Každý svého zubaře!

17. listopadu 2016 v 22:06 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
V našem městě došli zubaři. Prostě nejsou. Jestli nějakého potřebujete, musíte se poohlédnout jinde. Ale proč zrovna zubaři? Když vám začnou v hlavě vrtat zubaři, má to svou symboliku. Že by jim snad nesvědčilo studené podnebí? Až jsem na to nedávno přišla. Nemají totiž to správné příjmení! Zubařů je ve skutečnosti dost, jak jsem si zjistila v okolních městech, ale jmenují se třeba Trávníček, nebo Novák, a kolik je Novotných a Procházkových! Ovšem ti mají u nás smůlu. K nám přijímáme jiná jména- posuďte sami:
Krupičková - to by ještě šlo, Kalfusová- dejme tomu, Látal - to už trochu zavání, ale: Tvrdá, Strádalová, Boulová, do toho všeho ještě Bouchalová, a na konec veškerého utrpení - Vyroubal, pro jistotu ještě s Vyroubalovou!
Kdyby se aspoň jeden z nich jmenoval nějak romantičtěji. U takového Holoubka bych mohla předvídat, že na mě sice vytáhne ty svoje příšerné nástroje, ale pak si třeba zavrkáme. Nebo kdyby se Tvrdá jmenovala křestním Felicitas, mohla bych pojmout hypotézu, že budu mít štěstí! Každý bude přemýšlet nad tím, co asi tak může prožít u doktorky Strádalové? Když mi má zubař zalátat zub, dobrá, tu představu unesu, ale vyrubat? Jako uhlí?
Nutno však uznat, že nomen omen nemusí fungovat stoprocentně. Moje zubařka se jmenuje Dubná. Někdo by si pod tím jménem mohl představit postavu silnou a rozsochatou, jako dub, jiný by viděl dubovou palici- kterážto symbolizuje povahu nesmiřitelnou a neústupnou. Opak je pravdou. Jedná se o osůbku malou, spíše nenápadnou, a v prvé řadě velice laskavou. Její ruce určitě nejsou žádné neohrabané haluze, ale jemně a citlivě se mě dotýkající, a běda, když jen zvednu obočí, nebo vytlačím slabý vzdech! Hned přestane a ptá se mě, jestli nechci injekci. A já ji nikdy nechci, protože věřím, že jsou její ruce ohleduplné, a dávají si pozor. Taky nemá místo hlavy dubovou palici, má smysl pro humor, a na věcech a lidech vidí jen to pozitivní.
Jednou za rok, o prázdninách, si vezme delší dovolenou. Tehdy ji zastupuje dr. Látal. Ne, že bych proti němu něco měla, ovšem vždycky se v duchu modlím, aby mi v tu dobu zrovna nic nebylo. Jenže zubům neporučíte. Před pár lety mě na konci června začal pobolívat zub. Přišla jsem za svou milou Dubnou zubařkou a svěřila se jí. Doktorka se ve mně chvíli povrtala a pak řekla:
"Nic tam nevidím, ale kdyby se to rozjelo, musela bych se na to podívat blíž."
Věta "podívat se na to blíž", pronesená zubařem, nemůže věštit nic dobrého.
"Kupte si kloktadlo, snad to vydrží, než se vrátím z dovolené," pronesla klidně.
"A co když ne, paní doktorko?" zeptala jsem se vystrašeně.
"Pak budete muset navštívit doktora Látala."
"Látala? A jaký je?"
Udělala krátkou pauzu a pak opatrně pronesla:
"To víte, je to chlap! Ten se s nějakým tím problémem nepárá, jako já!"
Domů jsem odcházela zdrcena. "Nějaký ten problém" mi nemohl odejít z hlavy. Ten večer jsem nemohla usnout a představovala si tu strašnou situaci, jak nuceně navštěvuji zcela neznámou ordinaci jakéhosi látajícího lékaře. Moje fantazie pracovala na plné obrátky, a vytvářela obraz zubaře, kterého jsem doposud nikdy neviděla, o to horší byly ony obrazy. Představovala jsem si ho jako golema. Obrovská hliněná postava se nade mne rozkročí, do svých gigantických pracek uchopí ty nejodpornější nástroje, včetně toho nejodpudivějšího a bzučícího, jehož frekvence se zařezává do uší i lidem, jdoucích venku po chodníku, a já uvidím, jak mu z nozder stoupá vzrušením pára. Vynervila jsem se natolik, že jsem dopředu zaujala nekompromisní stanovisko: ihned po vstupu si vyžádám umrtvující injekci, jinak na mne ten netvor nesáhne!
Následující dny neubíhaly moc dobře. Zub si nedal pokoj. První dny na něj zabíraly dvě deci vína, další dny už musely být deci čtyři. Po týdnu jsem naznala, že se nechci stát alkoholičkou, a nasadila si Ibuprofen. Zakrátko jsem zjistila, že když ho zapiju dvěma deci vína, účinek se zlepší. Ale bylo to jen protahování utrpení a nalhávání si sama sobě; úspěšně jsem spěla do stadia - alkoholismus spojený s nadužíváním omamných látek. Nastal okamžik, kdy bylo nad slunce jasnější, že MUSÍM vstoupit do ordinace doktora Golema.
V onen den jsem se posadila do neznámé čekárny a zdecimovaná mnohadenní bolestí jsem odevzdaně čekala na svůj osud. Vyšla příjemná a usměvavá sestřička:
"Tak kdopak je tady s tím bolestivým zubem?"
Rozhlédla jsem se po okolních pacientech s poslední nadějí, že mě snad přece jen někdo předběhne. Jako odsouzenec na smrt, který doufá, že ten den nepůjde elektrika. Nikdo nereagoval. Sestřička mě zhypnotizovala pohledem.
"To budu asi já", pípla jsem tiše a začala se těžce sbírat z tvrdé židle.
"Pane Nováku, vy si ještě chvilku počkejte, tady s paní budeme hotoví ajncvaj!" hodila po mně šibalský úsměv, jakoby to byl bůhvíjak dobrý vtip. Nechápala jsem, jak může někdo tak necitlivě žertovat na téma bolesti zubů, - mých zubů. Taky netvor, napadlo mě, a co teprve tam uvnitř…
V ordinaci seděl starší štíhlý muž. Působil klidně, až seriózně. Kdybych ho potkala na ulici a neměl na sobě ten bílý mundúr, možná bych si ho i všimla. Představila jsem si ho v elegantních kožených botkách, barevně sladěných s páskem, ve šviháckých béžových kalhotách a v saku podle poslední módy. Vysloveně promenádní typ, blesklo mi. Rukou ukázal na jasné místo. Když tohle udělá zubař, asi nikoho nenapadne se zeptat:
"Mám si sednout, pane doktore?"
Beze slova jsem zajela do moderního bílého křesla.
"Tak na kterýpak se podíváme?"
"Nevím to přesně, pane doktore, bolí mě úplně celá levá strana, myslím, že to budou všechny tadyhle vlevo dole," pro jistotu jsem ještě ukázala rukou, kdyby snad nepoznal strany.
"Aha", řekl zkušeně. Tohle doktoři říkají, když nechtějí začínat amatérské detailní rozbory s polohysterickými pacientkami, aby se jim nezhroutily ještě před zákrokem, a přitom už jsou myšlenkami o krok dál než ony, tedy v ústní dutině.
"Tak se na to podíváme."
Tuhle větu jsem čekala. I tak mi způsobila okamžitou křeč těla. Svaly se samy zatnuly, že by ze mě cvičitelka jógy měla radost. Na injekci jsem si ani nevzpomněla. Zavřela jsem oči a otevřela ústa. Jakási ostražitost však způsobila, že mé oči nechtěly zůstat zavřené, a raději chtěly sledovat, který z těch nechutných nástrojů chce onen, na první dojem sympatický člověk, vzít do ruky. Bylo to zubní zrcátko. Nechtěl se jím ovšem dívat, ale obrátil ho a opačným koncem mě udeřil do prvního zubu.
"Je to tenhle?"
Hrůzou jsem se vyšponovala v očekávání bolesti. Žádná ale nepřišla. S vytřeštěnýma očima jsem zakroutila hlavou. Bouchl vedle. A je to tady, sadista! Přesně, jak mě varovala moje doktorka. Bude mi mlátit do jednoho zubu za druhým, dokud nenajde toho bolestivého prevíta. Představa, že mi ten rádoby sympatický zlosyn udeří do zubu, kterého jsem se nemohla dva týdny dotknout ani přes tvář, mě přiváděla k šílenství. Kdyby si takhle na mě někdo dovoloval v civilu, to by si ode mě pěkně slíznul! Jenže teď jsem se jen bezmocně připravovala na smrtící úder. Na třetí pokus se trefil.
"Ááá", zaúpěla jsem a sesunula se níž.
"To je on," sdělil chladnokrevně sestře nebo mně, to nevím, ale určitě to nebylo potřeba říkat. Sestra nelenila a podala mu další ze sady šperháků.
"Tento, pane doktore?"
"Ne, ten větší!"
Slyšela jsem z dálky svůj hlas, jak mi říká: tak tady máš umřít - na tomto cizím studeném křesle, a s úplně cizíma lidma!
Nutno uznat, že i když se pan doktor se mnou nemazal, mému zubu pomohl. Ať už se se mnou chtěl nebo nechtěl mazat či látat, zub mě přestával bolet už v ordinaci.
"Kdyby vás to ještě bolelo, tak přijďte, ale já myslím, že vám to vydrží, než se vaše zubařka vrátí z dovolené."
"Děkuji vám, pane doktore," špitla jsem slabě a zkusila se postavit. Sestra přeci jen projevila kouska citu.
"Jste bledá jak stěna, chvilku zůstaňte sedět, ať se nám tady nevyvrátíte," řekla a v koutku úst se jí objevil takový zlomyslný úsměv. To by se ti líbilo, viď, ty Harpyje! Tu radost ti neudělám! Jak bolest odeznívala, vracela se mi dřívější kuráž.
A tak to máte se zubaři. Najdou se mezi nimi všelijací, jako ve všech zaměstnáních, ale já si stejně myslím, že u nás je to ještě jinak. Moje zubařka půjde za chvíli do důchodu. To jsem zvědavá, kdo místo ní nastoupí. Vsadím se, že to nebude třeba Slavomil Věchýtek, ale nejspíš nějaký Krvan Poděsovič ze Srbska, nebo třeba Drákula, křestním jménem Valeriu… původem odněkud z Karpat…
 

Milostný dopis Jarkovi N.

2. listopadu 2016 v 20:40 | Maryška |  Pocty

Vážený pane Nohavico,

nedávno jsem se dostavila do Íčka v Krnově, hodinu před zahájením prodeje lístků na váš koncert, a poctivě si vystála frontu. Byla jsem třicátá osmá. Vzala jsem si svých šest lístků, maximum, co dovolujete, a šla se těšit domů. Poslouchám vás víc než třicet let. Slovo poslouchám vlastně není tím pravým slovem, které má vystihnout mě- posluchače, a vás- interpreta. Od začátku tohoto vztahu, tedy od mých 19 let, proudí tok jakési neviditelné energie ode mne směrem k vám- čili jednostranně, aniž byste cokoli tušil. Je to moje napojení se na to, co nám, posluchačům, asi chcete říct. Je téměř jisté, že mnoho vašich myšlenek jsem si vyložila po svém, z toho si však můj tok nic nedělá… a proudí pořád...
Koncert v krnovské Kofole jste měl úžasný. Že se mi bude líbit, o tom jsem dopředu nepochybovala, znovu mě však překvapilo, že mohl být TAK úžasný! Byla jsem na vás potřetí v životě, a vždy se mi váš koncert hluboce zaryl pod kůži. Jak vy umíte rozparádit lidi! A okamžitě nato je zklidnit do komorní, až tesklivé polohy. To se mi líbí- právě tak to umíte řídit svým osobitým způsobem, no a samozřejmě - obsahem vašich textů. Mnoho lidí si myslí, že jste humorný skladatel. Já za vaším humorem cítím vážnost a pravdivost. A taky satiru a filosofii. Bála jsem se, o čem budete psát, když padli komunisti a blbé zákazy. Bylo to ode mne liché. Písničkář se samozřejmě neřídí jen politickým zřízením. Je plno jiných, a dobrých cílů, do kterých se dá trefovat. To jste mi objasnil. Mám ráda jak vaše srandy, tak ještě více tu vážnou, často smutnou a dojemnou polohu, u které se mi chce někdy brečet, protože mi něco připomněla. Několikrát se mi stalo, že jsem vaši písničku znala mnoho let, a teprve pak přišel jakýsi světlý okamžik, a já ji najednou pochopila… to je teda zajímavé, jak se mi mohla před tím líbit? Vidíte, a líbila, nevědomost je tak milosrdná! Mám z vašich textů, i z toho, co řeknete na jevišti, příjemný pocit: když něco vyslovíte, tak si za tím stojíte, a basta! Já tu pravdivost z vás cítím. Slovo má obrovskou moc, a vy to dobře víte...
Nechválím jen vaše texty; chválím i hudbu a vaše dva spoluhráče. Pan Robert byl výborný, stejně jako pan Plánka - hráč na cingrlátka. Udělali vaši hudbu barevnější, emotivnější a novější. Též předělané aranže starších skladeb se vám moc povedly, např. básnička o Pepovi v repovém kabátě- výborná!! Přemýšlím nad tím, jestli ve vašem repertoáru najdu i tzv. hity, jak je to u jiných zpěváků nebo autorů, jenže u vás je to nějak jinak- vy máte mezi lidem tolik známých písniček, až hanba! Zkoušela jsem dělat jakýsi žebříček u svých známých, ale marně, nic jsem nevykoumala. Každý má v oblibě jiné vaše písničky. Nejspíš proto, že se ke každému dostaly v jiný čas, a mají tudíž pro něho jiný význam, v tu chvíli jste se zrovna trefil do jeho smutku či jiného rozjitření, a on si vás proto zamiloval, stejně jako já. Myslím se tomu říká nadčasovost.
V neposlední řadě se nemohu nevyjádřit k vaší plodnosti. To musí být člověku shůry dáno, aby uměl napsat stovky textů a ony se pořád líbily! Tipuju na nějakou vesmírnou energii, z jejíhož ventilku umíte čerpat… nebo že by pan Anděl Strážný?
Jste ode mě, pane Nohavico, o něco starší, jste dozajista úplně jindy šťastný než já, a přesto se mezi mnou a vámi vyvinulo v tom dlouhém čase pevné pouto, ano, samotnou mě vždycky překvapí, jak pevné, ovšem vy o něm nevíte nic. Že někde, v malém městě, na pomezí Moravy a Slezska, žiju já, obyčejná žena, která když si pustí vaše písničky, postaví se jí chlupy na rukou, a do prsou se vleje vzrušivá horkost. Je dobře, že to nevíte, ale měla jsem touhu vám to dnes říct, abych vás potěšila.
Před třemi roky, pár dní před vašimi šedesátými narozeninami, jsem sebrala odvahu a napsala vám mail. Už to mě zaskočilo, že ho máte veřejně známý. Považuju to za odvážné. Poslala jsem vám tenkrát blahopřání, které bylo též vyznáním a poděkováním. Teď si říkám: proč vlastně potřebuješ najít odvahu a klepou se ti ruce, když sedáš k neživé věci, a vzduchem posíláš něco, co vlastně jenom vypadá jako slova, je to virtuální, čili úplně nehmotné, písmenka v knížce jsou mnohem, mnohem fyzičtější, navíc tě ten druhý vůbec nezná, a patrně nikdy nepozná… a přeci - měla jsem trému. Přála jsem si, aby ta vzduchem polétavá písmenka došla v pořádku a popsala přesně to, co chci říct, ne něco jiného, dvojsmyslného, abyste si to správně vyložil - tedy jako blahopřání a poděkování. Dopředu jsem si říkala: ten ti nikdy neodpoví! Musí mít statisíce fanynek, kde by na to bral čas? - skládání, do toho to hraní, ježdění… kam ty se, prosím tě, hrabeš s tím svým naivním, až lehce pitomým vyznáním? A ono ejhle! - odepsal jste mi za hodinu a půl. Možná znáte ten pocit: nečekáte odpověď, a přesto chodíte nenápadně kolem zapnutého počítače… A stejně tak, jako se mi tenkrát klepaly prsty, když jsem vám psala, rozbušilo se mi srdce, když jste mi odepsal. Myslím jsem i trochu zčervenala, jako přichycená při nějakém nepřístojném činu, jako kdyby mi odepsal třeba… třeba předseda vlády Srí Lanky, a chtěl mi říct, že mým jménem pojmenovali novou odrůdu čaje... Jasně, přeháním, ale toho červnového dne… rozbušilo se mi srdce.
Přeji si, pane Nohavico, aby mezi námi bylo jasno: tohle vyznání nemá žádný podmiňující charakter. Nazvala jsem ho milostným dopisem, protože JE o vášni a lásce, i když platonické, umělecké a jednosměrné. Přežiju, když mi neodpovíte. Těžko odpovídat na něco takového. Musí být složité vstřebávat emoce těch druhých, které se na vás hrnou, rozlišit jejich plochost nebo hloubku, nezištnost nebo servilitu, vždyť ony ve skutečnosti nic neznamenají, jsou jen éterem, slávou, mlhou; umět přijmout stovky, možná tisíce všelijakých vyznání, možná i negativních, a zůstat u střízlivého nadhledu, nezpychnout, nepovyšovat se, a nedělat na nás, přecitlivělé a do vás zamilovaných fanynek, shůry dlouhý nos. Já bych asi zpychla, kdyby mi takto psali muži…
Ve skrytu duše budu ovšem tajně doufat, že takových vyznání mnoho nedostáváte, a tudíž se z té slávy nezblázníte. Když se vám to nestalo doteď, tak snad se to už nestane… držím vám palce! Neumím vládnout veršem jako třeba Žamboši, umím jen takto prozaicky, tož snad jsem vyjádřila, co jsem chtěla. Pane Nohavico, mám vás ráda! Smiřte se s tím.

Vaše (dost) věrná posluchačka.


P.S.
na Youtube jsem narazila na vaše vystoupení s Čechomorem, a u něj téměř pět miliónů zhlédnutí, Křídla z mýdla mají deset miliónů. To už skoro konkuruje Jarnímu valčíku od Chopina, který má 22 miliónů… ale vemte si, jak dlouho on už je mrtvý…

Jak zažít klidnou túru (2)

28. září 2016 v 13:33 | Maryška |  Výlety
Další dva kilometry, vedoucí na vrchol, se zdály být nekonečné, a to především kvůli davům, ale skutečně davům závodníků, jdoucích proti nám. Chodník se zúžil a my, kteří jsme nezávodili, jsme cítili povinnost uskakovat několikrát za minutu do borůvčí, nebo mezi vystouplé kořeny a nezpevněné kameny, abychom pustili ty tygry s odhodlanými výrazy ve tvářích. Tolikrát "ahoj!" za jeden den jsem ještě neřekla. Většina odpovídala vlažně, čím dál vlažněji, až to na mě taky přešlo, a před vrcholem mě Marie musela napomenout:
"Nemůžeš zdravit tak zdechle! Musíš je povzbudit, aby se jim líp šlo," a předvedla s nadšeným úsměvem:
"Ahóój!!"
A opravdu- jí odpovídali s rozhodně větším elánem, než mně.
"Seš prostě lepší, já už na ně nějak nemám trpělivost. Všimla sis, že někteří mají modré pusy? Myslíš, že je to nějaká dezinfekce?"
Marie se rozesmála:
"Ale né, to já jsem dělala dobré skutky. Trhala jsem borůvky a obdarovávala je. Víš, jak mi děkovali?"
Po stovkách přestávek a tisících ahoj jsme se konečně dobelhali na vrchol Smrku. Nebylo těžké ho rozeznat- byla to občerstvovací stanice. Mladé ženy a mužové, označení jako organizátoři, tu rozdávali cosi podobného čaji. Závodníci tady polehávali po zemi, někteří měli hlavu zakrytou kouskem oblečení a tvrdě spali. Nemuseli se ani přikrývat. Ten den bylo opravdu teplo. Jiní jen tak posedávali, bavili se a svačili, někteří s vyhaslým zrakem tupě hleděli do prázdna. Chudáci, zželelo se mi jich. Vybrala jsem si místečko s výhledem a vytáhla jídlo. U žvýkání jsem si detailně prohlížela borce ženského i mužského pohlaví.
"Tak jsem dneska zjistila, že jsem těžce mimo módu," přemýšlela jsem nahlas, "nemám totiž podkolenky. Podkolenky jsou základ. A taky nemám ten napájecí systém, co jim vede z baťohu. Možná by mi stačily ty lahvinky s nacucávátkem, co mají připevněné na prsou. Veliká chyba bude, že nechodím s holemi. Tady jsem neviděla jediného člověka bez holí. Když to nosí profíci, tak by to asi mělo k něčemu být…"
Zdenka meditovala se mnou:
"Ti borci, co jsme je potkali hned ráno, po vystoupení z auta, ti mají před těmahle několikahodinový náskok, ti tu trasu museli běžet!"
Mirek, zástupce náčelníka, a zároveň Maruščin manžel, přerušil naše hlubokomyslné úvahy. Ani nepočkal, až dojím, a zavelel:
"Vstáváme, jdeme!"
"Už? Nechytl si snad nějakou infekci?" zabrblala jsem cosi o tom, jak nezdravé je u jídla spěchat.
"Kdyby ses neloudala do kopce a nemluvila u jídla, už si to mohla mít v sobě!"
Nastrkala jsem prázdné sáčky a nedojezené zbytky do batohu, naposledy se pokochala výhledem na kus Beskyd, a valila za nimi. Mé místo okamžitě zabral jeden vyčerpaný závodník, který se tu svalil jako žok.
Cesta dolů ze Smrku po červené měla pro nás to kouzlo, naplánované naším náčelníkem, že jsme šli po značce jen asi kilometr. Po druhé serpentýně jsme měli zahnout do lesa na neznačený chodník. Ten kilometr byl opět ve znamení vyhýbání se nekončícímu davu. Potkávali jsme zajímavé figury. Už to nebyli jen ti našlapaní borci, už mezi nimi byly i tlustější postavy, někteří měli dokonce antisportovní postavu - ale o to větší odhodlání v očích. Byla to pestrá přehlídka - od veselých týpků, přes mírně zavadlé, až k vyhaslým a otupělým, jdoucích jako roboti, se zaťatými rty, automaticky a na povel; od pohledných až krásných žen, po svalnaté mužatky, od postav vysokých a ztepilých jako lípa, až po malého liliputa- nebo liliputku? - to jsem tak úplně nerozeznala. Všichni sem přišli s odhodláním dobýt sedm vrcholů, a ne jen tak lážo plážo, ale každý zdola nahoru, a pak zase dolů. A takto projít nejméně 82 kilometrů, s převýšením 4 600, nebo dokonce 5 470 metrů! Na rozdíl od nás, obyčejných, chodících spořádaně po vrstevnicích, brali ty kopce šusem nahoru i dolů!
Jeden sympatický borec se u nás zastavil, aby si oddechl a utřel čelo. Marie toho okamžitě využila:
"Jak dlouho už šlapete?"
"Od pátku od desíti večera," přátelsky odpověděl.
"A odkud kam to celé vede?"
"Start byl v Třinci a cíl je ve Frenštátě. Je to vlastně otevřené mistrovství České republiky v horském maratonu dvojic."
"Fíha, to je snad slabé slovo - maratón, ne? Maratón je přeci kratší!" podotkla jsem. Marie se na mě zamračila a povzbudila ho:
"Tak ať vám to dobře šlape!"
"Děkuju vám!" řekl odevzdaně.
"Odkud jste, pane?" Nedalo mi to.
"Z Liberce," řekl hrdě.
"Z Liberce? To u vás nemáte nějaké ty ještědské padesátky nebo stovky?"
"Ale máme, to víte, že jo. Jenže tohle je co do extrémnosti špička! A navíc ty lidi tady! To jsem nikde jinde nezažil! Jak nám všude fandili a povzbuzovali! V deset večer v Třinci - špalíry kolem cest, lidi píšťalky a hrkačky, a zpívali nám písničky, no nádhera! Takovou podporu v Čechách nemáme."
Pak už se s námi rozloučil a já za ním obdivně zírala, jak si to zvesela štráduje do vrchu, majíc před sebou takovou hrůzu, a za sebou jiné hrůzy v jiných horách. Zvláštní člověk, napadlo mě, tolik toho prožije a vypadá normální…
Těsně před odbočkou na neznačenou cestu jsme potkali jiného borce- tak padesát let, třicet kilo nadváhy, v obyčejném oblečení. Najednou se vyšoural z křoví, nohy se mu pletly dohromady. Když nás uviděl, zastavil, opřel se o tyčky a astmaticky lapal po dechu. Ani jsme ho nemuseli pobízet, spustil sám:
"Proč já vůl sem se na to nechal přemluvit? Kolegové z práce mi říkali- to ujdeš, šak máš silnou vůli, ale já už žádnou vůli nemám, jak na to přišli, ti pitomci, já sem jim říkal- zajednejte mi pro jistotu hospic, vy pazúři, pokud to vůbec přežiju, a oni se jenom chechtali, tak sem si řek, že jim to teda nandám, jenže teď si zase říkám, že dyž sem se od nich nechal tak blbě nahecovat, tak su vlastně vůl já, ne? Já snad přestanu aji hulit!"
Rozesmálo nás to. Marie přispěchala:
"My vás, pane, obdivujeme! Vy to určitě zvládnete!"
"To vám nezaručuju," astmaticky zasípal a šoural se dál.
Když jsme došli k autům, stála tam sanitka. Někdo ležel uvnitř, a kolem se procházeli lidi jakoby nic.

Po návratu domů jsem si prostudovala propozice a pravidla závodu Beskydská sedmička a užasla jsem ještě víc. Nemohla jsem pochopit, že si někdo, kromě namakaných profesionálů, přečte takovou hrůzu, a bez mučení se jí zúčastní. Tak například povinná výbava:
Každý závodník v týmu (dvojic nebo trojic) musí mít u sebe:
a)na startu závodu plně nabitý a funkční telefon (doporučeno ve vypnutém stavu kvůli úspoře baterií-během závodu není možno telefony dobíjet, např. na občerstvovacích stanicích) a nepromokavý obal na telefon (nejlepší je kondom);
b) náhradní čelovka 1 kus na osobu! (tedy každý závodník musí mít 2 čelovky);
c) NRC alufolie (zabraňuje podchlazení);
d) pytlík na odpadky;
e) průkaz totožnosti (OP, kartičku ZP, ŘP);
f) závodník nesmí věci z povinné výbavy po případném použití zahazovat a musí je mít u sebe v batohu. Pořadatel ho může kdykoli zkontrolovat.
Ten kondom je docela dobrý nápad, zapamatuju si ho. A dále:
"Pořadatel nenese odpovědnost za zdraví a život závodníka po celou dobu závodu."
Aha, takhle se to dělá! Chceš umřít? Tak si klidně umři! Dovolíme ti akorát se připojistit, aby z tebe aspoň příbuzní něco měli!
Malý článeček z průběhu závodu informoval:
"Vysoké teploty, atakující tropickou třicítku, s některými závodníky pěkně zamávaly. Před startem lídr závodu Libor Uher apeloval na to, aby závodníci dodržovali pitný režim a tekutiny do těla doplňovali, i když nebudou pociťovat žízeň. Mnoho jich ale jeho doporučení vzalo na lehkou váhu. Oproti loňsku zdravotníci podávali infuze s glukózou desítkám závodníků po doběhnutí do cíle už odpoledne, zatímco loni to bylo až ve večerních hodinách. Vyčerpanost, dehydratace, křeče a žaludeční potíže letos postihly více závodníků než obvykle. Naopak odřenin a puchýřů ošetřili méně."
Tak to mě uklidnilo-aspoň puchýřů je míň. Nebo další saďárna:
"Každý závodník má nárok na dvě polívky- na Ostravici a na Pustevnách. Když si tu první neodebere, nemá na druhém místě nárok na dvě." To už hraničí s týráním! Když si představím, kolik sním za 29 hodin jídla, ještě k tomu při námaze, nedošla bych do cíle už jenom kvůli váze batohu! A oni nosili na zádech takové pidi splasklé baťůžky, co v nich nemohli nic mít!
Na druhou stranu dostali závodníci od pořadatelů "vymoženost": ve Frenštátě se mohli zadarmo vyspat v tělocvičně na zemi, nebo na tom, co si přinesli pod sebe, ovšem - museli mít na ruce čip… pořadatelé se zřejmě báli toho, že by se do té jejich tělocvičny, plné smradu a potu, mohl přijít vyspat nějaký náhodný kolemjdoucí!
Jistě se našli i tací, co běželi s větrem o závod kvůli jedné z cen- vyhlídkovému letu nad Beskydy, spolu s tandemovým paraglidingovým seskokem. Tak na to byste mě určitě dostali! Skákat do prázdna, a ještě k tomu nalepená na úplně cizího člověka, co vůbec nevím, jakou má povahu!

Zezačátku naší túry jsem podezřívala náčelníka, že nám to celé připravil schválně. Ale pak mi došlo, že i kdyby se nakrásně snažil, tak by se mu nemohla povést taková načasovanost- abychom z celého toho šíleného závodu potkali všechny tři tisíce závodníků zrovna na Smrku!
Příští rok se chystám na Lysou. Musím si ale dávat pozor: slyšela jsem, že existují zvláštní bytosti, které soutěží v tom, kolikrát za 24 hodin ji vyběhnou! Lidi jsou všelijací… a někteří ultra všelijací…

(Libor Uher: český horolezec, který jako první Čech vystoupal na všechny čtyři osmitisícovky v pohoří Karákorám v Pákistánu)




 


Jak zažít klidnou túru

22. září 2016 v 18:56 | Maryška |  Výlety
Na výšlap 3. září jsem se obzvlášť těšila. Po prázdninovém volnu měli vrbenští turisté naplánováno jet do Beskyd, a chodit někde kolem Čeladné. Někde říkám proto, že se dopředu o trasu nezajímám, zbytečně bych jí ubírala na tajuplnosti. To, co nás však potkalo tento víkend, předčilo očekávání největšího pesimisty.
Beskydy jsou dosti rušné hory. Co do halasu a zvuků se nedají s poklidnými Jeseníky srovnat. V sobotu, když tam zavítám já - pracující unavený člověk, potkávám jednu živou chatu za druhou, a to i tam, kde si myslím, že se užuž blížím pustině. Sekačky na trávu, řezání dřeva, muzika z reproduktorů, to je jen malý výčet zvuků, na které narazím. Chápu, i chatař může být pracující člověk, i on může sekat a zvelebovat jen o víkendu, jenže jak já- turista žádostivý po tichu hor, k tomu přijdu? Přijdu k tomu tak, že si holt musím zvyknout. Nebude to jinak.
Náčelník nemohl jet, měl akci v rodině, jak já říkám, proto určil zástupce. Jemu věnoval již značně prodřenou mapu Beskyd, a v 6.30, před odjezdem z Vrbna, jsme do ní pečlivě, na kapotě mého auta, hleděli, abychom si ji nasáli do hlav. Trasa se nejevila nijak složitě: dojet do Horní Čeladné, odsud vystoupat na Smrk (1276 metrů n.m., po Lysé druhá nejvyšší hora), a dolů sejít neznačenou zkratkou, zpátky k autům. Dohromady 18 kilometrů, nic víc, nic míň. Slibovala jsem si zážitek, neboť na Smrku jsem ještě nebyla.
Virvajs začal už u kaple svatého Cyrila a Metoděje v Horní Čeladné, kam jsme dorazili přesně v 10 hodin. Ta kolona zaparkovaných aut na mě působila dost odpudivě. No jo, hezký den, Ostrava vyrazila do Beskyd! A pak to přišlo. Proti nám začali proudit rychlou chůzí, někteří dokonce během, úžasně vysportovaní borci. Šlachovitá, opálená těla, nikde ani gram tuku (to jsem si detailně prohlédla), a dolní končetiny, za které by se nemusel stydět ani Usain Bolt… Na sobě měli prvotřídní sportovní oblečení, tedy já se domnívám, že prvotřídní, protože nikdo z nás takové nemáme. Hole si nesli v ruce, z batohu jim čouhaly hadičky. Jedno měli společné: dívali se kamsi do dálky, tak nějak "skrz" nás všechny. I když jsem si je nestydatě prohlížela od hlavy k patě, a pak zase zpátky, na některých místech se zdržela déle, nevšímali si toho. Bylo jasné, že ti mužové tady nepřijeli lovit ženské. Nebyli ani úplně mladí, věk jsem odhadovala na 35 až 55.
"To jsou postavičky, jak na olympiádě, co říkáte?" obrátila jsem se na souputnice. Maruška se Zdenkou, obě již nějaký rok v důchodě, pokývaly uznale hlavami, a stejně jako já, neodlepily od atletů zraky. A bylo se na co dívat.
"Je tady ale dneska rušno," prohlásila se zalíbením Marie.
"Co říkáš?" obrátila jsem se na ni, protože kolem mě zrovna prošel mimořádně hezký muž, spíše kluk, který mi jako jediný opětoval úsměv.
"Že tu je na co koukat," odpověděla Marie a otočila se po jednom starším, hodně opáleném a osvaleném. Zničehonic se ozval příšerný řev:
"Hop hop hop, přidej, přidej! Necourej se, už ti moc nezbývá! Makej!"
Před námi stála parta pěti mladých lidí- jeden točil řehtačkou, ta je v lese mimořádně dobře slyšet, děvčica do rytmu hvízdala na píšťalku, a zbytek hecoval.
"Márja, tady snad probíhá nějaký závod, nebo co, to nám ještě chybělo!" zaúpěla jsem. A skutečně, z lesa a do lesa, přes naši cestu, a po označkované trase, pořád někdo zabíhal. Na mýtince, kousek od nás, stála hospoda. K ní nebo od ní všichni směřovali. Byla obležená desítkami lidí ve sportovních úborech. Jedni seděli venku u stolů, jiní se rovnou váleli po zemi. Před hospodou stála nafukovací brána jasně modré barvy, popsaná reklamou.
"Už je to tak, dostali jsme se do závodu," prohlásila jsem otráveně. Na rozdíl ode mě ostatní turisti ožili a začali se zajímat, o co se jedná. Naštěstí za chvíli naše červená odbočila hlouběji do lesa a hluk závodících se začal vzdalovat. I zvuky civilizace pomalu utichaly a naše devítičlenná skupinka se mohla oddávat krásám přírodní rezervace Smrk. Klid se však brzy ukázal jako dočasný.
Cesta na Smrk není zpočátku náročná, stoupá jen mírně. V místech, kde se terén začal zvedat prudčeji, objevily se proti nám znovu skupinky sportovců, jdoucích bezmyšlenkovitě dolů. Všichni měli hole, a všichni byli oblečeni v přiléhavých sportovních oblečcích a v podkolenkách. Některé dvojice nebo dokonce trojice byly sladěny i barevně; měly stejná trika nebo čelenky. Na batozích měl každý připevněné číslo.
"Ahoj!" začala optimisticky zdravit Marie. Většinou jí odpověděli, ale tak nějak automaticky, bez jiskry v oku, a bez zájmu o družbu. My turisti se nebojíme dávat do hovoru s ostatními- kam jdou, kde už byli, a co tam viděli. Jenže tihle se evidentně bavit nechtěli.
"Kolik vás tam nahoře je? Vy se tam snad líhnete!" chtěla jsem zažertovat. Nikomu to směšné nepřišlo. Jeden mladík unaveně pronesl:
"To je teprve začátek, většina je za náma."
Jen nás tak straší, pomyslela jsem si, vždyť už jsme potkali tolik lidí! Otáčela jsem se za jejich batohy, abych si přečetla čísla; nejvyšší bylo něco přes devětset. No potěš, ten snad měl pravdu. Davy borců byly stále promíchanější ženami. Zdaleka ne všechny byly tak osvalené, jako muži. Našly se mezi nimi mladé dívky i zralé ženy, některé tenké, jiné plných tvarů, až bych řekla s nadváhou, ale všechny zodpovědně šlapaly a šlapaly, bez zbytečných řečí a zastávek.
"Ahóój!" halasila pořád Marie, a oni jí odpovídali tím svým povadlým: "Ahoj."
"Čoveče, Maruš, ty lidi nevypadají, že by udělali jen Smrk, ty sou úplně vyflustaní," sdělila jsem svůj poznatek.
"Zeptáme se," pronesla Marie.
To už jsme přicházeli na menší palouček, a já si, po tom prudkém stoupání, přála, aby to byl vrchol Smrku. Seděla tam partie šesti mužů u dřevěného stolu, vedle na ohništi se jim připravovalo jídlo, až to všude vonělo, a před sebou měli pivo. Uprostřed palouku stála otevřená dřevěná bouda.
"Výborně, konečně stánek s občerstvením! Tak to přece jenom nebude suchá varianta, jak hrozil náčelník," oddechlo se mi. Mé očekávání se ovšem ukázalo jako plané. Byli to zřejmě místní hoši, kteří měli za chatou zaparkovaného džípa, a tím si vyvezli nahoru své vlastní občerstvení. Na můj dotaz, zda by mi prodali pivo, se rozřehtali na plné kolo. Asi jsem nebyla první.
Na paloučku posedávalo nebo polehávalo i několik závodníků a odpočívali. Jedna žena, tak kolem čtyřicítky, vyšší a postavou mohutnější, si rovnala podkolenky, a vysypávala jehličí z bot. Marie se na ni vrhla.
"Co to tady máte za závod?"
"To je Beskydská sedmička."
"A hodně vám zbývá?"
"No, už moc ne, jen ty poslední čtyři vrcholy," zazubila se, "Čertův mlýn, Tanečnica, Radhošť a Velký Javorník. Co chcete, když to vymyslel Uher!"
"Proboha," zhrozili jsme se "jak dlouho to ještě půjdete?"
"Musíme to stihnout do třetí hodiny ranní, to závod končí. Jenže nevím, jestli to ujde můj parťák!" pohodila smutně hlavou směrem vedle, kde odpočíval velmi subtilní, malý muž. Z vousků na bradě měl zapletený copek.
"Vy musíte dojít s parťákem?"
"Ano, je to závod dvojic. Pokud jeden nemůže, máme smůlu oba," ukázala na zápěstí, "vidíte ten čip? Tím si musíme pípnout na povinných stanovištích."
"A kolik je to kilometrů?" vyzvídala Maruš.
"Přijde na to, kterou variantu si vyberete. Můžeme jít tu nejkratší, ta je asi 82 kiláků, anebo tu nejdelší - 95."
"A kterou jdete?" nedalo mi to. Ohlídla se na svého parťáka a pokrčila rameny. Ten se mezitím zvedl, postavil vedle mě a čekal, až se jeho parťačka dopřezouvá. Tvářil se u toho jako pes, který má slíbeno jít s páníčkem ven; jen nevrtěl ocáskem.
"Vašeho parťáka byste mohla chvíli ponést," snažila jsem se zažertovat. Ženě to směšné nepřipadalo, ale mužíček ožil:
"Jó, to by se mi líbilo!"
Tak vidíte, na to musíte potkat mě, pomyslela jsem si.
"Paní, řekněte mi, jakou může mít člověk motivaci k tomu, aby se pustil do takové šílenosti? My máme dneska na plánu 18 kilometrů, a to budeme mít až nad hlavu!"
Žena se mi podívala zpříma do tváře a srozumitelně pronesla:
"Já nevím, mě to prostě baví! Kdybych měla ujít 18 kiláků, tak se ani nezapotím. Já zkrátka potřebuju tyhle vzdálenosti."
Koukala jsem na ni, a myslím jsem zapomněla zavřít ústa. Tahle odpověď mě jako jediná nenapadla. Nechej to být, Maryško, smiř se s tím, že jsou na světě lidi, co se neukojí prostými, obyčejnými věcmi, jako ty, oni potřebují něco víc- extrém!
"Zůstaneme tady chvilu? Docela bych si sedla, a taky mám hlad," zeptala jsem se ostatních.
"Tady ne," řekl Mirek, zástupce náčelníka, "až navrchu!"
"Cože, tohle není vrchol?" vyjekla jsem.
"Podle mě ne, vidím, že cesta pořád ještě trochu stoupá."
"Pane, je to daleko na vrchol?" nevydržela jsem a zeptala se prvního muže, jdoucího z údajného vrchu.
"Ani ne," odvětil unaveně, "jenom půjdete trochu do kopce, pak zahnete, půjdete ještě víc do kopce, a nakonec už je to jenom mírně do kopce." Jedním koutkem úst se svému vtipu neznatelně pousmál.
"Aspoň někdo tu má smysl pro humor," podívala jsem se vyčítavě na Mirka.
"Tak jdeme," řekla jsem znechuceně a nasadila si batoh. Ti lidi mi nějak ubírají energii, napadlo mě. Připadám si zedřená, jenom si představím, kolik toho mají před sebou. Ve skrytu duše jsem si nechtěla přiznat, že je vlastně obdivuju. Jak může mít někdo tak silnou vůli?

Vzpomínka III

4. září 2016 v 17:52 | Maryška |  Výlety
Představa teplé místnosti s vyhřátými kamny mi dodala trochu síly. Ale ne moc. Vzhlédla jsem před sebe, ten krpál neměl konce. Obloha byla pořád jasně modrá, přesto se mi zdálo, že se v lese trochu setmělo. Aniž bych to mohla nějak ovlivnit, podlomily se mi nohy.

Další články


Kam dál