Děti- květy našeho života

1. června 2014 v 0:09 | Maryška |  Něco navíc...
Dáša stála v kuchyni a chystala večeři. Byl poslední den školního roku. Čekala na Míšu, ještě neviděla její vysvědčení. Bylo kolem šesté večer a začala být trochu nervózní. Vtom se otevřely dveře a do kuchyně vstoupil její muž Marek.

Nějak jinak a zvláštně pronesl:" Mohla by si jít se mnou do auta? Potřeboval bych něco vyložit, sám to nezvládnu." Nečekala, že by měl něco velkého nakupovat, ale tvářil se tak nějak záhadně, takže všechno položila a bez otázek šla k autu. Otevřel kufr. V něm ležel člověk, živý člověk. Vytřeštila oči a snažila si uvědomit, proč její muž vozí lidi v kufru, když si uvědomila, že to je dívčina. Chvíli na ni hleděla, než jí došlo, že je to její třináctiletá dcera. V obličeji byla celá zmalovaná do černa. Napadlo ji, že to má být překvapení, tak trochu vylekání, že byla Míša někde na maškarním, a teď chtějí matku pozlobit. Vydechla: "To si ty, Míšo?"
Míša se chtěla postavit na zem, ale nešlo jí to, zavrávorala, a málem by spadla, kdyby ji Marek nezachytil. Dáša se na něho podívala, stále si myslíc, že se jedná o vtip. Než stačila něco říct, Marek tichým a klidným tónem přikázal: "Pomoz mi ji dovést do domu, ať si toho sousedi nevšimnou." V tu chvíli jí konečně došlo, že je Míša tak opilá, že nemůže chodit. Marek jen rychle sdělil, že mu volali policajti, aby si pro ni přijel, že ji takhle našli v parku na hřbitově. A s ní jakousi grupu stejně starých děcek. Všichni byli mírně přiopilí, kromě Míši. Ta byla hotová a válela se po zemi.
Zavedla ji do koupelny, aby z ní sundala ty špinavé hadry. Nebylo na nich poznat, že byly ještě ráno nové, zakoupené v obchoďáku, do kterého schválně kvůli vysvědčení jeli. Strašně zapáchala. Na vlasech i celém pravém boku měla něco jako psí lejno nebo moč, možná obojí. Obličej byl celý začerněný od rozteklé řasenky. Nechtěla se vyslíkat. Násilím z ní ty věci strhala a nastrkala ji do vany. Dlouze ji mydlila, hlavně ty husté dlouhé vlasy, ještě ráno perfektně nažehlené. Nechtělo to pustit. Nemohla ji nechat ani vteřinu samotnou, nebyla schopná pohybu, i když se neustále o něco pokoušela, třeba vylézt z vany. U toho v jednom kuse mluvila, no mluvila, žvanila nesmysly, jako: "Já jsem nic neudělala, Roman toho vypil víc než já, kde je Viki? Už šla domů?"
Dáša jí dala župan a položila v obýváku na gauč. Než se vrátila s kyblíkem z koupelny, ležela na zemi. Nedokázala se udržet ani na gauči. Neustále mlela svou: kde je Viki? bacha, ať nepřijedou policajti…
Celá tahle péče, kterou Dáša prováděla, byla jaksi automatická, nepřemýšlela nad ní. Co jí ovšem v hlavě šrotovalo čím dál nutkavěji bylo, kolik toho mohla vypít, a jestli nepřijde nějaká křeč, anafylaktický šok, či jak se všechny ty poalkoholní jevy jmenujou, nevybavovaly se jí ty odborné názvy, ač by si na ně v jiné chvíli stoprocentně vzpomněla. Představovala si, co by muselo nastat, aby bylo nutné zavolat sanitku, dát první pomoc, třeba masáž srdce, nebo umělé dýchání... Nebo má sanitku pro jistotu zavolat hned? Kdo může vědět, kolik alkoholu usmrtí třináctileté děcko? Zatlačovala ty myšlenky, ale ony se stále draly napovrch. Lezlo jí na nervy, jak Míša pořád dokola opakuje tytéž věty, ale pak si řekla: jen ať proboha mluví, vždyť to je lepší, aspoň vím, že je při vědomí…
Nechala ji ležet na gauči a sedla si na bobek úplně vedle ní, aby pořád nepadala. Chvíli přemýšlela, jak se to vůbec mohlo stát. Vždyť Míša byla její nejmladší, vlastně nejpřítulnější dítě. Odmala se jí držela víc, než ostatní sourozenci, povídaly si spolu, svěřovala se jí o kamarádkách a vztazích, žádala o rady. A někdy je dokonce i respektovala. Dáša si uvědomila, že během tohoto školního roku se něco začalo měnit. Kamarádky měly přednost, trávila s nimi veškerý volný čas. Neměla ráda hlavně ty dvě- Moničku s Vikinkou (jinak jim Míša neřekla). Nebyly z dobrých rodin, a bylo to na nich vidět. Míši to ale nebylo možné říct, to by se příšerně urazila. Vlastně se za poslední půlrok urážela pořád.
Tyhle myšlenky Dáši letěly hlavou jen ve vteřinách. Nebyl čas nad něčím uvažovat. Míša bez přestání vřeštěla. Nešlo jinak nazvat to, co z ní vycházelo. Nepřítomným zrakem, s rozjíždějícíma se očima prosila Dášu, ať to hlavně neříká její mamce, protože by ji určitě dala do dětského domova. Jak na to přišla? Bavívají se o dětských domovech, to jo, ale že by jí v hlavě ulpělo toto? Marně ji utěšovala, že se nemusí ničeho bát, že je doma, že se jí nic nestane. To byl teprve začátek. Pak začal pláč. To nebyl pláč, to byl hysterický jekot: že má Vikinka kluka, a ona chce mít taky kluka, proč nemá kluka, všechny holky v její třídě mají kluky! Dáša ji konejšila, ať se nebojí, že bude mít taky někdy kluka, jako jiné holky. To jí nestačilo. Chtěla vědět, proč s ní nechodí Roman, tak hrozně se jí líbí, chtěla by s ním chodit, tak proč s ní nechodí? Tady už nezabíralo nic. Vlastně Dášu vůbec nevnímala, nevěděla, kdo je. Potřebovala vykřičet všechny křivdy své rozbouřené puberty, nepochopení světa, rodičů, ten nezvladatelný nával hormonů. Dáši se zdálo, že tohle sama nemůže unést. Chtěla najít viníka, vynadat mu, potrestat ho, a nejlépe trestem smrti, za to, co udělal jejímu děťátku. Taky v duchu proklínala svého muže, že ji tu s ní nechal samotnou, a se slovy, že musí v práci něco dodělat, zmizel po anglicku. Zatrolení chlapi, jak přijde na lámání chleba, musí v práci něco dodělat.
A děťátko ryčelo a ryčelo. Po nějaké době, Dáša ji neuměla odhadovat, zdálo se, že muselo uběhnout strašně moc času, po nějaké takové neurčité době začala Míša malinko přicházet k sobě. Došlo jí, že je doma, a že má vedle sebe svou matku. Začalo nové kolo otázek, přesněji řečeno vět řvaných nahlas, a s nesnesitelným pláčem, jako např.: "Maminko, já tě mám tak strašně ráda, já jsem nechtěla kouřit!" Pak si vzpomněla na svou starší sestru: "Kde je Klárka? Proč tady Klárka není? Já chci Klárku, prosím tě, maminko, zavolej Klárku", a u toho Dášu křečovitě držela za ruku, oči jí šly pořád šejdrem.
Nebylo zbytí. Vytočila Klárčino číslo. Věděla, že má svou páteční vycházku s kamarádkama, na kterou se celý týden těší, když jsou všechny po různých internátech. "Klári, prosím tě, mohla bys přijít hned teď domů?" Klárka začala neochotně vyjmenovávat důvody, proč nemůže: že si zrovna usrkla z právě donesené limonády, Eliška má narozeniny, sedí až na konci města… Přerušila ji: "Nevolala bych tě, ale něco se stalo s Míšou." Chtěla vědět, co. Blekotala, neuměla to vyslovit nahlas, že si to řeknou doma. Klárka neochotně zavěsila se slovy- co zas ta puberťačka provedla...
Mezitím do obýváku vstoupil nejstarší Přemek. Přilákal ho Míšin nářek. Podíval se na ni a opovržlivě pronesl: "To děcko je ožralé jak hovado." Tím svou bratrskou roli považoval za splněnou a hodlal odejít. Jakmile ho Míša zaregistrovala, vztáhla k němu ruce a trýznivě zalkala: "Přemi, já chci, ať si tady se mnou!" Dojalo by to i koně, ne tak Přemka. Podíval se na jejich matku a suše pronesl: "Co to má znamenat? Já jsem se poprvé opil v sedmnácti a půl!" Dáša se na něho zavěsila: "Prosím tě, neodcházej, buď tady chvíli s ní, já už hodinu poslouchám ten řev, to se nedá vydržet!" Na chvíli se zarazil, že by snad i zůstal, ale hned se vrátil ke svému původnímu úmyslu. Dáša zkusila další zbraň: "Nevidíš, jak úpěnlivě tě volá? Pojď si k ní jen na chvilku sednout, třeba se utiší, vždyť seš její starší brácha, musíš jí pomoct. To ti jí není líto?" Rozhodně zakroutil hlavou: "Není. Nemá chlastat." A bylo to.
Vtom se vrátila Klárka. Slyšela už od dveří ten řev a rychle vběhla do pokoje. Odcházející Přemek ji přivítal slovy: "Sestřička se ti pěkně zpráskala." Klárka uviděla vzlykající sestru, padající z gauče, u ní oranžový kyblík na vytírání a zhrozila se: "Co se jí proboha stalo?"
"Co asi", pronesla Dáša a upnula se na Klárku. "Musíš mi pomoct, Klári, mně už praskají uši, všechny vás vyvolává, nebrečí, ale ryčí, nevím, jestli budu volat sanitku, je to příšerné!" Jakmile Míša rozpoznala Klárku, natáhla k ní ruce a srdceryvně zavzlykala: "Kláááriii!" Klárka nevěděla, co má dělat, tak se podívala na matku s prosíkem. "No běž si k ní sednout," strkala ji před sebou Dáša, "třeba se uklidní". "A co s ní mám dělat?" "Třeba ji hlaď po vlasech." Míša se na Klárku vrhla, křečovitě jí svírala ruce a cpala jí hlavu do klína. Klárce to nebylo úplně příjemné, přece jenom, takhle svou mladší sestru ještě nikdy neviděla. Ale co jí zbývalo. Pro Míšu to nebyl signál, aby se zklidnila, naopak, začala výt jak kojot. Omlouvala se Klárce, že si ty její věci ze skříně nechtěla půjčovat, to nějak samo, příště už k ní nepoleze... Po chvíli to už nemohla vydržet ani Klárka. Oznámila, že bychom ji možná mohli polít kýblem studené vody, nebo zavolat někoho, kdo by jí píchl něco uklidňujícího. Asi po 20 minutách se odklidila do svého pokoje, celý večer měla zkažený. Rozumně naznala, že se napřed vyspí, než začne nadávat sprostě.
Opět to zbylo na Dášu. Během třech hodin nářků a výčitek se dozvěděla, kde Míša byla, s kým, co pili, že si do kabelky vylila koňak (do Klárčiny kabelky, ta bude vyvádět), polila si nový mobil, ten přestal fungovat, že zvracela hned, co přijeli policajti (zaplaťpánbu), že kouřila, ale nikdy už nechce kouřit- přísahám! že si na ruku vyřezala nožem(!) Romanův autogram - ona, která při odběru krve téměř vždy omdlí..., bylo toho na jednu matku opravdu moc...
Kolem desáté se vrátil domů Marek. Míša začínala přicházet k sobě. Posadila se na gauč, už z něho nepadala, a pronesla, že má hrozný hlad. Zřejmě jí začaly fungovat smysly a ucítila na plotně čerstvě uvařený vývar. Dáša jí ho radostně nalila do hrníčku. To už by snad sanitku volat nemusela. Se srkáním polívky si Míša začala uvědomovat, že se něco stalo, přesně nevěděla co. Jaksi neuměle se začala omlouvat, že se nechtěla opít, ale nalívali jí, jména už neříkala, všichni si dávali, tak si dávala taky. Pamatuje si, že spadla, a pak přijeli policajti. Chtěla vědět, co vlastně napovídala. V jedenáct večer, a po vývaru, měla provinilý výraz. Dáša ji uložila k sobě do ložnice, k posteli přistavila oranžový kyblík a zpocená se šla umýt. Ještě není vyhráno. Radši nemyslet. Markovi poručila, aby šel spát do Míšina pokoje. Odjezd na zítřejší dovolenou se odkládá. Nemůžou tady babičce zanechat zhuntované děcko po opici. Musí se to celé zaonačit tak, aby se babička nic nedozvěděla. Ta by vyváděla… Stačí, že to budou vysvětlovat na sociálce.

Před usnutím si vzpomněla, jak ve svých 14 letech odjela s partií na školní výlet, na chatu a o den dopředu, rodičům i třídnímu samozřejmě zalhala, a tam se poprvé napila trochy vodky. I z té trochy byla tak zmazaná, že si skoro nic nepamatovala. Takže: kdo je tady černá ovce rodiny? Do hlavy se jí vkradlo ještě jedno ponaučení: bude muset přemýšlet nad tím, jak přestat kouřit. Co si to děcko má proboha z rodiče vzít.. ?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama