K pramenům Vltavy

1. srpna 2014 v 22:59 | Maryška |  Výlety
Dneska se znovu vrátím k výletu na Šumavu.

Třetí túra začala v Modravě, pokračovala k pramenům Vltavy a na Kvildu. O nadšení z Modravy už jsem psala, ty další dva cíle vzbudily mé nadšení stejně. Rozporným způsobem ovšem. Totální sežranost lesa u pramene působila truchlivě. Jako nějaký pomník. Ale postupně.
Na cestu k pramenům Vltavy jsem se těšila už z domu. Přišlo mi, že to musí být nějaké zvláštní místo, něčím výjimečné, třeba tam v noci tančí víly. Pramen takové řeky přece nemůže být jen nějaký obyčejný vyvěrající čůrek. A k tomu jsem si představovala tu Smetanovu hudbu. Jo, to bude tou hudbou…
Kus cesty jsem šla s Blečkem, mým oblíbeným krysaříkem. K němu ještě zavedu malou odbočku, protože ho musím opět vychválit. To, že pozná, že jsme dojeli do cíle, jsem popsala minule, v článku o Velké Kraši. Na Šumavu z Vrbna je fakt velký kus cesty, stavíte každou chvíli, všichni lidi, i Blečkův páníček vystupují, a Black ani nepípne. Pak dojedeme do Kašperských Hor na náměstí, Milánek se hned napoprvé netrefí do správné jednosměrky, tak náměstí dvakrát objedeme. Bleček se začne v taštičce napřimovat. A když se přiblížíme k hostelu, ani ještě nevstáváme, nesundáváme věci, Black začne kňučet. To mě teda podrž, ten snad rozumí lidské řeči.
Na všechny túry s námi chodí, to by nešlo, nechat ho na pokoji, zbláznil by se steskem. Všechno ujde co my, řekla bych dvakrát víc, protože my si sedneme, a on má čuchání a očůrávání. S páníčkem mají dokonalou symbiózu. Black se občas zaběhne, třeba s prvním v tlupě, a pak ho vidím, jak se začne bezradně rozhlížet. Jeho páníček se třeba s někým mezitím zakecá, a najednou se začnou hledat. Samozřejmě, vždycky to šťastně dopadne. Už jsem zažila, že to hledání bylo delší, to pak páníček dostane vztek, a když Blacka najde, tak ho vytahá za kůži. A nadává mu, že je blbej. Já ale dobře vím, že to dělá proto, že má o něho velký strach. Žijí spolu sami dva, představte si, že by jeden nebyl. Povětšinou má však páníček ostříží zrak a předvídá- takový opravdový mateřský pud, přetransformovaný na chlapa a psa.
Ještě jedna situace je, kdy Black dostane vyhubováno. Když kolem nás jedou cyklisti. On sám jezdí s páníčkem pravidelně na kole, tak se jich nebojí. Bohužel cizí cyklisti nevědí, že neumí uhýbat, proto má páníček co dělat, aby ho chytal. A umíte si představit, co kol po Šumavě jezdilo! Paníček z toho byl celý říčný a říkal: "Já nevím, po kom je ten pes tak blbej!"
Když jde Bleček se mnou, snažím se na něho mluvit a zaujmout ho. To se mi rozhodně nedaří. Registruje, že patřím k tlupě, a to je tak jediné, co ho na mně zajímá. Vnucuju se mu do přízně a na každé zastávce ho chci podrbkat, ale mám smůlu. Takových jako já by se našlo! On si s nikým zadávat nebude. Někdy ode mne milostivě vezme kousek rajčete. Neznám jiného psa, který tak miluje rajčata. Ani tím si ho nezískám. Nade vše miluje svého páníčka, o tom není pochyb. Je zajímavé, kolik majestátnosti, hrdosti a nikdy nekončící oddanosti se vleze do tak malé makovičky…
Když se večer vrátíme z hospody, uloží páníček Blečka do jeho malinkatého pelíšku, přikáže mu, aby spinkal, a teprve pak má volno. Může jít na chodbu, kde se již požívá slivovice. Tuto chvíli ho nechá samotného na pokoji. Bleček s určitostí ví, že jeho páníček je nedaleko, a že by ho nikdy neopustil. A spí jako malé miminko.

Moje odbočka s Blečkem byla opět delší, tak se k těm pramenům dostanu snad příště…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama