K jezeru Laka

20. července 2014 v 22:20 | Maryška |  Výlety
Jak jsem slíbila, vydáme se k jezeru Laka. To byl náš druhý den na Šumavě. Do té chvíle jsem si myslela, že to je výraz pro jezero do křížovky, aniž bych věděla, co znamená. Že skutečně existuje, a to dokonce na Šumavě, jsem zjistila až tam.


Výprava s vrbenskými turisty, jak jsem již dříve předeslala, z drtivé většiny důchodového či předdůchodového věku, není jen tak obyčejnou výpravou. Náčelník večer před ohlásí trasu a hodinu odjezdu. Abych byla v osm v autobuse, dám si trochu fóra. Myslím si, že když vstanu v šest, budu mít koupelnu jen pro sebe. Nikoliv. V šest vstávají všichni, mnozí mají koupelnu už za sebou. Já nejsem, jako oni, vybavena potravinami, proto před sedmou spěchám k Vietnamcovi pro pečivo a nějakou tu svačinu. I v Kašperských Horách jsou pilní Vietnamci, kteří otevírají už v 6.30, aby předběhli všechny ostatní obchodníky. Když se vrátím, turisti nejenže obsadili celou, docela rozlehlou společenskou místnost, ale jsou už téměř všichni po snídani. Jestliže jsem se domnívala, že v sedm bude kuchyňka spíše prázdnější, opět jsem se zmýlila. Není možné se v ní vůbec pohnout, natož si uvařit čaj. Podaří se mi ukořistit misku, nevypadající úplně vábně. Představa, že budu čekat na umytí ve frontě, a pohled na hodinky, mě přinutí, abych si cornflake do ní nasypala, přemohla svůj útlocit, a řádně se nasnídala. Není na výběr. Následujících 20 kilometrů na nohách jasně předurčuje, že bez snídaně nemůžu odjet. Zobu, jedním očkem sleduju kuchyňku, a jakmile se uvolní jen malinké místečko u varné konvice, vystřelím, abych si uvařila kafe. Varná konvice v hostelu má svá specifika. Je poněkud špinavá, ale nemám brýle, tak si namlouvám, že je zašlá. Pokud nedržím ruku na spínači, tak nefunguje. Do toho přijdou tři lidi, jestli tam mám dost vody, že by si taky dali. Přilívám další vodu. Když konvici odložím, všimnu si, ovšem až po chvíli, že se neumí sama vypnout, takže se zbytek vody vyvaří a konev málem chytne. Spínač získal vařením novou funkci: předtím neudržel zapnutí, teď neudrží vypnutí. Zoufalá vytrhávám šňůru ze zásuvky. U toho se tvářím, že jsem v pohodě, nikam nespěchám, nikdo mi nepřekáží. Je to má povinnost, protože všichni se chovají ohleduplně a usmívají se na mě. O půl osmé je společenská místnost téměř prázdná. Sedím tam já a pár dětí, které rodičové vyhodili, aby nezavazely na pokoji. U vřelé kávy si sumíruju, že nemám sbalený baťoh, ani namazané chleby. Otevřeným oknem vidím, jak se půl hodiny před odjezdem všichni v klidu procházejí po kašperském náměstí, baťohy naložené v autobuse a družně spolu žertují. Schody do prvního patra na pokoj beru po dvou, nahážu nejnutnější do baťohu a slibuju si, že zítra to musí být jinak. Musím přece přijít na to, jak to ti ostatní dělají!
Trasa byla následující: autobusem do Železné Rudy, odtud k jezeru Laka, a přes Horní Ždánidla do Prášil. Náš řidič se mohl mezitím navrátit do Kašperských Hor, celý den odpočívat, a odpoledne čekat, až mu náčelník zavolá. Jakmile do cíle dorazí poslední grupa, a v ní je vždycky náčelník, počkají ti ostatní, než si dají pivo, popř. pojí, a pak teprve se volá řidiči, aby přijel.
Byli jsme různě roztroušeni po malebných Prášilech a očekávali příchod náčelníka. Někteří si dávali další pivo, jiní zvolili cukrárnu Pampelišku, já ležela zmožená pod stromem a odpočívala. Náčelník už byl dávno zpátky, i po jídle, mnozí už si dali další pivo, ovšem autobus nikde. Tak si dali další piva, ti zdatnější to ještě něčím proložili. Já už se po třech hodinách cítila odpočatá, když vtom autobus dojel. Řidič nám s bohorovným klidem a úsměvem na tváři oznámil, že mu klekla baterka, ale že v Kašperských briskně v pátek odpoledne sehnal někoho, kdo mu pomohl. Náš řidič je kouzelný a budu mu věnovat celý jeden článek.
Mezitím jsme se naložili, někteří už hodně veselí, a jeli do hostelu. Tím ovšem turistika nekončí, to jsem taky nevěděla. Vynuceným dvou až tříhodinovým odpočinkem si někteří odpočali tak, že po příjezdu do Kašperek ani nešli na pokoj, ale rovnou se vydali probádávat okolí města. Část měli probádánu už po včerejší túře. Vylezli si třeba na Kašperský hrad a prošli se v jeho okolí. Nachodili, samozřejmě s úsměvem, dalších osm kilometrů. Já byla maximálně ochotná prosedět zbytek večera v hospodě, to se snažím neodrbávat, ale další kilometry bych nešla, to teda ne.
Tak vidíte, že to nemám lehké. Jak dlouho budu muset na sobě pracovat, abych došla jejich dokonalosti? Abych brzo ráno vstala, všude byla včas a měla všechno připravené, nato odšlapala 30 km, večer poseděla v hospůdce, a před spaním, tak kolem půlnoci, ještě otevřela láhev slivovice, kterou má každý s sebou, a dala si pár doušků na dobrou noc. A u toho měla vždycinky dobrou náladu. Bude to chtít tvrdý výcvik. Ještě, že byla vloni slušná úroda a máme vypáleno.

Na závěr nutno říct, že výlet k jezeru Laka se vydařil. Indiána jsem nepotkala, ale říkám si: nejsou ti starouškové převlečení indiáni?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama