Karlovy Vary (2)

24. srpna 2014 v 14:14 | Maryška |  Výlety
Vinnetou, náčelník Apačů, je postřelen bělochy při pokusu o záchranu indiánského chlapce. Později Vinnetua přepadne Tashunko Sapa, mladý Komanč, který se mu snaží ukrást koně. Vinnetou se mu stane učitelem- takovým, jakým pro něho byl Starý Medvěd, jeho více než otec, kterého mu zabili před očima…
To je úryvek z obsahu filmu, který jsem jako dítě obdivovala - Vinnetou, ten urostlý, mrštný mládenec, pohybující se elegantně jako gepard, to jeho vysportované lesknoucí se indiánské tělo (ovšem s francouzským obsahem), ta neviditelnost v přírodě, když někoho stopoval!

Mohla být na světě nějaká žena nebo dívka, které by se Pierre Brice nelíbil? A co ten krásný a průsvitný příběh? Zlo je přesně vidět a dobro nad ním vítězí, i když je nakonec vykoupeno smrtí Vinnetoua, a u toho budu až do konce svého života plakat.
Přesně takový film ve Varech neuvidíte. Nic není černé nebo bílé. Kolikrát se s mužem neshodneme, jaká byla pointa, nebo kdo vlastně hrál hlavní roli. Např. film To mikro psari (v překladu Stratos) - ze života nájemného vraha Stratose. Roztomilý námět. Řecký režisér Yannis Economides si vybral herce, který dvě hodiny nehnul brvou a vystřílel, v současném Řecku, všechny kolem sebe. Nejdříve za peníze, a potom jen tak, aby v tom byl pořádek. Neuměl už rozlišit, kdo je s ním a kdo proti němu. Na konci jsem si řekla: tyhle dva poslední přátele snad nezabije, ty má přece rád! Naivní představa u vraha, mít někoho rád. Nemohla jsem uvěřit, že jsem se na to mohla dívat 138 minut! Což je jen důkaz toho, že přes můj odpor mě film celkově zaujal. Pak vylezu z kina a říkám si: nejsem divná? A se mnou ti ostatní? A uklidňuju se: nejsem, vždyť to je jenom film, symbol, umělecké ztvárnění. Svému muži jsem oznámila, že dovolenou v Řecku odkládám, zatím na neurčito. Souhlasil. Stejně nemáme rádi horko.
Na uklidněnou jsme šli na kávu, další lístky jsme měli až na večer: Timbuktu, francouzsko-mauretánský film - od režiséra Abderrahmane Sissako. Film z poklidného města Timbuktu, ovládaného ovšem islámskými fundamentalisty, někde v poušti, patrně na Sahaře. Písek a zase jen písek. Obsah sliboval vizuálně uhrančivý a sugestivní film, s osobitým smyslem pro humor. Uhrančivý byl, smysl pro humor já mám teda úplně jiný. Celé se to odehrávalo v Ramadánu, čili v měsíci, kdy nesmíte dělat skoro nic, jen se modlit. Islám tak věnuje jeden měsíc v roce obrácení se k duchovnímu životu a odvrácení se od všech, ale úplně od všech pozemských tužeb, laicky řečeno. A právo Šaríja tady vládne všude a všem. Pro mě je právo Šaríja nepochopitelné. Nepřipadá mi hodno inteligentního tvora, aby zakopal ženu, na kterou padlo pouhé podezření z nevěry, spolu s jejím podezřelým milencem, po krk do písku, celá vesnice se kolem nich shromáždila, a kameny jim tu trčící hlavu uházeli k smrti. Přitom jim v očích vidíte přesvědčení, že dělají správně. Kdepak nějaký soud. Šaríja je silnější než pozemské právo.
Nebo malí kluci -nesmějí hrát fotbal, tak co mají dělat? Do školy tam nikdo moc nechodí, míč jim zabavili rodiče, tak si vymysleli, jak zákon obejít. Sejdou se za městem, kde obvykle fotbal hrávají. A začne virtuální hra. Představují si, jakože míč mají, jako si přihrávají a jako dávají góly. Pak se objímají a radují. Nepotřebují balón, aby si hru užili. U toho hraje podmanivá hudba, která si vás vtáhne, a vy hrajete s nimi. Ten kousek filmu na mě působil jako uvolnění z celého toho náboženského sevření. Přitom to bylo tak absurdní! Jsou to přece děti! Do chvíle, než na mopedu přijíždí dva místní policajti, ozbrojení ale pořádnými kulomety. Chlapci ustanou v běhu, lehnou si do písku a začnou cvičit. Policajti dvakrát objedou hřiště (myšleno písečnou plochu), míč nevidí, tak odjedou. A začíná nová hra.
Nebo mobily. Tak chudá země, lidi mají sotva co do pusy, žijí ve stanu uprostřed pouště, ale chytré mobily mají všichni. Asi jako u nás. Otec loví ryby, malý syn pase 6 krav, jediný jejich majetek, a manželka s malou dcerkou leží v tom svém stanu a hrají si s mobilem. Někdy nemají signál, tak s ním běhají po poušti a taky loví. Nakonec se ani nedozví, že jim chtějí zabít tatínka. A tady už jsem cítila, jak je prostý a přírodní národ ze Sahary, zotročován těmi neviditelnými sítěmi, stejně jako my, Evropani. To byl zřejmě ten humor, ale já ho jako humor necítila.
Po odchodu z kina jsem prohlásila, že jako vzorek islamismu to stačilo. Načež jsme si zakoupili islandský film o učiteli, momentálně zaléčeném z alkoholismu, který ještě řeší svůj nevyrovnaný vztah s otcem, aktivním alkoholikem. Byla to komedie. Ovšem černá. Myslím, že Seveřani, ač mohou působit jako suchaři, mají výborný smysl pro humor. A režisér Hafsteinn Gunnar Sigurdson, tento skoro ještě kluk, se svou Paříží severu, má určitě světu filmu co nabídnout. Říkám kluk, protože byl před promítáním přítomen. Jeho projev byl sympatický, nepostrádal humor a nadsázku. Protože neumím anglicky, tak se vtipu směju až v té druhé vlně- jak to paní překladatelka přeloží.
Na tento film jsme sehnali lístky snad 10 minut před projekcí, a to do velkého sálu Thermalu. Velký sál má svého ducha. Vleze se do něho víc než 1 100 lidí, přesto je vždycky vyprodán. Má i balkón, a ze všech míst je na to gigantické plátno perfektně vidět. Do dvanácté řady se lístky neprodávají - je celá volná, sedačky jsou pokryty papírovými pásy, a to značí, že si tu mohou sednout jen ti nejváženější hosté. Tuto jedinou řadu můžete vidět ne zcela obsazenou, to když mají hvězdy něco důležitějšího na práci. Ale nejčastěji bývá zaplněná. Sedí tu dámy v róbách, mužové ve výstředních oblecích, s vlajícími šálami, a někteří jen tak, v ošuntělém, nenápadném oblečení. O těch se pak dozvím, že to jsou ti největší. Je to zajímavé- je nejslavnější a nevezme si šálu. Jak ho mám pak poznat?
Jedinkrát jsem viděla velký sál nezaplněný, a to bylo na nějakém nočním promítání. Filmů je tolik, že poslední představení začínají ve 22.30 nebo i o půlnoci. Tehdy už má většina mladých lidi jiné zájmy. Musí se seznamovat a chodit do hospod. Tam debatovat o té které herečce, jaký podala výkon, přitom mají na mysli, jaké měla nohy, což ale přiznají až po pátém drinku. Nebo se musí účastnit nočního života ve městě. Co tady probíhá koncertů, besed, setkání s filmaři! Kdo je celebrita, chodí na rauty do hotelu Pupp. Těm největším hvězdám jsou Vary malé, tak si je pan Bartoška odváží do Prahy, jako třeba letošního Mela Gibsona.
My nejsme takoví žrouti filmů, aby náhodou nenastal tento dojem. Když uvidíme tři filmy za den, máme toho až nad hlavu. Někdy jdeme do kina v devět ráno, jindy před půlnocí. Den ve Varech je strašně dlouhý a všechny ty dojmy musíte nějak vstřebat. Jenže mně to kupodivu nedělá potíž. Nějak čerpám energii ze všech těch lidí okolo a nepotřebuju tolik spát. I my se rádi účastníme toho nočního hemžení a poctivě sedíme v barech nebo na koncertech. Já hlavně proto, abych neslušně poslouchala, o čem se baví u vedlejšího stolu, co mají na sobě, nebo nestydatě okukovala nějakou tu celebritu, nebo rádoby celebritu. Není jednoduché ve Varech chodit do kina. Ale nás, necelebritní, to baví.
Příště napíšu něco o novém českém filmu Fair play, nebo o výborném, skoro 40 let starém americkém filmu, Mzda strachu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama