Pýcha předchází pád?

18. dubna 2014 v 22:44 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Někdy mám sebemrskačský den a říkám si: proč si pyšná? nebo Proč si tohle včera udělala takhle? nebo zase Proč druhému neřekneš, co cítíš? Otázek je mnohem víc, záleží na tom.. na čem vlastně záleží? - další otázka.

Poslední půlrok se v jednom kuse ptám. Možná na mě přišlo období, že chci vědět, co jsem zač. Je zajímavé dospět do poznání, že jsem to předtím nevěděla. Pak najednou to na vás padne- jak říká Strabag- musíme to opravit!
Žádné téma se mi dnes nezdá hloupé, zvrácené, nebo snad zakázané. Proč taky? Člověk umí mluvit o všem, a měl by to dělat. Jenže lidi to nedělají. Stydí se. Nebyla jsem jiná- styděla jsem se projevovat city -co by si o mně pomysleli druzí? A tak jsem si našla svůj způsob- projevovala jsem je prostřednictvím humoru. To mi je blízké, dělat si legraci, vydržím to klidně i celý den. Jenže to není to úplně upřímné. Dělám něco prostřednictvím něčeho jiného. Není to napřímo. Neříkám druhému ta prostinká slova - "Je mi s tebou dobře", ale snažím se ho pobavit veselou historkou. Tím, že se zasmějeme, si ta slova nahrazuju.
Jenže ono se to jednou vyvalí, ať chcete, nebo ne. City v nás jsou, a kompletně celý repertoár, jen čekají na startu. Až se ozve výstřel. A když se pak ozve, lépe řečeno, když ho konečně uslyšíte, jste zaskočeni. Co zaskočeni- přeskočeni!
Tak se to stalo mně. Jen tak, mírnyx týrnyx, se zničehonic zamiluju. Což o to, když celé dny lítáte tři metry nad zemí, je to nádhera. Naráz se ve vás vzedme takové množství emocí, že raději neustále někam zalízáte, aby to na vás lidi nepoznali! Zásadní komplikací ovšem je, když jste vdaná a on ženatý. A ještě 300 km vzdálený. V tomto případě- naštěstí vzdálený.
Nebudu zabíhat do detailů, dona Quijota četl každý. Každý člověk se někdy zamiloval, s jakýmsi výsledkem. Můj výsledek byl ovšem zajímavý (si myslím já), řekla bych - s dobrým koncem. Nikdo se nerozvedl, nikdo neskočil do řeky, nikomu nezůstalo rozbité srdce.
U srdce je potřeba se zastavit. Já předtím nevěděla, kolik má srdce přihrádek a šuplíčků. To v běžném denním kalupu nepoznáte. Některé jsou malinkaté, sotva si je uvědomujete (že máte někoho rádi), některé jsou obrovské. Ten můj vloni byl obrovský. Překrýval všechno další, co v srdci chtělo bydlet, třeba strach, nebo soudnost. A utlačoval to. A já si pořád říkala: kam to vlastně spěju? Do pádu? A do kterého, do třetího? Ke komu čemu? Nebo raději s kým s čím? Nejvíc ze všeho jsem se bála, aby to nebylo bez koho, čeho. Moje oči byly slepé, takže jsem nemohla říct, že vidím koho co. Já se sice dívala srdcem, ale nic neviděla! Chtěla jsem vidět na konec, ale bohužel- zataženo. A oslovovat a volat? To jsem dělala vlastně nepřetržitě. Jedno je jisté- vůbec jsem nevěděla kdo co, a s kým čím jsem se bála jen pomyslet. Takové to se mnou bylo.
Jisto je, že se pády nekonaly. Nakonec jsem přesně věděla kdo a s kým a jak, dokonce i proč a kolik.
Někdo by si řekl- jestli je účinek lásky tak báječný, tak je dobré zamilovat se opakovaně, třeba jednou za rok. Na to umím říct jen jedno: Jestli si, Hybateli, někde tam nahoře, vynechej mě, prosím, aspoň načas. Prozatím se z dalších zamilovaností odhlašuji. Až na mě přijde citová chudoba, tak Ti to řeknu.
Proč je vlastně pýcha rodu ženského? No vidíte- přestanu já někdy s těmi otázkami?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama