Karlovy Vary (1)

17. srpna 2014 v 17:48 | Maryška |  Výlety
Když se řekne Karlovy Vary, představím si festival. Jak jinak, jezdím tam už nějaký ten rok, a právě kvůli festivalu. Nevím, koho to dřív napadlo, jestli mě, nebo mého muže, ale jednoho dne jsme se o své dovolené vybrali právě zde. A dodneška nelitujeme. Nějak si vás to ulapí.


To město, jinak poklidné a lázeňské, se v tyto dny stane městem jiným, nesmírně živým. O procedurách tu rozhodně nikdo nemluví. Zato o filmu ano. Film - to je to obrovské, co obrovské - gigantické téma, okolo kterého se všecko všecičko točí. Kdo přijede od kterého filmu, který film má ambice něco získat, jaký film má před sebou vývoj, čí film je poetický nebo málo výstižný, slovní základ "film" se vyskytuje ve všech podobách. Stačí si jen sednout na lavičku a poslouchat. Kolem vás procházejí tisíce mladých lidí a všichni zasvěceně hodnotí, na jaký film se vydat, a který nestojí za to.
Já už jsem tady zhlédla dosti filmů, ale ani o jednom nemůžu říct, že by nestál za to. Maximálně jsem na něho neměla náladu. I to se mi stalo, ovšem pouze jednou. To je první věc, kterou byste měli vědět: do Varů se nezvou blbé filmy! To je takové pravidlo. Ti, co je vybírají, jsou opravdu znalí a od kumštu, tak všechny zhlédnou dopředu, aby to nebyla kravina. Než jsme to pochopili, chodili jsme do kina s nejistotou a očekáváním. My, obyčejní "baťůžkáři", jak nám říkají, si totiž nemůžeme koupit lístky dopředu. Musíme si pěkně pohlídat začátky představení a hodinu před postát u kasy, kterých je po městě několik, a čekat, co se uvolní. Nechodíte totiž na něco konkrétního, to nemáte šanci, ale vezmete těch posledních pár míst, co někdo jiný vrátil. Musíte se rozhodovat rychle, protože pokladny jsou online, a když budete váhat, tak vám lístky před nosem vyfouknou. To je ten jediný fakt, který si můžete naplánovat: risknout to.
Jiný způsob, jak získat lístky, a dokonce na něco, co znáte a chtěli byste vidět je, sednout si před velkou nástěnku v Termálu a číst jeden vzkaz po druhém - kdo prodá, koupí, vymění - jakékoli lístky na cokoliv. Když pak na to číslo zavoláte, může se vám poštěstit, že ještě nejsou fuč. Takto jsme viděli např. některé české filmy, které jsou jinak beznadějně vyprodané.
A kým že jsou obsazené? No přece těmi, co mají na krku tu veledůležitou bílou cedulku na machršňůře modré barvy, a ta každému oznamuje, že se jedná o lidi od filmu: studenty, režiséry, pomocné režiséry, asistenty režisérů, herce, střihače, dostřihávače, osvětlovače, poponašeče světel, donašeče jídla, mikrofonů, a co já vím, kolik funkcí u filmu může být, vězte, že hodně. Když se to budete chtít dozvědět, zůstaňte po filmu sedět a přečtěte si titulky až do úplného konce. Některé funkce vůbec netuším, co znamenají. Jestli to nebude tím, že neumím anglicky. Ve Varech se tedy rozhodně až do skončení titulků sedí. Alespoň většina to tak dělá, a my s nimi. Pasovali jsme se na řádné filmové diváky, tak jak by to vypadalo? Ti ostatní utíkají rychle pryč jenom proto, že jim v jiném sále začíná další film. Jakmile film skončí, mnohdy ještě než vyjedou titulky, se tleská. Je to projev uznání osobám, které ten film vytvořily a často sedí v sále. Jedná se mnohokrát o světové premiéry, první promítání pro diváky vůbec, a tvůrci se přijíždějí podívat na odezvu. A někteří chtějí soutěžit o nějakou tu cenu. A když nesoutěží, tak potřebují aspoň nasávat ty první ohlasy, být tzv. v tom. Tomu já rozumím.
Svět kolem filmu je nesmírný mumraj. Všichni si neustále blahopřejí, jak jsou dobří, jak dobře vypadají, ti staří kolik už toho mají za sebou. A hlavně: všichni se musí vystavovat. To je předpoklad popularity - být stále vidět. Naštěstí tady ve Varech se nejedná o masové hollywoodské produkce, ale o menšinové žánry, pro filmové fajšmekry. O režisérech, kteří jsou v tomto oboru uznávaní, se nepíše v bulvárních časopisech. Jejich jména vám zpravidla nic neřeknou. Teprve až se s nimi setkáte osobně, zhlédnete jejich film, pak vám v paměti utkví. I televize jejich filmy vysílá tak maximálně na dvojce (pokud je vůbec do ČR někdo koupí). Může se stát, že film, který jsem tu viděla, už nikdy neuvidím. Leda bych se naučila anglicky a zhlédla ho v cizí zemi.
Speciálním úkazem zde ve Varech jsou stíhači sedadel. Tak jim říkám já. Už nám jednou, kvůli nim, propadly lístky. Přišli jsme totiž pozdě. Ve Varech se začíná přesně. Pět minut před zahájením projekce vyhlásí do ampliónu hlas Marka Ebena: "Vážení hosté, usaďte se prosím na svá sedadla, jinak bude vaše místo obsazeno někým jiným." Je to tak. Tito stíhači (jsou to právě ti s cedulkami na krku) čekají před vchodem do sálu, a jak zazní povel, vrhnou se na neobsazená sedadla, ať už si je někdo koupil, nebo musel na záchod. Takže: vyčůrat dopředu. Jinak sedíte na schodkách. Tito stíhači, když chtějí film mermomocí vidět, a žádné místo si neulovili, sedí jen tak na schodcích. Ale jsou mladí a vydrží to. Jejich akreditace jim totiž umožňuje, že si buďto koupí sedadlo za nula korun, anebo stíhají nedochvilce. Popřípadě se svým lístkem za nula korun obchodují, a nechají vám ho třeba jen za padesát, když jinak stojí 65 korun. Ano, to je další specialita Varů - levný lístek.
Pupkem festivalu je hotel Thermal. Architektonicky dosti odporný panelák, ovšem vevnitř moderna a skvělé zázemí. Tam nasávám, a věřte mi, je co. Ocitnu se někde na střední, jak jsme vedli veledůležité debaty o smyslu čehokoliv, s kvalifikovaným názorem na filozofii, film, kulturu … a vůbec. Je to hezké. Mladí i staří filmaři, tady věk nehraje roli, jsou oblečeni výstředně, tento rok byly fakt populární žluté kalhoty a třeba fialové nebo růžové sako, do toho samozřejmě šál či šátek, napětkrát omotaný kolem krku. Ženy mívají na sobě hezké róby, často i slavnostnější, a to i v pravé poledne. Na rameni je nutné mít kabelu s logem festivalu, letos to bylo prasátko. Mimochodem, trvalo mi zhruba dva dny, než jsem pochopila, že prasátko je číslice 49- tedy 49. festival… Móda je nezbytnou součástí lidí od filmu, to se nedá nic dělat. Občas do toho zahlédnete nějakého zpoceného borce, v umolousaných džínách a triku, jak s podivným kabelem, svítilnou, či kamerou, někam rychle utíká, rozráží davy před sebou a s opakovaným "promiňte, pardon!" běží něco zachránit, třeba rozhovor s někým móc důležitým.
Taky se vám ve Varech, častěji než jinde, může stát, že se ocitnete opravdu blízko někoho šíleně slavného. Jednou jsem si sama vyšla do baru v Thermalu, a najednou se vedle mě vyloupl Juraj Jakubisko- ve smetanovém, nesmírně slušivém šviháckém obleku, na hlavě světlý klobouk s tmavou šerpou, nonšalantního chování a s nacvičeným úsměvem si sháněl místo. Už už se blížil k mému stolku a já se nadechovala, abych mohla říct, že mám místo, když mě jen tak přeplul a vrhl se k vedlejšímu stolu. Tam se velice vítal se škaredýma, uřvanýma a navíc o hodně staršíma ženskýma. Asi je znal, patrně od fochu, no a co. Já točit filmy neumím, ale zato umím takovou svíčkovou, že by se oblizovali režiséři celého světa, i Jakubisko.
Smířila jsem se s tím, že si vedle mě nesedají Jakubiskové a Svěrákové a na Vary proto nezanevřela. Povídat o nich umím ještě dlouho, tak už vám dnes dám pokoj a naplánuju si další díl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama