Jak jsem přestala kouřit

24. dubna 2014 v 21:11 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Začnu od lesa. Jednoho dne, bylo to šestého listopadu ráno, onoho magického roku 13, jsem se hecla, a řekla si: jaké by to bylo, kdybych sekla s kouřením? Ne, že bych si to už neřekla někdy dřív. Ovšem tajně, aby to mé zodpovědné já neslyšelo.

Tento den jsem skutečně, nebo zatím zkušebně, zahájila. Musím říct, že už mi lezly krkem všechny ty trapné řeči nekuřáků v mém okolí- že prý smrdím i na fotce, že budu mít rakovinu, a podobné nesmysly. Brala jsem to jako nepokrytou šikanu. Měla jsem za sebou už dost slušnou prokouřenou minulost. S jednou desetiletou přestávkou to bylo dohromady - noo, dosti let.
Asi za hodinu po mém rozhodnutí se otevřely dveře v kanceláři a blonďatá hlava kolegyně mě lapidárně vybídla: "Jdeme?" Na to jsem se postavila a vážným krokem k ní přistoupila. S roztřeseným hlasem jsem oznámila: "Raduš, já se rozhodla, že přestanu!" Sáhla jsem do kabelky pro skoro novou krabičku Viceroy a majestátně ji Radce vložila do ruky. "Tohle ti věnuju." Bylo to tak nečekané, že Radka vytřeštila oči, vzala krabičku a obdivně řekla: "Ty si dobrá!"
Když se za ní zavřely dveře, řekla jsem si pro sebe: "Ty si ale dobrá!" a v prsou se mi něco vzedmulo- asi pýcha.
Za hodinu bylo po pýše- dostala jsem chuť na cigaretu. Co teď? Přece nepůjdu za Radkou, aby mi vrátila cigarety! To je vyloučené! Nebo bych mohla jít o patro níž, tam jsou taky kuřáci. Za další hodinu mi přestal pracovat mozek. Seděla jsem u rozepsané věci a nepřítomně hleděla do počítače. Hlavou se mi honilo: co budeš dělat? Vždyť ty nejsi schopna myslet na nic jiného! Otevřela jsem šuplík, kde byly schované dvě roztržené cigarety- pro případ nouze. Rozcuckovala jsem obě na padrť a vyhodila do koše. Pak jsem prošmejdila všechny své kapsy, šuplíčky a tajné skrýše, a vytáhla z nich všechno, co by mohlo kouření připomínat, třeba sirky a zapalovače. Překvapilo mě, kolik jsem toho měla. Hromádku jsem vzala a odnesla Radce se slovy: "Už to nechci ani vidět!" Tvářila jsem se u toho jako hrdinka, ale bylo mi ouvej. Radka na mě obdivně hleděla a přiznala se, že už dávno chce přestat kouřit, ovšem neví, jak na to. Suverénně jsem jí radila: "Tak se s někým hecni a držte to spolu!" Radka naznala, že to je dost dobrý nápad a zahleděla se v dál. Toho jsem využila, abych vycouvala z její kanceláře, neboť se mi chtělo brečet. Po půldenním nekouření se dostavily abstinenční příznaky. Že to přijde tak rychle, jsem netušila. Nebyla jsem silný kuřák- za den jsem jich vykouřila šest, sedm. Ovšem denně. Víkendy jsem nevynechala. Bylo mi jedno, jestli kouřím sama, s někým, na zastávce tramvaje, v Brně, v Plzni, nebo v noci na terase. Měla jsem své rituály- před obědem- ta musela být. Když jsem se vyškrábala na nějaký kopec- tam mi to chutnalo obzvlášť báječně. Když jsem pracovala na zahradě- v klidu a bez keců vykouřená cigaretka- co chtít víc? Za letního večera na terásce? - skoro neznám větší požitek.
A tohle všechno se mi teď honilo hlavou. Otázky se začaly scvrkávat na jednu jedinou: jak budu vůbec žít? V práci kouřit nesmíme, chodíme potupně na dvůr. Proto moje první kroky po příchodu z práce vedly na terásku. Ještě v pracovním jsem se vždycky uvelebila do proutěného křesílka a s velikou chutí si jednu dala. Bez ohledu na počasí. Na mou chuť nemělo vliv vůbec nic.
6. listopadu jsem přišla domů, pohlédla z kuchyně na terasu a v krku se mi něco sevřelo. To nebylo jako když máte angínu, nebo strach. To bylo takové sevření kleštěmi. A ti našeptávači v hlavě! Najednou se stanete schizofrenními. Začnou se ve vás bít dvě osobnosti. Já jim říkala odhodlané Já a bazilišek. A začal jejich dennodenní boj.
Abych předešla počátečnímu propadu, musela jsem udělat nějaké protiopatření. První, co mě mělo uchránit od terasové cigarety bylo- hned odpoledne se umýt, oblíct pyžamo a vlézt do postele. Ještě jsem neřekla jednu důležitou věc. Nevěděla jsem, jak se budu umět ovládat, tak jsem doma nikomu nic neřekla. Z přirozené ješitnosti: aby se mi pak nesmáli. Musela jsem si vymyslet, jakou výmluvu si pro rodinu připravím, když odpoledne ležím v lůžku. Jedna byla nasnadě- není mi dobře. Jenže pak přijde víkend. Celý den v posteli být nemůžu, a co teď?
Po týdnu nekouření, kdy jsem trpěla jako kůň, mě napadla spásná myšlenka: moje čtrnáctiletá dcera, která mi nejvíc ze všech nadávala a na kolenou prosila, ať přestanu, bude mít za pár dní narozeniny. Ne, že bych byla tak šetřivá, ale kdybych jí tohle dala k narozeninám, lepší dárek by pro ni nebyl. To mi dodalo trochu síly.
Na oslavě narozenin jsem se vytasila s pouhým papírovým blahopřáním. V něm jsem jí sdělila, že jako dárek pro ni jsem přestala kouřit. Bylo to dojemné. A zároveň velmi zavazující. Když se před celou rodinou vytáhnete s takovouto gratulací, pak už začnou pracovat jiné síly. Třeba hrdost. To by bylo jiné kafe- po takovém slibu si zapálit. Chuť se mi nezmenšila, ale psychika dostala injekci. Teď už jsem měla legální vysvětlení, proč chodím z práce rovnou do postele. Sami mi tam nosili večeři, chodili si povídat. A já tam drobila, četla, ležela v tabletu, přijímala návštěvy. John Lennon s Joko Ono by ze mě měli radost.
Asi po třech týdnech jsem si řekla, že jestli mě po měsíci nekouření nepřejde ta příšerná chuť, najdu si akupunkturu. Elektronickou cigaretu jsem odmítala. Není to nic jiného, než náhražka, a závislost se nedá léčit náhražkama. Závislost musíš zabít.
Abych se pojistila na více frontách, všude jsem rozhlásila, že nekouřím, a hlavně, všude jsem o tom mluvila. Časem už to nikoho nezajímalo. Bylo mi to jedno. Musela jsem být pro mé okolí dost otravná. Ale já, když o cigaretce mluvila, jakobych ji vykouřila. Někteří byli tak laskaví, že mě pochválili, někteří dokonce projevili obdiv. Ti zkušení, otrlí kuřáci na mě hleděli skrz prsty, a bez vzrušení, mezi dvěma šluky,prohlašovali: já už jsem tolikrát přestal(a) - a vidíš... To na mě působilo jako červený prapor. A just ti dokážu, že na to mám! Ale nemohla jsem to říkat nahlas, znemožnění bylo stále hrozící.
Na Mikuláše, tedy přesně po měsíci, jsem si řekla, že už nemám chuť nepřetržitě celý den, ale třeba 10 minut za hodinu si na cigaretu nevzpomenu. To byl pokrok. Akupunkturu jsem tedy nevyhledala. Začala jsem se zkoušením. Poprvé jsem navštívila hospodu. Samozřejmě nekuřáckou. Myslím, že v té době už jsem každému lezla krkem.
Abych to zkrátila. Dnes nekouřím šestý měsíc. Nemůžu říct, že by mě chuť na cigaretu přešla. Když kolem mě přejde kouřící člověk, zhluboka se nadechnu a "zabažím si". Úplně cítím, jak se mi po tváři rozlije slastný výraz. Na vrcholu kopce si řeknu: "Tady by mi TAK chutnalo!" Bažení zůstalo. Už u něho nemám tak sevřené hrdlo, ten mráz po těle, tu touhu vyrvat prvnímu chlapovi na zastávce cigaretu z ruky a dokouřit. Obdivuju všechny vyléčené- z čehokoli. (Tuhle větu jsem používala i dříve, ale až dnes vím, co přesně znamená.) Jestliže jsem po desetileté přestávce dokázala znovu začít, pak je má závislost celoživotní. Jako alkoholik, který ví, že už si nikdy nesmí dát ani štamprli. Proto se nepovažuji za vyléčenou, ale snad stabilizovanou? - jak říkají doktoři.
Šest kilo navíc pomalinku dávám dolů. A zůstala mi hrdost, že jsem se tak rozhodla. Chuť nechuť - vím na 90%, že si nechci zapálit. Zatím nad tou Hydrou vítězím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kuna lesní | 24. dubna 2014 v 23:26 | Reagovat

Musím znovu říct, že to bych od Tebe nečekal a že jsi mě hodně překvapila s tím nekouřením. A doufám, že Ti to i vydrží. Už jsem si skoro jist. :-)

2 jesenickamarishka | 26. dubna 2014 v 18:37 | Reagovat

díky, Kuno, za podporu[1]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama