Setkání

25. května 2014 v 23:11 | Maryška |  Něco navíc...
Lída seděla v jejich domě, ve vrchním patře. Přijala to pozvání, z nějakých pro ni nevysvětlitelných pohnutek. Na holém těle měla jen peřinu. Nevěděla proč, prostě se po příchodu vysvlékla do naha a přehodila si kolem sebe tu lehkou věc.

Když už dorazila, chtěla si to tady trochu prohlídnout. Nikdy tu nebyla, nečekala, že by ji mohli pozvat. Proč ji vlastně pozvali? Hodila si tašku do pokoje, kde byla postel, tady asi bude spát, a začala si procházet pokoje. Neuměla přesně říct, jestli to tu na ni působí vkusně, či jak, nejspíš měla dojem zbytečné zaskládanosti - hodně nábytku, hodně poliček, skříněk, skleněné panenky, přehozy, dečky, staré křeslo… Na všem ležel prach, zřejmě se tu běžně nebydlelo.
Otevřela okno, protože věděla, že všichni sedí venku, před domem. Hlavně on. Uviděla ho jako prvního, hned pod oknem. Vypadal tak, jak si ho pamatovala odposledka. Oblečený v upnuté letní kalhoty a přiléhavé triko, na očích sluneční brýle, trochu zeštíhlel. Slušelo mu to. Na svůj věk vypadal opravdu dobře. Seděl na opalovacím lehátku, jakoby venku zrovna pražilo slunce. Ale nepražilo, dokonce pršelo. Působilo to zvláštně. Z okna je všechny zvesela pozdravila, ač nikoho, kromě něho, neznala. Zvedli k ní oči: byla očekávaná. On se na ni podíval nahoru a zatvářil se vesele, byl rád, že už je tady. Zavřela okno a s klidem pokračovala v prohlížení místností. Pak uslyšela na schodišti šramot. Stál tam, s malým hnědým doutníkem a někam se díval. "Ty kouříš?" zeptala se. Se zájmem se k ní přiblížil a chtěl na ni sáhnout. Ucukla, bylo jí najednou stydno, že má na sobě jen tu hloupou peřinu, tohle se přece na návštěvě nedělá. Z nějakého důvodu se jí nechtělo obléct do něčeho normálního. Vešel za ní do jedné z místností a sedl si na gauč kousek od ní. Vypadalo to, že mu vůbec nevadí, když je v jeho domě jen tak. Byl nad takové věci povýšen. Vždycky jí přišlo, že byl víc nad věcí a vnitřně svobodnější než ona. Patrně se to nezměnilo. To mu záviděla. Chtěl se chovat důvěrně, dokonce něco takového řekl, ale znovu ucukla. V jeho domě se to nehodí. A navíc to s ním chtěla definitivně ukončit. Ale teď ještě ne.
Do očí jí padla starodávná kabelka. Vzala ji do ruky a začala vyndávat obsah, byl podivný: jedna dámská lodička na podpatku, dosti velké číslo, takové, jaké má Lída, zmačkaný kapesník, blok… i kabelka byla celá zmačkaná, sešlá, zřejmě kožená, už ji někde viděla, ale kde?
Vtom tiše vstoupila Miriam. Nikdy předtím ji neviděla. Vlastně si ji neuměla představit. Byla výrazný typ, snědá, široké lícní kosti, zajímavá, ano, vlastně i hezká. Na sobě měla upnutou khaki halenku a kalhoty. Postava zřejmě z posilovny, svaly se pod halenkou trochu rýsovaly. Rozhodně by si jí na ulici všimla. Na obličeji se jí nepohnula ani brva, když přistoupila k Lídě, podala jí ruku a pronesla krátce: "Brauschová." V jejím pohledu Lída zaznamenala kousek zvědavosti. Vztyčila se, peřina z ní trochu sjela. Přišlo jí to trapné, když si uvědomila, že tu sedí s jejím mužem, v jejich domě. I ona řekla jen příjmení: "Komárková". Budou si tedy vykat, dobře, proč ne?
Miriam navázala profesionálně hovor, nechtěla dávat najevo city: "Někoho mi připomínáte… je to už dávno, už ani nevím kdy … odmlčela se.. přišla jsem o to dítě," vtom se zarazila a vyplašeně se podívala na Michala, jako kdyby něco nechtíc prozradila. Ten oznámil: "Já už půjdu." Ale stál na jednom místě a nehýbal se.
Miriam pokračovala: "Četla jsem ty vaše zápisky."
Lída našla odvahu: "Myslíte na Blogu?" a podívala se na Michala. Otočil se a odcházel. "Jak se vám to líbilo?" pokračovala Lída ve vykání.
"Docela líbilo", řekla Miriam, najednou tak nějak smutně.
"A co na to říkáte?"
Miriam se nervózně otočila za odcházejícím Michalem. Možná tu nechtěla s Lídou zůstat sama. Lídě jí bylo v tu chvíli líto. Proč jí to řekl? Nemohl si to nechat pro sebe? Vypadá jako docela sympatická osoba, třeba je citlivá, možná, že daleko víc než on, jak se s tím má vypořádat? Sedly si na gauč, kde předtím seděla s Michalem. Nastalo ticho. O čem si spolu můžeme vykládat? Najednou se Lídě zdálo, že by si měly co říct. Miriam jí přišla čím dál smutnější, jako raněné zvířátko. Musí být opatrná, aby se jí něčím nedotkla. Pořád jí nebylo jasné, proč ji pozvali. A proč zrovna v tuto chvíli Michal odešel? Je to od něho obyčejná chlapská zbabělost?
"Nic k němu necítím, jestli vás to zajímá", začala Lída bez obalu. Miriam se natáhla pro kabelku s lodičkou a řekla: "Myslím, že to bude tvoje. Michal si rád schovává trofeje." Lídě teprve teď docvaklo, odkud tu kabelku zná. Koupila si ji před dvaceti lety. Když se s Michalem rozešla, kabelka se jí ztratila. "Můžeš ji klidně vyhodit, už pro mě nic neznamená", řekla Lída.
Miriam se zvedla a začala chodit sem a tam, bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. "Pro tebe nic neznamená, ale pro něho ano. Všechny milenky jsem mu prominula, jen s tebou je to jiné. Nemůže na tebe zapomenout. Co vlastně na tobě viděl? Vždyť nejsi nijak výjimečná! Postava nic moc, ani blond vlasy nemáš! Vždycky byl zatížený na blondýny. A to tvoje jméno! Ludmila, Lída, nebo snad Liduška? Může být něco obyčejnějšího?" Poslední věty pronášela už dost opovržlivě.
"Proto si mě pozvala? Aby ses na mě podívala?" hlesla Lída.
Neodpověděla, jen na ni pronikavě hleděla.
Lídu napadlo, že je nejvyšší čas sbalit kufry a odjet. Trochu zhypnotizovaně však seděla na gauči a čekala, co ta žena vymyslí. Pokud se jí před chvílí zdála vyplašená, nebo dokonce smutná, teď ten dojem neměla. Byla si sebou čím dál víc jistá a do tváře se jí dostával takový ohnivý, až vášnivý výraz. Není tak studená, jak se zdálo na první dojem, pomyslela si Lída.
"Bude lepší, když odjedu", řekla Lída a nervózně vstala. Peřina jí opět sklouzla z těla a odhalila prsa. Miriam na ni stále bezostyšně civěla. Zakryla se, bylo jí čím dál trapněji. Začala hledat svou tašku. Chtěla vykročit do vedlejšího pokoje, ale Miriam jí zastoupila cestu.
"Chceš se bít?" zeptala se Lída, snažíc se udržet klidný tón. Miriam se otočila za sebe a sáhla do sekretáře. Malou chvíli se nervózně přehrabovala v šuplíku, když najednou vytáhla obrovskou kudlu. Rozmáchla se a …
Lída vykřikla, když vtom se celá zpocená probudila. Nemohla si vzpomenout, kde je a co se stalo. Za vteřinu jí došlo, že je doma, ve své posteli, a vedle ní spí její muž. Výkřikem ho probudila, takže se posadil a rozsvítil. "Co se děje?"
"Nic, Michale, spi dál, to byl jenom sen." Přitulila se k němu zezadu a dala si závazek: nebudu si před spaním dávat to pivo, má to na mě fakt blbý vliv… ty milenky mi ovšem vrtají hlavou. No nic, vyspím se a ráno uvidím. Třeba si na to nevzpomenu. To bude asi to nejlepší řešení…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama