Scénka s panem Duždou

21. dubna 2014 v 18:16 | Maryška |  U soudu
Měli jsme jednu soudkyni, a ta byla velmi zvláštní. Říkala jsem jí mimozemšťan. Když mi něco přišlo veselé, jí rozhodně ne. A naopak. Pokud se vyjímečně zasmála, nebo "zavtipkovala", nikdy jsem tomu nerozuměla. Byla z lidí, co nepoznám, kdy žertují. Podle mě uměla být velmi vtipná, ale necítila to tak. Proto jsem se musela dost často ovládat, abych se nechechtala.


Scénka s panem Duždou stála za to. Jména měním z pochopitelných důvodů. Pan Dužda byl prostý člověk, nevzdělaný, nijak zlý. Žena mu utekla a on velmi stál o to, aby pečoval o svého malého kluka. Ale paní soudkyně na něho dostala jakousi zlost hned od začátku. Asi proto, že do soudní síně vstoupil se žvýkačkou.
Soudkyně: "Okamžitě tu žvýkačku vyplivněte, tady nejsme na mítingu playbojů!"
Dužda si ji vyplivnul do dlaně, a teď nevěděl, co s ní. Rozhlížel se dokola a tvářil se bezradně.
Soudkyně mu prstem ukázala na druhou stranu soudní síně, kde byl koš. Jal se kráčet ke koši.
Soudkyně: "No snad nám ji tam nehodíte jen tak?"
To ho znejistilo a vrátil se ke stolku. Obrátil si všechny kapsy naruby a obsah vysypal na stůl. Zrak mu utkvěl na cigaretách. Vítězoslavně z nich sesunul průsvitný obal a ukázal ho soudkyni. Ta lehce kývla, že je to možné. Dužda žvýkačku zabalil a odnesl do koše.
Pak soudkyně zahájila jednání. V tom Duždovi zazvonil telefon. Normálně ho vzal a hovor si vyřídil. Asi by mluvil déle, ale oznámil tomu na druhé straně, že nemůže mluvit, protože je u soudu.
Soudkyně se mezitím silně zavzdušnila. Začala vždycky v rozčilení jakoby vyfukovat páru, a vydávat takové zvláštní zvuky, tak jsem se těšila, co nastane. Vzmohla se na jediný povel: "Ten telefon si okamžitě vypněte!"
Dužda se to jal dělat, ale moc s ním neuměl, takže mu to nešlo. Taky už začal být ze všeho dost nervózní. Chtěl situaci nějak odlehčit, tak to rozpačitě komentoval. Soudkyni to zavzdušňovalo čím dál víc.
Následoval jeho výslech. Soudkyně chtěla vědět, kdy byl registrován na úřadu práce. Dužda se na chvíli zamyslel a pak řekl: "Já to mám v tom telefonu."
Naznala, že se rychleji dobere výsledku, když mu to dovolí : "Tak si ho zapněte a podívejte se." Dužda začal opět neuměle manipulovat s telefonem. To už jsem si dávala ruku před pusu, a dusila v sobě smích.
Protože se matka dítěte k jednání nedostavila, byl kluk svěřen do jeho péče, o což velmi usiloval. Při vynášení rozsudku se usmíval jak měsíček. Na úplný závěr mu soudkyně položila obligátní otázku: "Vzdáváte se práva na odvolání?" Nechápavě se na ni podíval. Zeptala se ho tedy znovu a pomalu: "Budete se odvolávat?" Stále na ni hleděl, až vyhrkl: "Paní soudkyně, já su tak šťastný"!
Soudkyně si uchovala poslední zbytky klidu a diktovala do protokolu "otec se vzdává práva na odvolání.. "
Když jsme všichni vyšli ven, zaslechla jsem za dveřmi takový nejasný zvuk vypouštěné páry. Kdoví, co to bylo...

Není to jednoduché, chodit k soudu. Ne všichni soudci jsou rigidní a zkostnatělí a studení. Někteří jsou zábavní, i když se o tom nikdy nedozvědí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama