Lásky jedné ... brunetky

27. dubna 2014 v 13:35 | Maryška |  Pocty
Lásky druhých jsou nám nepochopitelné. Kolikrát v životě jsem si říkala: jak tihle dva můžou být spolu šťastní!? A oni přitom byli. Nejsme nikdo schopni posoudit, proč se zrovna tito dva lidi mají rádi.


Zajímavé začne být, když si to začnete říkat o sobě. Jenže u sebe je jakási pravděpodobnost, že na to přijdete.
Celý život jsem do někoho, nebo do něčeho zamilovaná. Bývají to pro mě často nedostupné objekty, některé dokonce mrtvé - třeba Dostojevskij, nebo Cimrman. Ale ty samozřejmě nemiluju kvůli jejich fyzické kráse. Vždyť kdo ví, jak vypadal Cimrman! Kvůli vzhledu jsem se vážně zamilovala do Michaela Douglase, a v tu samou chvíli do Sharon Stone, neboť spolu hráli v Základním instinktu. Odcházela jsem z kina a říkala si: ty miluješ ženu i muže zároveň! Neměla by ses svěřit odborníkovi? Naštěstí jsem si hned odpověděla, že je to moje věc, a že to nikomu nemusím říkat. Jsou to moje zamilovanosti. Platonickým obdivem nikomu nic neberu. Vlastně ani nedávám. Sobě ovšem ano, neboť je to ohromně příjemné. Sedíte, koukáte do blba, a přehráváte si jednu scénu z filmu za druhou. Vydrží mi to třeba týden. Pak vyhledávám filmy se Sharon, či s Michaelem a srovnávám, kde byli lepší. Samozřejmě, že Základní instinkt už u mě nepřekonali. No a pak začnou stárnout a na jejich místo se dostane... třeba Johny Depp- protože je hezkej, má jiskru v očích, hezkou postavu (tyhle věty jsem říkala i v pubertě, vidíte, nijak se to nemění). Jak jsem zjistila, kdyby se vedle mě postavil Douglas nebo Depp, byli by o hlavu menší. To jsem jim taky odpustila. Líbí se mi menší muži- asi kvůli rovnováze. Herce a zpěváky mám v kolonce- prchaví.
Jiná věc je, když se zamiluju do něčí tvorby, to už je vážnější vztah. Třeba do Quentina Tarantina. Náš vztah vznikal velmi pomalu. Historky z podsvětí jsem poprvé vypla, jako něco odporného a zvrhlého a brutálního. Pak jsem uviděla Jackie Braunovou, a ta mne naprosto oslnila. Tak jsem mu dala ještě jednu šanci a šla na Killa Billa. A tady mě dostal. Od té doby jeho filmy nevynechám.
Jiní jsou příliš slavní, a pro mě nedostupní, ale miluju je pro všechno, co kdy udělali. Takovou tvorbu Zdeňka Svěráka jsem milovala už jako dítě, aniž bych věděla, že to napsal on. Třeba scénář k filmu Ať žijí duchové, jeden z mých nejoblíbenějších. S Cimrmanem to u mě vyhrál na celé čáře. Paní Hegerová vůbec neví, že existuju, a já mám přitom husí kůži po těle, kdykoliv si ji pustím. Kdybyste je chtěli přede mnou pomluvit, tak byste si to pěkně slízli! Je to láska na celý život.
A pak je kategorie "lásek", se kterou se usiluju seznámit. Když měl vloni Jarek Nohavica šedesátku, nečekala jsem na přesné datum, a napsala mu o pár dní dřív na mail vřelé vyznání. Jarda je totiž borec a svůj mail uveřejňuje. Když mě nezná, mohla jsem trochu přitlačit: kolik desetiletí ho poslouchám, kterou písničkou mě v 19 dostal (samozřejmě hned tou první), jak ho obdivuju a tak. Takový pubertální dopis. Měla jsem po těch letech potřebu říct mu to. Dopředu jsem se smířila s faktem, že má tolika fanynek, že mi neodepíše. Předem byl omluven. Jenže Jarek je jiný formát. Odepsal mi za hodinu a půl, a velmi slušně a energicky poděkoval, oslovil mne dokonce křestním jménem! Celá rodina, i každý příchozí, si museli povinně poslechnout, co mi napsal. V práci jsem rozhlásila, že si dopisuju s Nohavicou. Ti, co už mě trochu znají, si raději hned vyposlechli, cože úžasného mi vlastně napsal,aby měli ode mě pokoj.
V Brně, po představení v divadle Husa na provázku, byly to zrovna Lásky jedné plavovlásky, jsem zatáhla na bok režiséra Morávka, a vetřela se do jeho přízně se slovy, že jsme chodili na stejný gympl, pocházíme ze stejného kraje, já znám některé jeho známé, a tudíž jsem něco jako příbuzná. Byl ke mně velice milý a zdvořilý, a nabízel mi, abych mu příště zaslala mail, když už se ženu z takové dálky, rád pro mne zajistí lístek! Nic nemohlo polechtat moje ego víc. Všude jsem rozhlásila, že se znám s Morávkem a lístky si odteď nekupuju. Až poté jsem si uvědomila, že jsem mu neřekla ani své jméno...
Vždycky to nemusí vyjít, nedělám z toho vědu. Na Provázek ještě zajedu, lístek si zakoupím pro jistotu za své, a pana Morávka si znovu odchytnu. Určitě nebude mít jiné povinnosti, než se zajímat, jaké mám dojmy.
Ještě si musím pohnout, se svým tempem, abych někde odchytila Milana Lasicu. Aby mi dřív neumřel. Stoprocentně bude zvědavý, jak na něho a na Satinského celý život trpím.
Hold, já když se zamiluju, je těžké uniknout!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama