlovacího spolku Calma. Okrašlovací! Jak dlouho už jsem takové slovo neslyšela! Přitom je tak kouzelné, no uznejte! A stejně tak kouzelná je i jejich činnost. Propagují období secese, se všemi těmi nádhernými kostýmy a klobouky. Všechno si šijí svépomocí. Činí to lázně ještě atraktivnějšími, když pořádají např. slavnosti ptačích budek, otevírání luhačovických pramenů, nebo kloboukové slavnosti, a taky plno jiných, oživujících akcí. Považuju za úžasné, když si lidi vytvoří dobrovolný spolek, ve svém volném čase dělají věci zadarmo, nedbají na komerci, anóbrž na historii a kulturu a krásu, etiku i etiketu, kterýmžto pádem působí na výchovu mládeže, a ještě ke všemu tím hlásají příslušnost a lásku ke svému místu. Slovo záslužné je tu na místě.
Třeba taková stezka ptačích budek. Lázeňští hosté jsou asi moc hluční a dupou, pořád se jenom procházejí po lázních a okolí, tak se milí ptáčci rozhodli, že se odstěhují. Někdo vypozoroval, že jich ve městě ubylo. A krmit pořád jen obézní kačeny na místní líné říčce Štávnici se přírodomilcům zdálo málo, tak vyhlásili soutěž o nejkrásnější, a zároveň uměleckou, ptačí budku. Zúčastnilo se fakt hodně umělců a ti věnovali Luhačovicím své výtvory. Rozvěšeli je po stezce nad hlavní kolonádou a udělali z nich naučnou stezku. Vlastně jdete po přírodní galerii. Nádhera.
Calmisté, spolu s omladinou, vytvářejí živé obrazy. Vždyť tím navazují na Cimrmanovskou tradici! Nebyl to sice pravý secesista, ale myslím… - recesista. To bude něco podobného.
Jsem přesvědčená, že nejlepší nápady a činy mají lidi, kteří to dělají nezištně a s láskou- jen pro ten pocit, že druhému udělají radost. Členy okrašlovacího spolku jsou převážně ženy, matky a jejich děti, a školní mládež. Takovéto osazenstvo nemá zájem vyniknout, soutěžit, vyhrát. Ti chtějí život zkrásnit, zušlechtit charaktery i ulice, pořádat kulturní počiny. Ženy ze svého niterného principu chtějí budovat spokojenější svět pro své potomky. Proto když vidím v názvu spolek, zajímám se a moc takovým lidem fandím. Protože, jak říkal tatíček Masaryk (myslím, že to byl on) - základem demokracie je spolková činnost, když lidi věnují svůj volný čas sami sobě, svému rozvoji, zušlechťování těla nebo ducha, nejlépe obojího. Tím si upevňují charakter a prostou lidskou vzájemnost, pospolitost, ohleduplnost. Nemyslí pak na boj, konkurenci, peníze a blahobyt.
Když se teď na tu myšlenku dívám, nejsem si jistá, kdo ji vlastně vymyslel. Ale ať už to byl tatíček, nebo já, není to tak důležité. Já bych mu svou myšlenku klidně přenechala, nejsem zištná. Důležité je, že jsem o ní přesvědčená. Tak víš co, Tatíčku Masaryčku, nechej si ji, je Tvoje …
Tvoje Masaryčka
Maryška
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama