31. května

31. května 2014 v 20:40 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Dnes otevřu počítač a vyjede na mě datum: 31. května. To je přece den, kdy jsem maturovala! Vlastně každý rok si vzpomenu 31. května, že jsem maturovala. Asi mi to uvázlo v paměti navždy. Bylo to úterý.


Má to každý tak? Ano, je to významná událost v životě lidském. Člověk se na ni nadře jako kůň, obzvláště, když se jako já, celé čtyři roky flákal. V tom jsem asi též nebyla nijak vyjímečná, že od 14 do 18 let bylo pro mě tolik věcí důležitějších.
Například basket. Abych kvůli písemce z dějepisu nešla na tréning, no tak to bych prostě neudělala. Ač jsem měla dějepis ráda, hold musel počkat, až se vrátím z tréningu a unavená si na něj snad najdu čas. Samozřejmě omezený,musím taky spát, že ano? Hold si známku opravím v pondělí, protože o víkendu hrajeme doma. Byla jsem tak zodpovědná (to mi ovšem nezůstalo), že jsem odmítala i pozvání kamarádek do kina, protože bych nemohla jít na tréning. Stoprocentní účast pro mě byla důležitější, než cokoliv jiného. Když jsem náhodou onemocněla, předběhla mě Lenka, nebo některá jiná, a to už mě znervózňovalo. Byla to taková dětská soutěživost, předhánění se, kdo je lepší. Když byla Lenka nemocná 2x za rok, a já jen jednou, s viditelnou pýchou jsem si vyposlechla od trenéra statistiky, že za tento rok jsem měla nejlepší docházku já... V tom období to pro mě bylo strašně důležité. Styděla jsem se to dávat najevo, jak moc chci mít v zápasech největší počet získaných míčů, vstřelených košů, asistencí na koš, jak moc moc chci být na těch prvních místech. Po víkendu jsem se první hnala k vyhodnocenému technickému zápisu, abych se podívala, v čem jsem lepší než ostatní, i když jsem se tvářila, že se o to zajímám jen tak mimochodem.
Když dnes přemýšlím, proč jsem tak chtěla vyniknout, nabízí se mi jedno řešení. Když někdo převyšuje své vrstevníky o dost centimetrů, ruky a nohy má dlouhé a hubené jak pavouk, nohu sedmičku, účes krátký jako kluk, o druhotných pohlavních znacích nemluvě, v čem jsem teda měla vynikat? Pak už zbývá jenom ten sport. A když se vypracujete do základní pětky a významně se podílíte na postavení družstva v tabulce, speciálně vám lidi v hale tleskají, to mi potom začal růst chochol! Myslela jsem si, že jsem něco víc, než druzí - tam jsem řadila kluky i holky, pohlaví jsem tak do 17 let moc nerozlišovala. Dokonce jsem chtěla machrovat i před profesory, že by mě laskavě měli v pondělí omlouvat, když jsem se vrátila z dvoudenního turnaje v osum večer.
Je to mladická pýcha, a už si ji nemám za zlé. Bylo to roztomilé, jak jsem si představovala, že se svět má točit kolem mě. Jak jsem prožívala tu nespravedlnost, když mě fyzikář tasil v pondělí na motory, o kterých jsem neměla páru (a dodnes nemám). Z přemíry hrdosti jsem se schválně nepodívala ani očkem do třídy, kdyby mi snad někdo soucitný chtěl napovědět, kterýže to motor přede mnou je dvoutaktní, nebo čtyřtaktní. S pubertální hrdostí jsem přijala pětku, uraženě si ji nesla do své třetí lavice u okna, a ještě silou mrštila sešitem o lavici. Zdálo se mi, že právě to si ten pitomý fyzikář zaslouží. Jak by řekli v Pelíškách: "Komu tím prospějete?" Nikomu. Ale tehdy jsem to nevěděla, tehdy jsem v sobě měla tu krásnou revoltu, to uvědomění si vlastní důležitosti ve vesmíru. Usmívám se, bylo to tak čisté a opravdové, bezpohlavní, vlastně nevinné, a nejen tyhle motory. Nikomu jsem tím neubližovala, jen všichni viděli ty mé neuspořádané hormony, ten vlastní smysl pro spravedlnost, tu odvážnou bojovnici- Johanku z Arku! Tak jsem se cítila.
Když jsem ono květnové úterý uslyšela verdikt- maturitu máš!- dostala jsem se do pocitu absolutní lehkosti. Jako byste mi odvázali od pasu mohutný balvan a naroubovali křídla - začalo nadnášení. A s tím spojená nutkavá touha probrat si s někým tu nikdy neopakovatelnou chvíli, ten stav beztíže, a zároveň ohromného zmoudření. Neboť nabytí moudrosti bylo přesně to, co jsem se domnívala, že přišlo. S podobně nabitými spolužáky jsme se vydali na toulky po městě a filosofovali a filosofovali, až jsme najednou zjistili, že jsou dvě hodiny v noci. Já, která byla rodiči dost přísně držena, nedovolovala si chodit pozdě domů, do hospod už vůbec, jsem ten den ztratila pojem o čase, o rodičích, o povinnostech. Klidná a vyrovnaná jsem se nad ránem vrátila domů, jen u odemykání mi přišlo jakési svědění kolem žaludku, jak se tohle dá vysvětlit. Kupodivu jsem nemusela nic vysvětlovat. Moji moudří rodičové byli šťastni jako já, možná ještě víc, že mám konečně maturitu, a vůbec mi nenadávali. Je možné se v takové chvíli necítit jako dospělá?
Za pár dní budu mít sraz třídy. Znovu a znovu prožívám, jak je krásné zkonfrontovat se s faktem, že ostatní to měli stejně jako já, nebo velmi podobně. Budeme se smát, až někteří spadnou ze židle. Druhý den mě bude tak bolet pusa, jako bych měla vykloubenou sanici. Když se vrátím domů, vůbec nebudu moct usnout. Druhý den budu chodit s úsměvem na rtech a zasněná. Některé věci se změnily- už nejsem ta Johanka z Arku, našla jsem rozdíly mezi mužem a ženou, chodím do hospody.. ale tenhleten posrazový čistý a nevinný cit, ten se dostaví vždy. Už se nemůžu dočkat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama