Symboly naší doby

8. července 2019 v 19:55 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Některé věci mě v poslední době nenechávají chladnou. Asi proto jsem se v krátkém sledu za sebou měla ocitnout v těchto situacích.

1. Mama hotel
Potkala jsem po delší době jednu svou známou - Ivanku. Protože znám jejího třiatřicetiletého syna Honzu, ptám se:
"Jakpak se daří tvému Honzíčkovi? Už má určitě manželku, nějaké to děťátko…"
"Ale co tě nemá, bydlí u nás!"
Zarazila jsem se:
"Neříkej, však měl byt v Praze!"
"Měl, měl… vloni se vrátil!"
"Nelíbilo se mu tam? Anebo… počkej! - že on si chce najít holku v našem městě?" chtěla jsem být vtipná.
"No to by bylo dobré," pokračovala Ivanka, "ale nic takového v úmyslu nemá. Holky - to on měl, to jo, a několik. Už jsme to s mojím radši přestali počítat. Jenže to s žádnou nevyšlo."
"Tomu nerozumím," hrála jsem natvrdlou.
"My tomu taky nerozumíme, ale co chceš dělat?"
"A neshání si pořád ty samé typy?"
"Ale kdepak. Předposlední Janička například byla do hospodářství, z jižní Moravy. Doma měli dobytek a pole. S mojím se nám líbila - pracovitá, milá. Na našeho Honzíčka měla veliký vliv. Jedl málo maso, tak jako ona, hrozilo, že se stane vegetariánem. U nás ve skleníku, představ si, začal pěstovat rajčata! Nasadil jich tolik, že sem to každýmu na potkání nabízela. Nebo - začal jíst všelijaký ty naklíčený semena, fuj!" Ivanka nabrala, jakoby si chtěla odplivnout, "s mojím sme se teda dost ošklíbali… kdo to kdy u nás doma viděl - jest zrní! Ale nevadí, byli sme aj tak rádi, chtěli sme, aby se usadil!"
"A tu opustil proč?" zajímalo mě.
"To nám neřek. Prostě se u nás jednoho dne objevil s jinou, a bylo to. Za půl roku nebyla ani ta. Můj se ošíval, ale já mu řikám: nepindej mu do toho, šak ono to ňák dopadne…"
"A teď?" zajímalo mě.
"A teď bydlí u nás. To víš, nevyhodíme ho. Navrchu jsem uklidila ten jeho pokojík, šak v něm stejně nikdo nebydlí… Tady si našel práci, má docela slušný peníze, to víš - po chemických inženýrech je dneska sháňka. Jestli mám o pár ponožek v pračce navíc, nezblázním se."
"Nechceš mi říct, že mu ještě žehlíš a vaříš?"
"A kdo by mu to jiný dělal?" zvedla nechápavě obočí.
"A doma ti s něčím pomáhá? Třeba na zahradě?" byla jsem neodbytná.
"Prosím tě, víš, jak chodí zedřený z práce? Jde si hned lehnout. Jenom v pátek a v sobotu si vyrazí s kamarádama. Taky se potřebuje ňák uvolnit, ne? Jinak nikam nechodí. Šetří. S klukama chtějí jet v létě na Island. To dneska stojí strašný prachy," Ivanka si hluboce povzdychla.

Ponaučení z této bajky:
když přerostlí chlapečci mohou za nízký nebo žádný peníz bydlet u maminky, jejich potřeba hledat si ženu je mizivá!

2. Kdo bude rodit?
Potkám jinou svou známou.
"Jak se daří tvému synáčkovi?" ptám se mezi řečí.
"Určitě výborně, teď má novou přítelkyni, říkáme jí Zážitková Evelýnka."
"Máte s ní zážitky?" vyzvídám.
"Prdlačku! Předtím náš Franta furt seděl doma, zbytečně neutrácel, a teď… Evelýnka potřebuje pořád nové zážitky, tak v jednom kuse někde lítají!"
"Třeba kam?"
"Neříkám, někdy je to dobrý, třeba kultura - tuhle ve středu - uprostřed týdne!" u toho si významně poťukala na čelo "jeli na koncert do Olomouce. Někdy je to dál - do Brna, nevím, proč tak daleko, nebo si jen tak lážo plážo zajedou na tři dny do Alp, chápeš to? Evelýnka prostě potřebuje zážitky!"
"A kde bydlí?" ptám se dál.
"Evelýnka v Olomouci a on u nás doma!"
"Počkej, to jako za sebou dojíždějí? To je musí stát dost peněz, né?"
"Právě ti to říkám! Kdo si myslíš, že to financuje?"
"Nevím," hraju naivku.
"Franta přece!"
"A kolik jim je let?"
"Evelýnce bude letos 30," povzdechla si "a Frantovi už bylo 30."
"O dětech asi neuvažují…?"
"Evelýnka nevypadá, a jestli Franta… bůh suď. Tuhle jsem mu to nenápadně nadhodila, to víš, máme jen jeho, a víš, co mi na to řek? ´co plašíš, mami, však jsme si ještě nic neužili!´ Chápeš to? Oni si ještě nic neužili!" zalomila rukama a do očí jí vstoupily slzy…

Ponaučení z bajky:
když dívka "přešvihne" určitý věk, dostaví se duchovní prázdnota. A tu je potřeba něčím přebít. Vrhněme se tedy na zážitky.

3. Kam s mateřskými typy?
A pak máme tuhletu Janičku. Nehodí se nikam do škatulky. Odstěhovala se s mužem z našeho města do zapadlé vesničky, až k polským hranicím, do malého baráčku, kde by se co nejlépe dařilo jejich třem malým dětem. Když bylo nejmladšímu sedm, uvědomila si, že ještě není úplně stará, a že ji pracovat neuspokojuje. A to měla velice výhodné místo v nedalekém městě, za slušné peníze a v dobré firmě. Vedoucí i manažer v jedné osobě jí ve všem vycházel vstříc, hlavně s flexibilitou pracovní doby. Tři děti přece pořád něco potřebují…
Jednoho dne se Jana s manželem domluvili, že udělají šťastným nějaké nebohé opuštěné děťátko, a vezmou si ho do pěstounské péče. Muž si docela slušně vydělával, tak došli k názoru, že s jedním platem a se skromností krásně vyžijí. Zašli tedy na úřad, jak se to v našem státě patří. Zařadili je do registru a poručili čekat. Jenže čekání Janě nevyhovovalo, touhy měla právě teď, a tak si řekla: dali nám najevo, že jsme vhodní pěstouni, nebudu to protahovat - dám zatím v práci výpověď. Zašla za šéfem a oznámila mu to. Vytřeštil na ni oči:
"Co blbneš? Já myslel, že si u nás spokojená!"
"Jsem spokojená, to se nevylučuje. Prostě jsme si s mužem řekli, že budu v domácnosti, starat se o děti, o dům a zahradu, a vyžijeme z jednoho platu."
"Počkej, jsem to já ale natvrdlej!" ťukl si na čelo "už dávno jsem přemýšlel, že ti přidám na platě. Seš fakt dobrá s tou němčinou, obchody teď bezvadně kvetou. S majitelem jsme se o tobě zrovna minulý týden bavili…"
"Já tě přeruším," skočila mu do řeči Jana "kvůli tomu jsem opravdu nepřišla. Já ti tady regulérně říkám, že jsem rozhodnutá být ženou v domácnosti, a chci se jen férově domluvit, jak to uděláme. Podejte si inzerát, já toho člověka mileráda zaučím. Nechci dělat žádný podrazy nebo překvápka. Byla jsem tady s váma fakt ráda, dobří šéfové, dobří spolupracovníci…"
Šéf na ni zíral s otevřenou pusou. Byl to zkušený chlap, finančně výborně zajištěný. Bydlel se svou ženou a dvěma dětmi 100 kilometrů od fabriky, proto přes týden přebýval ve fabrice, a domů jezdil jen na víkendy. Jeho dvě děti měly všechno, na co si jen mohly vzpomenout: soukromé školy, tři zahraniční dovolené za rok, lyžování v Alpách… Zkusil to ještě jednou:
"Jani, řekni mi to do očí, něčím jsem tě naštval?"
Jana se nadechla, ale nenechal ji:
"Nic neříkej! Už si vzpomínám! - minulý měsíc - jak nám nevyšel kšeft s tím Rakušákem! Jasně, přiznávám, byl jsem fakt nepříjemnej! Hrozně jsem si od toho sliboval, však víš, byl by to do prdele výborný byznys…" na chvíli se nepřítomně zadíval do neurčita. Jana toho využila:
"Nemusíš se mi omlouvat, na to jsem už dávno zapomněla, takových kšeftů bylo! Pochop, že před tebou stojí ženská, co ji uspokojuje být doma, pěstovat zeleninu a kytičky, a věnovat se svým dětem a manžílkovi. Jsou to teďka prostě moje priority!"
Když odcházela z kanceláře, ještě jednou se ohlédla. Seděl tam, teď už ne s otevřenou pusou, ale nějak sklesle, pokorně, jak ho nikdy předtím neviděla.
"Jani," zastavil ji "chci ti něco říct…" bylo vidět, jak hledá slova "já tě obdivuju! Už delší dobu chci udělat to samé!"
Tím celý příběh o Janě nekončí. Uběhl rok a půl, a nabídka přiděleného děťátka pořád nepřicházela. Znovu se tedy vydala na úřad. Když úřednici oznámila, že opustila své zaměstnání v domnění, že opuštěných dětí je nadbytek, a byli si tedy jistí, že se stanou pěstouny co by dup, sdělila jí úřednice nečekanou věc: tím, že se jim poměry změnily, bude se muset jejich případ na rok přerušit.
Marně jí Jana vysvětlovala, že o práci nepřišla, že to byla její svobodná volba, odešla s nepořízenou. Ve svém úsilí však nepolevila. V jejich vesnici žila moc slabá matka, a její dítě muselo odejít do dětského domova. Jana to dítě znala, občas k nim chodilo na zahradu, hrát si s jejími dětmi. Zjistila si, do kterého domova bylo odvezeno, a vydala se tam s mužem na návštěvu. Dítě ji poznalo, mělo se k ní, a ona mu nabídla, že by k nim mohlo jet na Vánoce. Jenže zase ouvej! Vedení domova se poradilo, a Janě oznámilo, že do takových riskantních podniků nepůjdou. Hostitelská péče je sice pěkná věc, ale co když mu Jana poblázní hlavu a pak si ho přestane brávat? Marně i jim vysvětlovala, jaké pohnutky ji k tomu vedou. Byla zkrátka podezřelá.
Mně se ve slabé chvilce svěřila, jak je z přístupu úřadů znechucená: - jak se na ni dívají, podezřívavě a povýšeně, jestli se snad nechce obohatit, či o co jí vlastně jde. Stáhla se do ústraní a čeká. Sama neví na co. A dny jdou a jdou…

Ponaučení?
bez mateřství není život. Ženy, dejte mateřství přednost před kariérou a hypotékami a zážitky a před všemi úřady i veřejným míněním! Roďte a vychovávejte! Je to mnohem zábavnější než výlet na Mallorcu!
Kdo to nechápe, toho civilizace sežere. A s nimi i těch pár jedinců, co chápou…
 

Zastavení

1. května 2019 v 21:17 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Je prvního května. Sluníčko krásně svítí, první máj, o jakém sníme. Věším na zahradě prádlo. Všude se rozprostírá neodbytná vůně pylů. Náhle do mých uší dolehne bzučení. Jdu tam, kde si myslím, že ho objevím. Dojdu pod nejvíc rozkvetlou třešeň a napnu uši: nic. U toho si všimnu souseda. Pozdravím. I on jen tak stojí a nehýbe se. Třešeň nebzučí. Poodejdu kousek k ryngli a švestce. Jsou už hodně odkvetlé, zem pod nimi začíná být bíle zasněžená. Stoupnu si a poslouchám. Bzučení zmizelo úplně. Jedinou včelku samotářku nevidím. Vrátím se pod věšák s prádlem a znovu bzučení slyším. Šourám se velice pomalu, jen tak, co noha nohu mine, bzučení zesiluje. A pak ji uvidím - první včelku! Tady to je - přímo vedle věšáku, na mahonii, tento den nádherně a plně rozkvetlé, mají včelky nejvíc práce. Přistoupím ke keři a nemohu se vynadívat na tu píli. Včelka nejblíž mě se plně soustřeďuje na své poslání. Přiletí ke každému kvítku a zručným způsobem vykoná, co má. Pak poodletí na vedlejší květ, potom zase na další, a na další… na její nožičce vidím zlatý váček. Chudinko malá, tak si užitečná, a přitom za pár dnů, nanejvýš týdnů, uhyneš na totální vyčerpání!
Vezmu na ruce kocoura, vždycky se u mě při práci povaluje, a pološeptem mu říkám:
"Vidíš ty včelky? Co jim říkáš? Není to vrchol harmonie?"
Kocour mi sice rozumí, ale někdy dělá, že ne. Má svou kočičí hrdost. Úplně ho slyším, jak brble:
"Nemusíš z toho dělat hned takovou vědu. No a co, že sbírají, však já taky lovím myši, a si z toho unešená? Nevšiml jsem si! Nejsem žádný sousedovic přihlouplý pes, abych s tebou za každou cenu nadšeně souhlasil…"
Ale pak se stejně rozněžní, to když ho podrbu na osvědčených místech, a začne se tulit, protože ví, že drbání je ohromně příjemná záležitost, tak příjemná, že stojí za to vrnět mi do ucha, navzdory tomu, že mám divné názory.
Najednou se rozhouká siréna. Škubnu sebou, stejně tak kocour. Bleskově se mi začne drápat z náruče, bez ohledu na měkkost mé kůže.
"No no, aby si se nezbláznil, vždyť je to jen siréna," konejším ho, ale ani mně nenapadl důvod, proč houká. Pět vteřin nato se rozhouká druhá, pak třetí. Proč houkají? To si nemůžou dát o svátku pokoj? Do mysli se mi začnou znepokojeně vkrádat vzpomínky z hodin povinné branné výchovy. Už na základní škole nás učili, co zvuk které sirény znamená, nebo jak zalehnout za terénní nerovnost a otočit se k jadernému výbuchu patami.
Kocour nervózně pobíhal kolem mahonie. Nejspíš zvažoval, na jaký směr se vydá. Tohle zvířata umí bezchybně. Jak to ale poznají? Já bych ve zmatku nejdřív zakopla na rovné cestě a pak se s vyvrknutým kotníkem belhala na úplně opačný směr, než se patří. Viděl, že nikam neutíkám, ale to ho nezmátlo. Pudy mu jednoznačně velely - spoléhat se pouze a jedině sám na sebe.
"Aha!" došlo mi konečně, "zkouška sirén!"
Každou první středu v měsíci, v pravé poledne, se v našem městě rozhoukají sirény jako blázen. Můj kocour samozřejmě netuší, co to je středa, a už vůbec neví, která je první. Na co by mu taková informace byla? Na oběh měsíce to nemá žádný vliv, a on má se svým životem starostí až nad hlavu. Pro něj taková siréna znamená jednoznačně nebezpečí, bez ohledu na to, kolikrát se opakuje. Přece jenom ale úplně nezdrhl, a jedním očkem mě pozoroval. Chtěla jsem ho vzít znovu na ruce, nedovolil mi to; přitom v naší rodině každý ví, že patřím do okruhu jeho nejbližších homo nocivis.
Jak říkal (možná) Karel Čapek:
"V létě se lidi chodí koupat na plovárnu, protože je krásný den. Já sedím doma, mám nohy v lavoru, a píšu o tom, jak se lidi koupou na plovárně."
Promiňte, pane spisovateli, jestli jsem vás necitovala dost přesně. A jestliže jste to neřekl, pak ani OSA netrpí.

Miluju kočky!
Miluju mahonie!
Miluju život!

A teď tu sedím u počítače a píšu...


(Homo nocivis = člověk škodlivý).

Masový vrah z Liptaně

6. dubna 2019 v 16:48 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Před pár dny otevřu místní tisk a vidím nadpis:
"Stát prodal rodný dům masového vraha Blažka."
Zaujalo mě to - jednoho Blažka znám, podívám se, jestli náhodou nebyl masový vrah. Čtu dál:
"…hned vedle památníku Liptaňské tragédie ze září 1938 stojí v Liptani chalupa, ze které se v roce 2013 stala morbidní atrakce. V roce 1955 se v tomto stavení narodil Antonín Blažek. V polovině 80. Let se z Liptaně přestěhoval do Frenštátu pod Radhoštěm, kde kvůli sousedským sporům výbuchem plynu zničil bytový dům. Jeho sebevražedný teroristický čin zanechal šest mrtvých, mezi kterými byli i šestiletý hoch a tříletá dívka. Obyvatelé Liptaně znali Blažka jako normálního mladíka, který se začal chovat divně až po havárii na motorce v roce 1983, když utrpěl úraz hlavy. Vyučil se obráběčem kovů a upravoval zemědělské stroje. Dokonce se stal i policistou. Kladný vztah ke zbraním projevil i jako myslivec. Když se po úrazu odstěhoval do Frenštátu, ztratil o rodnou Liptaň zájem. Obecní úřad v Liptani s ním byl několikrát v kontaktu kvůli opuštěnému domu, který začal povážlivě chátrat. Blažek byl nepříjemný a zástupcům obce vzkázal, ať jeho dům opraví nebo zbourají sami, když jim tolik vadí. Svůj nezájem o dům zdůvodnil tím, že je v exekuci… Když Blažek při sebevražedném teroristickém útoku zahynul, jeho rodina se veškerého dědictví zřekla. Dům se stal majetkem státu. Nakonec se přece jen našel kupec, ochotný dát 60 tisíc za ruinu v centru obce…"
Asi že se jednalo o Liptaň, jala jsem se hledat údaje, vedoucí k zešílení tohoto Blažka. Jak se můžete takhle zbláznit? Bulvární tisk se mohl potrhat snahou vyšťárat na něj ty nejbizarnější okolnosti. Ovšem marně… - byl to docela obyčejný život, bez senzací, skoro by se dalo říct - průměrný. Faktem je, že nějaký čas pracoval jako vězeňský dozorce, lidově "bachař". Nějak se mu přihodilo, že neplatil dluhy, elektřinu, plyn, dokonce ani nájemné. Proto ho odstřihli. Používal tedy propanbutanové láhve. Sousedi vyprávěli, že za to, že mu bylo nařízeno soudní vystěhování, běhal po domě s nožem v ruce a řval, že všechny zabije.
Osmapadesátiletý Antonín Blažek obýval byt v přízemí třípatrového paneláku ve Frenštátě, na ulici 6. Května, číslo 39. Mezi ostatními nájemníky měl pověst podivína, žijícího s pocitem neustálé křivdy. Úředníkům frenštátské radnice byl znám coby autor četných udání. Obviňoval například sousedku, že se stala sluhou satana, protože jí bylo dovoleno nezákonně podnikat ve společných prostorách. Na něm se chtějí pomstít tím, že ho zavraždí vyhozením na ulici. Měl exekuce, a za to obviňoval úřady i policii z manipulací s důkazy. Režim nazýval ďábelským a zlodějským. Možná bych našla někoho ve svém okolí, kdo se mu podobá...
Plán šílené pomsty začal realizovat večer 16. února 2013. Nejprve přiměl svou nic netušící manželku a děti, aby si z bytu odvezli věci. Podle některých svědectví byl klidný, ještě prý vtipkoval a bavil se o rodinných věcech, popsali později kriminalisté pachatelovo chování. Když zhruba ve dvě ráno manželka odjela, dal se Blažek do díla. Ve vchodových dveřích paneláku zalomil klíč, aby ostatním nájemníkům ztížil případný útěk. Pak pustil zemní plyn ve svém bytě a odešel do sklepa vymontovat ventil hlavního plynového uzávěru.
Syčení unikajícího plynu vyrušilo ze spánku jednoho z nájemníků paneláku, který se šel podívat, co se děje. S velkou pravděpodobností tím zabránil ještě horší tragédii, protože výbušná směs nestihla naplnit schodišťovou šachtu domu. Tento muž cestou narazil na Blažka, který pouze vykřikl:
"To máte za to!"
načež domem otřásla ohlušující exploze. Zemřelo dalších 5 lidí, z toho děti, několik dalších bylo zraněno. Blažkovo tělo bylo roztrháno na kusy.
V červnu 2013 vydal Městský úřad ve Frenštátě na svých stránkách podrobné ponaučení, jak se chovat v případě biologického, chemického či radioaktivního zamoření, včetně například použití ochranné masky CM-3.
Po celý rok od tragédie probíhala sbírka na pomoc obětem domu číslo 39. Byla naspořena úctyhodná částka - 21 miliónů korun!

Na trhu asi nebude moc nemovitostí se srovnatelně morbidním příběhem. Přemýšlím nad tím, kdo si mohl takový dům koupit? Já bych se bála, že v něm bude strašit. O důvod víc se do Liptaně vydat letošní září, kdy bude opět, jako každoročně, probíhat vzpomínková akce obětem přepadení četnické stanice. Třeba už nový majitel bude opravovat, nebo tak něco, za oknem cedulka: "stavba povolena", a já se dozvím od místních víc…
I když - jak jsem viděla loňské září, místní lidi příliš neobtěžovalo, že jim za humny střílí vojáčkové, šine se tank, a nad hlavou lítá stíhačka. Jak mám doufat, že si všimnou změn v polorozbořeném domě?
Duše takového atentátníka nemůže najít nikdy klid. Bude bloumat kdesi po světě, a u toho si vzpomene na Liptaň…
Do září daleko, ještě podumám…
 


Django Manouche

23. března 2019 v 18:23 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Strýček GOOGLE je můj veliký přítel. Udělá pro mne skoro všechno. Nechala jsem ho tuhle přeložit jeden článek. Nechci, aby to snad vypadalo jako nějaké vysmívání, ale jeho překlady… musím tedy říct - mne vždycinky rozesmějí! Trochu ho podezírám, že si do nich vkládá svou vlastní kreativitu. Aby nebyla nuda…
Posuďte sami:

Cikáni
V Paříži v průběhu dvacátých let mnoho muzikantů tanečních sálů bylo cikánů. Cestovali většinu střední Evropy bez oddanosti nějaké konkrétní zemi. Někteří zůstali kočovníci a někteří se usadili v okolí a mohli si najít práci. Přinesli s sebou mnoho hudebních vlivů a inspirovali regionální populární hudbu svým vlastním stylem. Styčné a větrné stylové hry zahrnovaly vlivy z Ruska, Itálie, Belgie, Španělska a Středního východu i Balkánu.

Jean Baptiste "Django" Reinhardt 1910-1953
Jazz Manouche (Gypsy Jazz) se říká, že začal s kočovnými nomádskými kytaristy mezi Belgií a Francií koncem dvacátých let 20. století. Mnoho z nich bylo zaměstnáno ve stylu balletů ve stylu Auverge, které dodávaly hudbu pro veřejné tance.
Django Reinhardt se narodil 24. ledna 1910 v Liberchies Belgium v otevřeném cikánském táboře. Ve věku 8 let se jeho kmen Manouche z matky usadil u pásma opevnění, které obklopovaly starou Paříž poblíž brány Choise. Nikdy neoblékal oblek nebo žil v reálném domě, dokud nebude 20 let. Manouchové byli pro sebe světem, středověký ve svých přesvědčeních a nedůvěřivosti moderní vědy. Django vyrostl v tomto světě rozporů; jedna noha v městském světě Paříže a druhá ve středověkém životě kočovného cikánka.
Hudba obklopovala cikánskou komunitu; to bylo součástí každodenního života. Ve věku 12 let dostal Django banjo-kytaru od souseda, který si všiml jeho zájmu o hudbu. Rychle se naučil hrát. Než začal 13 let, začal hudební kariéru tím, že hrál s populárním harmonikářem Guerino v tanečním sále na ulici Monge. On pokračoval hrát s mnoha jinými skupinami a hudebníky a dělal jeho první nahrávky s akordeonistou Jean Vaissade pro ideální společnost. Vzhledem k tomu, že Django nemohl číst nebo psát, jeho jméno bylo napsáno: "Jiango Renard" na těchto deskách.

Ohnivá karavana
Django se oženil mladým, jak byl zvykem, s Naguineem, jiným členem kmene Manouche. 2. listopadu 1928 v jednu hodinu ráno se osmnáctiletý Django vrátil do svého karavanu z noci hraní hudby v novém klubu "La Java". Naguine byla těhotná s prvním dítětem a spala uvnitř. Karavan byl naplněn celuloidními květinami, které jeho žena dělala prodávat na trhu. Velmi hořlavé celuloidní květiny se vzbouřily při nehodě svíčky. Django se zabalil do deky, aby ho ochránil před plameny. Nějak se on a jeho žena podařilo se dostat přes světlo do bezpečí venku, ale jeho levá ruka a jeho pravá strana od kolena po pas byly špatně spáleny. Jeho praštěná ruka byla tak špatně spálená, že si užíval jen ukazovák a prostředníček. Zbytek byl zbytečný.
Django byl 18 měsíců postele. S velkým odhodláním Django znovu vytvořil způsob, jak používat dvě funkční prsty na levé ruce. Zasažené prsty byly trvale zvlněné směrem k dlani kvůli šlachům, které se z ohně ohřívají. Mohl je použít na prvních dvou strunách kytary pro akordy a oktávy, ale plné rozšíření bylo nemožné.
Django, stejně jako Oscar Aleman, byl vystaven nahrávkám Eddie Lang a Joe Venuti, Louis Armstrong a Duke Ellington. Tím, že znovu interpretoval americký jazz a spojil ho s bohatstvím cikánské tradice a současnými vlivy taneční haly, Django zdvihl Jazz Manouche do populárně nové formy taneční hudby.
V roce 1934 se Django setkal s klasicky vyškoleným houslistou, který byl stejně zamilovaný do práce Eddie Lange a Joe Venuti: Stephane Grapelli. Toto Django hledalo a společně shromáždili Kvintet horkého klubu Francie. Původní sestava byla Django (kytara), Stéphane (housle), Roger Chaput (rytmická kytara), Louis Vola (basa) a Django bratr Joseph (rytmická kytara). Ultraphone byl první, kdo zaznamenal skupinu včetně: "Dinah", "Tiger Rag", "Oh lady být dobré", a "já jsem viděl hvězdy". Záznamy byly hit. Kvintet pokračoval v nahrávání mnohem víc a našel úspěch na obou stranách oceánu.
Skupiny Jazz Manouche se většinou skládaly z kytary olova, houslí, dvou rytmických kytar a basů. Rytmické kytary dodávají perkusivní rytmus nazvaný la pompe, který ve spojení se silně synkopovanými basovými liniemi vytváří zbytečnou bicí. Dvě rytmické kytary byly potřebné na začátku třicátých let, protože nebylo k dispozici žádné zesílení a taneční sály byly velké a hlučné. Použití Selmerových kytar navržených s Mario Maccaferri umožnilo vygenerovat surovinu potřebnou k vyplnění sálu rytmickým pohonem. Sólová kytara byla také designem Maccaferri a měla hlasitý řezný výkon, aby byl slyšet přes zbytek skupiny. Rozšířené improvizované sóla na kytaru a / nebo housle (a občas klarinet a harmonika) byly normou. Reinhardtův šumivý, chromatický zvuk, s melancholickým podtónem a kloubovým kloubem, přinesl i lehké písně váhu a jízdu. Jeho improvizace zahrnovala zdobené arpeggios, které byly pevně zakotveny v rytmických strukturách.
Druhá světová válka vypukla v roce 1939, zatímco Quintet turné v Anglii. Django se vrátil do Paříže, zatímco Stéphane zůstal v Anglii. Django hrál a nahrával po celých válečných letech nahrazující klavír Hubert Rostaing za Stephenovy housle. Jeho talent a ochota zůstat mimo politickou válku mu určitě umožnily pokračovat v Paříži během okupace. Po válce se připojil ke Stéphane a znovu hrál a nahrával. Cestoval krátce s vévodou Ellingtonem v Americe a vrátil se do Paříže, kde pokračoval v kariéře až do roku 1951, kdy odešel do malé vesnice Samois Sur Seine. Dne 16. května 1953 Django utrpěl masivní mrtvici, zatímco si chatoval s přáteli v místní kavárně. Zemřel, opouštěl svou manželku Sophie (Naguine) a syn Babik.

Vše jsem jakžtakž pochopila. Až na to chatování…
Z toho plyne jasný závěr: už v padesátých letech byli na západě rozhodně dál než my! A to i kdejací Manouchové...

Liptaňská tragédie aneb Liebenthal heute (6)

28. ledna 2019 v 15:18 | Maryška |  Výlety
Něco málo místopisu na závěr.

Stráž obrany státu existovala v letech 1936-1939. Tito lidé bojovali, v oněch krutých časech, za celistvost státu stále ještě mladé Československé republiky. Mnozí z nich při incidentech s henleinovci obětovali vlasti svůj život. Celkem padlo 312 příslušníků SOS. Tato fakta mě dojímají. Proto jsem měla potřebu obsáhle popsat liptaňskou vzpomínkovou akci.

V roce 1943 se dům č. 261 stal sídlem firmy "Bří Seligové, výroba ovocných šťáv a likérů v Liptani" (bratři se jmenovali Karl, Rudolf a Walter).

22. září 1946 byl v Liptani odhalen pomník, připomínající tragédii z roku 1938. Deska na pomníku obsahovala přísahu příslušníků Stráže obrany státu a seznam zavražděných:

"PŘÍSAHÁME, ŽE BUDEME DRUH DRUHA MILOVATI,
K SOBĚ VĚRNĚ STÁTI, V NEBEZPEČÍ SE
NEOPOUŠTĚTI, ALE DO KONCE SE BRÁNITI,
JAK NÁM KÁŽE MUŽNÁ ČEST A VĚDOMÍ
POVINNOSTÍ OBČANSKÝCH.
TAK PŘÍSAHÁME!"

22. září 1938
V NEROVNÉM BOJI S NACISTICKÝMI ORDNERY
HRDINNOU SMRTÍ PADLI:

VRCH. STRÁŽM. RUDOLF MOKRÝ
VRCH. RESPICIENT LUDVÍK SVOBODA
STRÁŽM . VILÉM LEHER
DOZORCE FIN. STRÁŽE VÍTĚZSLAV HOFÍREK
DOZORCE FIN. STRÁŽE FRANTIŠEK ČECH
DOZORCE FIN. STRÁŽE INOCENC DOSTÁL

V témže roce byl všem šesti liptaňským četníkům udělen in memoriam Československý válečný kříž 1939.

Komunisti měli na věc jiný názor. V roce 1988 byl u příležitosti 50. výročí liptaňské tragédie, na příkaz Okresního výboru KSČ, a přes nesouhlas místních občanů, vystavěn pomník nový. Stojí mezi domy, asi 150 metrů od svého staršího předchůdce. Je to právě onen, v první kapitole zmiňovaný, pomník na jímce - tedy fekáliích. Nese tento nápis:

"50.
výročí liptaňské tragédie.
Září
1938-1988.
Statečným
obráncům vlasti
občané okresu Bruntál.
Už nikdy fašismus
už nikdy zradu."

Původní pomník byl změněn na památník obětem první světové války - to znamená též německým vojákům v rakouské armádě z obce Liebenthal! Původní deska s konkrétními jmény padlých hrdinů byla překryta deskou novou, s obecným nápisem "Obětem první světové války". Tím přestal původní památník liptaňské tragédie vlastně existovat.
Naštěstí v roce 2013, v roce 75. výročí od události, dal Obecní úřad v Liptani na starším pomníku odstranit překrývající desku a obnovit tu původní - s nápisem z roku 1946, a tak se dostalo historii zadost.

V roce 1989 byl dům č. 261 zapsán do seznamu kulturních památek okresu Bruntál. Na průčelí nese malou desku s tímto textem:
"V tomto domě bylo 22. 9. 1938 zavražděno šest příslušníků Stráže obrany státu německými fašisty. Čest jejich památce."
Ještě malá zmínka k obyvatelstvu: v roce 1930 měla obec ke dvěma tisícům obyvatel, z toho jenom 8 Čechoslováků, zbytek samí Němci, počet domů 262. Dnes má necelých 500 obyvatel a domů mnohem míň.

Vzpomínkové akce a mše za oběti tragédie se dne 22. září 2018, tedy osmdesát let poté, zúčastnilo i 21 původních německých obyvatel Bruntálska, kteří po válce z pohraničí odešli během tzv. divokého odsunu ( - onen zmiňovaný záhadný autobus v první kapitole).

Tak to vidíte, milí čtenáři, historií se dá posunovat dle libosti. Stačí přepsat pomník. Osmdesát let ve vesmíru neznamená nic. Tímto historizujícím článkem, u mne dosti nezvyklým, jsem udělala malou, a přeci milou, odbočku ve svém psaní.
Pozorovala jsem loňský zářijový den užaslýma očima, a překvapivě jsem neměla chuť cokoli si vymýšlet. Přitom mne tato povedená rekonstrukce zasáhla natolik, že jsem pocítila nutnost vyjádřit se k tématu osobní odvahy a vlastenectví. I když se jednalo o pouhou divadelní hru, něco ve mně vyburcovala. Vytiskla jsem si obrázek mladého Vítězslava Hofírka a hledím na něho. Hledám v jeho obličeji "TO", co tam mají mít napsáno hrdinové. Připomíná mi obličeje stovky jiných chlapců - rty hezky tvarované do srdíčka, uši mírně "klapaté"; působí spíš jemně, nenápadně… Kde je vepsána ona "mužná čest a vědomí povinností občanských…?" Je to nejspíš něco vnitřního, schovaného, patrně hodně hluboko. Mnohdy o tom ani člověk sám neví. Teprve až nastane ta chvíle, začnou záhadné mechanismy pracovat, a na povrch vyplavou skutky a slova a myšlení, o kterých nemáme pražádné potuchy. A když jde o život, tak nás ani nenapadne bádat, jestli jednáme správně nebo ne. Prostě jednáme.
Na závěr mi dovolte malé shrnutí tohoto představení, a to příhodně divadelním žargónem:

Nebyl to teda žádnej cajdák nebo blaf, ale doják rozhodně ano. Dá se říct, že nikdo neměl čurdu. Všichni do toho dali šťávu a pořádně se ponořili. Drámo jelo samo, nás diváky pěkně drželi u huby. Hráli na plný koule a s ajfrem, žádná kláda ze štégrajftu. Každýmu muselo být jasný, kdo je záporák, a kdo klaďas. Vojáčci nepředváděli škvár, byla to zkrátka jejich parketa. Nebylo to ani moc pijánko, ani přetažený. Garderobu měli dobře seskládanou. My diváci jsme fakt ždímali city. I ti, co deklamírovali, neměli zbytečný kydy. Na závěr byla i klaněčka, akorát seno dostali nejspíš ve formě gáže. Rejža musel bejt fakt spokojenej!

Další články


Kam dál