Batolec duhový

26. července 2014 v 0:03 | Maryška |  Výlety
Dnes udělám malou odbočku v čase, neboť život jde dál, já už jsem ze svých dovolených doma, zařezávám v práci a opět si chodím po svých Jeseníkách.

Turisti si vzali na prázdniny dovolenou, začnou až 2.9. členskou schůzí. Berou totiž svoje členství v tělovýchovné jednotě vážně. To nejde, jen si tak chodit po vycházkách a zájezdech, to se musí všechno perfektně naplánovat a říct si. Nejsou to žádní lehkomyslníci. Mají např. svou chatu, kterou je potřeba udržovat. Mohou v ní přespávat jiní turisti, nebo se pořádat oslavy. Je kousek nad Vrbnem, u lesa, celá dřevěná, a s výhledem. A taky hodně stará, možná 100 let. Jmenuje se Sokolská - jak jinak… Když ve Vrbně vylezete na jakýkoliv kopec, máte luxusní výhledy. A protože je Vrbno do zatáčky, záleží, na který si vylezete. Pořád je co vidět. Na Vrbno můžu pět chválu stále. O chatu se musí někdo starat, musí se v ní uklízet, v létě se chystá dřevo. Takže se chodí na regulérní brigády, žádné odmlouvání. Nikoho by to ani nenapadlo. Odmlouvá se ve škole- panu učiteli, ale ne náčelníkovi!
Každý rok v září organizují Vrbenskou padesátku. Ta akce se tak jmenuje, ale je to i pro nás slabší: můžete si ujít jen polovinu. Vloni jsme to s Janou šly poprvé. Vyšly jsme si ráno o půl deváté, lážo plážo lesem na Sedlovou chatu, a kolem mé oblíbené chaty- Neděle. Hezký název, že? Tam se vždycky nasvačíme. Trochu pršelo, tak se i schováme. Pak pokračujeme kolem Karlovy Studánky na Hvězdu. Tady si dáme polívku, nejčastěji vývar. Polívka je nutná. Už máme vykoumáno, kde vaří moc dobrý, a kde to odfláknou s masoxem. Na Hvězdě je dost dobrá. Pak zase v klídku pokračujeme na Malou Hvězdu a lesem si to nakráčíme rovnou před Sokolskou chatu- zhruba 25 km. A tam už nás čeká kotel čaje, chleba se sádlem, památeční medaile, a malý dáreček s logem Vrbenské padesátky. To samozřejmě všude ukazuju. Už se nezmiňuju, že jsem šla jen půlku. Když se nikdo nezeptá…
Toto všechno musí turisti obstarat, celou tu organizaci, a bez nároku na odměnu. Dělá jim radost, že takoví, jako jsem já, si jenom přijdou, odchodí si své, pak sní chleba, vypijou čaj, poberou dary a odjedou domů. Až budu v příštím životě organizovaný vrbenský turista, budu taky sekat dřevo na Sokolce, hrabat listí a organizovat padesátku. Anebo budu zástupce náčelníka a budu moct na schůzi dělat zapisovatelku. To bych si ale tu funkci musela vymyslet, protože zatím neexistuje. Něco už najdu.
To ale není všechno, co turisti dělají. Pořádají v zimě tzv. Papučový bál. Je to takový ples, nejlépe v maskách, ale musíte přijít v papučích, škrpálech, bačkorách, pantoflích, cuklích… Baví se rádi, a pořádají ještě pomlázkovou nebo silvestrovskou zábavu, jezdí na bowling… Jsou nezdolní. To jsem se trochu zakecala. Teď k víkendové vycházce.
Vyrazily jsme s Janou ráno autobusem na Žďárský potok. Jana se obávala, jestli mám připraveny řádně drobné, a pro jistotu měla něco v záloze. Náš oblíbený pan řidič neměl směnu, kdoví, kolik mu ještě zbývá, a tenhleten šofér měl plnou kešeni bankovek a drobných, ten by mi vrátil i na dvoutisícovku. Ze Žďárského potoka je krásná vycházka na chatu Alfrédku a odtud do Malé Morávky.
Můj článek bych klidně mohla nazvat mravenci a motýli, protože první půlka byla ve znamení motýlů a druhá mravenců. Nejprve jsme obdivovaly, co motýlů, hlavně baboček, žluťásků a bělásků lítalo. Jedna babočka, asi paví oko, si sedla Janě na hlavu, a ještě se nechala vyfotit. Jana mi tvrdila, že to není babočka, ale její babička, která ji takto provází. No, zase všechno jí věřit nemusím…
Z chaty Alfrédky zbyly jen kamenné základy, neboť před pár lety vyhořela. Já si na ni ovšem pamatuji dobře, protože jsme v sousední Evžence měli na gymplu lyžák. Vedle zbytků Alfrédky je přes sezónu otevřená nová chatička, kde si můžete dát klobásu i polívku, nebo moravské müsli- to je chleba se sádlem a škvarky, nebo taky Alfrédský smraďoch- chleba s máslem, tvarůžkami a cibulí. Obojí je výborné. Na to, že v chatě není elektřina ani voda, jsou slušně zásobení. A v zimě se tu topí.
U Alfrédky si nemůžete nevšimnout, kolik mravenců všude leze. Je to tím, že si mravenci z půlky světa vybrali právě toto území pod Malým kotlem, aby si tady postavili svoje kopky. Ti pracovitější přímo hrady. Něco jim tady strašně chutná. Zatím nevím co, ale určitě na to někdy přijdu. Že prý tu jsou stovky jejích příbytků, a je to největší mravenčí město .. a teď jsem zapomněla kde. Proto se sedlo u Alfrédky jmenuje Mravenčí- čí jiné? Až tam zabrousíte, dáte mi zapravdu a vyčůráte se raději až nad Karlovem. Nad Karlovem rostlo tolik hřibů, a taky praváci, že mi Jana poručila lehnout si, a nasbírala jich plnou tašku. A tady, v mechu a kapradí, ke mně nepřišel ani jeden mravenec, a já si mohla jen tak volně pustit myšlenky na špacír, a představovat si, jak mi narostla křídla, jak lítám s ostatními motýly z květu na květ, nemám žádné starosti a nemusím zítra do práce.
Je zajímavé, že jsem celou cestu čekala, kdy uvidím toho Nejvyššího, ale ani kousek Ho nikde nevylezl. Velký kotel na nás civěl celým chřtánem, ale po Něm se zem slehla! Přitom vím, že tam určitě je… asi neměl náladu.
Hrdinou dne se však stal batolec duhový. Nad karlovskými sjezdovkami jsem na zemi zahlédla velikého motýla. Nechal nás, ať si ho pořádně zblízka ofotíme, byl to nějaký exhibicionista. Začal se předvádět a měnit barvy křídel. Z černé se stala tmavě fialová, pak jasně modrá, pak zase ztmavnul. Nemohly jsme věřit svým očím, tak jsme všechno řádně zadokumentovaly, abychom si v motýlích příručkách našly jeho název. A tam jsem se dočetla, že se jedná o dost vzácného motýla, který je chráněný, nikoliv ohrožený, a tak nízko málokdy poletuje. Takže ho lidi moc nevídají.
Celý ten zvláštní mravenco-motýlí den se zakončil tím, že jsme přišly do Malé Morávky na zastávku, sundaly baťohy z ramen, a v tom přijel autobus. To bylo vypočítané na minutu. Kolem Jany zase lítala jakási babočka, už jsem tomu nevěnovala pozornost, ale Jana si nedala říct: prý to je pořád ta její babička a dává na ni pozor.

No, já mám taky svoje zvláštnosti. Třeba věřím na Ježíška. Možná se budete smát, ale když jsem tuhle byla na Božím Daru, byla tam veliká schránka na dopisy pro Ježíška. Kam to teda chodí???
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama