Liptaňská tragédie aneb Liebenthal heute (5)

6. prosince 2018 v 22:24 | Maryška |  Výlety

A pak to nastalo. Hasičská plošina měla navrchu ještě posledního malého zvědavce, když v tom někdo z davu zvolal:
"Už jedou!"
I ti, kteří se doposud věnovali jiné činnosti, upřeli zraky nahoru k lesu, tam, co před chvílí zmizel poslední voják. Rodiče si posazovali děti na ramena, aby lépe viděly. Malí i velcí, s napjatými výrazy ve tváři, ukazovali k lesu. Ti prozíravější vytáhli dalekohledy a děje komentovali s pikantními podrobnostmi.
Němci v dolících před námi ztichli a připravili se k boji. Rusové postupovali obezřetně, jak se v takových chvílích patří. Tušili, že dole může číhat nebezpečí. Nejdříve šli docela v poklidu podél vozů, nebo za tankem.
Už nevím, kdo koho dřív spatřil, ale stalo se to, na co jsme všichni netrpělivě čekali: nastala palba. Hleděli jsme z jedné strany na druhou jako při tenise. Rusové se k nám přibližovali nečekaně rychle. I vojáčci s vizorem tatíků, s vypasenějšími bříšky, ještě před nějakou chvílí pokuřující a lelkující v zázemí, se pohybovali během. A nejen to, na hlasitý povel velitele lehali a znovu vstávali. Byl to vskutku sportovní výkon! U remízku na druhé straně začalo hořet ruské vozidlo.
Ač se Němci bránili, seč mohli, jednotlivá kulometná hnízda byla postupně vystřílena, a oni se váleli jeden přes druhého, nebo dokonce i vně vykopaných děr. I na ruské straně byly ztráty. Několik ruských vojáků se svalilo, samozřejmě až před námi, diváky, co nemáme ty dalekohledy; někteří jako ranění, jiní navždy. Přibíhaly k nim válečné sestry a neohroženě jim zavazovaly rány; ty schopnější podepřely a táhly je z lítého boje ven. Bylo to dojemné.
Když jsem byla malá holka, dívávala jsem se na ruské válečné filmy, a milovala každou sestřičku, která se takto neohroženě plazila mezi kulkami, aby zachránila cizím vojákům život. S mnohými seděla pár hodin předtím někde v týle, žertovali, popíjeli, tancovali. A pak se na ně dívala, jak leží nesmyslně zabití. Obdivovala jsem, s jakou nesmírnou samozřejmostí to dělaly. Jako my dýcháme, ony obvazovaly utržené končetiny, a často byly těmi posledními, s kým ten vojáček před smrtí mluvil. Viděly smrt v přímém přenosu a věděly, že i ony mohou zemřít. Za to jsem je obdivovala. Za ten ušlechtilý smysl počínání. Tenkrát jsem si představovala, že jsem to já, kdo se neohroženě plazí v líté střelbě. Měla jsem ještě tu přirozenou dětskou odvahu, kterou jsou děti obdařeny nejspíš z vesmíru...
Ještě k tomu byly herečky vybírány z krásných dívek, často měly husté pletené copy a slušivě padnoucí mundur- ne kalhoty, ale sukni! Jako třeba Marusja v seriálu "Čtyři z tanku a pes". Tu přece musel milovat každý! Marusja měla rudé vlasy, říkali jí "Ohníček", to jsme ovšem my, s černobílými televizemi, nemohli vidět. Moc dítěte však spočívá v tom, že mu řeknete, že má Marusja ohnivé vlasy, a ono je v černobílé televizi vidí!
Bylo zvláštní pozorovat, co mi naskakovalo v hlavě, když jsem viděla těch několik převlečených žen ošetřovat jakoby raněné, v představení, kde lítaly slepé kulky. Asi nemusím dodávat, že Rusové, vyhráli. Poslední kulometné hnízdo "dorazil" tank T 34, který k nám vítězoslavně dojel.
Jednu věc musím popsat zvlášť. Možná právě ta dodávala celé akci punc vzrušení a autentičnosti. Nad našimi hlavami po celou dobu osvobozování přelétával skutečný letoun - Jakovlev JAK-3, jeden z nejlepších sovětských stíhacích letounů druhé světové války! Nalítával tak nízko, že děti krčily hlavy mezi rameny a ženy ječely. Nebyly si jisté, že to pilot zvládne. Ale zvládl, několikrát a výborně.
Představení skončilo. Mrtví se zvedli ze země a oprášili uniformy. Ranění se narovnali, i s ovázanými částmi, a opustili podporu srdnatých sester. Z tanku vykoukla hlava. Všichni jsme bouřlivě tleskali a pískali. Chlapeček vedle mě se zeptal tatínka:
"Už si můžu zajít pro ty nábojnice, jak si mi slíbil?"
Tatínek nejistě odpověděl:
"No, já nevím… jestli chvilku nepočkáme… tak jo, běž si tam."
Chlapeček podlezl pásku a nejistě, s otáčením se na tatínka, se vydal na plac, kde ještě před chvílí zuřila bitva. Když to viděla holčička, asi dvanáctiletá, vydala se za ním. Třetí dítě též opatrně podlezlo pásku, ale dál nemělo odvahu jít, herci přece jenom stáli pořád na place. Z mikrofonu se ozval hlas organizátora:
"Prosím vás, rodičové, hlídejte si ty děti, ještě není technika úplně sklizená!"
Pak ztichl, otočil se na jiného pořadatele a něco si šuškali. Nato zahlásil:
"Tak můžete…"
Ani to nemusel doříct. Snad všechny děti, které tam ten den byly, sprintem vyrazily na bojiště. V tělocviku neběhají zaníceněji. Proběhla nevyhlášená soutěž o sběr prázdných nábojnic. Ona odvážná holčička sbírala nábojnice do trika jako houby a nosila je za pásku, kde je sypala před své rodiče. Pro dospělé bylo zřejmě potupné, aby se i oni za pásku vydali, ale jedno jim to rozhodně nebylo. Soudím podle toho, jak horlivě své ratolesti povzbuzovali, například "utíkej k lesíku, tam jich bude víc!" nebo "nesbírej vlevo, tam už to je vysbírané!" a podobné rady.
Vedle bojiště stojí obyčejné domy, žijí v nich místní lidé. Udivilo mne, s jakým poklidem k probíhající bitvě přistupovali. Nerušeně vykonávali činnosti, na jaké jsou v sobotu zvyklí. Jedni se hrabali v záhoně, druzí grilovali. Patrně měli zrovna oslavu, takže je nějaké letadlo, tank nebo střílení nemohlo vyvést z rovnováhy.
Na své si ten den přišli všichni. Jediní, kdo mohli přijít zkrátka, byli čtenáři knihovny. Na jejím okně visel tento nápis:

Z DŮVODU LIPTAŇSKÉ TRAGÉDIE KNIHOVNA V SOBOTU ZAVŘENÁ.


(příště se můžete těšit na další, tentokrát už poslední kapitolu)
 

Liptaňská tragédie aneb Liebenthal heute (4)

18. listopadu 2018 v 12:55 | Maryška |  Výlety
Moji spolucestující se někde rozutíkali. V Liptani je jedna výhoda: není tu kde zabloudit. Pole a louky pro bitvu byly kousek nad stanicí. A navíc: proudily tam ony zmiňované davy. Kdy tohle Liptaň zažila?

Podívejme se na to, co o osvobozování Osoblažska říkají kroniky a zasvěcené texty:
"V těchto bojích obklíčila a pak rozdrtila sovětská vojska 4 pěší divize, část motorizované divize, několik samostatných pluků a praporů, 1 dělostřelecký pluk a 9 dělostřeleckých oddílů fašistické armády. Při obkličování německých vojsk překročila sovětská armáda hranice ČSR ve dnech 18. - 20. března 1945. Boje v tomto prostoru pokračovaly až do konce března 1945."

Osoblažský kronikář píše:
"17. březen 1945 byl pro Osoblahu rozhodující. Městem duní okované boty německých vojáků. Začala evakuace obyvatelstva do šumperského okresu a ve městě začíná panovat nepořádek a zděšení. Sovětské hlídky ojediněle pronikají k Ptačímu mlýnu. Rusové vytvářejí veliký kotel, v něm je uzavřeno na 70.000 Němců. Základní linie zůstala na čáře Pavlovice - Studnice. Kolem 19. března 1945 se podařilo asi 20.000 Němcům prorazit směrem na Rudoltice a uprchnout z obklíčení. Od 17. března byla přerušena vlaková doprava z Osoblahy do Třemešné a nejbližší přípoj byl v Krnově, takže mnoho lidí prchalo pěšky.
Noc ze 17. a 18. března byla neklidná. V okolních vesnicích hoří a z neděle na pondělí (18. - 19. března) vyhořel i první dům v Osoblaze. V neděli proniká do Osoblahy první sovětský voják telegrafista, který byl krátce nato zajat. Nad městem létají ruské bombardéry a následují první nálety. V pondělí 19. března 1945 zahajují Rusové boj. Snaží se proniknout do města nejdříve od mlýna, pak od Pavlovic a od bohušovských lesů, a později znovu ve směru mezi Pavlovicemi a Studnicí. První útoky Němci odrazili, bojovali zoufale, aby se jim podařilo uniknout z kotle.
21. března se podařilo některým sovětským jednotkám proniknout do ulic, avšak bez trvalého úspěchu. V tento den hořelo celé osoblažské náměstí a zbytek německých usedlíků uprchl do klášterních sklepů. V noci z 21. na 22. března je klid. Válčení začalo opět 22. března o půl deváté. Sovětská vojska se snažila uzavřít kotel u Rudoltic a osvobodit Osoblahu, a po těžkých bojích se jim podařilo proniknout do ulic města. Německá vojska ustupovala a v blízkosti Rudoltic se fronta zdržela sedm dní. 25. března se linie ustálila na západ od Osoblahy a probíhala obcemi Životice a Sádek, za Dívčím Hradem, Horními a Dolními Povelicemi, mezi osadami Amalín, Nový Les, Víno a Pelhřimovy."

Tolik historie. Mnoho výše jmenovaných vesnic doposud existuje. Amalín, Dívčí Hrad a Rudoltice (stejně jako Liptaň) jsou staničky úzkokolejky s parním vláčkem, který dosáhl světoznámého ohlasu, zejména na severní Moravě. Osvobozování Sudet a přesuny německých a českých obyvatel vydá na obsáhlé studie. Už byly napsány, a myslím budou vycházet stále nové, neboť takové zvláštní soužití - nesoužití Čechů s Němci, jaké bylo v naší okleštěné sudetské hranici, se hned tak nevidí.
Osoblaha byla (údajně) osvobozena jako první město na území ČSR. V bojích mělo padnout na 800 vojáků Rudé armády, téměř 90% všech budov bylo zničeno. Kdo někdy Osoblahu navštívil, všimne si, že tu po válce skutečně nezůstal kámen na kameni. Na konci března 1945 se fronta zastavila na již jmenované linii, a zde setrvala až do zahájení Pražské operace, to jest do 5. května 1945!
Když si jen představím, kolik vojáků a zbraní se nacházelo na tomto, poměrně malém osoblažském výběžku, tají se mi dech. První ukrajinský front, tento veleslavný a oslavovaný front, co jsme se o něm učili už v základní škole, vedený ještě veleslavnějším maršálem Koněvem, který nakonec došel až do Prahy, si k nám od Polska nakráčel grandiózním způsobem. Jsem žena, zabiju ledva tak komára, ani nemohu tušit, co se tady, za ty dva měsíce, muselo udát! Vojáci pravděpodobně vyplenili a vystříleli, co se dalo. Válka je podle mě největší příšernost na světě...
Navzdory tomu, co jsem popsala v předchozích kapitolách, je mi líto civilistů. I když se jednalo o nepřátelské "sudeťáky" a "henleinovce" a nevím, jakými ještě dalšími výrazy byli po válce popliváni, byli to lidé. Jako já. Měli rodiny. Mnozí z nich určitě nebyli žádní vrazi, chtěli si tady, na úrodné osoblažské půdě, pokojně zemědělčit. Mnozí ani Henleina nebo Hitlera nechtěli volit. Jenže museli. Kdo nedal do urny ten správný hlas, byl Říší pronásledován, a nakonec stejně zabit. Před obrovskou morální silou těchto obyčejných, nefanatických Němců se dnes skláním.
Vraťme se však k našemu improvizovanému osvobozování. Po obléhání staničky jsme se všichni poslušně přesunuli na kopec. Jednalo se skutečně o přiléhavě vybraný terén, neboť připomínal kotel. Prostor pro diváky byl jasně ohraničen páskami. Tvořil ho svažitý terén. Pod ním byla vykopána kulometná fašistická hnízda, a to v jedné lajně. Vojáci Wehrmachtu byli připraveni.
Nahoře, kudy jsme přicházeli, bylo rozprostřeno autentické zázemí vojáků - polní lazaret, i s lékaři, tank, pancéřované auto. Zatím se tu, jen tak lážo plážo, promenádovaly ruské i německé uniformy. Jeden vojáček poctivě hadrem pucoval motor slavného ruského džípu GAZ, a vedle něj si Němec klidně pokuřoval s Rusem. Děti z toho byly celé poblázněné; chtěly se s uniformami a technikou fotit. Jeden tatínek poprosil udělaného chlapíka v ruské uniformě, ten vzal jeho kluka jednou rukou do náruče jako pírko a zazubil se do čočky. Pak si vyndal z jedné ze svých asi sto kapes zapalovač a zapálil si cigaretu. Tatínek si ho znovu blejsknul.
"To snad né! S tím zapalovačem?" ohradil se voják. Chtěl nejspíš zachovat dekórum. Ale tatínek nedbal a pelášil pryč, i s kuriózním záběrem.
Děti nevěděly, kam se dřív vrtnout. Ze všeho byly u vytržení. Ty starší, a byla mezi nimi i děvčata, běhaly mezi stánky s občerstvením a vojenskou technikou. Obdivně hleděli na divadlo, jehož se stali součástí. Tatínkové se nemohli odtrhnout od motorů, obzvláště když se dal do pohybu tank. Celá ta ruská paráda, včetně vojáků, se začala pomalu přemísťovat na druhý konec kotle, nahoru k lesu. Nebyla to nikterak krátká vzdálenost, obzvláště když si představíte, jak pomalu se takový tank šine…
Několik profesionálních hasičských aut stálo vzorně vyrovnáno za občerstvovacími stánky a čekalo na případný požár.
Nastala nultá hodina: Rusi schovaní v lese, Němci zakopaní, a ve vzduchu napětí… Kolem mě létala nejčastější otázka: kdy už to konečně začne??

Liptaňská tragédie aneb Liebenthal heute (3)

21. října 2018 v 14:40 | Maryška |  Výlety
Dlouho jsem nic dojemnějšího neslyšela. Viděla jsem hodně filmů, kde vojáci píší dopisy na rozloučenou, a v nich mluví ke svým milým jakoby ze záhrobí. Ale nikdy to nebylo tak živé, tak hmatatelné… Nejspíš proto, že se to doopravdicky stalo. V takové chvíli se asi člověk stane moudrým a usmířeným… jako odsouzenec, který čeká v cele na svůj ortel. Hofírek dozajista nebyl vrah odsouzený k provazu. Nebyl to vlastně ani pořádný voják, byl civilistou, obyčejným klukem, kterému do života vstoupila válka. Ještě si života nijak neužil a už musel být připraven na smrt.
Dopis Vítězslava Hofírka, adresovaný rodičům a sestře Milici do Řícmanic, je datován dnem 18. září 1938. Mladý finančník byl původně pohřben s ostatními pěti liptaňskými zavražděnými v Leobschütz (Hlubčice) v Pruském Slezsku. Protože se v jednom z dopisů rodičům vyjádřil, že by ho "slezská země tížila", došlo v srpnu 1939, z iniciativy paní Hofírkové a Slávkovy dívky Gréty, mimochodem německé národnosti, k převozu Hofírkových ostatků z německého území, a k jejich důstojnému pohřbení v rodné obci. Dne 11. listopadu 1946 mu byl in memoriam udělen Československý válečný kříž 1939. Aspoň že tak.
Lidé se dojati rozcházeli. Mé zvědavosti však nebylo zadost. Začala jsem kroužit okolo staničky. Těžko tu bude někdo bydlet, pomyslela jsem si, ale co tu může být? Dovnitř a ven proudili lidé, komparzisti, civilisti… Zahrada u domu byla udržovaná, což napovídalo tomu, že by tu skutečně někdo mohl žít. Z domu na schodky vyšla stará paní v zástěře. Asi kuchařka, nevím proč mě napadlo.
"Dobrý den, paní," oslovila jsem ji nesměle, "tady se asi nebydlí, že?"
"Ale to víte, že bydlí! Já tu bydlím!" pronesla hrdě.
Překvapivě jsem vytáhla obočí a bezděčně mi ujelo:
"Sama?"
"Ano, teď už sama."
Nechtěla jsem být nezdvořilá. Ale paní nebyla stydlivá, a když viděla, že stojím jako tvrdé Y a zírám na ni, začala sama:
"Mám děti, koupili jsme to s mužem před dost lety… pro ně, ale děti se rozkutálely do světa, to víte, a muž…" na vteřinu se odmlčela "zkrátka, zůstala jsem tu nakonec sama."
"A nebála jste se tady těch duchů?" nedalo mi.
"Prosím vás, duchové ano, ale úplně jinačí než myslíte! Vždyť tady byla tolik roků školka pro děcka!" řekla vesele, "já sem měla úplně jiné trápení - s památkářema! My jsme si tu pomalu ani kohoutek nemohli vyměnit! Na všechno musel být papír! Dybysme to věděli dopředu, asi to nekoupíme, no… co už," vzdychla, "dobře se nám tu žilo… je tu hezky."
"To jste dobrá, že jste dům propůjčila k takové akci," pochválila jsem ji.
"Proč bych nepučila, ať si lidi užijou! Mně bude za chvilu osumdesát, tak co," s hrdostí v hlase pronesla, "moc let sem dělala na dráze, víte? Na úzkokolejce… Znáte úzkokolejku?"
"Baže znám, kdo by ji neznal, vždyť je vyhlášená!" obdivně jsem pronesla.
"Já ne na té parní, ale na normální, motorové, parní přišla až pak," v oku se jí zablýskla vzpomínka jako rarášek, a rázem jí ubylo let. Úplně jsem si ji představila v uniformě na mašince, o mnoho let mladší, hezkou, s jiskrou v oku, jak se po ní chlapi točí.
Vedle nás postávala asi tak padesátiletá žena; bylo vidět, že chce majitelku též oslovit, ale hledá odvahu. Nesměle k ní přikročila a potichu řekla:
"Promiňte paní, nezlobte se… já… chtěla bych se vás na něco zeptat. Říkáte, že jste dělala na dráze."
Majitelce se znovu objevil v očích ten lesk:
"Ano, na dráze."
"To byste mohla znát Františka Nádeníčka?"
Majitelka se na pouhou půlvteřinu zamyslela, a pak se její zrak rozzářil:
"No jasně, že znám, Frantík! Neříkejte mi, že eště žije! Ten musí mít takových…" začala počítat.
"Ano žije. Je to můj tatínek," tiše pronesla žena a z očí se jí vyhrnuly slzy, "už je hodně nemocný."
Majitelka zjihla:
"František… toho jsem měla moc ráda," i jí vstoupily slzy do očí, "moc ho ode mě pozdravujte!" na důkaz vřelosti stiskla ženě silně obě ruce.
Stála jsem vedle nich, a v té pohnuté chvíli neměla co nabídnout. Moje další otázky by se sem jaksi nehodily. Síla jejich společné vzpomínky se mezi nás vtiskla. Bezděčně jsem ucouvla o dva kroky. Nechtěla jsem použít nějakou přihlouplou frázi typu ´tak se teda s váma loučím, mějte se tu dobře…´ Nechala jsem je, aby mezi nimi doznělo, co doznít mělo. Ženy ještě minutku mlčky postály. Pak mladší z nich poděkovala se stejnou pokorou, s jakou hovor začala, a s kapesníkem pod nosem chvatně odešla. Nejspíš řekla všechno, co měla. Možná toho o historii svého tatínka a této ženy věděla víc, než prozradila, možná se s ní jen chtěla seznámit. Kdo ví. Lidé málokdy přiznají své pravé pohnutky. Přistoupila jsem k pamětnici a podala jí ruku.
"I já bych se s vámi chtěla, paní, rozloučit. Máte pravdu - je tu hezky… a ta akce byla opravdu krásná… i díky vám!"
Žena jen skromně pohodila hlavou, jako že to pro ni nic není, a popřála mi štěstí. Se zasněným zrakem zůstala stát na schodcích. Ještě jednou jsem se za ní ohlédla.
Ale to už byl nejvyšší čas navštívit slavnou bitvu za humny...
 


Liptaňská tragédie (2)

14. října 2018 v 20:30 | Maryška |  Výlety
Cestou jsme potkávali německé domy, některé přebudované, rádoby zušlechtěné o plastová okna. Na jednom starém, neobydleném, a už už se rozpadávajícím, zel původní nápis:
´SHUHMACHER REICHEL´.
Že by předek? A vedle další nápis, o hodně novější:
´NA PRODEJ´.
Reichely tu mají evidentně v paměti…
Četnická stanička mě příjemně překvapila. Na fotkách jsem ji viděla jako barabiznu, ve skutečnosti se jednalo o opravený, velmi úhledný dům, jakých tu je v pohraničí spousta. Dokonce ani okna neměl plastová. Asi se obec snaží a nechali si ho jako památku, uvažovala jsem.
Na úvod, jak jinak, přišly opět proslovy a shrnutí historických faktů - naštěstí muzejníci i politici přednesli své řeči stručně, a nutno říct - příhodně. Nato následovala rekonstrukce přepadení. Komparzisti i hlavní hrdinové v dobovém oblečení mě zcela vtáhli do děje.
Příslušník Stráže obrany státu, viditelně nervózně, kouří před staničkou cigaretu. Ještě ji ani nedokouří, a už vidí, jak k němu z vrchu přichází horda vesničanů, hlasitě něco skandující. V tu chvíli mi naskočila husí kůže. Představila jsem si, že jsem mladý kluk, občan nové Československé republiky, byla jsem povolána do zbraně, k tomuto místu nemám žádné pouto, ale mám nadmíru ušlechtilé poslání: bránit svou zemi. A teď se ke mně řítí tohleto. Válka je na spadnutí, to je jasné všem, i natvrdlý chápe, že jde o život. To není, jako když řeším, jestli budu volit tohohle nebo tamtoho, tihle lidé museli mít ohromnou odvahu. Do očí se mi prodraly slzy. Dokázala bych tohle já?
Dav byl ozbrojen, to nijak neskrýval, rozlícení z nich čišelo. Četník zaklel, zahodil cigaretu a vběhl rychle do baráku. Mezitím dav došel až ke stanici. Bez ustání opakoval:
"Heil Hitler!" nebo "Liebenthal ist deutsch!"
Společně s davem dojel i traktor - sloužil jako alegorické vozidlo pro obří portrét Hitlera. Mužové zaujali postoj s pravicí vztyčenou a jako jeden nepřestávali skandovat provokativní hesla. Dožadovali se odzbrojení četníků. Čtyři Němci s flintami vešli rázně do baráku. Roztřásla se mi kolena. Sundala jsem si baťoh a opřela o sloup elektrického vedení. Pak jsme uslyšeli motorku. Lidi kolem mě byli nervózní jako já, někteří ukazovali prstem, jako malé děti, že motorka už jede. Dva příslušníci Stráže na motorce uviděli srocení davu před stanicí a okamžitě pochopili, co se děje. Zastavili a připravili se k boji. Nastal nikým neřízený zmatek, všichni drželi pušky, německé pokřiky nebraly konce. Ulice byla prolezlá fanatismem a testosteronem, úplně jsem cítila odhodlání německé strany převálcovat tu druhou, jedni území brání, druzí ho chtějí. Je to pocit, který asi špatně snáší každá žena; nejsme předurčeny chápat mužské dobývání. Příroda nás obdařila jinou schopností: vyrovnat se s tím, co muž vymyslel. Chtělo se mi zakřičet:
"Nestřílejte! Vaši už se vzdali!"
Jenže nemám stroj na vrácení času. I kdybych měla, nebyl by mi nic platný. Takových bojůvek bylo v sudetském pohraničí nepočítaně. Němci, povzbuzováni svým psychopatickým führerem, cítili, že jejich chvíle přišla, a tak události nešlo zvrátit. Bezmoc byla mým hlavním pocitem. Podívala jsem se na tváře lidí, stojících okolo mne. Mnozí hleděli jako já ve strnulém soustředění. Ve střelbě, která nastala, začaly plakat děti… - skutečné děti, ne ty herecké. Bály se, protože děti vědí, že střílet je špatné. Tři Němci se skáceli. Portrét Hitlera, stojící kousek ode mne, spadl. Nemyslím, že to byl záměr. Dva mladí sudeťáčci, schovaní za traktorem, vyběhli, a jali se vůdce napřimovat. Moc jim to nešlo. Ostatní Němci, byli mezi nimi i ženy a děti, byli poschovávaní v keřích a za traktorem. Dva z motorky vběhli do stanice. Chvíli bylo úplné ticho. Pak se z domu ozvalo nejméně deset rychlých střel. A zase bylo ticho. Nato vyšli bratři Seligové se dvěma kumpány. Ostatní se zvedli z úkrytů. Nikdo nemusel vysvětlovat, co se stalo. Někteří ještě malou chvíli postáli s čapkami sundanými u mrtvých těl svých soudruhů, a pak se všichni v pokoji rozešli, jako když skončí divadlo a jde se domů. Nikdo nemluvil. Větší děti se ptaly svých rodičů:
"Co se tam uvnitř stalo?"
Děj měl svoje pokračování. Z vrchu přijelo vozidlo okrové barvy. Byl to valník, a na něm několik vesničanů. Vynesli z domu šest těl a naházeli je na korbu, jako se hážou mrtvá zvířata. Padlé Němce odnesli na dřevěných nosítkách. Auto odjelo. My zůstali stát a nevěděli, co se vlastně v takové chvíli dělá. Lidé si pomalu začali povídat. Mnozí, aby zakryli dojetí, odváděli řeč na to, že ve dvanáct hodin začne na kopci bitva.
Člen spolku, který každoročně organizuje pokládání kytic k pomníku padlých obránců státu, se chopil mikrofonu a vyzval lidi, aby neodcházeli, že program nekončí. Dopověděl, jak celá událost dopadla, jak byli a nebyli vrazi potrestáni, kdo postavil pomník, kdo se zasloužil o co, proč, a tak. Naznala jsem, že už se taky odeberu na bojiště. Když vtom slyším v mikrofonu:
"Dovolte, abych vám na závěr přečetl dopis na rozloučenou, který se nalezl po zavražděném Vítězslavu Hofírkovi."
A pohnutým hlasem četl:

"Drahá maminko, táto, Milice!
nechtěl jsem Vás strašiti, proto jsem nepsal pravdu. Jest to zde snad ještě horší, než Vám píši. Situace je taková, že není naděje, že by nedošlo k válce. Všichni Němci, kteří měli narukovat v Československu, utekli do Německa den před narukováním. Dnes stojí proti nám ve Fulštejně na 1000 těchto zběhů, kteří čekají na rozkaz, aby nás mohli napadnout. Spíme vstoje, kleče. Hlídkování máme tolik, že na spánek zbývají jen dvě hodiny denně. Poplach střídá poplach, to napětí a nervozita jsou strašné, snad se z toho někteří nezblázníme.
Nevíme, kdy to začne, snad 27. září, jak jsem se dozvěděl, snad dříve, lepší by to bylo, kdyby to začlo hned, než být stále v nejistotě. Jsme zde samí finančníci a četníci, vojsko žádné, je nás málo a posila nejde. Vím určitě již dnes, že se odtud nedostanu, dojde-li k něčemu. Jsme obětní beránci, vydaní napospas těm, kteří nás chtějí napadnout.
Těší nás však pomyšlení, že svými životy vykoupíme Vás ve vnitrozemí. Strach nemám ani já, ani moji kamarádi a stane-li se něco, buďte na mne hrdi, že jsem padl pro naši drahou vlast a neplačte pro mne, o to jediné Vás prosím v podvečer mého života. Jsem rád, že jsem Vám tento dopis neposlal hned, a nepostrašil Vás. Pomyšlení, že žijete ve strachu o mě, ztěžovalo by mi mou poslední chvíli.
Padnu-li, pak bude-li to možné, splňte moje poslední přání, které jsem Vám napsal. Tebe, maminko, líbám na čelo a loučím se s Tebou. Měl jsem Tě strašně rád a promiň mi chvilky, kdy jsem Tě zlobil. Milice, buď hodná, ať je z Tebe pořádné děvče, udělej rodičům radost a vynahraď jim mne. Neopusť je ve stáří, jsou oba dobráci. Nebuď trucovitá ani svéhlavá, neměl bych v hrobě pokoj. Vy, taťko, mějte se také dobře, měl jsem Vás rád jako vlastního tátu, snad jsem Vám to nedával najevo, ale v srdci to bylo. Staral jste se o mě, pokud jsem byl mladý, nikdy jsem na to nezapomněl, a proto Vám tisknu ruku po chlapsku.
Pozdravujte také celou naši přízeň a spolužáky. Najdete-li Grétu a bude-li chtít, vezměte ji k sobě. Ona je dobrá, měla mě ráda a doma nemá med, snad Vám bude jednou dobrá. Líbám Vás ještě jednou a čekám svůj osud z rukou nejvyššího velitele.
Váš Slávek"

Liptaňská tragédie aneb Liebenthal heute (1)

9. října 2018 v 20:32 | Maryška |  Výlety
Dne 22.září 1938 se stala veliká tragédie. V tehdejším mladém Československu panovala už dosti vyhrocená pro-hitlerovská nálada, a to nejvíce v Sudetech, kde německé obyvatelstvo převažovalo, v některých obcích tvořilo dokonce sto procent. S narůstajícím nebezpečím vpádu vojsk nacistického Německa nařídila československá vláda v roce 1936 zřídit k ochraně hranic ozbrojenou složku - Stráž obrany státu (SOS), tvořenou četnictvem, finanční stráží a státní policií.
V onen den v obci Liptaň (německy Liebenthal), položené mezi Třemešnou a Dívčím Hradem, tam kde Zlatohorská vrchovina upadá do polské roviny, ve výběžku, kterému říkáme osoblažský, došlo k logickému vyvrcholení nacionální nenávisti.
Němečtí občané Liptaně se ozbrojili a vydali k četnické stanici, k domu číslo 261. Věřili, že válka začne co nevidět, že tedy spravedlnost musí vzít do vlastních rukou. Ozbrojenci, vlastně zfanatizovaný dav - okolo 150 až 180 lidí, došli až těsně ke stanici, kde hlasitým skandováním a vniknutím dovnitř donutili čtyři příslušníky SOS, aby složili zbraně. Tito četníci si totiž předtím telegrafovali s posádkou v nedaleké Třemešné, a tak věděli, že henleinovci tuto stanici obsadili. Vyhodnotili si tedy, že se vzdají bez boje. Jenže… všechno má svá jenže. Ve stejnou chvíli přijížděli ke stanici na motocyklu další dva příslušníci finanční Stráže. Nevěděli nic o tom, že vevnitř jsou jejich kolegové již odzbrojeni. Viděli rozlícené venkovany, pochopili, že stanice byla přepadena, a jali se vykonávat to, k čemu byli povoláni. Došlo k přestřelce, při které byli tři Němci zabiti. Zbytek Němců se někde poschovával… a tito dva vstoupili do stanice…
Nikdo už se dnes nedoví, kdo první vystřelil, a co přesně se událo. Jisto je, že nastalá mela způsobila v hlavách henleinovců to, že odzbrojené četníky uvnitř domu chladnokrevně popravili.

Byli to:
1.velitel četnické stanice, vrchní strážmistr Rudolf Mokrý (nar. 1887)
2.strážmistr Vilém Leher (nar. 1912)
3.vrchní respicient finanční stráže Ludvík Svoboda (nar. 1899)
4.dozorce finanční stráže František Čech (nar. 1910)
5.dozorce finanční stráže Vítězslav Hofírek (nar. 1910)
6.dozorce finanční stráže Inocenc Dostál (nar. 1910).

Jak si lze lehce vypočítat, jednalo se o doslova mladé kluky. Aby svou brutalitu hlavní pachatelé dokonali, přistavili valník, naložili na něj mrtvá těla a odvezli je do nedalekých polských Hlubčic, kde je jako zvířata zakopali u zdi hřbitova. Pro celou událost neexistují téměř žádné písemné zmínky. Nastalé dramatické děje - Mnichovská dohoda, obsazení českých hranic a druhá světová válka - překryly hrůznost liptaňské tragédie. I když ne úplně. Matka popraveného Hofírka se zasadila o to, aby jeho tělo bylo po válce exhumováno a převezeno do rodných Řícmanic (okres Brno - venkov). Pachatelé, dokonce i podezřelí z tohoto činu, byli v roce 1946 odsouzeni k vysokým trestům - mnohaletým žalářům, doživotím, někteří dokonce oběšeni. Kromě těch hlavních - těmi byli: bratři Alfred a Franz Seligovi, tiskařský dělník Reichel a řezník Görlich. Uprchli za hranice a trestu se navždy vyhnuli. Tolik dojemná historie.
Proč o tom píšu? Přesně tato událost - přepadení četnické staničky, měla být rekonstruována a přehrána zájmovým vojenským oddílem z blízkého Krnova. Na den přesně a osmdesát let poté. Kromě tohoto divadla měla být na přilehlých polích a lukách následně předvedena vojenská operace osvobozovacích bojů Rudé armády, která měla znázornit, jak asi bylo osvobozováno Osoblažsko.
Považovala jsem tuto událost za něco mimořádného v našich končinách… z nějakých důvodů mne dojímala.
V sobotu 22.9.2018, v osm hodin ráno, jsme vyjeli ve dvou autech z našeho města. Na půl desátou byla v Liptani sloužena mše za oběti tragédie, tak jsme si dali trochu fóra. Do Liptaně jsme dorazili o třičtvrtě na devět. To už se mi chtělo dost na záchod. Neprozřetelně jsem si nezastavila u lesíka a doufala, že obec bude na nával lidí připravena. Nebyla. Hospoda, u které jsme zaparkovali, vypadala slibně.
"V takový slavný den pro obec Liptaň považuju za samozřejmé, že se budou chtít všichni přiživit a přijít si na své," oznámila jsem ostatním fakt, který se ani nemusí oznamovat, protože faktem je.
Zdaleka jsme nebyli prvními návštěvníky. Střed obce, jestli to tak lze označit, zkrátka prostor mezi obchodem U Romany a hospodou U Adama, byl již slušně zaplněn auty různých poznávacích značek. Z jednoho vystoupila seniorka, již mírně shrbená, ale stále ještě svižně kráčející, a se vztyčenou hlavou. Příjemně se na nás usmála. Na jejím saku, o pár čísel větším, bylo tolik metálů, že ji vlastně k zemi mohly táhnout ony.
Nahoře u kostela přistál velký autobus s německou značkou.
"Třeba se neodvažují sjet dolů, už jenom ten důvod, proč tu přijeli… co tu jako chtějí dělat?" zajímalo Jiřinu, mou spolucestující.
"Děcka, já musím na záchod, nebo bude druhá liptaňská tragédie," ozvala se Božena, další žena z našeho minizájezdu, a rázně dodala:
"Du zabouchat na hospodu!"
Cedulka na dveřích hlásala, jako v každé správné dědině, že v sobotu otevírají v 16 hodin. Dveře od hospody byly zamčené. Po zabouchání otevřela žena neurčitého, řekněme středního věku. Slušně jsme jí přednesli náš návrh.
"Já vás chápu, že musíte, ale já mám bohužel zavřeno," suše oznámila a chtěla zavřít.
"Počkejte, paní," zvolala nešťastně Božena, "my vám zaplatíme," ohlídla se na nás "kolik si řeknete!"
Souhlasně jsme přikývli. Ani na to ženština nereagovala kladně, a s nehranou uražeností doplnila:
"Mě nezajímá, že je tu tolik lidí, měla si to starostka domluvit!" a zabouchla nám dveře před nosem. Zůstali jsme stát jako opaření. Asi po půl minutě se dveře znovu otevřely a hospodská jakoby nic vykráčela s odpadky.
"Paní, pomozte nám, my nevíme, co máme dělat," vrhla se na ni opět Božena a nahodila ten nejnešťastnější výraz. Žena se na ni ani nepodívala. Ostentativně vysypala koš do kontejneru, čímž nám jasně dala najevo, co je ten den důležité. Pak se k nám jen tak napůl otočila.
"Já vás tam nemůžu pustit, uklízečka zrovna vytírá záchody, chápete?"
Nechápali jsme.
"Já to kašlu," oznámila Božena, když hospodská zašla dovnitř, "jdu za tu její hospodu."
Mužové, kteří tohle mají poněkud jednodušší, zašli za první dům. Já jsem se vydala za Boženou a z okýnka domu slyšela hlasité láteření hospodské:
"Já se na to můžu vykašlat! Oni mi tady budou ochcávat barák! To si jako měla starostka zařídit, já tady nejsu žádné veřejné vécé!"
Když jsme se vrátily, stála Jiřina u rozcestníku a sdělovala nám, že kilometr odsud leží bludný kámen, tak jestli k němu nezajdeme.
"Proč ne? Kafe si nedáme, počasí pro kočku, aspoň se zahřejeme," pronesla jsem, "a do mše to krásně stihneme."
Ani jsem nemusela nikoho pobízet, vydali jsme se po modré. Po cestě si Božena neodpustila:
"To vám eště řeknu. Víte, že tu nemají jen jeden pomník válečným hrdinům, ten, co sme u něho stáli, ale dva? Asi se tu ňák špatně domlouvají. A víte, kde stojí? Kousek od toho prvního, ale to se podržte: na jímce!"
"Počkej, ty myslíš na žumpě?" chtěla jsem se ujistit.
"No jasně, na výkalech! Jednou za čas přijede hovnocuc, oddělají se desky a… Přímo tam! To je úcta, co?"
"No fuj, a hospodské vadí, že se někdo vyčůrá vedle jejího baráku," smála se Jiřina.
Když jsme se vraceli ke kostelu, bylo všude o hodně více aut. Do kostela jsme vstupovali pár minut po půl desáté. Unikly nám akorát proslovy potentátů. Po mši Božena prohlásila:
"Děcka, není vám divný, když je farář tlustej?"
Někteří jsme konstatovali, že nám to divný je.
"A navíc neřekl nic originálního - ´Slyšeli jste slovo Boží´ přece nemůže na mši stačit. A ještě k tomu na takovou! Liptaň nemůže pamatovat, že by tu kdy přijelo tolik lidí!" přidala se k ní Jiřina.
"Že přednesl jména šesti obětí aspoň pětkrát, to si moh nechat. Šak všichni, co tu sme, to známe, ne? Dyk ta mše je každý rok, akorát dneska je toho tady krapítek víc," rozhořčovala se Božena.
Dalším bodem programu byla rekonstrukce přepadení. Vyšli jsme k domu číslo 261…


(henleinovec: přívrženec Konráda Henleina (6.5.1898 - 10.5.1945) - zakladatele Sudetoněmecké strany (SdP), narodil se a žil na Liberecku, původně učitel tělocviku, nejdříve velmi mazaně hlásal ideály, slučitelné s politikou Československého státu, ale postupem času jeho vize byly nad slunce jasnější: vyprovokovávat v sudetském pohraničí nesnášenlivost mezi českým a německým obyvatelstvem, když Němce vydával za zotročené nebožáky bez práv, poštvávat k protičeským náladám, zkrátka jedna z hlavních osob, která oddělení Sudet od Československa dovedla až do zrádného konce, k Mnichovské dohodě. Jako válečný zločinec byl v roce 1945 zajat americkou armádou, uvězněn v Plzni, kde si hrdě podřezal žíly. Aspoň se ušetřila jedna oprátka v Norimberku, stoprocentně by ji dostal… FUJ !
Náš velikán Jára Cimrman se domnívá, že místo narození Henleina bylo v Liptákově)

Další články


Kam dál