Před...

15. března 2018 v 19:38 | Maryška |  Nad čím přemýšlím

"Restaurant můžete navštívit, kolikrát chcete, a můžete si být jisti, že nikdy nepotkáte sami sebe, protože vedení podniku se snaží zabránit trapným scénkám, k jakým v takových případech obvykle dochází."

(citát nevím odkud, svou významností tedy předčil autora)


Mám ráda tyhle chvíle PŘED… před něčím. Zdánlivě se v nich nic neděje; čas jakoby se zastavil a všichni v poklidu čekají, až TO něco nastane. Je to podobné jako s trouchnivějícím pařezem. Při povrchním pohledu se může zdát, že je neživotný, ba co víc- pro nikoho nepotřebný. Ale běda, když do něho omylem šlápnete. Ve vteřině se vyhrnou stovky broučků, a vy uvidíte tu ohromnou jejich práci- chodbičky, schovky, vajíčka - vůbec ne mrtvý vesmír, ale domov, který jste narušili…
Přišla jsem na vernisáž do své oblíbené kavárničky poněkud neobvykle, o hodinu dřív. Sedla jsem si ke stolku a objednala čaj. Chtěla jsem si v klidu přečíst místní plátek, než TO všechno vypukne. Obě majitelky poctivě kmitaly za barem a chystaly dobrotky. Po pěti minutách čtení mě vyrušil jakýsi neklid. Nebyl patrný, jen mě lehce neviditelně prostoupil…
Fotograf, co měl ten den vystavovat akty, tu byl už přede mnou. Seděl u malého stolečku a nervózně hleděl do notebooku. U toho klepal nohou a podpíral si hlavu. Jednu chvíli si pro sebe něco žvatlal. Jeho pohled byl jaksi nepřítomný, unylý, tak nějak zavadlý. Vůbec ho nezajímalo, že už tam sedím- já, první host. Občas vstal a šel se projít do vedlejší místnosti k pultu. Ale nic si neobjednal. Řekl jednu větu hostitelkám a vrátil se ke svému stolečku. Někomu zavolal, vypadalo to naléhavě. Je to pochopitelné, pomyslela jsem si, vždyť nese svou kůži na trh… tak je docela normálně nervózní.
Zanedlouho po mně se dostavila zpěvačka. Měla tvořit takzvaně kulturní doprovod umělci. V životě se nepotkali, což bylo zřejmé při jejich seznamování. On řekl obligátní větu:
"Velice mě těší, že vás poznávám, slyšel jsem o vás samou chválu."
Ona afektovaně vykřikla:
"Óóó, to mě děsí!"
Nato fotograf znovu usedl ke svému stolečku. Zpěvačka si začala vybalovat kytaru z futrálu. Kavárnička je poměrně malá, takže se vše dělo v mé bezprostřední blízkosti. Vybalování trvalo krátce, co chcete na kytaře vybalovat. Chvíli ji ladila. Pak stála u zdi a tlumeně se bavila s mužem, který ji pravděpodobně dovezl. Otevřený futrál zůstal ležet kousek ode mne na zemi.
Krátce nato přišel druhý návštěvník. Byl jím starší muž. Vídávám ho často na všelijakých kulturních akcích. Navzdory tomu ho doba a móda nijak nezasáhly- pokaždé přijde ve stejných bleděmodrých džínách značky Lee Cooper, model hádám tak z osmdesátých let, což dosvědčuje nezničitelnost tohoto oblečení, a v šedém svetru na zip, zastrkaném pečlivě za pas. Pod něj si dá vždycinky postarší károvanou flanelovou košili. Že je postarší, nemusím hádat- knoflíček u krku chybí, vlastně je ho jenom půl, a límec je notně sešoupaný. Stejnou nosíval můj děda, když chodil v minulém století do Státního statku v obci Hošťálkovy. V průběhu akce se pan Lee Cooper vždy dostane do transu, na což usuzuji z jeho lehce kývavých pohybů a mrmlání si něčeho pod vousy. Na jeho obranu bych podotkla, že možná právě díky tomu oblečku k němu cítím jisté sympatie. Nemusí se trápit zbytečnostmi jako já, že tyhle šaty už jsem měla vloni na plese, tak si je letos nemůžu vzít. Kolik umělců vypadalo jako bezdomovci, a přitom se zapsali do historie! Třeba tenhle, na první pohled staromilský děda, skládá filmovou muziku, a nikdo o tom nevíme!
Vedle mě hrál prastarý gramofon, dnes prostě letí retro. Nikdy nepochopím, jak může točící se černé kolo, se zarývající se jehlou, vyluzovat zvuk. Ale v tu chvíli mi to bylo příjemné- Helenka Vondráčková zpívala svým jiskřivým a znělým hlasem ,S písní vstříc ti běžím´. Podala jsem si obal desky. Je na něm vyobrazena ona - na zelené louce, s překrásnou kyticí lučního kvítí, s rozesmátýma očima a pusou od ucha k uchu. Vida, nikdy jsem tvoje písničky neposlouchala, ale musím uznat - jsou hezké… tady se z nějakého důvodu hodí...
Třetím hostem byl podnikatel s tak zvaně profláknutou pověstí, se svým malým, asi čtyřletým synkem. Na synáčkovi je dobře patrné, že maminka je Vietnamka. Klučík se důvěrně hrnul k fotografovi, ale ten mu nesmiřitelně oznámil, že na něho dneska nemá čas. Podívejme, tak se znají. Moje domněnka se ukázala jako správná, když jsem si ponejprv pomyslela, že tohohle podnikatele jsem jakživa na žádné kultuře neviděla, takže dnes přišel jenom proto, že se zná s fotografem. Prohlídl si fotky a nahlas, abychom to všichni přítomní slyšeli, pronesl:
"Tento akt odněkud znám," udělal dramatickou pauzu "to je Laura," a podíval se směrem k fotografovi. Tím mělo být jasné i nejnatvrdlejšímu z nás, že se v umění orientuje. Fotograf něco zamumlal, aniž by odtrhl oči od počítače. Podnikatel objednal klučíkovi chlebíček a sedli si ke stolu. Hoch způsobně chlebíček spořádal, vytáhl si autíčko a disciplinovaně s ním začal jezdit po stole. Je zvyklý zabavit se sám. V létě je často vidívám sedět v zahrádce kavárny na náměstí. Chlapec běhá bezprizorně z jednoho rohu náměstí na druhý, a tatík s vietnamskou maminkou sedí bez jediného slova u stolu: maminka celou dobu hledí do obrovského mobilu, popřípadě telefonuje, tatínek si nerušeně čte denní tisk. Jen občas vzhlédne některý z nich, kde že ten jejich kluk lítá- beze strachu, s jakousi jistotou, že se druzí postarají. Pouze jednou maminka přerušila telefonování, to když se ozval řev, protože chlapeček spadl. Pofoukala mu bebínko a vrátila se k mobilu. Hošík se rozptýlil se staršími holčičkami u fontány.
Pátá hodina se přiblížila a kavárnička se příjemně zaplnila. Na zpěvačce byla znát větší nervozita, fotograf kamsi zmizel. Lidé si objednali víno a stáli u obrazů, drže skleničku za stopku a diskutujíc nad uměním, jak se tak hodí v takové chvíli. Hostitelka s natrénovanou pompou postupně přinášela k fotografovu stolku mísy s jednohubkami, držíc je zručně nad hlavou, a opakovaným "s dovolením, s dovolením!" na sebe soustředila pozornost. Začaly se mi sbíhat sliny. Ti pragmatičtější se dívali na hodinky a významně si sdělovali, že za dvě minutky bude pět…
Odněkud se vyloupl fotograf. Starý pán v kárované košili se stále ještě slastně usmíval a jeho rty něco nepřítomně šeptaly… Hosteska stála jako socha u dveří, připravená s podtáckem vyrovnaných pistolí, zaplněných zpola šampusem, ještě napěněným bublinami. Hudebnice několikrát přešlápla a rukou si rychle vjela do vlasů, jakoby toto gesto mělo reformovat její už tak dost ležérní účes. Helenka dozpívala poslední píseň. Načasování bylo dokonalé. TA chvíle začala…
Oči fotografa najednou přestaly být bezvýrazné. Důstojně uchopil skleničku a uhrančivě se zahleděl do publika. Byl to pro nás, jeho budoucí obdivovatele, signál ke ztišení. Vypjal hruď a příjemným hlasem spustil:
"Milí hosté, jsem moc rád, že vás mohu dnes přivítat na své výstavě, a jen velmi neuměle popsat neuchopitelnost této chvíle…"

Nakonec je to sympaťák. Ode dneška budu chodit na akce o hodinu dřív.
 

Nestřílejte na milence (zamyšlení nad jednou písní)

4. března 2018 v 18:39 | Maryška |  Nad čím přemýšlím

A. miluje B., která má oči hedvábné,
jenomže A. je ženatý, a jeho žena C.
jezdí k D. v pátek do chaty.
Jenže B. se C. netýká,
spíš myslí na E. - medika,
když se s A. parkem vracejí,
napadne ji, zda E.
nemá F. přes noc na koleji.
Jenže F. Itala jménem G.
v menze potkala,
G. ale čeká dítě s H.,
a navíc poznal K.,
k F. už mu chybí odvaha.
Pak A., co má rád B.,
jde jednou na večeři s I.,
kde potká první lásku J.,
co rozvedla se s K.,
a je to smutná groteska…
tak proto neplašte milence
a nestřílejte na holuby
jen proto, že vám nenesou dobrou depeši!
Občané, neplašte holuby
a nestřílejte na milence!
Občané, když v parku tvoří sousoší!!!


To není žádná moje báseň, ač bych si to možná přála, protože se mi líbí; nazpíval ji před dosti lety Luboš Pospíšil, na slova výborného Pavla Šruta. Ani těch dosti let jí neubralo na životnosti. Vždycky mi čas od času vytane na mysli, v různých obdobích mého života... Snad proto, že pořád platí: A., co má rád B., která ovšem není jeho žena, ale přitom ji miluje víc, než svou ženu, jde ve finále na večeři s I. …
Je ten život ale zašmodrchaný! Kolikrát jsem se v životě dívala na nějakého A. a říkala si: proč on vlastně miluje tu B.? Vždyť ona ho nechce! To on radši bude randit s jinými, za ženu si vezme tu, co se k němu vůbec nehodí, a nakonec se na ni stejně vykašle, aby si ona mohla jezdit na chatu s cizím chlapem… přitom se pořád nevypořádal s tou B. s hedvábnýma očima! Proč si A. nevzal B. rovnou? Zřejmě ho už tenkrát nechtěla, protože byl pěknej holomek, co jenom kouká po druhých. Kdyby si A. vzal za manželku B., byla by to ona, která by musela jezdit na chatu za milencem, a on by si to rozdával s jinými. Takhle si B. s hedvábnýma očima aspoň udělala vysokou. U toho se seznámila s jakýmsi energickým medikem E., který ji fakt šíleně přitahoval- jenže ouvej! Tentokrát ji nechce on! Vodí si na koleje jiné holky, třeba tuhle frapantní F. ... ta se ale zrovna seznámila s jakýmsi italským proutníkem - co s jednou dítě čeká, na jinou si myslí… a tak to jde pořád dokola.
Jsme my lidi slabé povahy. Všechno musíme řešit. A trápit se … a rozvádět. Měli bychom se inspirovat v říši zvířat. Takový datel má jasno. Sameček si vytepá dutinu, maká na tom klidně i měsíc, mezitím přiletí samička, skamarádí se, a naklade mu vajíčka. Sedí na nich oba, aby se nehádali. Ale pozor, tady přichází pro nás lidi zápletka! V noci sedí pouze samec, samičku nemilosrdně vyhodí z hnízda ven. To je rovné zacházení? Příští sezónu si samice bez výčitek svědomí najde jiného. Samozřejmě s vlastním bejvákem. Anebo se vrátí k tomu prvnímu. Znovu jí nevadí, že přes den nevytáhne paty z dutiny, a po nocích musí trajdat. S požehnáním partnera. Jedno pravidlo ale datlové dodržují vždy: dokud se nevychovají mladí, od rodiny se neodchází! Já jen můžu doufat, že vyspělost datlic nepůjde tak daleko, že si založí feministické hnutí. To by byl s rozmnožováním amen.
Přes zdánlivou dramatičnost jevů dochází u datlů ke kouzelné harmonii: nikdo nezahořkne a nikdo se netrápí. Chceš mít jiného? Tak si leť, já si poradím! Máme za úkol zachovat rod, ne se trápit s gender právy.
Kdybychom my lidi přemýšleli jako datli, byla by na světě pohoda. A já se ptám: jak se v tom orientovat?? Kdo má větší vinu? A lze mít větší vinu? Kdo to posoudí? Me too? Jak mám například poznat, že Woody Alen je úchyl? Vždycky to byl můj oblíbený režisér…
Nebudu si lámat hlavu nad tím, kdo koho má, či nemá mít, a půjdu do lesa. Zajdu do Malého kotle, tam je plno mravenišť. Vy máte, pane Šrute, holuby, já mravence. Takové jedno mraveniště- co tam musí být příběhů! Bylo by divné, kdybych nenašla ani jednoho úchyla…

Trampoty turistiky 2

24. ledna 2018 v 21:31 | Maryška |  Výlety
Počasí v Morávce bylo skutečně jiné - bohužel horší. Už před Morávkou začalo pršet. Zprvu jen tak zlehka. Dáša hovor stáčela jiným směrem, cesta příjemně ubíhala. V Morávce zaparkovala u Rychty, a vtom se spustil pořádný liják.
"To je příšerné! Podívej, jak leje! To nemůžeme nikam jít!" spustila nářek Ljuba.
"To je tady normální," uklidňovala ji Dáša, "tady je takové klima - každou chvilku zaprší, ale vždycky se to přežene, a za pár minut svítí slunko! Dáme si ty pláštěnky, a za chvíli, uvidíš, je budeme sundávat."
"Pláštěnku? Nikdy!?!" vyjekla.
Chvíli seděly mlčky v autě. Co na ni použít? Přemýšlela Dáša. Naštěstí její odhad s deštěm začal vycházet. Vystoupila z auta, a aby dokázala, že na to není potřeba žádná odvaha, začala tancovat a zpívat. Ljuba nervózně vystrčila hlavu z okýnka a ztišeným hlasem procedila:
"Mami, prosím tě, nedělej mi tady ostudu!"
"Však tu nikdo není!" zpívala Dáša a vyndávala pláštěnu.
Ljuba vystoupila z auta. Otráveně se podívala k obloze, pronesla něco o tom, že nechápe, jak se mohla nechat přemluvit k tak pitomému výletu, když na turistiku vlastně vůbec nechodí; ale vypadalo to, že by se na cestu mohla vydat.
"Nechceš si zajít nejdřív na Rychtu na kávu?" podbízela se Dáša.
Ljuba se jen na malou chvíli zamyslela a pak moudře pronesla:
"Já bych radši vyrazila, dokaď leze slunko. Ať tady nezkysnem."
A potichu dodala:
"Ať už to mám za sebou."
"To je rozumné, Ljubinko, tak deme."
A vyrazily. První dva kilometry vedly obcí. Chaty v Morávce se v posledních letech začaly krásně zvelebovat, zahrádky v tu dobu byly samý květ.
"Mělas pravdu, je tady fakt hezky," začala Ljuba, "už jsem tu dost dlouho nebyla. Naposledy v sedmé třídě na lyžáku."
"Je tu krásně, a co teprve navrchu," přidala zasněně Dáša.
Sluníčko už pěkně připíkalo. Začaly shazovat první svršky. Dáša zastavila v lese u kraje, aby si převlíkla kraťasy.
Ljuba na ni s pohoršením pohlídla.
"Ty se tady vyslíkáš?"
"Proč ne? Uvidí mě leda tak mravenec!"
"Vždyť je tady jakýsi hotel. Jé, to je Kamzík! Tady měla svatbu kámoška!" rozšířily se jí oči. Cesta jim pěkně ubíhala. A pak přišlo stoupání.
"Co to je za kopec?" předvedla Ljuba zděšení, "ani nevidím, kde končí!"
Dáša nahodila nechápající obličej a nevěřícně se zadívala do vrchu.
"Nó, vypadá to tak, ale nebude to tak zlé."
"Že já blázen ti na to skočila! Šak Kopřivná není žádný kopeček, dívala sem se do mapy, ta má nejmíň tisíc metrů!"
"Tolik?" zakroutila Dáša nevěřícně hlavou, "kdo by to byl řek…"
"Ty si dobře věděla, proč si nemám brát ty sandály, že jo?!" udeřila na ni.
"Ljubinko, sedneme si na chvilku, odpočinem, nemusíme se hnát. Podívej, vzala jsem tvou oblíbenou müsli tyčinku!" sundala si batoh a začala v něm hrabat.
"Už sme aspoň v polovině?" zaúpěla Ljuba.
"Myslím- skoro v polovině."
"Skoro, skoro, nehoupeš ty mě tak trochu?"
Dáša dělala, že má hledání, až radostně vykřikla:
"Tady je! Věděla jsem, že sem ju brala. Dáš si?"
Ljubě přece jenom trochu vyhládlo, tak nabízenou tyčinkou nepohrdla.
"Sedni si," pobízela ji Dáša, "nebo si lehni, podívej- travička! Nic není tak hebounké, jako lesní travička!"
Na důkaz svých slov se do ní slastně rozvalila. Ljuba se opřela o strom a nedůvěřivě se na matku zadívala.
"Nebojíš se, že chytneš klíšťáka?"
"Prosím tě, už si mě někdy viděla s klíšťákem? A to chodím do lesa každý týden! Nesmíš se tak dívat na reklamy."
Ljuba si s odporem sedla na půl zadku na uřezaný pařez. Předtím si ho detailně prohlédla, u toho polohlasně cosi mumlala o nechutnostech hmyzu. Dáša se zaposlouchala do zvuků lesa a za chvíli cítila, jak na ni přichází sen. Vyrušilo ji Ljubino cloumání.
"Co je s tebou? Já tady na tebe mluvím a ty nic! Lekla sem se, že se ti něco stalo!"
"Stalo Ljubinko, stalo, oddala jsem se té kouzelné lesní hudbě… to doma nemáme."
"Pojďme už, nechcu tady nocovat," řekla trochu pokorněji Ljuba.
Kopec byl skutečně prudší, aspoň tak by se to mohlo zdát turistickému začátečníkovi. Šly mlčky a soustředily se na dech. Na Ljubě se projevila její kondice; nasadila docela slušné tempo. Za každou zatáčkou na Dášu čekala a pobízela ji:
"No přidej, co se tak couráš?"
Za chvíli dorazily na Temnou.
"Podívej, už jsme na Temné. To je kus za půlkou. Myslela jsem, že tu bude trochu rozhled, ale ono… to bychom na ni asi musely vylézt."
"V žádném případě nikam nelezu, jdeme pěkně po značce. Za jak dlouho bude to pivo?"
"Na Ovčárnu už není daleko; ještě kousek vylezeme a dostaneme se nad Velký kotel. To teprve budeš čubrnět. Kvůli tomu se vlastně namáháme."
"Uvidím tam asi nějaký mimořádně starý olysalý strom, nebo mega velké mraveniště… " zabrblala Ljuba.
"Nejsi úplně vedle! Ale až tam vylezeš, budeš mi děkovat, že sem ti umožnila jít se mnou! Budeš mě prosit, abych tě ještě někdy vzala s sebou! Takový to bude zážitek!"
"Hmmm, třeba jo," odpověděla klidně Ljuba a šlapaly dál. Z jejího hlasu pomalu mizela ironie. Namáhavost posledních metrů v ní zřejmě uvolnila napětí, i tu její věčnou nespokojenost. Příroda ji přemohla svou energií. Jak se dostávaly do větších výšek, stromy řídly a les se rozvolňoval. Ze skupinek smrků se stávali jednotlivci. Nakonec potkávaly jen olysalé pradědečky - bez kůry a jehličí, s haluzemi ulámanými a řídkými, a utrmácenými od stoletých větrů. Vypadaly jako nějaké vlajky.
"Vidíš, tomu se říká horní hranice lesa. Ti stařečkové mají sto a více let. Dovedeš si představit ty kruté podmínky, které tady, víc než tisíc třista metrů nad mořem, mají? Sníh, led, vítr… to musí být nesmírně silný jedinec, aby přežil; i když vypadá jako nebožák, cítím z něho tu sílu…"
Dáša se nechala unést obdivem k nezměrné síle přírody. Nešla tudy poprvé, ale vždycky na ni padl ten obdiv a pokora, způsobené možná i silným vzduchem, který vám tady okysličí všecičky buňky, že máte v sobě úplně jinačí energii, než někde ve městě… tu správnou. To už nakráčely ke směrovníku, a skoro nejvyššímu bodu jejich dnešní vycházky- nad Velký kotel.
"A jsme tady!"
Pod nohama se jim rozložilo obrovské území.
"Támhle je Rýmařov, Bruntál, vidíš tu blyštivou skvrnku? To je Uhlířský vrch! A támhle ta lesklá plocha- to je Slezská Harta, a nad ní Velký Roudný, takový jehlan- vidíš? A nalevo je Krnovsko a Albrechticko, a tam vzadu - to už jsou polské roviny. Co tomu říkáš?" básnila Dáša.
"To je krása," vydechla Ljuba, "to jsem nečekala." Chvíli beze slova jen tak stály. Vítr jim vysušoval zpocené vlasy jako fén.
"Nedivím se, že se tu šplháš," řekla obdivně Ljuba,"nezůstaneme tu chvilku?"
"To víš, že jo, toho se nedá nabažit," odpověděla Dáša, a obě se posadily do měkoučké trávy, tak měkoučké, že by na ni Dáša v mžiku usnula… jenže tady nejde usnout; tady máte v sobě dávku čehosi, co vám nedovolí spát. Není to jen kyslík, který vám zaplňuje plíce do poslední kapiláry, je to ještě něco jiného. Možná se na vás přenese síla těch starých stromů, možná jakýsi magnetismus, co zatím nikdo nezměřil… kdoví. Kdo někdy stál v těchto místech, určitě si tu krásu uvědomil. Třeba nevěděl, co to na něho vlastně působí, možná se jen cítil zvláštně a neuměl to popsat. Ale NĚCO tady cítí každý, to je jisté. I Dáša s Ljubou, tou ubrblanou mladou, nezkušenou dívkou, která se v těchto končinách vyskytla poprvé v životě, seděly nad Kotlem a beze slova rozjímaly. Nad vlastní malostí a nad tím, že jsou na světě důležité věci - třeba tato Krása.
 


Trampoty turistiky

21. ledna 2018 v 21:43 | Maryška |  Výlety
Byl krásný letní den a Ljuba, dvacetiletá studentka, pobývala zrovna doma na prázdninách.
"Nešla by ses se mnou někam projít?" zeptala se jí Dáša, její matka. Nečekala kladnou odpověď; nikdy se s ní nešla projít na túru delší než do Kauflandu - což čítá asi dva kilometry.
"Proč ne?" opáčila Ljuba nečekaně. Dáša zvedla obočí.
"No to je bezvadné! Naplánovala bych něco kratšího, třeba z Morávky na Ovčárnu, co říkáš? - po žluté. Je to vlastně přes Kopřivnou - tam, co vede tvůj oblíbený vlek!"
"Fakt?" se zájmem pronesla Ljuba, "a to ho i uvidím?"
"To nevím, dlouho jsem tam nešla", opatrně řekla Dáša, "ale není to těžká trasa, a přitom taková romantická! Co kdybychom vyrazily zítra? V sobotu autobusy do Morávky jezdí dobře…"
"Tak autobusem rozhodně nikam nejedu! Cestování hromadnýma prostředkama mám plné zuby! Dovedeš si představit, jak se nacestuju po Brně?"
"Dobře, tak pojedeme naším autem", chlácholila ji Dáša, "a ještě můžeš řídit, není to báječné?"
"Hmm, zní to lákavě, tak to teda naplánuj," řekla lenivě Ljuba a vyvalila se na gauči.
Tento povel Dáši stačil. Sedla k počítači a zručně vyjela trasu. Ukázala se na 8,9 kilometru.
"Ljubinko, vyšlo mi osm kilometrů, není to žádná hrůza, co říkáš?"
Ljuba se ozvala z koupelny:
"Jó, to bych mohla dát."
Převýšení jí radši prozrazovat nebudu, kalkulovala Dáša, stejně jí to nic neřekne. Devět set metrů zvládne, však pořád něco cvičí, chodí do posilovny…
"Ale nemysli si, že budu vstávat jako blázen - jako ty - v sedm ráno! Chci se konečně vyspat!"
"Neboj, času máme habaděj," řekla Dáša, a už se těšila, jak si to zítra pěkně užijí.
V sobotu ráno se počasí neukazovalo zrovna nejlíp. Hrozivě podmračená obloha neslibovala extra počasí. Dáša se probudila v sedm a do osmi se převalovala v posteli; čekala, jestli se nahoře, v Ljubině pokoji, nezačne něco hýbat. Nezačalo. Vstala, a začala chystat svačinu. Vždycky počítala s horší variantou. Trochu jídla navíc se unese. Taky pláštěnka se hodí. Bez ní a bez svého dobře vybaveného batohu by nešla, ani kdyby předpověď hlásala třicet nad nulou a bez srážek.
Trasa z Malé Morávky po žluté na Ovčárnu není žádná "suchá" varianta. Malá Morávka je živá turistická obec, v nadmořské výšce 650 metrů, v Jeseníkách jedna z nejrušnějších- chata za chatou, hotely, penziónky, vleky, obchod, nikomu se nemůže stát, že by tu zahynul žízní nebo hlady. Když si náhodou něco zapomenete, tady si to určitě koupíte. Pravda, počasí zde bývá vrtkavé. Nejvyšší bod, kam ten den chtěla Dáša s Ljubou vyjít, krásné místo nad Velkým kotlem, dosahoval nadmořské výšky 1 400 metrů. Vyhlídka odsud ovšem stála za to.
V devět hodin už to Dáša nevydržela a šla Ljubu opatrně vzbudit. Byla vzhůru, jen tak se převalovala v posteli. Alibisticky čekala, až pro ni Dáša přijde.
"Dobré ráno, jakpak jsme se vyspali?" zlehka a líbezně začala Dáša, aby zjistila, zda děvče nezměnilo názor.
"Docela dobře, ale dívám se z okna, moc to tam nevypadá, že?"
"Máš pravdu, nevypadá, ale tím se vůbec nemusíme zabývat, protože u nás je VŽDYCKY úplně jinačí počasí, než v Morávce!"
"Lepší, že?"
"Neřekla bych lepší, spíš může být opačné, nebo jiné, každopádně je to vždycky překvapení," zvesela pronesla Dáša. Ljuba se na matku nedůvěřivě zadívala a utrousila:
"V dnešní době radarů, kdy si můžeš zjistit počasí v každé minutě a v každém místě zeměkoule, si hrajeme na překvapení?"
Její slova Dáša úmyslně přeslechla a šveholila dál:
"A navíc, nějaký ten malý letní deštík nás nemůže zaskočit, že? Mám dvě pláštěnky."
"Jestli mi tady naznačuješ, že půjdu celou cestu s nějakou blbou pláštěnkou, tak na to zapomeň. V každé pláštěnce vypadám dost trapně."
Dáši došlo, že řeči o dešti nebudou ty nejvhodnější.
"Já už mám za ty roky vypěstovanou svou intuici. Teploměr je na dvaceti, po obědě to ještě stoupne, a bude z toho nakonec krásný letní den. Ještě bychom si vyčítaly, kdybychom se nechaly hned zezačátku odradit."
"Nezní to moc přesvědčivě," zaslechla Dáša její brblání z pokoje, ale to už byla na schodech a dodávala:
"Svačinu mám nachystanou, jen se dobře nasnídáme a můžeme vyrazit!"
Po snídani se Ljuba začala líčit: make-up, linky, řasenka, pudr. Nehty byly namalované už od včerejška. Dáša ji chvíli nenápadně pozorovala.
"Ty se maluješ?"
"Každý den se maluju, mami, to přece víš. Nenamalovaná bych nešla ani vynést koš. A navíc, já se nepotím, jestli mi naznačuješ tohle."
Nebudu jí radit, řekla si Dáša, když se nepotí, tak se nepotí… raději dohlídnu na to, jaké si vezme boty.
"Jaké si mám vzít boty?" jakoby ji Ljuba slyšela, "mohla bych jít v těch nových sandálech, co myslíš? Ladí mi k tričku."
A je to tady, napadlo Dášu, musím zvolit dobrou taktiku, jinak to zkolabuje na botách.
"Ty sandálky máš moc pěkné, mně připadne škoda chodit v nich po lese. Nepotkáme ani kamzíka, tak by je neměl kdo obdivovat. Nech si je na Brno, tam v nich stoprocentně naděláš parádu."
Ljuba zpozorněla.
"Ale říkala si, že je terén procházkový, ne? I pro malé děti, - nepolezeme snad někde po skalách? Nechceš mi říct, že se poplahočíme do nějaké pustiny, kam normální člověk ani nepáchne?"
"Néé, prosím tě, neblázni, tam chodí lidí! A kdepak skály! Tam bych tě nehnala. Co kdyby sis půjčila od ségry ty její černé botasky, v nich se musí perfektně chodit."
"Ty bych si samozřejmě půjčit mohla, ale připadají mi spíš na vysokohorskou turistiku", řekla nedůvěřivě, "a ty si bereš jaké?"
"Já si beru pořád ty samé! Mně je jedno, kam jdu, dobře se mi v nich chodí."
Ljuba si začala brblat pod vousy, že tady ty triky u Dáši dobře zná, že ji zatáhne někam hluboko do lesa, kde nebude žádný signál, ani značka, a oni tam budou jíst do podzimu kořínky, nebo než po nich tatínek vyhlásí pátrání.
"A signál tam doufám je?" položila další upřesňující otázku.
"Proč by nebyl?" lehce pronesla Dáša, "za chvíli jsme na hřebeni a tam bude signálů- do aleluja, ještě si budeš moct vybírat!"
Ljuba si vyzula jednu sandálku, chvíli na ni zálibně hleděla a pak řekla:
"No, já ti teda budu důvěřovat, a vezmu si ty druhé. Ségra mi stejně tahá moje věci ze skříně, tak jí to aspoň oplatím."
Oblečení se doladilo k botaskám a v deset hodin slavnostně nasedly do auta.

(pokračování příště)

Vděk

27. října 2017 v 19:36 | Maryška |  Výlety
Včera se stala nevídaná věc: uprostřed jesenických hvozdů, asi tři kilometry od chaty Alfrédky, vyskočil přímo přede mnou pes. V té chvíli jsem se nad tím faktem samotným moc nepodivovala- spousta lidí chodí po horách se psy. Minule jsem na hlavním vrcholu potkala psa tak obrovského, že by se na něm dalo i jezdit. Tenhleten byl jiný; byl to takový ten malinkatý bílý plyšáček, co se s ním vodí naše sousedka, které odrostly děti, a ona se nemá o koho starat. Vždycky ho sousedce obdivuju a zastavím se s ní, abych si na něho mohla sáhnout; nezdál se mi totiž úplně živej. Tohohle pejska si normálně pustíte do postele, aniž byste přemýšleli, jestli se to hodí. Je to prostě miláček. Takovéhle zvířátko na mě tedy vyjuklo z příkopy. Říkám si- páneček bude nedaleko, a s ním celá rodinka- kočárek, babička… cesta ze Žďárského potoka na Alfrédku je tomu docela přívětivá.
"Pocem pejsánku," zašeptala jsem potichu, vím, že někteří páníčkové nemají rádi, když se jim cizí lidi sápou na psy. Ani jsem ho nemusela pobízet, přiběhl sám. Opatrně si mě očichal, a když zjistil, že mám pejsky ráda, to se totiž po čuchu pozná, tak se ke mně mile přitočil, jako bychom se znali odjakživa. Dokonce mi skočil na koleno.
"Copak? Že ty by ses chtěl ponosit? Nebo pomazlit? Ty si ale přítulnej!" vlídně jsem s ním hovořila. Vím, co se sluší, když cizí pes projeví náklonnost - podrbat za uchem, na hřbetě, a taky na zadním stehýnku. A pokračovala jsem v cestě. Jedním okem jsem kontrolovala, odkud se vyloupne rodinka. Jenže nic takového… a pejsek pořád za mnou. To není možné, že by někomu utekl? Je tady odevšad daleko, takový gaučáček přeci nemůže ujít tolik kilometrů! Zastavila jsem, abych se zaposlouchala, odkud uslyším zoufalé volání. Mohla jsem uši napínat jak jsem chtěla, slyšet bylo jen šumění lesa a potoka…
"To je divné pejsku, jak ses tady dostal?"
Naklonila jsem se k němu a on se znovu přátelsky přitočil.
"Neříkej mi, že by tě někdo vyhodil! To by ale byla sprosťárna, takového bezbranného malého tvorečka! Nejdřív si tě domestikují, a až zapomeneš na všechny pudy… tohle se nedělá!"
Nad hlavou mi zakrákoral krkavec.
"Já tě tady, pejsku, nenechám, neboj se! Půjdeš se mnou pěkně na Alfrédku. Tam bývá plno lidí, třeba něco vymyslíme!"
Vydali jsme se společně na cestu. První půlhodinu šlapal trpělivě. Chvílemi se zastavil, někdy dokonce vrátil, očuchal si kapradiny a příkopy, jakoby hledal stopu. Jeho krátké nožičky možná ještě nikdy neušly takovou vzdálenost. Kdo ví, jak dlouho tu chodí, napadlo mě. Pít má co, kaluže byly dosti šťavnaté. Jednou se mu nožičky srandovně zamotaly do sebe a on upadl na ten svůj roztomilý bílý čumáček. Bez zbytečné sebelítosti se hrdě postavil a šlapal dál.
"Seš hrdina, já ti věřím! Na Alfrédce dostaneš něco z baťohu, nebo tam bude otevřený bufet," povzbuzovala jsem ho, "je to chlapče pro tebe veliká zkouška!"
Možná ho zbytečně podceňuju, třeba je to zkušený zálesák. Až teď mi došlo, že pejskové mívají v obojcích schovaná telefonní čísla nebo adresy.
"Pocem, drahoušku, ukaž mi ten oboječek!" dřepla jsem si a on ke mně poslušně přicupital. Opravdu - z obojku visel kousek něčeho - byl to pásek z umělé hmoty, a na něm… telefonní číslo! Vida, tak máš vyhráno! Na vteřinu mi přišlo líto, že ho nikdo neopustil, a já ho budu muset vrátit. Chtěla jsem mu pásek vyvléknout, abych mohla číslo přečíst, ale nešlo to. Dost pevně držel.
"Počkej, hafánku, nevrť se, jinak mamince nezavoláme!"
Chlupáčovi moje neohrabaná manipulace nebyla zrovna příjemná. Trhl sebou, a pásek mi zůstal v ruce. No nazdar, teď už tě dozajista nemůžu opustit, když jsem ti strhla to nejdůležitější. Ulekla jsem se nastalé odpovědnosti. Vytáhla jsem mobil a číslo zavolala. Mohla jsem to předpokládat - nebyl tu signál. Napíšu aspoň SMS, řekla jsem si. Kolečko na displeji se točilo pořád dokola na důkaz toho, že zpráva nemůže odejít. Pokračovali jsme v cestě. Asi po deseti minutách telefon znenadání zazvonil. Na displeji jsem poznala ono číslo.
"Ano?" řekla jsem co možná neutrálním hlasem. Samotnou mě překvapilo, že neprojevuju větší nadšení. Na druhém konci nastaly dvě vteřiny ticha a pak se ozval studený ženský hlas:
"Ten pejsek se jmenuje Matýsek. Utekl mi, vím to, ale nevím, co mám dělat."
Mně, kdyby utekl pes, projevuju obrovskou radost, a na úvod určitě vděk, ovšem tenhle hlas žádný vděk neprojevoval. Cítila jsem z něho spíše naštvání, že vznikla jakási komplikace.
"Podívejte, paní, jsem asi jeden kilometr od Alfrédky. Dojdu tam s ním, a vy si pro něho přijďte."
Začala naříkat, že nemá auto, manžel kamsi odjel, ona je čtyři kilometry od Alfrédky, co si má teď počít a tak. Proč mi to říká? Přemýšlela jsem. Naznačuje mi snad něco? Podívala jsem se na chlupáčka. Seděl poslušně vedle mě a čekal na svůj ortel. Žena se mi v telefonu začala ztrácet, signál slábl.
"Víte co? Už se mi ztrácíte, zkrátka budu čekat na té Alfrédce, než přijdete." Zavěsila jsem.
"To je divná panička," oznámila jsem Matýskovi. Představa, že by toho malého, bloudícího tvora sežral krkavec, než by se jeho paničce uráčilo zvednout zadek, mě trochu rozčílila. Začala jsem spřádat myšlenky, jak bych se dnes vrátila domů s tímto bílým, vyčerpaným zvířátkem… a co by na to asi řekla moje rodina…
"Už se těš, Matýsku, za chvíli budeš doma."
Kupodivu na své jméno nijak nezareagoval. Třeba je hluchej, pomyslela jsem si. Vydali jsme se znovu vpřed. Matýsek trochu zaostával. Už ani neočuchával příkopy, jenom mechanicky, tak nějak srandovně cupital. Navzdory všemu mi však dával najevo, že je psem, jak má být: hlavu nesl vznešeně a občas zvedl svou krátkou nožičku, aby z posledních sil očural kámen.
Na Alfrédce bývá povětšinou dost lidí. Je to křižovatka nejznámějších tras v samotném lůně Hrubého Jeseníku. Například té mojí- na Jelení studánku, na hlavní jesenický hřeben - a přes Vysokou holi na Ovčárnu.
Dnes tomu nebylo jinak. Jestliže jsem do této chvíle nepotkala ani nohu, tady bylo postav jak na orloji - pěší, mladí neklidní kolaři, starší muži daleko přes padesátku, dávající svým oblečkem a odhodlaným výrazem najevo, že mladým ještě stačí; přístřešek byl obsazený hlučnou polskou skupinkou, dva starší páry s holemi, mluvící jiným přízvukem, určitě ne moravským. Počkala jsem, až mě Matýsek doběhne, a zůstala stát kousek od vyhořelých základů. Alfrédka je název bývalé chaty, kde se vařilo a ubytovávalo. Pak shořela a nenašel se nikdo, kdo by ji vrátil do původní podoby.
Pozorovala jsem tváře lidí, zdali někdo z nich neulpí zrakem na už skoro mém pejskovi a radostně nevykřikne: "Konečně ses našel!" a vrhne se k němu. Nic takového. Lidé odpočívali, družně se bavili a nás si nikdo nevšímal. No nic, sednu si, a počkám. Sundala jsem baťoh z ramen a souputníkovi poručila:
"Tady si hezky sedni drahoušku, a za to, jak si to hezky vydržel, dostaneš dobrotku."
Jenže do milého pejska najednou vjela jakási nečekaná nevšímavost. Nesedl si ke mně, ale opodál. Jeho před chvílí vyčerpaný výraz někam zmizel a on se začal chovat, jakože si jen tak vyšel na sobotní procházku, a teď kvůli paničce musí odpočívat. No, nebudu ti to kazit. Ještě se tak neznáme, pomyslela jsem si trochu uraženě… rod mužský…
Vtom ze spodní cesty přijelo terénní lesácké auto. Asi kontrola, napadlo mě, na nás turisty, jestli si tu náhodou něco nerozděláváme… třeba ohníček. U kraje cesty auto zastavilo. Řidič zůstal sedět vevnitř. Pak se znovu rozjelo a… světe div se - rovnou ke mně! Mladý muž v lesáckém oblečku otevřel dveře a vystoupil přede mnou z auta. Viděla jsem, že mi chce něco říct. Bez pozdravu spustil:
"To vy jste volala?"
Připadl mi jako policista, když ho přivoláte na rozparáděné sousedy.
"Ano," řekla jsem spíše neochotně.
Přišel blíž k Matýskovi a úředním tónem mu oznámil:
"Tak pojedeme."
Matýsek nehnul ani brvou, ani tělem. Takhle přeci nereaguje pes na páníčka, uvažovala jsem. Muž k němu přistoupil, mírně se sehnul a chtěl ho nabrat. Stavěl se k němu dosti neohrabaně, a taky s nepochopitelným strachem; nevěděl jak, nebo z které strany ho uchopit. Když se ho dotknul, pes zavrčel. Vida, vrčení neznám. Chlap mi byl čím dál podezřelejší. Lesák, který se bojí psa, a ještě k tomu svého. Podíval se na mě rozpačitě.
"Vy jste ho nesla?"
"Ne, nemusela jsem."
"A držela jste ho nějak?"
Té otázce jsem nerozuměla.
"No, hladila jsem ho, byl milej…"
"On totiž tak úplně není můj. Patří tchýni. Volala mi, že ho kdosi našel. Měl jsem sice práci, ale… no, přijel jsem…"
Připadl mi jako malý kluk. Vida, tak tchýně… to ještě bude zajímavé, jestli s ním Matýsek odjede. Mohla bych mu pomoct, ale počkám, jestli mě o to poprosí. Pes očividně do auta nechce. S tchýní asi nebudeš mít moc dobré vztahy, lesáčku, to by se k tobě Matýsek jinak stavěl.
Zelený mužík byl čím dál nervóznější. Opatrně psa obešel, jestli by se mu snad nepodařilo nabrat ho z jiné strany. Matýsek znovu zavrčel.
"Já nevím, jestli se mi podaří…" nedořekl a podíval se na mě. Přišlo mi ho líto. Kdo ví, jaká je ta jeho tchýně Harpyje. Vyruší ho z práce a naporučí hledat psa. Přesto jsem zachovala kamenný výraz. Požádej mě, lesní muži, a pomůžu ti.
Po pár pokusech se mu podařilo psa nabrat. Štítivě ho hodil do auta na sedadlo spolujezdce, u toho zamumlal:
"Zašpiní mi to tam, no… už to je… "
Neříkala jsem nic. Dívala jsem se na toho nerozhodného zeťáka, jak beze slova rozloučení nebo díků zavřel dveře a odfrčel. Nemají se vytvářet domněnky, ale jedna mě přece jen napadla. Může to být už několikátý Matýskův útěk, třeba je citově deprivovaný. Nebo je hluchý a bolavý, starý, a tak věří, že v lese najde kamaráda. Lístek s telefonem jsem mu utrhla, už nebude kam volat. Snad se mu to jednou poštěstí, dostane se až na samotný hřeben, kde potká jiné pejsky, a ti si ho osvojí. Nebo se na Alfrédce přidá k partě Poláků, a s těmi dojde až do Polska. Naučí ho polsky a on jim bude za odměnu zahřívat jejich polský gauč.
Já jsem si stejně žádného pejska neplánovala. Pořád někde trajdám, co by dělal sám doma. Až potkám sousedku, pomazlím se s tím jejím. Ten nevypadá, že by trpěl. Všechno vlastně dopadlo, jak mělo.
Příští týden si zase naplánuju trasu někde kolem Alfrédky. Člověk nikdy neví…

Další články


Kam dál