Po Vánocích Vánoce

Dnes v 14:44 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Na konci roku 2015 se mi stalo něco nečekaného: přestala jsem se těšit na Vánoce. Co těšit! - přímo mě rozčilovalo všechno, co s Vánocemi jen trošku souviselo. Jakmile se v obchoďáku rozezněly první tóny jakési koledy, dostala jsem zlost: jak to, že se zpívá už před Adventem? Nestačí, že jsem vánoční výzdobu viděla už v říjnu? Co si vlastně ti vydřiduši o sobě myslí? Pak mě napadlo- nemůže to být věkem? Nejsou to ty chmury, co jsem o nich tuhle četla v "Psychologii dnes"?
"No nazdar!" ozvalo se mé Druhé já, "to brzo začínáš! Víš o tom, že o Vánocích máš mít mír v duši?"
První já se zastydělo:
"Hmm, je to možné… dám si předsevzetí, že se zlepším!"
Jenže mu to dlouho nevydrželo. Koledy na každém kroku, zvonička na náměstí klinkající do zblbnutí, stromky rozsvícené, světelný smog až na měsíc, a lidi -povinně se na sebe usmívající na celé kolo a poplácávající se po ramenou před stánky s punčem.
"Co se všichni zubíte?" rozčílilo se znovu První, už poněkud neurotické já, "tohohle jsem včera vidělo, jak škaredě peskuje svého malého potomka, a dneska? - dneska tu bude uprostřed náměstí předvádět vánoční pohodu!"
Druhé, poněkud mentorské já, ho znovu napomenulo:
"Buď přející, třeba si dá do nosa s kámošem a dojde mu, že se včera nezachoval dobře… a vytáhne potomka na sáně!"
"Na sáně, na sáně, však není sníh!" brblalo neurotické já.
Co vám budu povídat, začalo to jít do osobních útoků. Druhé já mentorovalo První, to se nedalo a mlelo si svou. A do toho se odkudsi vylouplo Třetí, jakési nihilistické já:
"Dejte mi pokoj s těmi vašimi zbytečnými řečmi! Ať si každý dělá, co chce! Co je komu po tom, že se hrají koledy v listopadu? Pokud vím, manažeři nechodí do náboženství! A navíc, každému je přece jasné, o co jde: vytřískat z lidí peníze! Tak je to. A co my s tím? Přece si kvůli tomu nerozvrátíme osobnost?" zakončilo nihilistické já, a tím považovalo svůj příspěvek za vyčerpaný.
Jak se dá v takovém prostředí fungovat? Zbytky trpělivosti vyplýtváte odpověďmi na ty nejpitomější otázky, například moje sousedka:
"Dobrý den, už máte nakoupené dárky?"
Neurotické: "Co je komu do toho, jestli máme dárky? Notabene kolik… nehodlá snad ta slídivá osoba rozebírat, jestli se hodí?"
Mentorské: "No tak, ptá se tě ze zájmu, tak se kroť, možná je pouze bezradná! Přemož se a dej jí nějakého tipa!"
Neurotické: "Co jsem tipovací kancelář? Mám svých starostí dost!"
Mentorské: "Odpověz nějak neutrálně a pak se zeptej na to samé!"
Neurotické se zamyslelo: "Vidíš, někdy nejsi takový osel, jak vypadáš!"
Mentorské: "Díky, vážím si toho," (Mentorské totiž není vztahovačné).
Neurotické: "A co kdybychom ji poslali někam?"
Mentorské: "Opovaž se, to by se ti lidi začali vyhýbat!"
Neurotické: "Zatracené zdvořilosti!"
Chvíli jsem čekala, jestli se snad odněkud nevyloupne Nihilista. Nic. Nezbylo, než vytvořit odpověď:
"To máte těžký, paní Kokrdová, já na to moc nejsu, tak si to nechávám na poslední chvilu, no a pak se zbytečně honím."
"Přesně jako já!" zavýskla nadšeně sousedka, "to já muži letos povídám… a on mi na to… jenže děti měly jiný názor, prý bych měla… ale já na to taky nejsu, tak jim řikám…"
Nenosím hodinky, tak nemůžu udělat takové to nervózní gesto, jako že se na ně podívám, a i natvrdlejšímu to dojde. Abych svým úmyslům dodala jasný směr, vykročila jsem kupředu - tím bylo, podle mě, učiněno společenské povinnosti zadost. Ne tak pro Kokrdovou - ta je jiný kalibr, na tu nějaké ty společenské "ochcapinky" neplatí.
"A japak se daří manželovi? Už je venku z té chřipky?" pokračovala, využívajíc chvíli, kdy jsem ze sebe vypustila více než dvě slova.
"To už je snad příliš, ne?" rozhořčeně vybuchlo Neurotické, ne-li přímo cholerické já, "kdo jí řekl, že měl chřipku! To si od té staré drbny necháme?"
Mentorské přispěchalo na pomoc:
"Řekni bábě, že někam spěcháš, nebo že něco máš!"
"Nechcu vám do toho kecat", zničehonic se probudil Nihilista, "ale není právě tohle čirý projev zbabělosti? Nemohu si pomoci, v téhle odpovědi cítím pasívní agresivitu…"
"Víš co, Nihilisto, nepindej nám do toho, jo? Celou dobu se tu jenom povaluješ, a my tady za tebe řešíme vážné věci! Viď, Mentorské?"
Mentorskému se ale myšlenky odkutálely jinam, a tak jen nedbale odpovědělo:
"Ano, to by bylo nejlepší…"
"Nejlepší co??" zeptal se Nihilista.
"Ano," pokračovalo Mentorské, "já se domnívám, že… je to ovšem otázka úhlu pohledu, tedy… kdybychom… mohli bysme si to zrekapitulovat?"
"No, to si klidně můžeme zrekapitulovat, já například nikam nespěchám, ale bába čeká!" chtěl být vtipný Nihilista. Neurotické já se otočilo na Mentorské a dožadovalo se pomoci. Mentorské se na chvíli zarazilo a pak vyhrklo:
"Tak já bych tedy řeklo, že… že… jehňátko!"
Nihilista s Neurotickým se na sebe podívali.
"Počkejte, nespěchejte na mě, jenom mě naťukněte, třeba se chytnu," žadonilo Mentorské.
"Tak, já bych navrhovalo, abychom to zkrátili," oznámilo Neurotické, "Kokrdová se pošle do pr… a je vymalováno!"
"No to ne!" chytilo se konečně Mentorské, "jednáme-li tady o paní sousedce, jak jsem se právě dovtípilo, je naší povinností vzpomenout si na to, že nám docela nedávno zapůjčila několik vajec, a to v neděli dopoledne, když bylo všude zavřeno, a my mohli upíct buchtu pro návštěvu, jinak by byl pěknej trapas! Taky nám o dovolené chodí krmit psa! To je prosím neoddiskutovatelný fakt, a k tomu se tedy postavme čelem, nikoli jaksi… tím… druhým, že ano."
"Já se z něho picnu", pronesl Nihilista, "bude nás tady moralizovat, a přitom neudrží myšlenku!"
"Takže - kdo je pro poslání do pr…?" zvedlo ruku Neurotické a významně se zadívalo na Nihilistu, očekávajíc, že našlo nového spojence. Jenže Nihilista není
moc dobrý spojenec. Jeho nihilismus je založen právě na tom, že není s nikým, ani proti ničemu. Odebral se klidně do polohy vleže, protože jen tak se dá přemýšlet o důležitých věcech, například o vlivu opylení na rozšíření violky sudetské v katastru Vysoké hole...
"Já se tedy o takové poslání… tam… tedy výrazně ohrazuji!" zvedlo ruku Mentorské.
A bylo to - plichta. A teď mi poraďte, jak se v tomhle mám orientovat?! Co mám vlastně té nebožačce Kokrdové odpovědět? - mám s ní vést přihlouplé hovory o Vánocích, nebo bůhví o čem? Mám poslouchat První, Druhé, nebo Třetí já? Nebo kolik jich tam vlastně mám?
Takovéto strasti jsem prožívala o předloňských Vánocích. A pak přišly ty loňské. Na konci listopadu přijdu na náměstí a tam, bez upozornění, začne zpívat dětský sbor. Ty nádherné dětské hlásky, hlaholící Narodil se Kristus Pán, způsobily, že mi naráz vyhrkly slzy. Co se to děje? Ozvala se všechna moje já. Kdo to řídí? My jsme žádné povely nevydaly! Ale slzy nedbaly a řinuly si to po tvářích mírnyx-týrnyx, až se najednou hlasy začaly ztrácet; zprvu jim nebylo rozumět, a pak se vytratily úplně. Přehlušily je ty okouzlující dětské hlásky, zabalené v malých čepičkách a rukavičkách, upínající zraky k usměvavé paní učitelce, dirigující zvesela, jakoby ani nebylo mínus osum. Jsou ale krásné, ty Vánoce, projel mi hrudí takový ten horký příval slasti. Obejdu si pak ještě stánky a vyberu pár dárečků, je tady toho tolik! A pak se stavím k Mačkalům na punč, říkaly holky, že je u nich nejlepší… a hele, tam zrovna stojí Drahuška! Včera jsem se k ní v práci nechovala moc dobře…
"Drahuuuš! Už máš koupené dárky?"
 

Silvestrovský (ne)pozdrav

31. prosince 2016 v 14:16 | Maryška |  Nad čím přemýšlím

Co svým přátelům nepřeju (ani do nového roku):

- aby měli bohatého Ježíška. Jsme už dospělí a víme, že dary nám nemohou přinést štěstí
- aby měli "hlavně to zdraví". Jsou i jiné věci, které jsou stejně hlavní, jen je nalézt
- aby se měli moc dobře a byli hodně spokojení. Potřebujeme poznat i nepohodu a nespokojenost, abychom si vážili opaku
- už vůbec jim nepřeju hodně peněz. Je to na zkažení charakteru

Zato jim přeju vlastní víru a pevný charakter, třebaže někteří v tom ještě trochu plavou. Přeju jim štěstí, i když u některých pochybuji, že by ho uměli hledat. Přeju jim lásku, neboť tu považuji za vrchol lidských vztahů a umění vůbec. Přeju jim splnění svých tajných snů - motor, který nás pohání a smysluplně naplňuje čas.
Někdo mi nerozumí, nebo se dokonce naštve. Proč ne? - nejsem urážlivá. Nemusíme vždycky všechno pochopit hned v tu chvíli. Něco si můžeme donést domů, tam si tiše sednout do koutku a přemýšlet si. Jak to ten druhý myslel? Co mi chtěl vlastně říct? Je to nějaký symbol? Nebo dělám něco špatně? Ti odvážnější pak za mnou přijdou a rovnou se zeptají:
"Ty, Maryško, jak si to vlastně myslela?" a já jen odpovím:
"Nehledej za mými slovy žádný záměr. Není tam nic skrytého, než co ta slova skutečně znamenají. Když ti přeju lásku, ráda uvidím, že máš někoho rád, a on má rád tebe. Nic víc. Prostá a nekomplikovaná slova.
Na tom pracuj, a ne jen příští rok!

Génius Priessnitz

26. prosince 2016 v 19:43 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Na pomezí Rychlebských hor, sevřený z jedné strany mohutným masivem jesenickým, a z druhé umírněnou Zlatohorskou pahorkatinou, v zatáčce dvou údolí, a s pohledem do širé polské roviny, leží kouzelné místo: vrch, spíše vršík, zvaný po německu Gräfenberg. Nikdo ještě pořádně neobjevil, CO je na něm tak mystického, že se tu 200 let uzdravují lidé. Jestli něco v geologickém podloží, či ve složení vody, vzduchu, nebo snad kosmické paprsky tříští se tu pod speciálním úhlem, právě zde, a právě v této zatáčce. Vědci si lámou hlavy, bádají, fotografují vodu, empatikové se vciťují a nemocní doufají. Že to budou právě oni, kteří se tu uzdraví.
Když tak nad tím přemýšlím, říkám si, že je to jedno. Důležitý je fakt, kolik lidí v to uvěří, a na ten pád se uzdraví. Loni v půlce října jsem s vrbenskými turisty Gräfenberg navštívila a poprvé uviděla nejen tu barevnou krásu zdejších smíšených lesů, ale ucítila něco, čemu se patrně říká intuice: nutkavý pocit, že se tu musím vrátit. Že je tu něco, co chci poznat, procítit, a taky, že se z toho nenápadného pahorku chci ještě pokochat všemi těmi úchvatnými výhledy- Šerák s Keprníkem na dosah, nad městem tyčící se Zlatý Chlum, a zpoza rohu - vykukuje pan Nejvyšší…
Pan Vincenz Priessnitz musel být osvícený člověk. Tady říkají, že byl ve správný čas na správném místě. Já myslím, že našel Boha. A našel ho v sobě, jak už to tak bývá - přes veliké utrpení, které mu bylo přichystáno. Byl to, podle pověsti, obyčejný chalupník a syn sedláka. Od dětství tvrdě pracoval v hospodářství a v lese. Protože byl bystrý a měl pozorovací talent, všiml si jednoho dne, jak si srnec chodí máčet bolavou nohu do tůňky. Napadlo ho, že je voda léčivá.
Možná by Priessnitz nikdy nebyl Priessnitzem, kdyby se mu v 16 letech nestala ta strašná věc- koňský povoz mu přejel hruď. Přivolaný lékař konstatoval, že je zranění smrtelné. Jenže jakási ohromná síla, kterou zdejší lidé museli mít odpradávna v sobě, ho vedla, aby se nevzdal. Vzpomněl si na srnce a nechal si na hruď přikládat studené mokré obklady, navzdory nesouhlasu, ba přímo odporu, místního doktora, a ono - ejhle! - vyzdravil se! Zvěst o jeho vyléčení se šířila rychlostí blesku a lidé novou metodu nazývali zázrakem. Tolik pověst.
Mladý Vincenz musel získat neotřesitelnou víru v léčivou moc studené vody, proto vznikly první vodoléčebné lázně na světě. Řekla bych- výtečný podnikatelský nápad (to ovšem pověst nezmiňuje). Chalupník neměl žádné vzdělání, už vůbec ne doktorské, přesto vyléčil stovky lidí, a stal se uznávaným člověkem. Jeho jméno bylo ve světě tak známé, že mu došel z Jižní Ameriky dopis s pouhou adresou: Vincenz Priessnitz, Evropa. Přijížděli za ním bohatí lidé z celého světa. A tady, bez sevření tuhých límců a obřadných obleků, se procházeli prostovlasí, v lehkém oblečení, často i bosí, v nádherné přírodě, tak, jak jim to Vincenz naporučil, pili křišťálovou vodu z pramenů, jedli venkovský chléb s mlékem, a otužovali tělo studenými koupelemi. V prolukách mezi tím řezali dřevo, v zimě odklízeli sníh, a vedli spořádaný život s pravidelným spánkem, oproštěni od všedních starostí. Domů se pak vraceli znovuzrození, plní energie a elánu a nesli s sebou pověst o muži, který novou, přírodní metodou vrací zdraví a dává radost ze života. Autorem tohoto převratného vynálezu nemohl být vědec, ale člověk srostlý s přírodou a navýsost skromný, nadaný ohromnou intuicí, možná i genialitou...
Takový je Priessnitzův odkaz. Nese se místními lázněmi jako červená linka. Jeho jméno tu funguje jako zaklínadlo, jako něco posvátného: řekneš Priessnitz, a už síla toho slova má na tebe zapůsobit. Aspoň tak jsem to vnímala já, když jsem na tom malém plácku pochodovala letos na podzim a nasávala zdejšího ducha. Ducha Vincenze Priessnitze…
Vincenzův pohnutý osud mne dojal. Aby ne, když jsem na každém rohu vrazila do nějaké cedule, kde ho popisují a opisují. Všude dostanete zaručený recepis na zdraví. Kdyby mi jinde neustále vnucovali návody, co mám dělat, dostala bych dozajista kopřivku. Ale tady mi to, nevím proč, nevadilo. Dokonce jsem s tím souhlasila. Nemuseli všude psát, že je tu speciální klima, - cítila jsem ho! Cítila jsem ten Vincenzův odkaz, který mi říkal: běž do lesa, příroda ti ukáže, co potřebuješ - převezmi odpovědnost za své zdraví, protože ty nejlíp víš, co ti prospívá, a co škodí. Stejně jako ten srnec- umíš si najít úlevu!
Priessnitz tvrdil, že si zdraví vyžaduje vlastní, dennodenní péči, a k tomu vůli a trpělivost. Říkal tomu charakter:
"Kdo tento charakter nemá, nebo svůj slabý nechce posílit, ten ať se vodoléčbě zdaleka vyhne!"
Ať už to řekl, nebo ne, je to krásná myšlenka. Představuji si, jak jednoho dne přijdu se svým bolavým kolenem na paseku, na pařezu bude sedět doktor, a ten řekne:
"Tak, milá paní, dnes vypijete dva litry pramenité vody, pro kteroužto si za chvíli dojdete tadytudy ke studánce. Nato vám sestra bude třít mokrým ručníkem celé tělo. Před večeří si dáte zábal studenou vodou, to vás hezky prohřeje. Zítra ráno vstaneme v šest, bez ohledu na počasí vyjdeme do lesa, a nasbíráme lesní plody. Ke snídani bude ovesná kaše, právě s těmi plody, no a pak začneme s otužováním a turistikou. Nikdo nebude na nic myslet, myšlení je zakázáno. Bavit se společně můžeme, ale jen střídmě a potichu... - jsme v lese! Budeme se pohybovat výhradně na čerstvém vzduchu, je ho tady pro všechny dost. Když vás bude bolet koleno, nebo něco jiného, sednete si na lavičku, nebo si lehnete do mechu, a budete pozorovat přírodu. Až se ostatní vrátí, popíšete jim, co jste viděla. Večerka je povinná- v devět. Nikdo nesmí svítit. To ani nemusím zdůrazňovat, protože na noc vypínám elektriku. Všechny mobily budou u mě v trezoru. Nikdo nebude mít u sebe žádné osobní věci. Oblečení se tu fasuje stejné, aby snad někdo nezáviděl. Veškeré práce a procedury určuji já, protože to prostě pomáhá, a basta."
Moc bych se divila, kdyby uznávaný japonský vědec Masaru Emoto (umřel před dvěma lety) znal nějakého Vincka z hor. Přitom na druhé straně zeměkoule propagoval tyhle myšlenky:
"Když lidé začnou brát vodu vážně, začnou jí rozumět, pochopí, že základem života je rezonance a harmonie. Voda má paměť, nese a zaznamenává různé informace. To může změnit nejen nás, ale i celý svět. Voda si pamatuje, přebírá ze svého okolí energie a také lidské emoce. Tím se může stát pro nás škodlivou nebo naopak velmi léčivou. Naše myšlenky a emoce se otiskují do vody, která je pak přenáší do našeho těla. A proto je důležité upínat pozornost na zdroj vody, jaký máme vztah k vodě, jak smýšlíme a konáme… Tyto poznatky poukazují na to, že jsme sami tvůrci našeho vlastního života. Svůj život utváříme tím, jak myslíme, jak mluvíme, jaký zaujímáme postoj - protože to vše jsou výrazné vibrace a energie, které mají vliv na realitu, kterou zažíváme. Je věcí odpovědnosti každého z nás dozvědět se co nejvíce o vodě, která je nejcennějším bohatstvím naší planety, a přispět k proměně vědomí svými myšlenkami, slovy a modlitbami a vzájemnými projevy lásky vděčnosti. Nechť naše porozumění vodě přinese mír celému světu."
Z toho je jasná jedna věc: chalupník Vincek byl vlastně mystikem, akorát to nevěděl, a možná to neuměl tak hezky vyjádřit, jako vy, pane Emoto. Kdybyste se mohli potkat, možná… snad… co já vím…
Nedá mi to, musím znovu zajít na Gräfenberg. Stavím se u vaší hrobky, pane Priessnitzi, a zeptám se, jaký na to všechno máte názor… z dnešního hlediska samozřejmě!
 


Každý svého zubaře!

17. listopadu 2016 v 22:06 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
V našem městě došli zubaři. Prostě nejsou. Jestli nějakého potřebujete, musíte se poohlédnout jinde. Ale proč zrovna zubaři? Když vám začnou v hlavě vrtat zubaři, má to svou symboliku. Že by jim snad nesvědčilo studené podnebí? Až jsem na to nedávno přišla. Nemají totiž to správné příjmení! Zubařů je ve skutečnosti dost, jak jsem si zjistila v okolních městech, ale jmenují se třeba Trávníček, nebo Novák, a kolik je Novotných a Procházkových! Ovšem ti mají u nás smůlu. K nám přijímáme jiná jména- posuďte sami:
Krupičková - to by ještě šlo, Kalfusová- dejme tomu, Látal - to už trochu zavání, ale: Tvrdá, Strádalová, Boulová, do toho všeho ještě Bouchalová, a na konec veškerého utrpení - Vyroubal, pro jistotu ještě s Vyroubalovou!
Kdyby se aspoň jeden z nich jmenoval nějak romantičtěji. U takového Holoubka bych mohla předvídat, že na mě sice vytáhne ty svoje příšerné nástroje, ale pak si třeba zavrkáme. Nebo kdyby se Tvrdá jmenovala křestním Felicitas, mohla bych pojmout hypotézu, že budu mít štěstí! Každý bude přemýšlet nad tím, co asi tak může prožít u doktorky Strádalové? Když mi má zubař zalátat zub, dobrá, tu představu unesu, ale vyrubat? Jako uhlí?
Nutno však uznat, že nomen omen nemusí fungovat stoprocentně. Moje zubařka se jmenuje Dubná. Někdo by si pod tím jménem mohl představit postavu silnou a rozsochatou, jako dub, jiný by viděl dubovou palici- kterážto symbolizuje povahu nesmiřitelnou a neústupnou. Opak je pravdou. Jedná se o osůbku malou, spíše nenápadnou, a v prvé řadě velice laskavou. Její ruce určitě nejsou žádné neohrabané haluze, ale jemně a citlivě se mě dotýkající, a běda, když jen zvednu obočí, nebo vytlačím slabý vzdech! Hned přestane a ptá se mě, jestli nechci injekci. A já ji nikdy nechci, protože věřím, že jsou její ruce ohleduplné, a dávají si pozor. Taky nemá místo hlavy dubovou palici, má smysl pro humor, a na věcech a lidech vidí jen to pozitivní.
Jednou za rok, o prázdninách, si vezme delší dovolenou. Tehdy ji zastupuje dr. Látal. Ne, že bych proti němu něco měla, ovšem vždycky se v duchu modlím, aby mi v tu dobu zrovna nic nebylo. Jenže zubům neporučíte. Před pár lety mě na konci června začal pobolívat zub. Přišla jsem za svou milou Dubnou zubařkou a svěřila se jí. Doktorka se ve mně chvíli povrtala a pak řekla:
"Nic tam nevidím, ale kdyby se to rozjelo, musela bych se na to podívat blíž."
Věta "podívat se na to blíž", pronesená zubařem, nemůže věštit nic dobrého.
"Kupte si kloktadlo, snad to vydrží, než se vrátím z dovolené," pronesla klidně.
"A co když ne, paní doktorko?" zeptala jsem se vystrašeně.
"Pak budete muset navštívit doktora Látala."
"Látala? A jaký je?"
Udělala krátkou pauzu a pak opatrně pronesla:
"To víte, je to chlap! Ten se s nějakým tím problémem nepárá, jako já!"
Domů jsem odcházela zdrcena. "Nějaký ten problém" mi nemohl odejít z hlavy. Ten večer jsem nemohla usnout a představovala si tu strašnou situaci, jak nuceně navštěvuji zcela neznámou ordinaci jakéhosi látajícího lékaře. Moje fantazie pracovala na plné obrátky, a vytvářela obraz zubaře, kterého jsem doposud nikdy neviděla, o to horší byly ony obrazy. Představovala jsem si ho jako golema. Obrovská hliněná postava se nade mne rozkročí, do svých gigantických pracek uchopí ty nejodpornější nástroje, včetně toho nejodpudivějšího a bzučícího, jehož frekvence se zařezává do uší i lidem, jdoucích venku po chodníku, a já uvidím, jak mu z nozder stoupá vzrušením pára. Vynervila jsem se natolik, že jsem dopředu zaujala nekompromisní stanovisko: ihned po vstupu si vyžádám umrtvující injekci, jinak na mne ten netvor nesáhne!
Následující dny neubíhaly moc dobře. Zub si nedal pokoj. První dny na něj zabíraly dvě deci vína, další dny už musely být deci čtyři. Po týdnu jsem naznala, že se nechci stát alkoholičkou, a nasadila si Ibuprofen. Zakrátko jsem zjistila, že když ho zapiju dvěma deci vína, účinek se zlepší. Ale bylo to jen protahování utrpení a nalhávání si sama sobě; úspěšně jsem spěla do stadia - alkoholismus spojený s nadužíváním omamných látek. Nastal okamžik, kdy bylo nad slunce jasnější, že MUSÍM vstoupit do ordinace doktora Golema.
V onen den jsem se posadila do neznámé čekárny a zdecimovaná mnohadenní bolestí jsem odevzdaně čekala na svůj osud. Vyšla příjemná a usměvavá sestřička:
"Tak kdopak je tady s tím bolestivým zubem?"
Rozhlédla jsem se po okolních pacientech s poslední nadějí, že mě snad přece jen někdo předběhne. Jako odsouzenec na smrt, který doufá, že ten den nepůjde elektrika. Nikdo nereagoval. Sestřička mě zhypnotizovala pohledem.
"To budu asi já", pípla jsem tiše a začala se těžce sbírat z tvrdé židle.
"Pane Nováku, vy si ještě chvilku počkejte, tady s paní budeme hotoví ajncvaj!" hodila po mně šibalský úsměv, jakoby to byl bůhvíjak dobrý vtip. Nechápala jsem, jak může někdo tak necitlivě žertovat na téma bolesti zubů, - mých zubů. Taky netvor, napadlo mě, a co teprve tam uvnitř…
V ordinaci seděl starší štíhlý muž. Působil klidně, až seriózně. Kdybych ho potkala na ulici a neměl na sobě ten bílý mundúr, možná bych si ho i všimla. Představila jsem si ho v elegantních kožených botkách, barevně sladěných s páskem, ve šviháckých béžových kalhotách a v saku podle poslední módy. Vysloveně promenádní typ, blesklo mi. Rukou ukázal na jasné místo. Když tohle udělá zubař, asi nikoho nenapadne se zeptat:
"Mám si sednout, pane doktore?"
Beze slova jsem zajela do moderního bílého křesla.
"Tak na kterýpak se podíváme?"
"Nevím to přesně, pane doktore, bolí mě úplně celá levá strana, myslím, že to budou všechny tadyhle vlevo dole," pro jistotu jsem ještě ukázala rukou, kdyby snad nepoznal strany.
"Aha", řekl zkušeně. Tohle doktoři říkají, když nechtějí začínat amatérské detailní rozbory s polohysterickými pacientkami, aby se jim nezhroutily ještě před zákrokem, a přitom už jsou myšlenkami o krok dál než ony, tedy v ústní dutině.
"Tak se na to podíváme."
Tuhle větu jsem čekala. I tak mi způsobila okamžitou křeč těla. Svaly se samy zatnuly, že by ze mě cvičitelka jógy měla radost. Na injekci jsem si ani nevzpomněla. Zavřela jsem oči a otevřela ústa. Jakási ostražitost však způsobila, že mé oči nechtěly zůstat zavřené, a raději chtěly sledovat, který z těch nechutných nástrojů chce onen, na první dojem sympatický člověk, vzít do ruky. Bylo to zubní zrcátko. Nechtěl se jím ovšem dívat, ale obrátil ho a opačným koncem mě udeřil do prvního zubu.
"Je to tenhle?"
Hrůzou jsem se vyšponovala v očekávání bolesti. Žádná ale nepřišla. S vytřeštěnýma očima jsem zakroutila hlavou. Bouchl vedle. A je to tady, sadista! Přesně, jak mě varovala moje doktorka. Bude mi mlátit do jednoho zubu za druhým, dokud nenajde toho bolestivého prevíta. Představa, že mi ten rádoby sympatický zlosyn udeří do zubu, kterého jsem se nemohla dva týdny dotknout ani přes tvář, mě přiváděla k šílenství. Kdyby si takhle na mě někdo dovoloval v civilu, to by si ode mě pěkně slíznul! Jenže teď jsem se jen bezmocně připravovala na smrtící úder. Na třetí pokus se trefil.
"Ááá", zaúpěla jsem a sesunula se níž.
"To je on," sdělil chladnokrevně sestře nebo mně, to nevím, ale určitě to nebylo potřeba říkat. Sestra nelenila a podala mu další ze sady šperháků.
"Tento, pane doktore?"
"Ne, ten větší!"
Slyšela jsem z dálky svůj hlas, jak mi říká: tak tady máš umřít - na tomto cizím studeném křesle, a s úplně cizíma lidma!
Nutno uznat, že i když se pan doktor se mnou nemazal, mému zubu pomohl. Ať už se se mnou chtěl nebo nechtěl mazat či látat, zub mě přestával bolet už v ordinaci.
"Kdyby vás to ještě bolelo, tak přijďte, ale já myslím, že vám to vydrží, než se vaše zubařka vrátí z dovolené."
"Děkuji vám, pane doktore," špitla jsem slabě a zkusila se postavit. Sestra přeci jen projevila kouska citu.
"Jste bledá jak stěna, chvilku zůstaňte sedět, ať se nám tady nevyvrátíte," řekla a v koutku úst se jí objevil takový zlomyslný úsměv. To by se ti líbilo, viď, ty Harpyje! Tu radost ti neudělám! Jak bolest odeznívala, vracela se mi dřívější kuráž.
A tak to máte se zubaři. Najdou se mezi nimi všelijací, jako ve všech zaměstnáních, ale já si stejně myslím, že u nás je to ještě jinak. Moje zubařka půjde za chvíli do důchodu. To jsem zvědavá, kdo místo ní nastoupí. Vsadím se, že to nebude třeba Slavomil Věchýtek, ale nejspíš nějaký Krvan Poděsovič ze Srbska, nebo třeba Drákula, křestním jménem Valeriu… původem odněkud z Karpat…

Milostný dopis Jarkovi N.

2. listopadu 2016 v 20:40 | Maryška |  Pocty

Vážený pane Nohavico,

nedávno jsem se dostavila do Íčka v Krnově, hodinu před zahájením prodeje lístků na váš koncert, a poctivě si vystála frontu. Byla jsem třicátá osmá. Vzala jsem si svých šest lístků, maximum, co dovolujete, a šla se těšit domů. Poslouchám vás víc než třicet let. Slovo poslouchám vlastně není tím pravým slovem, které má vystihnout mě- posluchače, a vás- interpreta. Od začátku tohoto vztahu, tedy od mých 19 let, proudí tok jakési neviditelné energie ode mne směrem k vám- čili jednostranně, aniž byste cokoli tušil. Je to moje napojení se na to, co nám, posluchačům, asi chcete říct. Je téměř jisté, že mnoho vašich myšlenek jsem si vyložila po svém, z toho si však můj tok nic nedělá… a proudí pořád...
Koncert v krnovské Kofole jste měl úžasný. Že se mi bude líbit, o tom jsem dopředu nepochybovala, znovu mě však překvapilo, že mohl být TAK úžasný! Byla jsem na vás potřetí v životě, a vždy se mi váš koncert hluboce zaryl pod kůži. Jak vy umíte rozparádit lidi! A okamžitě nato je zklidnit do komorní, až tesklivé polohy. To se mi líbí- právě tak to umíte řídit svým osobitým způsobem, no a samozřejmě - obsahem vašich textů. Mnoho lidí si myslí, že jste humorný skladatel. Já za vaším humorem cítím vážnost a pravdivost. A taky satiru a filosofii. Bála jsem se, o čem budete psát, když padli komunisti a blbé zákazy. Bylo to ode mne liché. Písničkář se samozřejmě neřídí jen politickým zřízením. Je plno jiných, a dobrých cílů, do kterých se dá trefovat. To jste mi objasnil. Mám ráda jak vaše srandy, tak ještě více tu vážnou, často smutnou a dojemnou polohu, u které se mi chce někdy brečet, protože mi něco připomněla. Několikrát se mi stalo, že jsem vaši písničku znala mnoho let, a teprve pak přišel jakýsi světlý okamžik, a já ji najednou pochopila… to je teda zajímavé, jak se mi mohla před tím líbit? Vidíte, a líbila, nevědomost je tak milosrdná! Mám z vašich textů, i z toho, co řeknete na jevišti, příjemný pocit: když něco vyslovíte, tak si za tím stojíte, a basta! Já tu pravdivost z vás cítím. Slovo má obrovskou moc, a vy to dobře víte...
Nechválím jen vaše texty; chválím i hudbu a vaše dva spoluhráče. Pan Robert byl výborný, stejně jako pan Plánka - hráč na cingrlátka. Udělali vaši hudbu barevnější, emotivnější a novější. Též předělané aranže starších skladeb se vám moc povedly, např. básnička o Pepovi v repovém kabátě- výborná!! Přemýšlím nad tím, jestli ve vašem repertoáru najdu i tzv. hity, jak je to u jiných zpěváků nebo autorů, jenže u vás je to nějak jinak- vy máte mezi lidem tolik známých písniček, až hanba! Zkoušela jsem dělat jakýsi žebříček u svých známých, ale marně, nic jsem nevykoumala. Každý má v oblibě jiné vaše písničky. Nejspíš proto, že se ke každému dostaly v jiný čas, a mají tudíž pro něho jiný význam, v tu chvíli jste se zrovna trefil do jeho smutku či jiného rozjitření, a on si vás proto zamiloval, stejně jako já. Myslím se tomu říká nadčasovost.
V neposlední řadě se nemohu nevyjádřit k vaší plodnosti. To musí být člověku shůry dáno, aby uměl napsat stovky textů a ony se pořád líbily! Tipuju na nějakou vesmírnou energii, z jejíhož ventilku umíte čerpat… nebo že by pan Anděl Strážný?
Jste ode mě, pane Nohavico, o něco starší, jste dozajista úplně jindy šťastný než já, a přesto se mezi mnou a vámi vyvinulo v tom dlouhém čase pevné pouto, ano, samotnou mě vždycky překvapí, jak pevné, ovšem vy o něm nevíte nic. Že někde, v malém městě, na pomezí Moravy a Slezska, žiju já, obyčejná žena, která když si pustí vaše písničky, postaví se jí chlupy na rukou, a do prsou se vleje vzrušivá horkost. Je dobře, že to nevíte, ale měla jsem touhu vám to dnes říct, abych vás potěšila.
Před třemi roky, pár dní před vašimi šedesátými narozeninami, jsem sebrala odvahu a napsala vám mail. Už to mě zaskočilo, že ho máte veřejně známý. Považuju to za odvážné. Poslala jsem vám tenkrát blahopřání, které bylo též vyznáním a poděkováním. Teď si říkám: proč vlastně potřebuješ najít odvahu a klepou se ti ruce, když sedáš k neživé věci, a vzduchem posíláš něco, co vlastně jenom vypadá jako slova, je to virtuální, čili úplně nehmotné, písmenka v knížce jsou mnohem, mnohem fyzičtější, navíc tě ten druhý vůbec nezná, a patrně nikdy nepozná… a přeci - měla jsem trému. Přála jsem si, aby ta vzduchem polétavá písmenka došla v pořádku a popsala přesně to, co chci říct, ne něco jiného, dvojsmyslného, abyste si to správně vyložil - tedy jako blahopřání a poděkování. Dopředu jsem si říkala: ten ti nikdy neodpoví! Musí mít statisíce fanynek, kde by na to bral čas? - skládání, do toho to hraní, ježdění… kam ty se, prosím tě, hrabeš s tím svým naivním, až lehce pitomým vyznáním? A ono ejhle! - odepsal jste mi za hodinu a půl. Možná znáte ten pocit: nečekáte odpověď, a přesto chodíte nenápadně kolem zapnutého počítače… A stejně tak, jako se mi tenkrát klepaly prsty, když jsem vám psala, rozbušilo se mi srdce, když jste mi odepsal. Myslím jsem i trochu zčervenala, jako přichycená při nějakém nepřístojném činu, jako kdyby mi odepsal třeba… třeba předseda vlády Srí Lanky, a chtěl mi říct, že mým jménem pojmenovali novou odrůdu čaje... Jasně, přeháním, ale toho červnového dne… rozbušilo se mi srdce.
Přeji si, pane Nohavico, aby mezi námi bylo jasno: tohle vyznání nemá žádný podmiňující charakter. Nazvala jsem ho milostným dopisem, protože JE o vášni a lásce, i když platonické, umělecké a jednosměrné. Přežiju, když mi neodpovíte. Těžko odpovídat na něco takového. Musí být složité vstřebávat emoce těch druhých, které se na vás hrnou, rozlišit jejich plochost nebo hloubku, nezištnost nebo servilitu, vždyť ony ve skutečnosti nic neznamenají, jsou jen éterem, slávou, mlhou; umět přijmout stovky, možná tisíce všelijakých vyznání, možná i negativních, a zůstat u střízlivého nadhledu, nezpychnout, nepovyšovat se, a nedělat na nás, přecitlivělé a do vás zamilovaných fanynek, shůry dlouhý nos. Já bych asi zpychla, kdyby mi takto psali muži…
Ve skrytu duše budu ovšem tajně doufat, že takových vyznání mnoho nedostáváte, a tudíž se z té slávy nezblázníte. Když se vám to nestalo doteď, tak snad se to už nestane… držím vám palce! Neumím vládnout veršem jako třeba Žamboši, umím jen takto prozaicky, tož snad jsem vyjádřila, co jsem chtěla. Pane Nohavico, mám vás ráda! Smiřte se s tím.

Vaše (dost) věrná posluchačka.


P.S.
na Youtube jsem narazila na vaše vystoupení s Čechomorem, a u něj téměř pět miliónů zhlédnutí, Křídla z mýdla mají deset miliónů. To už skoro konkuruje Jarnímu valčíku od Chopina, který má 22 miliónů… ale vemte si, jak dlouho on už je mrtvý…

Další články


Kam dál