Velkým kotlem

29. června 2014 v 23:34 | Maryška |  Výlety
Tento víkend jsme se s Janou vybraly Velkým kotlem nahoru. Jak jinak v červnu- květena je tady v tuhle dobu prostě nepřekonatelná.

Pan řidič v autobuse se ničím nevyznačoval- byl v klidu, neměl žádné otázky, a dokonce měl plnou šrajtofli bankovek. Já neměla tisícovku, ale padesátikorunu, tak žádné vzrůšo nebylo.
Z Karlova jsme vyšly po modré. Nejdříve mírně do kopce, pak trochu strměji. Je to jedna z nejnavštěvovanějších tras, proto jsme zvolily červnový termín. Když se tudy vydáte o velkých prázdninách, budete zakopávat o davy. Oběma směry. A to já nerada.
Velkým kotlem jsem už párkrát šla. Vzpomínám si, že i jako malé dítě jsem vnímala, že tady musí fungovat nějaké kouzlo, ač jsem tomu nevěnovala tolik pozornosti, neboť mě tady povinně nahnali, třeba se školou, nebo s pionýrským táborem (1).
Co musím pochválit, jsou velmi podařené popisky, neboli poutače, a to doslova na každém kroku. Na důkaz toho, že si s jejich literární úrovní dal někdo opravdovou práci, zacituji kousek textu, kdy stojíte přímo proti chřtánu Kotle:
"Přírodní amfiteátr. Čekáme, co se bude dít. Nikdo však nepřichází, herci už jsou na svých místech. Předvádějí vám své barvy, tvary, vůně, … To když přijdete na jaře, v létě, nebo třeba na podzim. V zimě je scenérie jiná. Přikrytí sněhovou peřinou, sledují, co se hraje… Vítr sype, rozfoukává a hromadí …" atd atd. Podařený text.
Na jiném poutači se velmi podrobně dozvíte, jak fungovaly ledovcové splazy, nebo jací tu lítají motýlci. Takový okáč sudetský prý nelítá nikde jinde na světě, než v Hrubém Jeseníku. Není to úžasné? To si všechno přečtete, a rádi. Protože v půlce cesty už budete zadýchaní a dobrovolně se u každé tabulky zastavíte, byť byste měli zájem jen předstírat.
Mě zaujaly dneska jiné věci. Soustředila jsem se na názvy rostlinstva a živočišstva. Že je Velký kotel botanickou zahrady Evropy, to mě učil už prof. Kobliha na gymplu. Musela jsem si na něho vzpomenout, protože před pěti dny umřel. Vzdala jsem mu v Kotli takový svůj soukromý hold, neboť i on má zásluhu na tom, že mám ráda přírodu a tu jeho biologii. Akorát jsem mu to nikdy neřekla. Škoda, potěšilo by ho to.
Byl takový provokatér, a rád nás hecoval. A já se s ním hádala. Nutil nás k aktivitám mimo školu. Museli jsme např. mít herbář, minimálně o padesáti kytkách. Obzvlášť zdůrazňoval, že ho nikdo neohromí tím, když bude trhat chráněné kytky, třeba z Velké kotliny. To bylo něco na mě. U mojí babičky za barákem byla louka, a na ní rostl úpolín. Věděla jsem, že je chráněný, a že mj. roste i v Kotli. Neodolala jsem. Dala jsem si ho do herbáře.
Vedle perfektně vylisované kytičky musela být v pravém dolním rohu tabulka, jak to je v odborné literatuře zvykem, v níž musel být uveden nález rostlinky (např. pravý břeh řeky Opavy v lokalitě Zadní Ves u Karlovic), její botanický název, včetně čeledi, a to všechno taky latinsky. Kdo se naučil všechno, včetně latinských čeledí, měl za jedna. Kdo uměl vše kromě latinských čeledí, měl za dvě. Kdo neuměl čeledi ani česky, dostal za tři. Kdo aspoň poznal kvítko česky celým názvem, měl za čtyři. Zbytek- za pět. Přišlo mi to jako buzerace, ale prof. Kobliha mě nějak uměl vyhecovat. Řekla jsem si: mě nedostaneš, protivče. Já se naučím i ty tvoje blbé čeledi latinsky. Moc jsem si na svém herbářku dala záležet. A při zkoušení mi jedna, už nevímjaká čeleď, vypadla z hlavy. Byl nekompromisní:
"Řekl jsem všechny čeledi, tak všechny. A navíc ten úpolín - jak jsem řekl, chráněné kytky nikdo škubat nebude, i když rostou babičce za barákem. Mimochodem, to jsem nevěděl, že u Holčovic rostou úpolíny. Musím se tam zajet podívat." Dostala jsem za dvě, to je přece krásná známka, ale já na něho měla vztek. Dneska už vím, že to byl vztek na mně. Vyhecoval mě i k tomu, abych se naučila ty jeho "šutry", nebo celého člověka. Dodneška si pamatuju, co znamenají některé exkluzívní názvy, za jejichž znalost dával malé jedničky, např. toxoplasma gondii.
A tomu já říkám dobrý učitel. Bez násilí přinutí žáka, aby měl rád jeho předmět. Protože on sám ho miloval a měl hluboké znalosti. A ještě smysl pro humor. Určitě i pro ten jeho smysl pro humor jsem ho měla ráda, ač jsem tenkrát tvrdila, jak ho nenávidím.
Takovými vzpomínkami jsem se nechala vést tímto pozoruhodným místem. Masožravou rosnatku okrouhlolistou jsem bohužel nenašla, ani bych ji nepoznala. Při jednom zastavení jsem neodolala a vlezla za dřevěné hrazení, mimo stezku (vím, že je to zrovna tady přísně zakázané), neboť jsem na nádherné louce uviděla lán úpolínů. Nedovolila bych si je utrhnout, ale musela jsem si je vyfotit zblízka. Nevěřím, pane profesore, že vy byste odolal!
Nevím, jestli v jiném kraji mají kytičky tak bizarní názvy, jako tady v Kotli. Vybrala jsem jen některé, posuďte sami:
havéz česnáčková
mléčivec alpský
prorostlík dlouholistý
hladýš angelikový.
Některé názvy znějí až choulostivě, třeba pérovník pštrosí nebo kapraď samec. Co když si tento zdatný samec začne namlouvat smilku tuhou? A co když si šicha oboupohlavná začne něco se suchopýrem pochvatým? Ona je oboupohlavná, on je mužského jména, ovšem pochvatý. To by si mohli rozumět. A co kdyby se dostali k sobě zvonek chlupatý s krabilicí chlupatou? Krabilice nebo krabice? Teď nevím.. To by ještě tak chybělo, aby se k nim přidal čípek objímavý. A všechny vytrvale pozoruje a čeká na svou příležitost kropenáč vytrvalý. Jsou to ale dramata v tomto hustém rostlinném světě Výjimečné kotliny! Nedivím se, že na popisce je to uváděno jako divadelní představení. A nedivím se profesoru Koblihovi, že byl výkladem látky tolik unešen.
Nebudu už vás zatěžovat názvy živočichů, tedy stejně groteskních, mohlo by to třeba vyznít nudně, jako mně někdy v hodinách biologie. Ovšem hmyz vzpomenout musím - ten si mě vysloveně oblíbil. Jakmile se trochu zpotíte, vytvoří kolem vás oblak, a můžete mávat rukama a nohama a běhat jak chcete, akorát vypadáte jak blázni. Pro hmyz jsem tedy byla víc než přitažlivá, což soudím podle toho, že na Janu skoro nelítal. Jestli to nemohlo být proto, že jsem v tom horku byla málo oblečená. Zajímavé, že ostatní turisti mému tělu nevěnovali žádnou pozornost, ale ten sakramentský hmyz ano …
Kamzíka jsem opět nepotkala, a to všude píšou, že tu je. Nebo že se snad dokonce přemnožil. No to by mě teda zajímalo, kde. Co kilometrů já už našlapala, a kamzík nikde. Jestli on není něco jako lochnesská příšera: všichni o něm mluví, ale nikdo ho neviděl.
Cestu zpátky - z Kotle do Karlova, po žluté, popíšu pravděpodobně ve druhém díle. I k ní je co říct.
Na závěr musím říct jedno: málo míst v ČR, možná v Evropě, je originálnějších, než tohle. Tady vás originalita prostě převálcuje …



(1) komu není jasné, co je to pionýrský tábor, tak upřesňuju: jednalo se o normální tábor, na jaký děti běžně jezdívají i dnes, ovšem muselo to být politicky zaštítěno, tak jsme byli všichni pionýři a měli na krku červené šátky. A ti uvědomělejší vedoucí do nás bušili politické kraviny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama