Holčovice a spol

29. března 2014 v 16:23 | Maryška |  Výlety
Tak dnešní vycházka bude z Města Albrechtic do Vrbna pod Pradědem. Vezmeme to samozřejmě přes kopce a les. Je to moje premiéra, ještě nikdy jsem tudy nešla, tak jsem zvědavá, co mě čeká.
Když vylezeš na kopec nad Albrechtice, dostaneš se do Žárů- všichni v okolí víme, že tady mnoho let byla léčebna pro "tuberáky". Čili pro ty, kteří si musí lepšit své dýchání. A nedivím se, že se jim to tady dařilo! Kromě krásné přírody, v lese a v kopcích, tu bude zřejmě náramně čistý vzduch. Dnes už je z léčebny jen ostuda, ale to je na jiné psaní.
Je to trochu do kopce, než se přehoupneš nad Žáry a dostaneš se do jiného údolí- na Holčovickou stranu. A protože počasí bylo ten den nádherné, udělala jsem krásné fotky. Ze Žárů sejdeš nejdříve do České Vsi. Tady nabudeš dojmu, že k místním nedorazila ta informace, že už jsme se dostali do EU. Ale ty krásné staré chajdaloupky, dřevěnice, echt staré německé domy! Řekneš si: dojedou ty lidi odsaď někam, nebo si tu pečou chleba a tlučou máslo?



Při pozornějším pohledu zjistíš, že dosti obyvatel jsou "lufťáci", neboli chataři, víkenďáci, měšťáci... A ty si zakládají na tom, jak si tu starou chaloupku vyšperkují. Mnohým se to podařilo, když si do ní nedali plastová okna, a tím celý dojem nezhatili. Předhánějí se, kdo má angličtější trávník, barevnější skalku, živější plot- ovšem ve výsledku je to lahoda pro oko. To mám ráda, takhle upravené vesnice.


No a kousek za Českou Vsí, má docela slušnou nadmořskou výšku, jsem Ho zahlédla: mohutný, impozantní, největší ze všech, hora hor (tedy aspoň pro mě) - PRADĚD! K němu se pravděpodobně budu vracet každou procházku. Nejde se jen tak procházet po Jeseníkách a Jeho si nevšimnout! Dokud bude bílý, a to on tak do května bývá, je jeho majestátnost o to viditelnější.
A pak už se hrneš nad Holčovice. Jakmile se pod tebou předestřou, řekneš si - bože, to je krásné údolí! A celá ta dlouhá vesnice se jím táhne až někam do dálky, ani nevidíš kam. Sejdeš do nich, a první, co si všimneš, jsou staré německé domy a nádherně spravené dřevěnice.





Kouzelná víska- chvíli ani nevnímáš, že jdeš po tvrdém asfaltu, což nikomu neprospívá na klouby, že. Asi po třech kilometrech se dostaneš na konec a já si řekla: v nohách máš už dost km (snad dvanáct), odpočineš a dáš si polívku. Polívka je základ. Můžu vám vyprávět, kde dělají nejlepší vývar, nebo česnečku. Tahle česnečka byla ucházející. O Holčovicích je mi známo, že tu je (nebo byla?) protialkoholní léčebna. Na tu jsem ovšem nenarazila, nebo spíš jsem se po ní nepídila.
Jestli se mi stavení v České Vsi a Holčovicích zdála úžasná, pak nevím, jak nazvat to, co pokračovalo dál, v části Spálené. Snad postačí foto.



Na konci této zapomenuté oázy už mi bylo jasné, že jestli se budu chtít vymanit z tohoto údolí do vrbenského, budu muset přelézt některý z těch kopců, co se nade mnou tyčí. A tušení mě neklamalo. Najednou se modrá značka prudce stáhla doleva, do kopce, který nelze nazvat jinak než "krpál". On se teda jmenoval Ostrý, a to bylo, myslím, výstižné pojmenování. V půlce kopce už máte velmi slušný pohled na údolí, kterým jste kráčeli. Jen to vydýchat. Já se vždycky povzbuzuju tím, že ten rozhled je ta odměna. Jednak porazíte sami sebe, a jednak je v tom něco mocenského, vládnoucího. Kdo to nezažil, mi neuvěří, a může si říkat, že jsem blázen. A to já nepopírám...
Na vrcholu jsem měla v nohách už poměrně dost km, ale už jsem "cítila", že do Vrbna to bude jen skok. A vlastně byl- nejdřív příjemná procházka celkem po rovině, v hlubokém lese, a pak padákem, 1,5 km prudce dolů.
O svém milovaném Vrbně vám budu básnit ještě mockrát. Strávila jsem tam dětství. A když někde vyrosteš, a pak se odstěhuješ, tak se ti uchová k tomu místu takový obdivný, až nekritický vztah, a ten už nejde nijak odbourat. Proč se všichni umělci, básníci, muzikanti, spisovatelé, rozplývají nad svým rodným krajem? No protože tam strávili dětství, napevno si ho zapsali do duše, a pak museli někam odejít. Kdo tohle zažil, tak mi dá zapravdu. Mnohý Vrbeňák se mě ptá- co na tom Vrbně pořád vidíš? Vždyť je přece tolika pěkných měst! A já jim musím říct: to není o pěknosti, to je o duši- je to taková obora v srdci, a tam si můžeš chodit, když je ti smutno.
O oborách v duši náhodou něco vím, mám jich několik. Mé další články budou o nich. A u toho vám popíšu jiný zajímavý kout Jeseníků. Protože do své smrti nemůžu prochodit všechny ty stezky, které tady jsou- jestli se jedná o Nízký, nebo o Hrubý Jeseník. A věřte mi, kochání se neubráníte, to si vás zajme samo.
tak příště ahoj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama