Ze Skřítku na Praděd

18. června 2014 v 22:27 | Maryška |  Výlety

Tento víkend jsem si vybrala exkluzívní trasu.

Ze Skřítku se vyšplháte trochu do kopce, a pak jdete asi 10 km po jednom z hlavních hřebenů Jeseníků, až k tomu Nejvyššímu. Kdo se podívá na mapu, uvidí, že na této trase je nejvíc "sluníček", neboli výhledů. A kdo si ji jednou projde, chce se k ní vrátit: na podzim i na jaře, za parného léta, a my, co máme slabost pro mlhu, tak i za mlhy. Taková je to krása. Po pravé ruce máte stranu bruntálsko-rýmařovsko-vrbenskou, po levé šumpersko-jesenickou. Vlastně jdete po takové hraně. A tisícovky vedle vás a pod nohama.
Když svítí slunce, a nám svítilo, jste rozhledy okouzleni. Navíc pochopíte, proč na jedné straně mají zataženo, šedé nízké mraky, a na druhé je polojasná, krásně modrá obloha s kupovitou oblačností- zkrátka dva jiné světy. Jakoby ten hřeben rozčísl klima napůl. Už poněkolikáté se mi stalo, že na šumperské straně bylo lepší počasí, dokonce jasněji. Asi budu uvažovat o tom, že se tam odstěhuju. Nebo k někomu přivdám. Vlastně… teď jsem si vzpomněla… já už jsem vdaná. No, to jsem odbočila. Jak říká jeden můj známý: hlavně že neprší, to by bylo blata...
Nečekaná zábava začala už ráno v autobusu. Nepřipravila jsem se úplně dobře a měla jsem jen tisícovku. Nedávno se mi to taky stalo. S obavami jsem podávala jinému řidiči velkou bankovku, on v klidu otevřel tu jejich velikou černou peněženku s hodně přihrádkama, a já viděla, jak ji má napěchovanou papírovýma i kovovýma bankovkama. Bez řečí mi vrátil, a přitom mu vůbec neubylo. Byl připraven.
Na to jsem hřešila i dnes. Ještě jsem před Janou trošku frajeřila, že dneska už jsou řidiči připravení, že my cestující snad máme svá práva, že kdo pohrdá penězi, je divný, a takové ty silácké řeči. Jana mi na to jen věcně oznámila, že až mě nebude chtít vzít, tak ona padesátku má, a půjčí mi ji. Její starost mi připadala zbytečná, což jsem jí oznámila.
Dnešní pan řidič byl starší pán, malého vzrůstu, dosti silný, s krátkýma nožičkama, které mu tak nějak plápolaly ve vzduchu. Toho jsem si všimla prvně, když jsem si představila, jak bude šlapat na brzdu. Ani se na mě nepodíval a klidným tónem spustil: "Podívejte se, milá paní, já nemám vůbec žádné drobné, s tím nic nenaděláte, prostě to tak je, tak jestli se mnou chcete jet, radím vám, abyste si od někoho vypůjčila padesátikorunu, protože v opačném případě bych byl nucen udělat to, že bych musel vystoupit, najít si nějakou hospodu, kde mají teď zrovna otevřeno, možná si tam dal i kafe, tu vaši tisícovku si tam rozměnil, a celý autobus by na to musel čekat, což nevím, jestli by se jim líbilo."
Nadechla jsem se, abych obhájila svá práva, ale nepustil mě ke slovu.
"Já dobře vím, že mám povinnost mít peníze na vrácení, ale jak vidíte, do tisícovky prostě nemám, kdybych se rozkrájel, takže se budete muset rozhodnout, jestli tady budou všichni čekat, já si vystoupím, udělám, co jsem řekl, nebo jak to vlastně bude. Vidíte, že se nerozčiluju, říkám vám to klidně…
Rozhlédla jsem se po autobuse. Se mnou v něm bylo 5 lidí. Jana to nevydržela, vstala, přistoupila ke mně a přes zuby procedila: "Dej mu tu mou padesátku a jedem." To jsem bez protestování udělala, neboť mě tento malý pán dokonale odzbrojil.
Až do Rýmařova jsme se dobře bavily nad jeho výřečností, a to ještě nebyl konec. Kousek za Rýmařovem vidíme svítit policejní blikačky, červený trojúhelník na cestě, pohyb lidí ve vozovce a jakási paní v oranžové vestě nás stavěla.
Řidič spustil: "Prosím vás, já mám 181 šichet do důchodu, já si nenechám odřít autobus, vidíte, že jsem klidný, že se nerozčiluju, já tady sice můžu stát, ale celý autobus bude čekat, i když tolik lidí tu dneska nejede, to není jako dřív, to jsem jezdil plnej, ale vidíte, já se nerozčiluju..." a vypnul motor.
Byla jsem zvědavá, tak jsem se šla dopředu podívat. Bavil se přes okýnko s onou paní v oranžové vestě, no bavil, vedl ten svůj kouzelný monolog. Za necelých 10 minut jsme mohli jet, ovšem s patřičným komentářem o možném odření autobusu. Probíraly jsme s Janou, kolik měsíců může představovat 181 šichet do důchodu. Jana naznala, že při 20 šichtách měsíčně by to mohlo být 9 měsíců, což není mnoho.
Za jízdy jsem vstala, abych si podala z baťohu pití. Nechtíc jsem narazila hlavou na tlačítko STOP, které bylo zcela zákeřně umístěno na držadle nad mou sedačkou. Nad řidičem se rozblikal ohromný nápis STOP a začalo mu to tam pípat a blikat. Hned zaregistroval, komu se to stalo. Abych zabránila zbytečnému zastavení, významně jsem na něj gestikulovala, že se jedná o omyl. On přesto zastavil a třikrát po sobě otevřel zadní dveře. U toho jsme vyposlechli další hlasitý komentář: "Já teď zastavím, protože musím. To je moje povinnost, vidíte, že se nerozčiluju, říkám to klidně, ale musím to udělat, ono se to zaznamenává, a já nechci mít žádné problémy...
Když jsme všech pět lidí na Skřítku vystoupili, měli jsme zábavu na dost dlouho. Napadlo nás, že pan řidič by už hrozně rád v důchodu byl, ale chybí mu právě těch 181 šichet. Na vojně si kluci taky stříhali metr jenom proto, že se nemohli dočkat, aby už tu buzeraci měli za sebou. Možná mu lezli všichni lidi na nervy, proto si musel říkat nahlas: "vidíte sami, říkám to klidně, nerozčiluju se, je to moje povinnost ..."
Zážitek z cesty autobusem byl ještě chvíli živý, ovšem pak ho přehlušily jiné zážitky- ty přírodní. Ze Skřítku na vrchol Pecného je to trochu do kopce - pro pedanty čtyři kilometry, převýšení něco přes 400 metrů. Klidnou chůzí to ujdete za hodinu a půl- vidíte, říkám to v klidu, nijak se nerozčiluju…
Jakmile uvidíte vrchol Pecného, což je kopa ohromných balvanů, potažených nějakým lišejníkem, jistě vzácným, ženete se k němu, protože tušíte, že bude odsud dobře vidět. A máte recht. Tuhle neděli byla krásná viditelnost a my viděli od Bruntálu k Rýmařovu, a pak až někam k Šumperku, a ještě dááleko na západ jiné hory…
Po takovém lezení dostanete chuť na svačinku, tak si sednete na skály a kocháte se. Jana vytáhne svou oblíbenou višňovku a dáme si vrcholovku. Protože to nejhorší šplhání máte za sebou. Pecný měří 1334 metrů, dál už se jde velmi příjemnou vycházkou, mírně do kopečka, mírně z kopečka, které jinak říkám důchodceštráse.
Je to velmi známá a dobře popsaná túra, kterou najdete ve všech jesenických průvodcích, tak ji nebudu dopodrobna popisovat. Šla jsem ji poprvé v životě, a nic jsem si o ní nenastudovala dopředu. Pro jistotu. Abych nebyla ovlivněná. Abych si udělala první dojem. A podařilo se.
Pecný byl kouzelný, zastávka nad Malým kotlem taky. Barevný upoutávač mě informoval, že lokalita kolem Malého kotle a Alfrédky je raritním místem obrovských, letitých mravenišť. Popis toho, jak je mravenec užitečný, čím se živí, že se královna dožívá i 20 let, je pro člověka poučný. Já, když si mám představit, že všichni mravenci na zeměkouli váží tolik, co všichni lidi na světě, začne mi pracovat fantazie na plné obrátky. A když se dočtu, jak je mravenec přírodě prospěšný, musí mě napadnout: kam se hrabe člověk…? Jenom v tomto kousku světa je několik stovek mravenišť, a to si řeknu: nemůžou se přemnožit? Tak jako my, lidi? Co kdyby si nás zotročili? A s těmito myšlenkami pokračuju dál, a v hlavě spřádám teorie, jak mi vládne obrovská mravenčí královna…
Co určitě nezapomenu popsat, je Vysoká hole. To místo mě uchvátilo. Nevím, proč. Někomu by se mohlo zdát jako pusté, nebo obyčejné- strom tu není, jenom jakési drny, tráva, celé je to ploskaté- jak to může být vrchol? Možná proto je to Hole, že se může zdát jako velká a holá, hlavně v zimě, když ze země trčí jen špičky doprovodných kůlů. Cítila jsem tam nějaké magično: snad jsem se napojila na dobu, kdy si tady chtěl Hitler vybudovat přistávací plochu pro svou Luftwaffe, nebo když tady dělostřelci za první republiky rozstříleli svah a nadělali v něm několik set prohlubní, nebo jsem tady zacítila havárii Dakoty v roce 50… Nebo jsem si představila, že to je výborná plocha pro přistání mimozemšťanů. Říkejte si, co chcete, na Vysoké holi je něco zvláštního. A krásného. A nejen to. Když jsem se po ní přibližovala k Nejvyššímu, došlo ke zvláštnímu optickému klamu. Věž i Praděd se v jedné chvíli jevili níž než Hole, i Janě se to tak jevilo, dokonce to vyfotila. Čím víc jsme se k Němu přibližovali, tím víc stoupal nahoru, až se stal větším, a ještě větším, až byl největší, tak jak to píšou v příručkách. Jsou to ale věci…
Vyjít si v červnu do takových výšek, a nevšimnout si, co kolem vás roste, to by byl velký hřích. Na fotkách překrásnou jesenickou květenu zachycuji, jen se nezdržím vypsat jména některých vzácností. Neboť už ta jména sama o sobě nesou v sobě majestátnost: Jitrocel černavý sudetský, hvozdík kartouzek sudetský, hvozdík pyšný alpinský. Oměj vlčí mor jsem potkávala, stejně jako žluťounkou a jemnou violku sudetskou, nebo moře růžových zubních kartáčků- rdesno hadí kořen. Jen k Rosnatce okrouhlolisté, naší masožravé květince, bych se musela spustit do Velkého kotle.
Já se tam určitě spustím, to je nad slunce jasnější, neboť právě teď je na kytičky ten nejlepší čas. Kdo sedíte doma a přemýšlíte, jestli se vydat do luk a lesů, poslechněte mou radu: jen máloco může v kráse konkurovat červnové louce, a ještě k tomu jesenické louce… jen tak si tam lehněte, myšlenky pusťte, ať si běhají, nechte se unášet mraky a vnímejte, jak vám po ruce leze mravenec… a budete šťastní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 zbytečné | 20. června 2014 v 10:10 | Reagovat

už několikátý článek má jednu z hlavních linií skutečný příběh někoho cizího. dnes řidiče. není to tak trochu nefér brát si na paškál životy druhých? zvlášť, když slouží k tomu, aby se článek stal zábavnějším a srandovnějším. a za "nefér" ať si každý dosadí ten správný "přívlastek".

2 ja | 20. června 2014 v 21:40 | Reagovat

ja zase naopak ctu po delsi dobe obsahove zajimavy clanek. co nechapu, je zverejnovani soukromi pisatelky, . . . uz mam jasno. ja

3 ctenar | 21. června 2014 v 8:51 | Reagovat

[1]: hele,zbytecne, pod nefer mas na mysli jmeli? jahelka ale tez zpival cizi pribehy. a vsichni mu tleskali.

4 zbytecne | 21. června 2014 v 8:53 | Reagovat

[3]: no jo ctenari, ale on jahelka zpival pribehy, ty jsou vesele nebo smutne. ale nezpival o lidech, nedelal si legraci z lidi proto, ze byli v necem, napriklad v chovani nebo v iq nebo ve fyzickem zjevu horsi.

5 karel | 21. června 2014 v 9:12 | Reagovat

[2]: nevim jestli paty pad od ja je ty, ale ja, ja si myslim, ze je rozhodne lepsi zverejnovat soukromi vlastni nez cizi. v tom ma zbytecne asi pravdu, co je po kom jestli ridic, ktereho musi prece poznat vsichni na te trase, ma nebo nema kratke nohy, ktere navic v clanku slouzi k pobaveni. jako ze delat si srandu z toho, ze nekomu nenarostly nohy je super predmet do blogu? a jak asi dlouhe nohy ma jesenickamarishka?

6 ja | 21. června 2014 v 19:36 | Reagovat

pisatelka se uz v nekolikatem clanku krasne stavi do role vyvolene. s odkazem na demokracii a podobne individualisticke postoje uplatnuje sve radoby naroky a prava pred zcela nejzakladnejsim slusnym chovanim a ohleduplnosti. jeji realne okoli musi dostavat poradne zabrat. ja

7 T(h)om | Web | 30. července 2014 v 21:39 | Reagovat

Zdravím. Podobně zaměřených blogů je jako šafránu, takže mě o to víc těší nalezení toho vašeho. Taky jsem si všiml vašeho nadšení z hřebenovky Ovčárna-Skřítek. Něco podobného jsem prodělal rovněž, a třebaže jsem to již šel vícekrát, pořád je tam na co koukat.
Přeji tedy dobré počasí a hodně sil na příjemné zdolávání dalších kilometrů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama