Žulová po ránu

16. srpna 2014 v 17:15 | Maryška
Někdy se člověku podaří, aniž by o to významně usiloval, že má zážitkový den. Jako tuhle mně.

Ráno jsem měla jet za jednou svou klientkou do Žulové. Na to jsem se těšila dopředu, protože Žulová je ohromně krásná obec. Ne snad tím, že má výstavní domy a zahrady, ale především svou polohou a svérázem. Domy jsou staré, mnohdy omšelé, ale o to původnější a opravdovější. Nefalšované pohraničí. Procházeli jsme jí minulý rok s turisty, když jsme kráčeli na Nýznerovské vodopády. Už tehdy mě na první pohled zaujalo, jaký je to interesantní dolík. Vše je buď z kopce, nebo do kopce. Zahrady se v takovém terénu budují kaskádovitě, nic jednoduchého. Představte si, že jdete na záhonek pro petrželku, a musíte se vyšplhat do slušného převýšení. A když jste zapomnětliví, tak než uvaříte oběd, máte slušně nachozeno. To by se mi líbilo! Žulová má pro mě atmosféru, kterou neumím úplně popsat slovy, něco tam na mě dýchá…
Proto jsem věděla, že vykonám pracovní návštěvu, zaparkuju na náměstí, a někde si dám kafe. Jejich náměstí je úplně jiné, než jiná náměstí. Hlavní cesta přes něho je tak zkroucená, že už jenom namalovat tu dopravní značku musel být kumšt. V devět ráno na náměstí jsem našla obvyklý ruch. Dva starší strejdové si hlasitě popisovali, jak provedli opravu motoru na své sekačce. Tři tetiny uprostřed, každá už nákup v tašce, přerušily hovor, aby si nepokrytě prohlížely, co že se to za cizí ženskou souká z auta. Jakmile jsem od nich kousek poodešla, daly hlavy dohromady a musely to probrat. Prodavačka před jiným obchodem ještě neměla zákazníky, tak stála venku na prahu, ruce v bok a sledovala, s kým zapřít hovor. Namířila jsem si to přímo k ní. Zajímalo mě, kde mi tak brzo ráno uvaří turka. Ochotně mi nahlas a s šermováním ukázala hned dvě místa na náměstí. Slyšely to i tetiny, tak mohly být ve větším klidu, když věděly, o co mi jde.
Vybrala jsem si místní obchod. Mám ráda tu venkovskou kombinaci: za pultem stojí prodavačka a dostanete zde jak základní potraviny, tak nějaký ten Jar a Savo, u toho zákusky, anebo vám ohřeje klobásu. Chlapi tu mají pár stolků, kde popíjí hned po ránu pivo, možná i něco tvrdšího. Pro takovou venkovskou prodavačku není nic divného, že si vymýšlím, jak silnou mám ráda kávu, a do jakého hrnku ji chci. Na venkově takové věci neřeší. Když jsem si v Brně chtěla dát sklenici vody z kohoutku, to jsem si vyposlechla vodopád výmluv! Hold drsnější kraj je přímo úměrný přátelštějšímu obyvatelstvu. Než se mi káva uvařila, stoupla jsem si před obchod, abych se kochala okolní krajinou. Přímo nad obcí se tyčí kouzelný kostelíček. Jak ráda bych se k němu vyšplhala, ale v pracovní době toto nesmím dělat.
Kousek od náměstí jsem uviděla zvláštní úkaz: kostel měl kombinovanou věž. Základ byla hodně stará věž z kamenných cihel, skutečný to pozůstatek středověku, a na ni byla dostavěna klasická věžička, jak ji známe z mnoha jiných kostelů. Doma jsem se dočetla, že to jsou opravdové pozůstatky hradu, spolu s nějakou zdí a mostem, ke kterým jednoduše přifařili klasicistní kostel.
Přímo naproti mně, na druhé straně náměstí, se budovalo krásné kamenné terasové schodiště k jakési velké budově. Na stránkách obce jsem se dočetla, že je to momentálně největší investice v obci - schody ke škole. Aby se mohly děti bezpečněji pohybovat, když tento významný tah z Jeseníka do Javorníka, a dále do Polska, je čím dál frekventovanější. No to dá rozum, že investice do bezpečnosti dětí je ta nejlepší. Pár metrů ode mne bylo další překvapení: obec není obec, ale město! Stál tu městský úřad.
Jak si tak pozoruji klokot a stavební ruch, dovařila se mi káva. Vrátila jsem se do obchodu a postavila se spořádaně k pultíku. Ostatní 4 stolky byly obsazené- čtyřmi muži, tři měli před sebou lahváč a jeden se rýpal v telefonu. V tom přišlo další rozptýlení- do obchodu se dostavila malá delegace. Tři babičky, z toho dvě na vozíku, a k nim dvě pečovatelky. Žádné auto jsem neviděla, musely přijít pěšky. Jedna pečovatelka nemluvila vůbec, zato druhá to zastala. Dozvěděli jsme se všechno: že jsou na výletě, kam ještě jdou, kde byli včera, a kompletně celou objednávku. Bábinky sice sotva chodily, ale při chuti byly. Každá si dala ferneta a zákusek. Pečovatelka se znala s prodavačkou, tak ještě probraly, jak se jí líbí v práci. Když děláte se staršími lidmi, jste zvyklí mluvit hlasitě a srozumitelně a pomalu, i na ostatní lidi, nenahluchlé. Tak už to bývá, všichni jsme svou profesí nějak postiženi. Na venkově se lidi před sebou nestydí. Ani přede mnou, před cizí. A mně se to líbí, je to takové opravdové.
Po odchodu babiček jsem si troufla zeptat prodavačky, zda patří Žulová ještě do Rychlebských hor, a jak se jmenuje ten kopeček s kostelíčkem. S odpověďmi nezaváhala. Žulová leží v Žulovské pahorkatině (ani jsem nevěděla, že existuje) a kopeček se jmenuje Boží hora. Vede k němu křížová cesta. Prodavačka v malé obci totiž musí umět promluvit s každým- s chlapy od piva, se stařenkami a jejich pečovatelkami, stejně jako se zvědavou cizí ženskou, která vůbec nevypadá jako turistka, a navíc ji tady nikdo předtím neviděl. Ale není potřeba přemýšlet nad tím, jak kdo vypadá, nebo jak je starý. Důležité je, že člověk komunikuje, zajímá se o druhé, a vůbec mu není protivný ten každodenní, někdo by mohl říct všední, život. Je to takové smíření se s přítomností. Já sama se to teprve učím. Tady, v pohraničí, v terénu, kde není jediný kousek rovné půdy, v drsném klimatu, téměř bez pracovních příležitostí, žijí lidi každý den a každou minutu, a nepotřebují si říkat, že mají žít. Prostě žijí. Kdo toužil po vzruších velkoměsta, je už pryč.
Po příchodu domů mi to nedalo a otevřela jsem si několik stránek, abych se dovzdělala. Ta kouzelná vesnička nejen že není vesničkou, ale městem, má i svůj fotbalový klub, školu a školku, výchovný ústav pro nezvedené děti, kamenické muzeum, nádraží, zbytky středověkého hradu uprostřed vesnice, pardon města, a k tomu všemu 1 344 obyvatel. Žulová je proto Žulová, že tu jdete po chodníku těsně kolem žulových skal, tak blízkých, že se o ně můžete odřít. V Žulové jsem určitě nebyla naposledy. Zajedu sem ovšem ve svém volném čase, v pracovní době mi to jaxi nevychází…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama