Z Vrbna do Adamova

5. května 2014 v 22:12 | Maryška |  Výlety
Sobotní vycházku jsem opět absolvovala s vrbenskými turisty. Vždycky mě znovu překvapí ten nekončící počet vycházek, které se dají z Vrbna a kolem Vrbna udělat.

Když jdu sama, nebo jen s Janou, nejsme tak odvážné. Bez značek se vydám jen kratším, a spíše známým terénem. Jinak jsou na tom vrbenští turisti. Naprosto a suverénně se bez značek obejdou. Je pravdou, že za několik desetiletí mají slušně nachozeno. Ale když se ocitnou na trase, kterou už dávno nešli, zafunguje získaná zkušenost. Tak např. dva bílé pruhy na stromech. Nikdy jsem si jich nevšimla. Kdežto oni po nich bezpečně dojdou až do Vrbna, či někam jinam, a ještě mají celou cestu perfektní vyhlídky. V těch nejchráněnějších lokalitách se značkami a chodníčky neobtěžují. Jejich náčelník říká: "Jenom ať potkám ochranáře! Já bych mu své řekl!" A my ostatní posloucháme, protože náčelník je od toho, aby se poslouchal. Jeho autorita je veliká. I když se o ní nahlas nemluví. Jestli se někomu zazdá, že bloudíme, náčelník vytáhne mapu, brýle, a perfektně najde, odkud a kam jdeme, kde stojíme, a zavelí: "Tudy!" Nikdo by se neodvážil protestovat. A kdyby se snad náhodou takový našel, tak mu náčelník suše oznámí: "Jestli si myslíš, že máš pravdu, tak si tam běž." Ještě jsem neviděla, že by se takový chytrolín odpojil, a šel si po svejch.
Jiná věc je, když všichni ví, že k cíli (myšlena třeba konkrétní jedle nebo rozcestí) vedou cesty dvě. Pak se zcela nenásilně utvoří dvě skupinky, a ty se vydají podle svého uvážení. Pro mne je to ještě dobrodružství- abychom se proboha potkali! Ale oni ví své. Prostě se potkají. Vědí totiž, u které jedle.
A takové to bylo i v sobotu. Trasa byla moc hezká. Z Mnichova se vyleze pěkným krpálem nad starou sjezdovku, do vrchu Ostrý. Pak se pozvolna, krásným lesem, dostanete nad Sokolí důl. Kdo šel ráno v devět probouzejícím se lesem, za zpěvu ptáků, dá mi za pravdu, že to je to, co nejvíc působí na váš emoční mozek. Na můj teda určitě.
Sokolí důl je součást krásného holčovického údolí, které jsem už při minulých cestách obdivovala. Neslezete ovšem dolů - do dolu, ale vydáte se po vrstevnici k Moravskému kopci. A tady pro mě začíná dobrodružství - bez značek. Na Moravském kopci je totiž nová rozhledna- a přepychová. Z ní uvidíte samozřejmě Pradědečka (co je jasné, se nemusí hlásit), ale hlavně přenádherné údolí z Karlovic, Jelení, až do Holčovic. A nad ním, jak jinak, panorama Nízkého i Hrubého Jeseníku.
Z Holčovic uvidíte jen ty Horní, neboli - protialkoholní léčebnu. Všichni lidi široko daleko ví, že tady tzv. "odmašťovna" je. Já si ji představovala jako velikánský barák, obehnaný vysokým plotem. Jedná se však o pár malých baráčků, které působí jako malá dědinka. Tam žijí a pracují na zahradě, pěstují si svoje potraviny, a v naprostém klidu přemítají, proč pili, a proč nepít. Nevím, jestli oceňují to nádherné okolí. Na stavy těžké abstinence z nekouření si pořád vzpomínám. Kdybyste mi řekli, že mi abstinenci ulehčíte tím, že mohu bydlet v malebné vesničce a okopávat řepu, pěkně bych vás hnala.
Pak už jsme se vydali poli, louky, lesy- směrem, kde má být Vrbno. Lesy jsou prošpikované cestami, cestičkami, pěšinkami, svážnicemi (pro mě nový výraz- lesáci tudy sváží dřevo). Jen turista ví, kterou se vydat. Když se někomu zdá, že by směr měl být jinudy, přijde ke slovu náčelník. Jak už jsem řekla. A jeho slovo je zákon. Náčelník řekl: "Nebudeme se vracet přes Ostrý, když můžeme jít jinudy." Vracet se totiž stejnou cestou domů je pro turistu potupa. To už jsem se naučila. A rozumím tomu. Asi ze mně bude za chvíli turista. Sice rozumím, ale neumím. Tak jdu bez řečí za svým náčelníkem, a jsem pevně přesvědčená, jako ti ostatní, že dojdu. Nejsou mi divné ani jeho zkratky. Tahle byla přes uzavřenou a přísně chráněnou oboru Karlovice - sever. Vlezli jsme do ní prostříhanou dírou a vylezli bránou s důrazně upozorňující tabulí na zákaz vstupu. S náčelníkem se prostě nebojíte. Kdyby potkal ochranáře, nebo lesáka, tak by jim řekl svoje! A čí jiné by jim měl říct, že?
O přednostech Vrbna, obzvláště o jeho luxusní poloze, budu psát ještě vícekrát. Je to taková moje nevyčerpatelná součást. Někdo by řekl: posedlost. Jedinou nevýhodu Vrbno má: když vylezete na Praděd, neuvidíte ho. Jinak z Pradědu dohlédnete až na Sněžku, nebo do Tater, ale Vrbno neuvidíte. Jenže Vrbeňáci na to vyzráli. Vylezli si kousek na kopec, a tam Ho z jednoho místa uviděli. Postavili si tam lavičku a povídání, odpadkový koš a stoleček, nasměrovali tam žlutou místní značku, a lidi si sem v neděli můžou vyšlápnout. Je to kouzelné místo. Jako ostatně každé, z kterého můžu svého oblíbeného velikána vidět.
Abych na závěr pochválila i sama sebe. Pokaždé si objednávám počasí. Když jdu sama, tak snesu všelijaké, ale když jdu s nima, tak objednávám. Na sobotu hlásili déšť. Jenže já předpovědi nesleduju, ani neposlouchám. Kolem mě se baví, jaká je nejpřesnější, prý polská, nebo ta norská, já jenom konstatuju: "Nebojte se, když jdete se mnou, budete mít hezky." Smějou se mi. Celou cestu bylo hezky, modré nebe na focení se střídalo s oblačným, ani kapka. Pak přijdeme do Vrbna, sedíme na hřišti, v Gólu, a začne se ukazovat na déšť. Sem tam spadne pár kapek. Zaplatím, dojdu si k autu. Už když nasedám, cítím, že začíná pršet a obloha je černá. Než dojedu na kruháč, rozprší se tak, že stěrače nestíhají. A já sedím suchá, unavená a spokojená sama se sebou, jak mi to dneska zase vyšlo. Abyste věděli, že moje role u turistů je taky dost zásadní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama