Mzda strachu

1. září 2014 v 21:11 | Maryška |  Výlety
Můj poslední příspěvek k festivalu se bude týkat výborného amerického filmu Mzda strachu (Sorcerer), z roku 1977, nedávno zrestaurovaného. V hlavních rolích mí oblíbenci Bruno Cremer a Roy Scheider.

Je to výborně vystavěné drama, ze života čtyř zkrachovalců. Každý se před něčím ukrýval. Nechali se naverbovat na 300 kilometrů pekelnou cestu, s náloží nitroglycerinu na korbách dvou náklaďáků. Ta cesta pralesem, skalami a útesy vypadala od začátku, že musí být odsouzena k záhubě, vždyť na nitroglycerin se nemůžete ani rychle podívat, aby nevybuchl. A oni s ním přejížděli v dešti rozvodněnou řeku nebo visutý most! Drama jako blázen, nemohla jsem vůbec sedět v klidu, pořád jsem se vrtěla a říkala si: tohle nemůže nikdo přežít. Pointu prozrazovat nebudu, jen trošičku: svému osudu neunikne nikdo. Když vás mají zastřelit, tak se neutopíte.
Pokud se na film podíváte, čekají vás dvě hodiny napětí. Přistihnete se, že držíte palce čtyřem kriminálníkům a přejete jim, aby náklad dovezli, kam mají, a dostali za to ten příslušný balík peněz. Mně se moc líbily ty charaktery - v situaci, kdy vám jde skutečně o krk, se v každém probudí jeho nejzasutější stránky: bezcitný terorista pláče beznadějí, zdánlivý slaboch najde v úplně beznadějné chvíli to nejlepší, zato příšerně rizikové řešení, a ten, který nikdy s nikým nespolupracoval, to teď musí dělat, ba co víc, musí ještě podržet toho druhého, aby přežili oba.
O panu režiséru Friedkinovi jsem do té doby nevěděla nic. Přitom natočil pětioscarovou Francouzskou spojku, můj oblíbený film, nebo Vymítače ďábla, taky dost světoznámého. Byl osobně přítomen a uvedli jej před promítáním pánové Bartoška s Ebenem. Vysekávali si navzájem všelijaké poklony, jak jinak, to se u filmu dělá. Pan režisér je ve svých 79 letech šarmantním mužem bystrého ducha, což dokázal vtipem a odpovědí na otázku, jak to, že byla 70. léta v Americe tak plodná na tolik vynikajících filmů. Pan Friedkin sdělil, že je velkým obdivovatelem Ostře sledovaných vlaků a dalších skvělých filmů z československé produkce šedesátých let, některé tvůrce jmenoval. Pak se není co divit, že jako odezva se v sedmdesátých letech pohnula i americká kinematografie dopředu. Bylo to od něho velmi galantní, takhle hostitelům vyseknout poklonu, a velký sál Thermalu ho za to odměnil bouřlivým potleskem.
Za námi v řadě seděla zvláštní paní. Byla to už seniorka, docela nevábného vzezření, vypadala spíše jako bezdomovkyně. Vedle ní neseděl nikdo. Z každé strany měla dvě plné igelitky, těžko říct čeho. Nevšimla bych si jí, ale od začátku filmu nahlas chrápala. Hlavu měla zakloněnou dozadu, nohy roztažené, nebyl na ni moc hezký pohled. Pokud jen tak polohlasně pochrupovala, mohla jsem si namlouvat, že to patří k filmu. Ale několikrát jsem sebou trhla, když při nějaké opravdu, ale opravdu napínavé scéně vypískla nebo zachrochtala. Podivné taky bylo, že měla na krku kartičku s akreditací. Ani bych se nedivila, kdyby se z ní vyklubala nějaká významná režisérka. Nebo scénáristka. Na producentku si radši netipuju, ty mívají nóbl šaty nebo kostýmky. A sedávají ve 12. řadě. Leda by byla tak neotřelá, že by ji tyhle formality nezajímaly. To by mi pak byla sympatická. Vždyť výjimeční lidi jsou proto výjimeční, že jim na druhé straně něco chybí. Taky to mohla být skutečná bezdomovkyně, co kartičku někde našla a vtipně zjistila, že se může v kině dobře vyspat. Řev jí nevadil. Co my víme, kde chuděra v noci trajdala, s těma svýma igelitkama. I takoví diváci můžou chodit do kina.
A na závěr malá historka, jak jsem se taky mohla proslavit a neproslavila. Sedím si takhle brzo po ránu u nástěnky v Thermalu, měli jsme lístky už na devátou, když v tom mě oslovil muž, který tak nějak plaše pořád pokukoval, jakoby se měl strach zeptat. Pak si dodal odvahy, a jestli to tu znám, že je tu poprvé, jak to chodí, a tak. Vyklubal se z něj novinář místního plátku, tak trochu nesmělý. Moje sociální cítění zavelelo, že se překonám, a rozhovor mu poskytnu. Když působí tak plaše. Začala jsem odpovídat, vtom se odněkud přiřítil můj muž. Vida, že se bavím s cizím člověkem, jal se naslouchat. Otázky byly kladeny mně, jeho se nikdo na nic neptal, to mu ovšem nevadilo. Jak jsem se nadechla pro odpověď, předběhl mě. U toho se mu viditelně vzedmula hruď a zesílil hlas, aby to bylo všem jasné. Už jsem se ke slovu nedostala, leda když si nebyl jistý a letmo se na mě obrátil. Poslední otázka novináře byla, zda by mohl zveřejnit naše jména. Na to jsem zareagovala bleskově a vyhrkla: "Ne!" Ve stejnou chvíli můj muž vyhrkl: "Ano!" Podívali jsme se na sebe, plachý novinář se znovu lekl a já oznámila: "Čí je to rozhovor?" Tehdy možná mému muži došlo, že se poněkud vetřel. S jakýmsi brbláním, že musí něco zařídit, se odebral mimo náš prostor. Novinář bázlivě poděkoval a rozloučil se.
Tak nevím, kdo byl vlastně plachý. Možná jsem jenom nepřející, když svému muži nedopřeju, aby si celé Vary přečetly jeho jméno v novinách. Vlastně by to nebylo ničemu na škodu, stejně nás tam nikdo nezná. Ale co, po bitvě každý generál! Zabaví se něčím jiným. Odbourávání Ega jsme probírali den předtím, takže je vlastně všechno v pořádku.
Tak to byla naše návštěva filmového festivalu v kostce. Zdaleka v něm nejde jen o ty filmy. Nadýcháte se atmosféry, jakou u televize, ba ani ve svém kině nezažijete.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 MirekC | Web | 11. října 2014 v 1:35 | Reagovat

Pamatuji si dodnes ty nervy, když jeden řidič se rozhodl přejet úsek s hrboly fofrem a na konci dojížděl toho před ním, který jel naopúak krokem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama