Soudruh Kůrovec

19. července 2014 v 23:21 | Maryška |  Výlety
Nedávno jsem se vrátila ze Šumavy.

Chodili jsme tam 4 dny s mými oblíbenými vrbenskými turisty. Ocitla jsem se v tomto čarokrásném pohoří poprvé, a jak je mým zvykem, nic jsem si dopředu neštudovala. Trasy od náčelníka, kterými nás vždy dopředu vybaví, jsem si ani neprohlídla, prostě jsem chtěla nasát ten první dojem. A myslím se mi to podařilo.
Ubytovali jsme se v hostelu v Kašperských Horách (o těch budu psát v dalším díle). První den bylo nádherné počasí, tak náčelník zavelel, že původní plán přehazuje, a půjde se na Poledník, hodně vysoký kopec, který má ještě navíc rozhlednu. Zítra by mohlo být špatné počasí a neviděli bychom nic. Když náčelník zavelí, jsou tací, kteří brblou, ale jen tak, mezi sebou, nebo pod vousy, protože slovo náčelníka je něco jako zákon. Drtivá většina padesátihlavého autobusu už na Šumavě byla, tak měli někteří potřebu informace o trasách doplňovat, poukazovat na nejkrásnější místa atp.
Mně bylo úplně jedno, čím začnu. Od první chvíle mi bylo jasné, KDO je králem Šumavy: nedá se nic dělat, je to pan Kůrovec. Cestou na Prášilské jezero jsem viděla, jak je část lesa uschlá. Fotila jsem ho na každém kroku a říkala si, že to tu mají nehezké. Když jsem ovšem lezla na Poledník a viděla ty totálně sežrané kůly, trčící k nebi jako po nějakém požáru, musela jsem se pochválit. Za to, že jsem asi před pěti lety nepodlehla masívní akci ochranářů v Jeseníkách, kteří nám předkládali na každém kroku petice, že Jeseníky chtějí být národním parkem. Zdůvodňovali to většími financemi, zviditelněním, že si nás všimnou ve vládě a naše krásné hory dostanou konečně uznání, jaké si zaslouží. Já jsem se tenkrát intuitivně bála toho, že by k nám ti politici začali jezdit, nebo že by mi mohli vládnout ochranáři. Třeba by turistovi řekli, že v pondělí se na Praděd nesmí (tak jak to mají v muzeích), anebo že v červenci nesmím na Keprník, protože … něco. A kdybych vyšla ráno později, tak by u brány za Karlovem stál úředník a dál by mě nepustil. Protože jsem pětistý první návštěvník. A pouští se jen 500 denně. Zaplaťpánbu, že si nás ve vládě nevšimli a my se mohli proti kůrovci bránit tak nějak selským rozumem- třeba vysazováním smíšených lesů, nebo obyčejnými lapači.
Já kůrovci vůbec nerozumím, ale náš náčelník pracoval v lese, tak nám vyprávěl, jak na něho. Já jen šla vedle něho a poslouchala. A ptala se sama sebe: je mi těch lesů líto? Tam, kde byl les úplně mrtvý, zem holá, tam jsem měla takový pocit, že tu člověk něco udělal špatně. A v těch místech, kde už zarůstalo spodní patro, rostla nová generace stromků, květinek, mravenci stavěli mraveniště a lítali motýli, mě napadlo: to je přece přirozený koloběh života. Staří umřou, nebo je někdo sežere, a na jejich místo přijdou mladí. Všechny naučné cedule mi oznamovaly totéž: že nemám plakat, protože to tak v přírodě prostě je. Možná, že se ochranář přece jen trošku poučil, když začal ponovu vysazovat třeba - jeřáby.
Nutno uznat, že na rozhledně na Poledníku se můj dojem trochu zlepšil. Ne, že by se mi vzhled rozhledny líbil. Připadala mi nějak architektonicky neforemná. Prý ji stavěli vojáci, a ti, jak známo, na vzhled moc nedali, a potřebovali jen odposlouchávat, co si šuškali ve vedlejší kapitalistické Německé Spolkové Republice. Taky se mi nezdálo úplně vhodné nazvat naučnou stezku po Poledníku "zážitkovou trasou" - no, jiný kraj, jiný mrav...
Vevnitř v rozhledně jsem strávila dosti času- mají tu krásné veliké fotky toho, co na Šumavě roste a žije, čemu rozhledna sloužila, jak moc byl tajná. Šumava vůbec byla před r. 89 jedno velké, tajné území. Možná proto se tu dnes hrnou turisti v davech, a ještě větší horda cyklistů. Vždyť ti všichni se na ni nemohou vynadívat! Pro pohled, který se vám z rozhledny naskytne, nemám jiný výraz, než grandiózní. Proti Jeseníkům je Šumava obrovská. A krásná. To musím uznat i já, jesenický patriot.
Když jsme scházeli z Poledníku dolů, k Modravě, zaslechli jsme jednoho člověka, jak oznamuje, že trasa po značce k Modravě je uzavřená do 15. 7. (ono bylo 2.7.), neboť na trase hnízdí tetřev hlušec, tento přísně chráněný kur, a v tuto dobu zrovna vyvádí svá mláďata. Nedá se nic dělat, tetřev je moc plaché a vzácné zvířátko (hluché, jen když je zamilované, proto se dostal do přísloví). To se není co divit, že chce mít na tyhle důležité věci klid. Mně by taky vadilo, kdyby mi v takovou dobu přes barák chodili turisti.
Trasu jsme obešli jinudy, to samozřejmě šlo, a dostali se k Modravě. Musela jsem znovu konstatovat: nádhera. Zafungovalo zde to, čemu říkám duch místa. Můj foťák bral všecko. Všecko totiž bylo krásné. A jedinečné. Už když jsem si jenom v duchu představovala, na co mě upozornila naučná cedule, - jak tady žil pračlověk Janeček v mezolitu... lovil, sbíral, hledal v říčce zlato, pak odkočoval jinam.. úplně jsem ho viděla, jak tu žil, v symbióze s přírodou, na těchto rozlehlých mokřadech…
Na půdě bylo vidět, jak je mokrá a šťavnatá, jak bohaté trsy trav na ní rostou. Aby ne, je to rašelina. Chodit se tu smí jen po turistické stezce, určitě z toho důvodu, že kdo jednou vkročí na šumavská blata, propadne se, a už ho nikdo nikdy nenajde. Jak ukazoval onen starý film o Králi Šumavy, známém to převaděči hranic, který nebyl nikdy dopaden. Já si myslím, že nemohl být dopaden, protože jeho kosti leží na dně těchto blat. Jednoho dne prostě šlápl vedle…
Moje fantazie trochu narušovalo množství lidí, na co doma nejsem moc zvyklá. Stezky jsou asfaltové a míří sem desítky rodin s dětmi, spousty kolařů, dvojkolařů, kolařů s pojízdnými přívěsy na děti, řekla bych - hotový Václavák. Ale když si to odmyslím, a na mých fotkách skoro žádné lidi nemám, zůstane mi jen ten čistý dojem. Ten černý rašelinný potok, ta modravská srst a bohatá vegetace luk, plných kytiček.
Nakonec jsem přežila i to, že jsme došli do obce Modrava, kde na mě po 22 kilometrech čekalo napěněné a zasloužené pivo. Přežila říkám proto, že se tady buduje a bagruje, staví a chystají nesčetné atrakce, jen aby sem jezdilo co nejvíc lidí. Hold, musím se s tím smířit, Šumava není jenom pro mě…

(V příštím článku bude mé putování po Šumavě pokračovat, a to cestou k jezeru Laka - zní to poněkud indiánsky, a možná to o indiánech bude, to ještě nevím… )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama