O Pavlovi

17. září 2014 v 23:02 | Maryška |  Pocty
Minule jsem opěvovala Luhačovický okrašlovací spolek a nezištnost, přitom záslužnost spolkové činnosti. Před pár dny jsem absolvovala jednu povedenou akci.

V Bruntále už víc než 20 let funguje Klub Za starý Bruntál. Je to spolek. Více měst má takovéto spolky, které se zaměřují na podrobnou historii toho místa, sbírají staré dokumenty, ošetřují a obnovují (za své) malé kulturní památky a tak. To není důležité. Důležité je to, kdo tuto společnost založil, a bez koho by nebyla tak významná, jak je. Jmenuje se Pavel. Má přes 60 let a snad celý svůj život, zdůrazňuji ve volném čase a zadarmo, se věnuje historii města. Ta se ovšem nevztahuje na pouhé město, ale má dosah mnoho a mnoho kilometrů dál, často i do Polska nebo Německa. Neboť Bruntál byl do 2. světové války echt německým městem. A jak je též všeobecně známo, Bruntál je nejstarším městem v České republice. Tím je dáno, že jeho minulost je obrovská.
Když se s Pavlem potkám, je to svátek. Takovou studnici znalostí nepotkáte každý den. Pavel s vámi zapřede řeč jen tehdy, pokud projevíte stejný zájem. Kdybyste se ho zeptali, jak se daří jeho vnoučatům, rychle se s vámi rozloučí, pod záminkou, že má někde slovo na přednášce. Ne snad, že by je nemiloval, ale protože péči o ně se věnoval včera, a není potřeba řečmi o tom utrácet čas. Je o mnoho důležitější, aby vás informoval, že existují dvě maďarské židovky, asi 93leté, které byly v době druhé světové války jako zajatkyně v bruntálské fabrice Machold (ta jediná v okolí vyráběla damaškové povlečení, to by měl každý občan vědět!), a tyto dvě ženy je potřeba najít, aby se osvětlila prázdná místa tohoto období. TO je důležitá práce, a o TOM je potřeba se bavit.
Nedávnou jsme se s Janou a s Klubem vydaly na komentovanou dvouhodinovou procházku, po trase bruntálských mlýnských náhonů. Do té doby jsem netušila, k čemu takové náhony vlastně byly. Protože Pavla trochu znám, věděla jsem, že pod dvouhodinovou procházkou po Bruntále se neskrývají dvě hodiny, a rozhodně si nemám brát vycházkovou obuv. Vybavila jsem se, jako bych šla nejméně kolem Vrbna. Měla jsem svůj baťoh, v něm svačinu, pláštěnku a teplý svetr. S Pavlem nikdy nevíte, jestli procházka Bruntálem nepovede třeba přes Žulovou. I Jana ho zná, a dokonce déle než já, proto mě překvapilo, že si vyrazila optimisticky jen s kapesníky v kapse. Moje předvídavost sklidila své plody. Už první náhon byl v poli za cedulí Bruntálu, a dále jsme šli mokrou popršenou loukou, kolem zahrádek a Černého potoka. Pavel byl samozřejmě oblečen i obut správně. Na rozdíl od nás věděl. Jeho výklad je ovšem tak zasvěcený, že většině nevadilo, když měli kalhoty po kolena mokré. S Pavlem si nestěžujete. Hned byste to schytali. Vycházka trvala překvapivě jen tři hodiny.
Aby bylo jasno, co taková komentovaná prohlídka obnáší: vy památku nevidíte, vy jdete po jejích stopách. To značí po trase, kde kdysi existovala. V tomto případě se jednalo o podzemní záležitost, takový předchůdce veřejného vodovodu. Pavel přesně ví, kudy celý náhon, i s jeho mlýny, vedl. Získal nejen nákresy z roku raz dva, ale je schopen vypátrat potomka toho, kdo jej stavěl, nebo nejméně paní, která potomka jako malá viděla, a nyní bydlí v Austrálii. Zná i zahrádkáře, kteří omylem kopli a našli kus něčeho z náhonu, a tady Pavel vyvine maximální úsilí, aby to něco od nich získal. Ač má jen svůj důchod, je schopen dát nebo slíbit zahrádkáři cokoliv. Před námi se ve slabé chvíli přiznal, že to byl absolutní kulturní hňup, který nevěděl, k čemu náhon sloužil, a vůbec neuměl docenit jeho hodnotu, ale za jeho dar mu poskytl písemné poděkování na své výstavě a slíbil nesmrtelnost. Jak je vidět, hňupovi to stačilo.
Po prohlídce jsme šli do pivnice. Já si chtěla v klidu prohlédnout sbírku Pavlových fotek a starých kreseb Bruntálu. Má jich, myslím, doma tisíce, s sebou pár k dnešnímu tématu. Mnohé věci jsem slyšela poprvé v životě, tak jsem se dovolila zeptat. Pavel zvedl obočí a s pohoršením mi sdělil, že už to dnes jasně řekl na tom a tom místě. Udělala jsem ze sebe blondýnu, tak mi to milostivě zopakoval, řka, že je s podivem, když tak základní věci neznám. Vždyť on o tom všude píše a mluví! A když jsme u těch mých neznalostí, musí mě poučit, že na mé ulici bydlí 92letý pán, který zažil koncentrák, a začal mi líčit jeho nesmírně, ale nesmírně pohnutý život. V životě jsem nevěděla, že na naší, docela krátké ulici, někdo takový bydlí. Po pěti hodinách, strávených v Pavlově přítomnosti, jsem už musela jít domů, ale slíbila jsem mu, že si musíme o naší ulici ještě dopovídat, neboť takhle dál nemohu žít. Tím jsem byla propuštěna, totálně hladová a nabiflovaná znalostmi, které do hodiny zapomenu. V pivnici se nevaří a svačinu jsem trochu podcenila.
Neexistuje otázka, na kterou by vám Pavel neuměl odpovědět. A pokud snad ano, stane se pro něj výzvou. Nedávno za ním Jana přišla a mezi řečí se zeptala:
"Pavle, nevíš náhodou, kam až sahají kořeny pečovatelské služby? Měl něco podobného Řád německých rytířů v Bruntále?"
Pavlovi se zablýskly oči a dále se nemusela snažit. Okamžitě podnikl akce. Ví už, kam se obrátit, tak Janu na druhý den vyzval, bez ohledu na to, jestli má čas, protože to je potřeba udělat okamžitě, aby s ním odjela do blízkého archívu. Když mu nabídla své auto, což by každému připadlo samozřejmé, Pavel jen mávnul rukou. Jeli jeho. Co kdyby ta její šunka neměla dobrý technický stav, a oni někde zůstali viset! Tím by se jeho znalosti oddálily. Pak přijeli do archívu a Jana se modlila, aby se s nimi vůbec někdo bavil. Chyba lávky! Jakmile zaměstnanci Pavla uviděli, nastalo obrovské vítání, málem se vytáhlo šampaňské. Řekla si: dlouho se neviděli. Zase chyba. Bylo to minulý týden.
Ovšem takových otázek je moc málo. Větší pravděpodobnost je, že když Pavlovi položíte otázku, musíte si vyhradit čas na odpověď. Nemusíte už dávat doplňující otázky. Zvládne to za vás. Nemusíte říkat vůbec nic. Leda by vám on sám položil kontrolní otázky, jestli jste dávali pozor. To se stává. A běda, když ne! Pěkně si to schytáte, a vyposlechnete něco o kulturním ignorantství, pohrdání historií, barbarství a já nevím co ještě.
To je daň za to, když je člověk něčím výjimečný. Co je vám dáno na jedné straně, je vám ubráno na straně druhé. Musí být obtížné žít s člověkem, který je momentálně tak zaujat opravou malé kapličky, že zapomene, že měl jít s vámi do kina. A navíc mu na to nezbyly peníze. Vždyť barvy něco stojí, taky musel zaplatit překlad do němčiny, neboť čistě náhodou zjistil, že… Nelze po takových lidech chtít, aby s vámi dělali přízemní věci.
Taky mi neuniklo, že jeho autorita je absolutní. V jeho spolku jsou učitelé, muzejníci, lidé vzdělaní i vyučení, rodilí Bruntalané, jež mnoho pamatují, ale nikdo se neopováží s Pavlem diskutovat. Pavel to má zjištěno, nastudováno, Pavel to prostě ví a basta!
Pavel je renesanční osobnost. Po jeho smrti už se nikdo nebude zabývat tím, jestli měl nebo neměl špatné vlastnosti. Koho zajímá, jakými vadami oplýval Michelangelo! Jeho jméno se dostane do čítanek, Bruntál se bude honosit, že tady žil, a postaví mu pomník. Stejně jako on stavěl velké i malinké pomníčky lidem významným, co něco pro Bruntál dokázali, nebo se tu jen narodili a celebritami se stali potom, třeba ve Vídni. To je jedno. Historie si musíte vážit a znát ji. Proč ne? Já budu první, která mu na pomník přispěje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama