Velká Kraš

13. dubna 2014 v 16:00 | Maryška |  Výlety
Tuto sobotu jsem se opět vydala do přírody, a nikoliv sama, a nikoliv pouze do té jesenické. Už vloni jsem začala chodit s Klubem vrbenských turistů. Od první chvíle jsem si je oblíbila. Nebude to žádná pomluva, když řeknu, že ač nejsem nejmladší, tam patřím k nejmladším.

Lidi tam mají 60 i 70 let, někteří jsou v důchodě, jiní pracují, většinou ve vrbenských továrnách. Někteří jsou, jako já, odjinud, třeba z Města Albrechtic (přitom Albrechtice mají svůj oddíl), nebo ze Zlatých Hor. Každý zřejmě máme svůj důvod, proč se do Vrbna vracíme. Ten můj jsem zmiňovala už dříve.
Ještě než začnu, ráda bych se zmínila o jednom členu Klubu, mém oblíbeném, a tím je Pražský krysařík Black. Každý asi ví, jak takový krysařík vypadá. Nikdy nepochopím, jak na nožičkách, tenkých jak můj prst, může vůbec chodit. Někdy dokonce běhá jen po třech! Jeho páníček tvrdí, že to má jak náklaďák s návěsem. Ten taky šetří prostřední pneumatiky, když není plně naložen.
A tento tvoreček nejenže ujde to, co my, on našlape dvakrát víc- tím, že se neustále motá pod nohama, přebíhá z čela pelotonu na konec, zabíhá různě do lesa, aby si označkoval stromy, ke kterým se už možná nikdy nevrátí. Ale udělat to musí. Pořád ho jedním očkem pozoruju, ale jeho kilometry nespočítám. Když my ujdeme 20, kolik jich ujde on? Někdy si sedneme, posvačíme. V žádném případě Black! Posvačit, to jo, to si něco vysomruje, ale sednout? No blázníte? Konečně se může pořádně věnovat jednomu místu - proňufat, označkovat, prošmejdit. Kolik práce ten má, když já, po deseti kilometrech, sedím, případně ležím, a říkám si: proč se vláčíš tak daleko? Vždyť jiní lidi řádně sedí doma, jak to má být, nebo kopou v zahrádce, maximálně jdou do obchodu. A ty máš před sebou ještě nekonečných 10 km! A pak se podívám na něho, na toho malého pilného mravenečka, který se v jednom kuse třepe, že byste mu pětikačku dali, a řeknu si: jestli tenhle mrňous tady tak šťastně běhá, proč ty si hraješ na chudáka? Zvednu se, a šlapu dál.
Občas dojde k drobnému omylu. Umí si hlídat, kdo jde v naší skupině jako první. A toho se drží. Chodíme pokaždé v jiné obsadě, musí si nějak zapamatovat dost lidí. Anebo my turisti jsme jinak cítit. Problém nastane, když nás dojde jiná skupina, a ta se na rozcestí odpojí. Pak musíme dávat pozor, aby se Bleček nevydal jinam.
Jediná chvíle, kdy si Black lehne, je, když jsme v hospodě. Páníček ho přiváže na řemíneček, do takové malinkaté taštičky, a ta mu slouží jako přenosný domeček. A tam, pod páníčkovýma nohama, leží a třepe se- tím svým obvyklým způsobem.
Ještě jednu schopnost Black má. Bezpečně pozná, kdy už se bude vystupovat. Vezla jsem ho a jeho páníčka z Vrbna do Vápenné na nádraží. Celou cestu spal (rovná se - třepal v domečku)- a u cedule Vápenná se najednou začal dívat z okna a slabě kňourat. Zeptala jsem se jeho majitele, jestli nemám zastavit, třeba se mu chce čůrat. Ten s klidem odpověděl, že se nemusím ničeho obávat. Black prostě cítí, že už se bude vystupovat. V autě jsme se zasmáli dobrému vtipu. Odpoledne jsme se vraceli zpátky. Celou cestu v klidu ležel v domečku a u cedule Vrbno se vztyčil, začal hledět z okna a slabě kňourat. S Blečkem si zřejmě užiju ještě dosti povyražení.
Za zmínku stojí i jeho páníček. Sedmdesátku oslavil vloni, nebo předloni. Kolik hospod potkáme, tam si dá s chutí pivo. Za celou cestu neuslyšíte, že by si na něco postěžoval. Akorát jednou, to už jsme měli v nohách 20 km, a já se z posledních sil upínala k okamžiku, kdy si na Ovčárně sednu do autobusu, jsem zaslechla, jak říká, že už mu to dneska stačí. Byla to trasa ze Šeráku na Praděd. Kdo to šel, ví, jak se škrábete nahoru dolů, a jaký krpál je z Červenohorského sedla na Švýcárnu.
Když si šel Blečkův páníček na Švýcárně pro pivo, nechal mi ho hlídat. Přivázala jsem ho pro jistotu k tomu jeho prčovnímu domečku, a naráz vidím, že by dokázal běžet i s tím domečkem na krku. Musela jsem ho držet v náručí, ale on si toho vůbec nevážil! Kňučel a vyvíjel nepochopitelnou sílu. Příroda je mocná čarodějka. Kdyby lidi uměli projevovat lásku jako tento krysaříček, bylo by na světě dobře. Nemuseli bychom si při setkání neutrálně říkat - "Jak se máš?" ale mohli bychom na sebe skočit, olízat si ruce, opusinkovat se, běhat kolem sebe zbláznění radostí. A kdyby nás ten druhý nezajímal, tak bychom ho jenom přešli, ani nepozdravili, a on by se vůbec neurazil. A kdybychom jednoho neměli rádi, tak bychom jen vycenili zuby, zavrčeli, a nemuseli říkat ty neupřímné zdvořilostní fráze, třeba "jak se máš?" i když nás to vůbec nezajímá. Každý by věděl, na čem s tím druhým je. Takhle to nevíme, trápíme se a chodíme k psychologovi.
A to je asi tak všechno, co jsem vám chtěla říct o ... Velké Kraši.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama