Něco o Ivetě Bartošové

8. května 2014 v 20:14 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Mateřství se nedá popsat jedním článkem. Je to nevyčerpatelné téma. Mateřství (nebo otcovství) máme v sobě dvojí: jedno dáváme, a druhé jsme dostali.

Někdo už nedostává, protože mu rodiče umřeli, o někoho se nemohli starat, a někdo ho má stále. Mí rodiče ještě žijí. Ne spolu, a dokonce i v jiných městech. Říkám si: co je lepší? Když dva starouši žijí spolu, nebo když ne?
Rozvedli se před 30 lety. Na rozdíl od otce máti zůstala sama, a to je asi ten kámen úrazu. Za tu dobu se dá možná na samotu zvyknout, mohl by někdo říct. Já si to neříkám, protože nechápu, jak může člověk žít dobrovolně 30 let sám. Všechno si musí udělat sama, spoléhá se jen sama na sebe. A to vás naučí jakési tvrdosti. A výkonnosti. A netoleranci, a ... no ano, i sobectví. Když nám občas přijde popřát k narozeninám, svátkům, a posedí chvíli na návštěvě, báječně si rozumíme. Pomlouváme, chechtáme se, obzvlášť, když si "jednu lupne". Stačí jí jedna štamprle, nebo deci vína, aby se uvolnila, a byla dokonce vtipná. Jinak je abstinent, a docela protivný abstinent. Mentorsky nám dokola opakuje: "snad se umíte bavit bez alkoholu, ne?" nebo "to je hrozné, jak dnes lidi pijí!" Hlášky známe nazpaměť.
Nedávno jsme ji vzali na delší výlet, na pět dní do Tater. Dovedete si představit, jak jsem se na ty slovenské obry těšila. V autě seděla vedle mě. Po dvou hodinách mi začalo vadit, že nezavřela pusu a neustále se k něčemu vyjadřovala. Stačilo, aby někdo cokoliv řekl, okamžitě se k němu přidala. Bylo jí jedno, jestli je to o kosmonautice, nebo o sebevraždě Ivety Bartošové. Jako zvuk pily na mě působilo, když všechny věty začínala slovy: "V televizi říkali..." Pokud měl někdo jiný pohled, hned mu skočila do řeči a opravila ho: "Ne ne, tak to není, protože já se dívám na ten ZOOM, a tam říkali..."
Najednou jsem si uvědomila, jak strašně mi to leze na nervy. Vím, jak je prchlivá, až cholerická, tak jsem asi po třech hodinách opatrným a klidným tónem pronesla: "Mami, já si myslím, že by ses neměla dívat tolik na televizi. To strašně kazí úsudek." Tak to jsem si pěkně naběhla! Spustila, jak si mám své rady nechat pro sebe, že to je naopak, protože ONA má přehled a o věci se zajímá, kdežto já nevím nic, dokonce ani to, že byl v Afghánistánu hurikán, a to by měl vědět každý člověk! Ať si klidně žiju v té své nevědomosti, to není správné, ale ONA teda správně žije! A Iveta Bartošová je chudák, protože ji k tomu dohnali! O tom se se mnou nebude bavit, protože to je každému, kromě mě, jasné! Učinila jsem ještě jeden, jak se ukázalo, dost chabý pokus, když mě zajímalo, jak může znát pozadí sebevraždy člověka, žijícího 300 km od ní. Nebyla to dobrá otázka. Dobře jsem zaregistrovala tu vyběhlou žílu na čele. Zmlkla jsem a nezdravě se vztekala sama v sobě. Napadaly mne neodbytné myšlenky, jak tohle vydržím další 4 dny.
Druhý den jsme šly s mou sestrou na krásnou túru, při ještě krásnějším počasí. To jsou pro mne báječné chvíle, kdy se normálně oddávám zelené barvě a relaxuju. Teď jsem měla potřebu probrat s ní naši matku a poradit se, jak to zvládat, a přitom si uchovat duševní zdraví. Sestra s ní bývá o dost víc, než já, neboť bydlí vedle sebe, a máti k ní chodívá každou sobotu a neděli na oběd. Brává od ní tzv. krabičkovou dietu, to znamená, že jí sestra do krabiček nabalí další jídlo, to jí vydrží do středy, do čtvrtku, no a v pátek už si něco uklohní.
Tady je na místě podotknout, že moje máti, ve svých téměř 70 letech, není žádná invalida. Oplývá zdravím, a musím uznat, je to její zásluhou: 2x týdně cvičí s babkama v tělocvičně, skoro každý den plave, hraje kuželky, někdy i závodně! Chodí na kratší túry, jezdí po výletech. Takže klobouk dolů- je opravdu pohyblivá a čilá.
Třetí den jsme jeli všichni na výlet do Levoče a Kežmaroku. Máti opět v autě seděla vedle mě. Touha vše komentovat je u ní tak silná, že jí vůbec nevadí, že na hradě má mluvit průvodce, a my ostatní máme tak akorát dělat: "Áách!" nebo "Je to vůbec možné?" maximálně "To je krása!"
Nic takové pro mou máti neplatí. Průvodkyni skáče neustále do řeči, že něco podobného už viděla na jiném hradě, anebo, a to jsem mohla vyletět z kůže, že tohle zrovna dávali v televizi v Toulavé kameře na Jedničce. U toho se klidně obrátí na vedle stojící cizí osobu a zeptá se jí: "Taky se paní díváte na Toulavou kameru? Tam se člověk dozví věcí!" Paní měla bohužel stejnou potřebu a nadšeně na máti zareagovala. V tu chvíli bylo jasné, že tyto dvě si mají co říct. Na jejích obličejích jsem viděla, že už by se bez další prohlídky obešly. Mrskla jsem po máti pohledem. Tomu nevěnovala pražádnou pozornost. Naštěstí to samé udělala i průvodkyně, a to už pro máti mělo zásadní význam. Ihned se umravnila, ba co víc, omluvila se, že ruší. U toho udělala takový nevinný, až roztomilý úsměv. Jakmile se průvodkyně otočila, nebo zašla do jiné komnaty, už si ty dvě ženy špitaly. Pokud jsem se ocitla blízko nich, zaslechla jsem, jak od hurikánu v Afghánistánu přešly plynule k Ivetě Bartošové. Kam až došly, nevím. Držela jsem se od nich dál.
Ten večer jsme měli domluveno, že půjdeme všichni na bowling do nedaleké tělocvičny. Byl to nápad dětí, a ještě včera se mi zdál dobrý. Po výletě v Levoči jsem věděla, že bowlingu se svou matkou už nebudu schopna. Energie mi odtekla, jako když vytáhnete špunt z vany. Rázně jsem prohlásila: "Večer se mnou nepočítejte."
Všichni na mě zůstali civět. Chtěli znát důvod, jinak by mi to neuznali, hlavně děti. Únava je nezajímala. Oni jsou přece stejně unavení, jako já. Šrouby v hlavě mi pracovaly na plné obrátky. Nakonec jsem to vymyslela: "Potřebuju být chvíli sama." Máti jen suše poznamenala: "Tys byla dycky divná." Kupodivu se mě to nedotklo. Chtěla jsem být divná. Sestra jen soucitně pokývala hlavou. Děti házely opovržlivé pohledy, jak jsem nemožná, nespolečenská, vůbec se neumím překonat pro rodinu.
Uklidila jsem se do tmavého kouta v baru, vytáhla tablet a radostně strávila večer na internetu. Samozřejmě jsem vyhledávala jen pozitivní zprávy. Bylo to těžké mezi nepřebernou záplavou zaručených zpráv o tom, proč vlastně Iveta Bartošová spáchala sebevraždu. Už se asi nedozvím, kdo za to může. Leda bych se zeptala své matky. Klidná jsem šla spát. Před půlnocí jsem zaslechla, jak se na chodbě hotelu všichni loučí a sdělují si zážitky, kdo koho porazil, a že babička byla druhá (pro ni zklamání, chtěla být první).
Čtvrtý den jsem udělala vstřícný krok a zeptala se u snídaně, jak bylo. Byla jsem zavalena pochvalnými recenzemi, hlavně na téma, jak babička umí sportovat. Druhá ze sedmi byla jen proto, že zrovna v tomto středisku měli koule 11 a těžší, kdežto ona je zvyklá na osmičky. A přece jenom- už není nejmladší, ty těžké koule jsou pro mladé. Až za několik dní mi sestra řekla, že po Tatrách měla máti velké bolesti v rameně.
Moje děti učím přímému jednání. I ony však pochopily, že pokud chtějí přežít výlet se svou babičkou, musí na ni najít metr. Mám pocit, že děti to umějí lépe než já. I když babičce říkají, podle mě, mnohem brutálnější kritiky, babička to vezme jako dobrý vtip, anebo jí postačí jen krátký komentář.
V autě, při cestě zpět, jsem si dala předsevzetí, že nepůjdu do konfliktu. Přiznám se, nešlo mi to. Ještě na sobě musím pracovat. Na druhou stranu jsem se v Tatrách dozvěděla, že mám blbé psychologické kecy, že bych se měla více starat sama o sebe, než o druhé, že jsem málo společenská, a že ten můj humor.. no, tomu přece nikdo nemůže rozumět. Mám tedy nad čím přemýšlet. A protože jsem nespolečenská, zajdu si do lesa, to je k přemýšlení to nejlepší místo. Třeba na to jednou přijdu. A pak napíšu článek o Ivetě Bartošové...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama