Závist a lakota

21. května 2014 v 22:29 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Nedávno mi psala kamarádka z Liberce. Zamilovala se do Debbie Fordové, prý strašně krásné, i když v letech, paní, která léčí lidské duše.

Poslala mi 77 stránek z nějaké její knihy. Základní myšlenkou této knihy bylo, že by se lidé měli naučit přijmout "démony v sobě", spíš, než by si je podmaňovali. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co tím paní Debbie chce říct.
Byla dlouhé roky narkomankou. Než se propracovala do svého vyléčení, užila si zřejmě své. Vloni zemřela v 57 letech na zhoubný nádor. Její východisko, do kterého došla, se mi zdálo kouzelné, ale ne hned. V zásadě došla do poznání, že člověk, aby se pochopil, musí změnit své vnímání: ne zbavit se hněvu, chamtivosti, jízlivosti, ... ale pochopit, že každá vlastnost je dar, i ta špatná... Pak teprve se budu mít ráda, to je zřejmě základ mého štěstí. Debbie tvrdí, že lidská psychika je jako buňka - nese v sobě úplně celou informaci. Tato šroubovice obsahuje všechny lidské vlastnosti, které byste dokázali vyjmenovat. Ne všechny však užíváme, některé potlačujeme, a .. to už ví i malé dítě, že potlačená emoce = nemoce.
Jak na to přijít, co potlačujeme? Prý jednoduše: to, co nám vadí na druhých lidech, tak přesně to je náš problém, to máme v sobě nevyrovnané, traumatizované, a na tom bychom měli pracovat. Ne nadávat druhým. Jakmile si na to přijdeme, přestane nám to vadit u druhých.
Samozřejmě jsem s tím nejdřív nesouhlasila. Takové blbosti! Jakože já si můžu ve všem pomoct sama? Úplně sama? Bez psychologa? Debbie mi nabízela cvičení, jak ony démony, které jsem jako démony neviděla, přijmout. Dobře, řekla jsem si na začátek, mně strašně vadí závist nebo lakota. Přitom já sama si docela potrpím na to, že zrovna tyhle dvě vlastnosti nemám!
Debbie mi říkala: běž klidně hluboko do minulosti, stoprocentně si na takový zážitek vzpomeneš, třeba z dětství, všichni v sobě máme lakotu a závist. Tak jsem zavřela oči a dumala. Najednou jsem na to přišla. Chodila jsem tenkrát do 7. třídy, to jsem v tu chvíli věděla docela přesně, a v ní jsem měla dvě kamarádky: Radku a Káju. Zrovna frčely takové křiklavě oranžové, nebo oslnivě zelené halenky, s vytahanými očky, za komančů vysloveně podpultové zboží. Jak já si ten svetřík přála, jak jsme o něm mluvívaly! Po Vánocích přišla Radka i Kája přesně v tom svetříku. Proklínala jsem své rodiče, že mi koupili pod stromeček tu blbou knížku a jeden totálně nemoderní svetr. Myslím, že jsem se přímo zalykala závistí, jak jsem ty holky uviděla. Neuměla jsem jim ho ani pochválit, musely to na mně vidět, jak trpím. Tak přesně se mi ten pocit vybavil...
Dobře, řekla jsem si, v dětství jsem jakousi závist měla. Ale lakotu? Přece se umím podělit, nelpím na věcech, peníze spíše rozhazuju, není mi zatěžko obdarovat chudáka, potrpím si na duchovní hodnoty, a ráda někde nenápadně zdůrazním, jak jsem velkorysá. Je vyloučené, abych já byla lakotná. Netrvalo dlouho a též jsem si vzpomněla. Ani jsem nemusela chodit hluboko.
Před pár týdny jsme byli v Tatrách. Ráno jsem si na snídani brávala lahvičku se lněným olejem, neboť mám momentálně lněné období. Hotel byl plný Poláků a polských, dosti rozpustilých dětí. Ten poslední den do mě u snídaně jeden malý Poláček drcnul a lahvičku s olejem mi vyžduchl na zem. Není úplně z nejlevnějších, měla jsem ho tam asi půlku. Zdrcujícím pohledem jsem přinutila toho nebohého chlapečka, aby se pro lahvičku shýbl a s vytřeštěnýma očima mi ji podal. Pak rychle utekl, hrůza ze mě musela čišet. Sestra, která stála vedle mě, na mne s nepochopením hleděla: "Proč si mu nepoděkovala?"
"Protože mi ji shodil a rozbil se vršek" odpověděla jsem nenávistně. Najednou mi připadalo jako velmi důležité, kolik olej stál, a že bude naprosto nutné, abych ten zbytek dopravila domů. I bez vršku. Na pokoji jsem měla nachystanou tašku s jídlem pro celou rodinu na cestu. Jen chvíli mi blesklo hlavou, že bych tu trošku mohla nechat na pokoji, ovšem chamtivost zavelela: zabalit flaštičku do sáčků a vrazit ji k ostatním potravinám.
Rozlil se "až" v Martině, a polil všecko ostatní jídlo. Když jsem spočítala náklady, tak asi 40 korun oleje polilo 200 korun v tašce. Za Martinem jsme museli zastavit pro sýry, neboť měli všichni hlad, a ani moje přesvědčování, že chleba s lněným olejem je strašně, ale strašně zdravý, nikoho nepřesvědčil. Taky to v autě čím dál víc smrdělo. Lněný olej je dost háklivý na teplotu, takže na české straně už mi všichni nadávali. Přesto jsem tašku dovezla až před náš barák, a tam ji vztekle hodila do popelnice.
Debbie Fordová by mě pochválila: našla jsem v sobě lakotu i závist. Věřím, že mě neovládají, ale mám je. Kupodivu mě to zjištění nezdeptalo, ale tak nějak osvobodilo. Nemám už tak silnou potřebu vysmívat se lidem, kteří na lakotu trpí viditelněji než já. Nemusím je pomlouvat - a jak jsem si ráda a často zgustla na své tchýni! Už mě to nebaví.
Co bude následovat? Začnu s jednou blbou vlastností za druhou, druhou za třetí, pátou za čtvrtou atd., neboť mi toho na druhých lidech pořád vadí spoustu. Od Debbie vím, že za to ti nebozí lidé nemohou: je to robota pro mě. Bohužel, nevidím na konec... ach jo... a u toho ještě musím chodit do práce. Nejsem já chudák?
takže za prvé:
v jednoho Boha věřiti budeš...


/vysvětlivky autora: robotovat znamená zadarmo dřít na úplně cizím pozemku, jako poddaný... tak nevím, užila jsem ten výraz správně?/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama