Liptaňská tragédie (2)

Neděle v 20:30 | Maryška |  Výlety
Cestou jsme potkávali německé domy, některé přebudované, rádoby zušlechtěné o plastová okna. Na jednom starém, neobydleném, a už už se rozpadávajícím, zel původní nápis:
´SHUHMACHER REICHEL´.
Že by předek? A vedle další nápis, o hodně novější:
´NA PRODEJ´.
Reichely tu mají evidentně v paměti…
Četnická stanička mě příjemně překvapila. Na fotkách jsem ji viděla jako barabiznu, ve skutečnosti se jednalo o opravený, velmi úhledný dům, jakých tu je v pohraničí spousta. Dokonce ani okna neměl plastová. Asi se obec snaží a nechali si ho jako památku, uvažovala jsem.
Na úvod, jak jinak, přišly opět proslovy a shrnutí historických faktů - naštěstí muzejníci i politici přednesli své řeči stručně, a nutno říct - příhodně. Nato následovala rekonstrukce přepadení. Komparzisti i hlavní hrdinové v dobovém oblečení mě zcela vtáhli do děje.
Příslušník Stráže obrany státu, viditelně nervózně, kouří před staničkou cigaretu. Ještě ji ani nedokouří, a už vidí, jak k němu z vrchu přichází horda vesničanů, hlasitě něco skandující. V tu chvíli mi naskočila husí kůže. Představila jsem si, že jsem mladý kluk, občan nové Československé republiky, byla jsem povolána do zbraně, k tomuto místu nemám žádné pouto, ale mám nadmíru ušlechtilé poslání: bránit svou zemi. A teď se ke mně řítí tohleto. Válka je na spadnutí, to je jasné všem, i natvrdlý chápe, že jde o život. To není, jako když řeším, jestli budu volit tohohle nebo tamtoho, tihle lidé museli mít ohromnou odvahu. Do očí se mi prodraly slzy. Dokázala bych tohle já?
Dav byl ozbrojen, to nijak neskrýval, rozlícení z nich čišelo. Četník zaklel, zahodil cigaretu a vběhl rychle do baráku. Mezitím dav došel až ke stanici. Bez ustání opakoval:
"Heil Hitler!" nebo "Liebenthal ist deutsch!"
Společně s davem dojel i traktor - sloužil jako alegorické vozidlo pro obří portrét Hitlera. Mužové zaujali postoj s pravicí vztyčenou a jako jeden nepřestávali skandovat provokativní hesla. Dožadovali se odzbrojení četníků. Čtyři Němci s flintami vešli rázně do baráku. Roztřásla se mi kolena. Sundala jsem si baťoh a opřela o sloup elektrického vedení. Pak jsme uslyšeli motorku. Lidi kolem mě byli nervózní jako já, někteří ukazovali prstem, jako malé děti, že motorka už jede. Dva příslušníci Stráže na motorce uviděli srocení davu před stanicí a okamžitě pochopili, co se děje. Zastavili a připravili se k boji. Nastal nikým neřízený zmatek, všichni drželi pušky, německé pokřiky nebraly konce. Ulice byla prolezlá fanatismem a testosteronem, úplně jsem cítila odhodlání německé strany převálcovat tu druhou, jedni území brání, druzí ho chtějí. Je to pocit, který asi špatně snáší každá žena; nejsme předurčeny chápat mužské dobývání. Příroda nás obdařila jinou schopností: vyrovnat se s tím, co muž vymyslel. Chtělo se mi zakřičet:
"Nestřílejte! Vaši už se vzdali!"
Jenže nemám stroj na vrácení času. I kdybych měla, nebyl by mi nic platný. Takových bojůvek bylo v sudetském pohraničí nepočítaně. Němci, povzbuzováni svým psychopatickým führerem, cítili, že jejich chvíle přišla, a tak události nešlo zvrátit. Bezmoc byla mým hlavním pocitem. Podívala jsem se na tváře lidí, stojících okolo mne. Mnozí hleděli jako já ve strnulém soustředění. Ve střelbě, která nastala, začaly plakat děti… - skutečné děti, ne ty herecké. Bály se, protože děti vědí, že střílet je špatné. Tři Němci se skáceli. Portrét Hitlera, stojící kousek ode mne, spadl. Nemyslím, že to byl záměr. Dva mladí sudeťáčci, schovaní za traktorem, vyběhli, a jali se vůdce napřimovat. Moc jim to nešlo. Ostatní Němci, byli mezi nimi i ženy a děti, byli poschovávaní v keřích a za traktorem. Dva z motorky vběhli do stanice. Chvíli bylo úplné ticho. Pak se z domu ozvalo nejméně deset rychlých střel. A zase bylo ticho. Nato vyšli bratři Seligové se dvěma kumpány. Ostatní se zvedli z úkrytů. Nikdo nemusel vysvětlovat, co se stalo. Někteří ještě malou chvíli postáli s čapkami sundanými u mrtvých těl svých soudruhů, a pak se všichni v pokoji rozešli, jako když skončí divadlo a jde se domů. Nikdo nemluvil. Větší děti se ptaly svých rodičů:
"Co se tam uvnitř stalo?"
Děj měl svoje pokračování. Z vrchu přijelo vozidlo okrové barvy. Byl to valník, a na něm několik vesničanů. Vynesli z domu šest těl a naházeli je na korbu, jako se hážou mrtvá zvířata. Padlé Němce odnesli na dřevěných nosítkách. Auto odjelo. My zůstali stát a nevěděli, co se vlastně v takové chvíli dělá. Lidé si pomalu začali povídat. Mnozí, aby zakryli dojetí, odváděli řeč na to, že ve dvanáct hodin začne na kopci bitva.
Člen spolku, který každoročně organizuje pokládání kytic k pomníku padlých obránců státu, se chopil mikrofonu a vyzval lidi, aby neodcházeli, že program nekončí. Dopověděl, jak celá událost dopadla, jak byli a nebyli vrazi potrestáni, kdo postavil pomník, kdo se zasloužil o co, proč, a tak. Naznala jsem, že už se taky odeberu na bojiště. Když vtom slyším v mikrofonu:
"Dovolte, abych vám na závěr přečetl dopis na rozloučenou, který se nalezl po zavražděném Vítězslavu Hofírkovi."
A pohnutým hlasem četl:

"Drahá maminko, táto, Milice!
nechtěl jsem Vás strašiti, proto jsem nepsal pravdu. Jest to zde snad ještě horší, než Vám píši. Situace je taková, že není naděje, že by nedošlo k válce. Všichni Němci, kteří měli narukovat v Československu, utekli do Německa den před narukováním. Dnes stojí proti nám ve Fulštejně na 1000 těchto zběhů, kteří čekají na rozkaz, aby nás mohli napadnout. Spíme vstoje, kleče. Hlídkování máme tolik, že na spánek zbývají jen dvě hodiny denně. Poplach střídá poplach, to napětí a nervozita jsou strašné, snad se z toho někteří nezblázníme.
Nevíme, kdy to začne, snad 27. září, jak jsem se dozvěděl, snad dříve, lepší by to bylo, kdyby to začlo hned, než být stále v nejistotě. Jsme zde samí finančníci a četníci, vojsko žádné, je nás málo a posila nejde. Vím určitě již dnes, že se odtud nedostanu, dojde-li k něčemu. Jsme obětní beránci, vydaní napospas těm, kteří nás chtějí napadnout.
Těší nás však pomyšlení, že svými životy vykoupíme Vás ve vnitrozemí. Strach nemám ani já, ani moji kamarádi a stane-li se něco, buďte na mne hrdi, že jsem padl pro naši drahou vlast a neplačte pro mne, o to jediné Vás prosím v podvečer mého života. Jsem rád, že jsem Vám tento dopis neposlal hned, a nepostrašil Vás. Pomyšlení, že žijete ve strachu o mě, ztěžovalo by mi mou poslední chvíli.
Padnu-li, pak bude-li to možné, splňte moje poslední přání, které jsem Vám napsal. Tebe, maminko, líbám na čelo a loučím se s Tebou. Měl jsem Tě strašně rád a promiň mi chvilky, kdy jsem Tě zlobil. Milice, buď hodná, ať je z Tebe pořádné děvče, udělej rodičům radost a vynahraď jim mne. Neopusť je ve stáří, jsou oba dobráci. Nebuď trucovitá ani svéhlavá, neměl bych v hrobě pokoj. Vy, taťko, mějte se také dobře, měl jsem Vás rád jako vlastního tátu, snad jsem Vám to nedával najevo, ale v srdci to bylo. Staral jste se o mě, pokud jsem byl mladý, nikdy jsem na to nezapomněl, a proto Vám tisknu ruku po chlapsku.
Pozdravujte také celou naši přízeň a spolužáky. Najdete-li Grétu a bude-li chtít, vezměte ji k sobě. Ona je dobrá, měla mě ráda a doma nemá med, snad Vám bude jednou dobrá. Líbám Vás ještě jednou a čekám svůj osud z rukou nejvyššího velitele.
Váš Slávek"
 

Liptaňská tragédie aneb Liebenthal heute (1)

9. října 2018 v 20:32 | Maryška |  Výlety
Dne 22.září 1938 se stala veliká tragédie. V tehdejším mladém Československu panovala už dosti vyhrocená pro-hitlerovská nálada, a to nejvíce v Sudetech, kde německé obyvatelstvo převažovalo, v některých obcích tvořilo dokonce sto procent. S narůstajícím nebezpečím vpádu vojsk nacistického Německa nařídila československá vláda v roce 1936 zřídit k ochraně hranic ozbrojenou složku - Stráž obrany státu (SOS), tvořenou četnictvem, finanční stráží a státní policií.
V onen den v obci Liptaň (německy Liebenthal), položené mezi Třemešnou a Dívčím Hradem, tam kde Zlatohorská vrchovina upadá do polské roviny, ve výběžku, kterému říkáme osoblažský, došlo k logickému vyvrcholení nacionální nenávisti.
Němečtí občané Liptaně se ozbrojili a vydali k četnické stanici, k domu číslo 261. Věřili, že válka začne co nevidět, že tedy spravedlnost musí vzít do vlastních rukou. Ozbrojenci, vlastně zfanatizovaný dav - okolo 150 až 180 lidí, došli až těsně ke stanici, kde hlasitým skandováním a vniknutím dovnitř donutili čtyři příslušníky SOS, aby složili zbraně. Tito četníci si totiž předtím telegrafovali s posádkou v nedaleké Třemešné, a tak věděli, že henleinovci tuto stanici obsadili. Vyhodnotili si tedy, že se vzdají bez boje. Jenže… všechno má svá jenže. Ve stejnou chvíli přijížděli ke stanici na motocyklu další dva příslušníci finanční Stráže. Nevěděli nic o tom, že vevnitř jsou jejich kolegové již odzbrojeni. Viděli rozlícené venkovany, pochopili, že stanice byla přepadena, a jali se vykonávat to, k čemu byli povoláni. Došlo k přestřelce, při které byli tři Němci zabiti. Zbytek Němců se někde poschovával… a tito dva vstoupili do stanice…
Nikdo už se dnes nedoví, kdo první vystřelil, a co přesně se událo. Jisto je, že nastalá mela způsobila v hlavách henleinovců to, že odzbrojené četníky uvnitř domu chladnokrevně popravili.

Byli to:
1.velitel četnické stanice, vrchní strážmistr Rudolf Mokrý (nar. 1887)
2.strážmistr Vilém Leher (nar. 1912)
3.vrchní respicient finanční stráže Ludvík Svoboda (nar. 1899)
4.dozorce finanční stráže František Čech (nar. 1910)
5.dozorce finanční stráže Vítězslav Hofírek (nar. 1910)
6.dozorce finanční stráže Inocenc Dostál (nar. 1910).

Jak si lze lehce vypočítat, jednalo se o doslova mladé kluky. Aby svou brutalitu hlavní pachatelé dokonali, přistavili valník, naložili na něj mrtvá těla a odvezli je do nedalekých polských Hlubčic, kde je jako zvířata zakopali u zdi hřbitova. Pro celou událost neexistují téměř žádné písemné zmínky. Nastalé dramatické děje - Mnichovská dohoda, obsazení českých hranic a druhá světová válka - překryly hrůznost liptaňské tragédie. I když ne úplně. Matka popraveného Hofírka se zasadila o to, aby jeho tělo bylo po válce exhumováno a převezeno do rodných Řícmanic (okres Brno - venkov). Pachatelé, dokonce i podezřelí z tohoto činu, byli v roce 1946 odsouzeni k vysokým trestům - mnohaletým žalářům, doživotím, někteří dokonce oběšeni. Kromě těch hlavních - těmi byli: bratři Alfred a Franz Seligovi, tiskařský dělník Reichel a řezník Görlich. Uprchli za hranice a trestu se navždy vyhnuli. Tolik dojemná historie.
Proč o tom píšu? Přesně tato událost - přepadení četnické staničky, měla být rekonstruována a přehrána zájmovým vojenským oddílem z blízkého Krnova. Na den přesně a osmdesát let poté. Kromě tohoto divadla měla být na přilehlých polích a lukách následně předvedena vojenská operace osvobozovacích bojů Rudé armády, která měla znázornit, jak asi bylo osvobozováno Osoblažsko.
Považovala jsem tuto událost za něco mimořádného v našich končinách… z nějakých důvodů mne dojímala.
V sobotu 22.9.2018, v osm hodin ráno, jsme vyjeli ve dvou autech z našeho města. Na půl desátou byla v Liptani sloužena mše za oběti tragédie, tak jsme si dali trochu fóra. Do Liptaně jsme dorazili o třičtvrtě na devět. To už se mi chtělo dost na záchod. Neprozřetelně jsem si nezastavila u lesíka a doufala, že obec bude na nával lidí připravena. Nebyla. Hospoda, u které jsme zaparkovali, vypadala slibně.
"V takový slavný den pro obec Liptaň považuju za samozřejmé, že se budou chtít všichni přiživit a přijít si na své," oznámila jsem ostatním fakt, který se ani nemusí oznamovat, protože faktem je.
Zdaleka jsme nebyli prvními návštěvníky. Střed obce, jestli to tak lze označit, zkrátka prostor mezi obchodem U Romany a hospodou U Adama, byl již slušně zaplněn auty různých poznávacích značek. Z jednoho vystoupila seniorka, již mírně shrbená, ale stále ještě svižně kráčející, a se vztyčenou hlavou. Příjemně se na nás usmála. Na jejím saku, o pár čísel větším, bylo tolik metálů, že ji vlastně k zemi mohly táhnout ony.
Nahoře u kostela přistál velký autobus s německou značkou.
"Třeba se neodvažují sjet dolů, už jenom ten důvod, proč tu přijeli… co tu jako chtějí dělat?" zajímalo Jiřinu, mou spolucestující.
"Děcka, já musím na záchod, nebo bude druhá liptaňská tragédie," ozvala se Božena, další žena z našeho minizájezdu, a rázně dodala:
"Du zabouchat na hospodu!"
Cedulka na dveřích hlásala, jako v každé správné dědině, že v sobotu otevírají v 16 hodin. Dveře od hospody byly zamčené. Po zabouchání otevřela žena neurčitého, řekněme středního věku. Slušně jsme jí přednesli náš návrh.
"Já vás chápu, že musíte, ale já mám bohužel zavřeno," suše oznámila a chtěla zavřít.
"Počkejte, paní," zvolala nešťastně Božena, "my vám zaplatíme," ohlídla se na nás "kolik si řeknete!"
Souhlasně jsme přikývli. Ani na to ženština nereagovala kladně, a s nehranou uražeností doplnila:
"Mě nezajímá, že je tu tolik lidí, měla si to starostka domluvit!" a zabouchla nám dveře před nosem. Zůstali jsme stát jako opaření. Asi po půl minutě se dveře znovu otevřely a hospodská jakoby nic vykráčela s odpadky.
"Paní, pomozte nám, my nevíme, co máme dělat," vrhla se na ni opět Božena a nahodila ten nejnešťastnější výraz. Žena se na ni ani nepodívala. Ostentativně vysypala koš do kontejneru, čímž nám jasně dala najevo, co je ten den důležité. Pak se k nám jen tak napůl otočila.
"Já vás tam nemůžu pustit, uklízečka zrovna vytírá záchody, chápete?"
Nechápali jsme.
"Já to kašlu," oznámila Božena, když hospodská zašla dovnitř, "jdu za tu její hospodu."
Mužové, kteří tohle mají poněkud jednodušší, zašli za první dům. Já jsem se vydala za Boženou a z okýnka domu slyšela hlasité láteření hospodské:
"Já se na to můžu vykašlat! Oni mi tady budou ochcávat barák! To si jako měla starostka zařídit, já tady nejsu žádné veřejné vécé!"
Když jsme se vrátily, stála Jiřina u rozcestníku a sdělovala nám, že kilometr odsud leží bludný kámen, tak jestli k němu nezajdeme.
"Proč ne? Kafe si nedáme, počasí pro kočku, aspoň se zahřejeme," pronesla jsem, "a do mše to krásně stihneme."
Ani jsem nemusela nikoho pobízet, vydali jsme se po modré. Po cestě si Božena neodpustila:
"To vám eště řeknu. Víte, že tu nemají jen jeden pomník válečným hrdinům, ten, co sme u něho stáli, ale dva? Asi se tu ňák špatně domlouvají. A víte, kde stojí? Kousek od toho prvního, ale to se podržte: na jímce!"
"Počkej, ty myslíš na žumpě?" chtěla jsem se ujistit.
"No jasně, na výkalech! Jednou za čas přijede hovnocuc, oddělají se desky a… Přímo tam! To je úcta, co?"
"No fuj, a hospodské vadí, že se někdo vyčůrá vedle jejího baráku," smála se Jiřina.
Když jsme se vraceli ke kostelu, bylo všude o hodně více aut. Do kostela jsme vstupovali pár minut po půl desáté. Unikly nám akorát proslovy potentátů. Po mši Božena prohlásila:
"Děcka, není vám divný, když je farář tlustej?"
Někteří jsme konstatovali, že nám to divný je.
"A navíc neřekl nic originálního - ´Slyšeli jste slovo Boží´ přece nemůže na mši stačit. A ještě k tomu na takovou! Liptaň nemůže pamatovat, že by tu kdy přijelo tolik lidí!" přidala se k ní Jiřina.
"Že přednesl jména šesti obětí aspoň pětkrát, to si moh nechat. Šak všichni, co tu sme, to známe, ne? Dyk ta mše je každý rok, akorát dneska je toho tady krapítek víc," rozhořčovala se Božena.
Dalším bodem programu byla rekonstrukce přepadení. Vyšli jsme k domu číslo 261…


(henleinovec: přívrženec Konráda Henleina (6.5.1898 - 10.5.1945) - zakladatele Sudetoněmecké strany (SdP), narodil se a žil na Liberecku, původně učitel tělocviku, nejdříve velmi mazaně hlásal ideály, slučitelné s politikou Československého státu, ale postupem času jeho vize byly nad slunce jasnější: vyprovokovávat v sudetském pohraničí nesnášenlivost mezi českým a německým obyvatelstvem, když Němce vydával za zotročené nebožáky bez práv, poštvávat k protičeským náladám, zkrátka jedna z hlavních osob, která oddělení Sudet od Československa dovedla až do zrádného konce, k Mnichovské dohodě. Jako válečný zločinec byl v roce 1945 zajat americkou armádou, uvězněn v Plzni, kde si hrdě podřezal žíly. Aspoň se ušetřila jedna oprátka v Norimberku, stoprocentně by ji dostal… FUJ !
Náš velikán Jára Cimrman se domnívá, že místo narození Henleina bylo v Liptákově)

Pozdrav

28. září 2018 v 18:31 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Ozývám se svým věrným čtenářům, abych je ujistila, že s mým psaním není konec! Nádherné léto, které zavítalo do našich končin, a teprve před pár dny odešlo, způsobilo, že jsem musela dát průchod životu a… žít ho! Neboť v tom vidím pravý smysl svého života.
Plna zážitků jsem se nechala inspirovat a nasávala děje kolem sebe. Na spadnutí je povídka o významné události v Liptani… víc prozrazovat nebudu!
Léto je mrtvo, ať žije podzim!

Vaše Maryška
 


Umění mailovat

29. dubna 2018 v 22:00 | Maryška |  Něco navíc...

"Takové mailové psaní, to není jenom nějaké vykecávání se s éterem a do éteru, ač by to tak na první dojem mohlo vypadat," pronesla moudře a rozhodně paní Enterová, bývalá učitelka a statná šedesátnice, užívající si důchodu. Každý den ráno přicházela do obchůdku v jejich malé vesnici, aby si vynahradila kontakty, o které ji důchod připravil. S mužem děti neměli, možná proto by se jejich vztah dal nazvati spíše volným - záleží, z které strany se na něj podíváte: ona ho neustále peskovala a on raději seděl v hospodě. V práci bral služební cesty přes noc, za mladší kolegy, mají přece rodiny…
"To se jen tváří jako nějaká neškodná konverzace, že ano, slova srší z hlavy jako šípy, rovnou do ruky, a obsah? Kolikrát úplná hovadina! Co si o tom myslíte, paní Kapsloková?" vyzvala svou každodenní diskutérku, ženu neurčitého věku, na rozdíl od ní drobnou a nenápadnou. Kapsloková byla obyčejná ženská, domácí typ, řekněme spíše puťka, zajímající se tak nanejvýš o zavařování a vnoučata, ale tenhle každodenní rituál s bodrou Enterovou si nenechala ujít.
"Máte stoprocentní pravdu, paní Enterová, mailové psaní, to je faktickej dopis, o tom já vím svý. Co já se napsala mailů! Jenže dneska ti mladí… vůbec na to nedbají! Co říkáte na ty jejich zkratky?"
"To jsem ráda, že to říkáte", navázala Enterová, "třeba takové oslovení: nemůžu přeci jen tak z plezíru napsat ´Milý Petříku´, i když se jedná o nějakého mého známého, že? Chci to napsat, proč ne, venku zrovna svítí sluníčko, já mám dobrou náladu, ale pak mě napadne: neřekne si milý Petřík o mně něco? Třeba, že se k němu chovám moc důvěrně? Petřík na to nemusí být připravený, doma mu tak neříkali, a já to na něho vybalím. Anebo ho napadne: pročpak ona na mě takhle? Nebude snad něco chtít? A už máme zaděláno na problém! Milý Petřík začne spřádat domněnky a celé sdělení dostane nádech podezíravosti. Na oslovení, tvrdím já, moc záleží!" důležitě pronesla a jedním očkem bedlivě pozorovala, jestli snad někdo další neposlouchá.
"Jak řikate, milá pani, oslovení je móc důležitý. A taky musí bejt dobrej začátek, aby jako ten druhej věděl, že nejsem jen tak někdo… nějakej nýmand!"
Slovo nýmand řekla pomalu, a taky se rozhlédla, aby bylo všem jasné, že se v cizích slovech orientuje.
"To mi povídejte! Něco tak banálního a ohraného, jako třeba ´Jak se máš?´- to může vymyslet jenom nevzdělanec!"
"A co začít počasím?" zkusila opatrně Kapsloková.
"Nebojím se říct - jedno z nejtrapnějších konverzačních klišé!" zareagovala Enterová, jakoby právě na tohle od své méně vzdělané diskutérky čekala.
"Tak, tak," Kapsloková nevěděla, jak dál, ale tvářila se, že ví.
"Úvod, podle mě tedy, musí jen tak lehce nastínit, čeho se bude celé sdělení týkat. A v tom bývá často zakopaný pes! Kdybych vám měla říkat, co přemýšlení já strávím nad úvodem! Abych se dotkla problému jen lehce, přitom výstižně, a hlavně stručně! Není nic nudnějšího, než obsáhlý úvod, kde se pisatel dovolává mrtvých klasiků, popřípadě svého vlastního, obecně uznávaného světonázoru," vznosně přednášela Enterová jako ve škole.
Kapsloková na ni obdivně hleděla s otevřenou pusou. Toho Enterová využila, pokračujíc:
"Já vám kolikrát napíšu první větu, ale vzápětí ji celou vymažu - zdá se mi příliš stručná, mohla by snad zavánět šizením, jindy se zase tak rozepíšu, až by to mohlo působit… třeba… rozvláčně…" na pár vteřin se zamyslela, jestli snad zvolila ten správný výraz.
"A nestává se vám," skočila jí rychle do řeči Kapsloková, "že to napíšete, a pak se musíte jít podívat třeba na buchtu do trouby, a když se vrátíte, celé je to divné?"
Enterovou buchta v troubě na vteřinu překvapila. Praktičnost této poznámky se jaksi nekloubila se vznosností jejího přednesu, ale nechtěla se nechat vyhodit z patosu:
"Ano, je třeba si dávat pozor na faleš. Nebo taky na vlezlost. Na to je dobré, jak říkáte, jít dělat něco jiného… to pak máte ten… jak se tomu říká… ten…"
"Myslíte čas?" přispěchala Kapsloková.
Enterová po ní hodila opovrhujícím pohledem:
"Odstup, kolegyně, odstup… tak je to," udělala další dramatickou pauzu, "úvody jsou zkrátka věci zapeklité, nebojím se říct prekérní."
Kapsloková na důkaz souhlasu hluboce vzdychla. K možným prekérnostem úvodu ji nenapadalo zhola nic, nehledě na to, že vůbec netušila, co to slovo znamená. Proto se zatvářila nejchytřeji, jak uměla.
"Taková stať, to už je mnohem jednodušší záležitost, jaký na to máte názor, drahá paní?" obrátila se Enterová, s vědomím vlastní nadřazenosti, na svou teď už poněkud tupě zírající kolegyni. Ta netuše, co taková stať může vlastně znamenat, vytáhla kapesník, a předstíraje kašlání a smrkání, nápadně pokyvovala hlavou na důkaz souhlasu. Pro Enterovou to byl povel, že její přednes má ty správné účinky, a pokračovala:
"Tady se můžu vykecávat, jak libo, tady se to předpokládá, že ano? Jen morousové a suchaři, nebo lidi bez slovní zásoby stati vynechávají, ale nemyslím, že by to bylo správné. Člověk si potřebuje přece tak nějak popovídat, nebojím se říct - poodhalit nitro… ukázat, že je taky jen člověk... nebo naopak chce projevit vlastní, osobité názory, aby bylo jasno, že není jen jakousi husičkou z dědiny..." v tomto místě se Enterové zazdálo, že její přirovnání zcela vystihuje hloubku myšlenky, a s libostí nad sebou samou se na tři vteřiny odmlčela. U toho zaklonila hlavu mírně dozadu, což byl, podle ní, znak nejvyššího stupně přemýšlivosti. I Kapsloková pochopila, že o velikosti této chvíle je potřeba pohovořit:
"Jak vy to pani umíte popsat, to se musí nechat!! Mně například hrozně lezou krkem ty zkratky, vite, co myslim? Když mi vnuk napíše - jjj - no prosim vás, kdo to kdy slyšel - jjj! Mohli bysme si tohle dovolit ve škole, řekněte, to by nás učitel pěkně hnal!"
Enterová jí bez milosti skočila do řeči:
"Stať, to je zkrátka ohromný prostor pro lidské sdílení, to, co nás lidi spojuje. Ve stati můžeme druhého povzbudit, politovat, také je dobré zažertovat, aby se téma odlehčilo, že ano?" poprvé za celou dobu se usmála; on to tak úplně úsměv nebyl, spíše úšklebek, ale především povel, vydaný směrem k nebohé Kapslokové, že se tady jedná o humor.
"To mi vykládejte," radostně zvolala Kapsloková, "minule sem vnukovi napsala…"
"Výborné je připravit si vyvrcholení," nedala se obrat o myšlenku Enterová, "tak to má ve vyprávění být, tím celý náš výtvor dostane náležitý spád."
Až nyní udělala pauzu a významně se podívala na druhou diskutující, dala tak jasně najevo, že teprve teď může mluvit. Tím ji ovšem zaskočila, protože předchozí myšlenka už Kapslokové uplavala, a nová nikde. Nechtěla se nechat zahanbit, proto spustila osvědčené:
"Hned se pozná, že ste vzdělaná žena. Od vás musí být zážitek dostávat maily!" u toho udělala takový ten obdivný výraz, co se nedá zaměnit s žádným jiným. Z Enterové ego přímo čišelo. Červenofialová brunátnost jí zalila obličej i tučný krk. Čepýřivě a s hranou stydlivostí dodala:
"Kdybyste měla odučeno, co já, taky by vám nedělalo potíž mít o věcech slušný přehled…"
Kapslokové se podbízivosti nezdálo zadost, ale zároveň spěchala domů, tak směrovala k elegantnímu ukončení:
"Povězte, drahá pani, pak už jen dodáte nějaký ten závěr, jak se to dělává, ne? Ale to bývá rupšup, co? Ať člověk druhého nezdržuje… a tak…"
"Tak to pozor!" nadechla se znovu Enterová, "to by se jen mohlo zdát jako banalita! Takový závěr, to je hodně obtížná disciplína! Jaké zvolit rozloučení - jakým tónem ho sdělit, nemyslete si - i tón je z písmenek cítit! Jak nebýt příliš stručný - druhá strana by se mohla cítit ošizena!"
Kapsloková se teď už zcela nápadně podívala na hodinky, kteréžto gesto Enterová vůbec nezaznamenala.
"Dobré je krátce nastínit budoucnost našeho vztahu, zanechat nějaký otevřený konec. Na základě toho mi totiž bude chtít ten druhý odepsat."
Odněkud přiběhl vnuk Kapslokové a zatahal ji za sukni:
"Babi, pojď už domů, já mám hlad!"
"Táák, hezky jsme si popovidali, drahá pani, ale nedá se nic dělat, musim jít. Stála bych tu s vámi klidně eště hodinu, jenomže…" ukázala rukou na vnuka "-povinnost volá - uklidit, uvařit… a tak…!" pohladila vnuka po hlavě a líbezně se na něho zadívala.
Enterové nezbylo, než tuhle jasnou výzvu přijmout. S nelibostí v hlase se rozloučila. Přízemnost zájmů její spoludiskutérky jí neimponovala vůbec.
"Je to házení perel sviním. Jakživa ji nic nenaučím", uzavřela si pro sebe a obrátila se k domovu. V předsíni položila nákup na zem, ale ještě než ho vybalila, napadlo ji:
"Napíšu starýmu do práce," usedla ke stolku a jedním tahem napsala:
"V kolik si dědku došel v noci domů? Nejsem blbá, dobře vím, že si byl s těma svýma ožralýma kumpánama!! Kapsločka mi to řekla u obchodu! Nemysli si, že ti to budu tolerovat, počkej večer, ochlasto starej!" to se jí nezdálo dost, tak připsala: "Plesnivej!!!"

Na takovýto mail by rád odpověděl každý…

Před...

15. března 2018 v 19:38 | Maryška |  Nad čím přemýšlím

"Restaurant můžete navštívit, kolikrát chcete, a můžete si být jisti, že nikdy nepotkáte sami sebe, protože vedení podniku se snaží zabránit trapným scénkám, k jakým v takových případech obvykle dochází."

(citát nevím odkud, svou významností tedy předčil autora)


Mám ráda tyhle chvíle PŘED… něčím. Zdánlivě se v nich nic neděje; čas jakoby se zastavil a všichni v poklidu čekají, až TO něco nastane. Je to podobné jako s trouchnivějícím pařezem. Při povrchním pohledu se může zdát, že je neživotný, ba co víc- pro nikoho nepotřebný. Ale běda, když do něho omylem šlápnete. Ve vteřině se vyhrnou stovky broučků, a vy uvidíte tu ohromnou jejich práci- chodbičky, schovky, vajíčka - vůbec ne mrtvý vesmír, ale domov, který jste narušili…
Přišla jsem na vernisáž do své oblíbené kavárničky poněkud neobvykle, o hodinu dřív. Sedla jsem si ke stolku a objednala čaj. Chtěla jsem si v klidu přečíst místní plátek, než TO všechno vypukne. Obě majitelky poctivě kmitaly za barem a chystaly dobrotky. Po pěti minutách čtení mě vyrušil jakýsi neklid. Nebyl patrný, jen mě lehce neviditelně prostoupil…
Fotograf, co měl ten den vystavovat akty, tu byl už přede mnou. Seděl u malého stolečku a nervózně hleděl do notebooku. U toho klepal nohou a podpíral si hlavu. Jednu chvíli si pro sebe něco žvatlal. Jeho pohled byl jaksi nepřítomný, unylý, tak nějak zavadlý. Vůbec ho nezajímalo, že už tam sedím- já, první host. Občas vstal a šel se projít do vedlejší místnosti k pultu. Ale nic si neobjednal. Řekl jednu větu hostitelkám a vrátil se ke svému stolečku. Někomu zavolal, vypadalo to naléhavě. Je to pochopitelné, pomyslela jsem si, vždyť nese svou kůži na trh… tak je docela normálně nervózní.
Zanedlouho po mně se dostavila zpěvačka. Měla tvořit takzvaně kulturní doprovod umělci. V životě se nepotkali, což bylo zřejmé při jejich seznamování. On řekl obligátní větu:
"Velice mě těší, že vás poznávám, slyšel jsem o vás samou chválu."
Ona afektovaně vykřikla:
"Óóó, to mě děsí!"
Nato fotograf znovu usedl ke svému stolečku. Zpěvačka si začala vybalovat kytaru z futrálu. Kavárnička je poměrně malá, takže se vše dělo v mé bezprostřední blízkosti. Vybalování trvalo krátce, co chcete na kytaře vybalovat. Chvíli ji ladila. Pak stála u zdi a tlumeně se bavila s mužem, který ji pravděpodobně dovezl. Otevřený futrál zůstal ležet kousek ode mne na zemi.
Krátce nato přišel druhý návštěvník. Byl jím starší muž. Vídávám ho často na všelijakých kulturních akcích. Navzdory tomu ho doba a móda nijak nezasáhly- pokaždé přijde ve stejných bleděmodrých džínách značky Lee Cooper, model hádám tak z osmdesátých let, což dosvědčuje nezničitelnost tohoto oblečení, a v šedém svetru na zip, zastrkaném pečlivě za pas. Pod něj si dá vždycinky postarší károvanou flanelovou košili. Že je postarší, nemusím hádat- knoflíček u krku chybí, vlastně je ho jenom půl, a límec je notně sešoupaný. Stejnou nosíval můj děda, když chodil v minulém století do Státního statku v obci Hošťálkovy. V průběhu akce se pan Lee Cooper vždy dostane do transu, na což usuzuji z jeho lehce kývavých pohybů a mrmlání si něčeho pod vousy. Na jeho obranu bych podotkla, že možná právě díky tomu oblečku k němu cítím jisté sympatie. Nemusí se trápit zbytečnostmi jako já, že tyhle šaty už jsem měla vloni na plese, tak si je letos nemůžu vzít. Kolik umělců vypadalo jako bezdomovci, a přitom se zapsali do historie! Třeba tenhle, na první pohled staromilský děda, skládá filmovou muziku, a nikdo o tom nevíme!
Vedle mě hrál prastarý gramofon, dnes prostě letí retro. Nikdy nepochopím, jak může točící se černé kolo, se zarývající se jehlou, vyluzovat zvuk. Ale v tu chvíli mi to bylo příjemné- Helenka Vondráčková zpívala svým jiskřivým a znělým hlasem ,S písní vstříc ti běžím´. Podala jsem si obal desky. Je na něm vyobrazena ona - na zelené louce, s překrásnou kyticí lučního kvítí, s rozesmátýma očima a pusou od ucha k uchu. Vida, nikdy jsem tvoje písničky neposlouchala, ale musím uznat - jsou hezké… tady se z nějakého důvodu hodí...
Třetím hostem byl podnikatel s tak zvaně profláknutou pověstí, se svým malým, asi čtyřletým synkem. Na synáčkovi je dobře patrné, že maminka je Vietnamka. Klučík se důvěrně hrnul k fotografovi, ale ten mu nesmiřitelně oznámil, že na něho dneska nemá čas. Podívejme, tak se znají. Moje domněnka se ukázala jako správná, když jsem si ponejprv pomyslela, že tohohle podnikatele jsem jakživa na žádné kultuře neviděla, takže dnes přišel jenom proto, že se zná s fotografem. Prohlídl si fotky a nahlas, abychom to všichni přítomní slyšeli, pronesl:
"Tento akt odněkud znám," udělal dramatickou pauzu "to je Laura," a podíval se směrem k fotografovi. Tím mělo být jasné i nejnatvrdlejšímu z nás, že se v umění orientuje. Fotograf něco zamumlal, aniž by odtrhl oči od počítače. Podnikatel objednal klučíkovi chlebíček a sedli si ke stolu. Hoch způsobně chlebíček spořádal, vytáhl si autíčko a disciplinovaně s ním začal jezdit po stole. Je zvyklý zabavit se sám. V létě je často vidívám sedět v zahrádce kavárny na náměstí. Chlapec běhá bezprizorně z jednoho rohu náměstí na druhý, a tatík s vietnamskou maminkou sedí bez jediného slova u stolu: maminka celou dobu hledí do obrovského mobilu, popřípadě telefonuje, tatínek si nerušeně čte denní tisk. Jen občas vzhlédne některý z nich, kde že ten jejich kluk lítá- beze strachu, s jakousi jistotou, že se druzí postarají. Pouze jednou maminka přerušila telefonování, to když se ozval řev, protože chlapeček spadl. Pofoukala mu bebínko a vrátila se k mobilu. Hošík se rozptýlil se staršími holčičkami u fontány.
Pátá hodina se přiblížila a kavárnička se příjemně zaplnila. Na zpěvačce byla znát větší nervozita, fotograf kamsi zmizel. Lidé si objednali víno a stáli u obrazů, drže skleničku za stopku a diskutujíc nad uměním, jak se tak hodí v takové chvíli. Hostitelka s natrénovanou pompou postupně přinášela k fotografovu stolku mísy s jednohubkami, držíc je zručně nad hlavou, a opakovaným "s dovolením, s dovolením!" na sebe soustředila pozornost. Začaly se mi sbíhat sliny. Ti pragmatičtější se dívali na hodinky a významně si sdělovali, že za dvě minutky bude pět…
Odněkud se vyloupl fotograf. Starý pán v kárované košili se stále ještě slastně usmíval a jeho rty něco nepřítomně šeptaly… Hosteska stála jako socha u dveří, připravená s podtáckem vyrovnaných pistolí, zaplněných zpola šampusem, ještě napěněným bublinami. Hudebnice několikrát přešlápla a rukou si rychle vjela do vlasů, jakoby toto gesto mělo reformovat její už tak dost ležérní účes. Helenka dozpívala poslední píseň. Načasování bylo dokonalé. TA chvíle začala…
Oči fotografa najednou přestaly být bezvýrazné. Důstojně uchopil skleničku a uhrančivě se zahleděl do publika. Byl to pro nás, jeho budoucí obdivovatele, signál ke ztišení. Vypjal hruď a příjemným hlasem spustil:
"Milí hosté, jsem moc rád, že vás mohu dnes přivítat na své výstavě, a jen velmi neuměle popsat neuchopitelnost této chvíle…"

Nakonec je to sympaťák. Ode dneška budu chodit na akce o hodinu dřív.

Další články


Kam dál