Přijeli hasiči

27. srpna 2017 v 21:15 | Maryška |  Něco navíc...
Bylo to takové obyčejné podzimní odpoledne, takové to, co už jste se po obědě dost naodpočívali, povinnosti naodsouvali na potom, a pak nastala ta chvíle, kdy to nechcete vyslovit, ale v ovzduší je to jasně cítit; a vy víte, že to nemůže být jinak. V takové chvíli tlustý Justýn zavelel:
"Dneska konečně spálíme všechno to křáčí za barákem!"
Na to se nedá nic říct, když chlap jako hora, a zároveň hlava rodiny, poručí. Zdislava, jeho žena, na rozdíl od něho subtilní až vychrtlá, jakoby na jiná slova ani nečekala, se zvedla z kanape. Byli trochu směšná dvojka, tito dva, nesourodí co do vzhledu, přitom na sebe tak nějak zvláštně napojení.
Za domem měli uzavřenou zahrádku, spíše shromaždiště starého chebzí, co se má někdy spálit, zbytků palet, děravých kádí na vodu, zkrátka všelijakého toho harampádí, kterého se neradi zbavujete: co kdyby se ještě někdy hodilo? Z ulice na ni vidět nebylo - to byl ten hlavní důvod, proč se Justýn odvážil porušit městskou vyhlášku, která přikazovala, že pálení listí na zahradách je v létě a na podzim přísně zakázáno. Poručil Zdislavě:
"Nanos mi tu všechno listí, včetně těch ostříhaných haluzí z jabloní, a já to tady pěkně podpálím!" Slova "pěkně podpálím" pronesl obzvlášť zaníceným tónem. Snad to nebude polívat benzínem jako posledně, napadlo Zdislavu, je už tma, velkého ohně by si mohli všimnout sousedi. Obojí sousedi, zleva i zprava, totiž právě něco čuchtali na svých zahradách; zleva svobodný mládenec Severín Kaděrka, žijící jen se svou starou matkou a chovnou stanicí hadů, právě poklízel slepice, kteréžto choval právě pro hadí obživu, zprava Albína Kroutilová s mužem seděli ve své nové zahradní sedačce a slastně kouřili. Jejich hlavní činností v tuto podvečerní dobu bylo pozorovat okolní sousedy a kochat se tím, jak teprve vykonávají práce, které oni mají už dávno hotové.
Zdislavinu vnitřní, nevyřčenou obavu Justýn vycítil, ale nic na ni nedbal. V každém chlapovi se totiž skrývá kousek pyromana, takový archetypální pozůstatek z doby pravěké. Z garáže si donesl kanystr benzínu a fest polil první hromadu. V očích se mu podivně zablýsklo. Plamen vyšlehl tak mocně, až se Zdislavě na pár vteřin zastavilo srdce. Za tu maličkou chvíli si promítla, co musí nastat: od těch obrovských vystřelujících jisker chytne barák, a všecko, všecičko, co si za těch dvacet let společného života nahromadili, uhoří. A jim nezbude, než leštit kliky na úřadech a pojišťovnách, aby jim poskytli aspoň na pár dní přístřeší; děti budou muset odhlásit ze škol a všichni se nastěhují do jednopokojového bytu kdesi na pokraji města, v lokalitě, které se tak přiléhavě říká vyloučená, a tam… uvědomila si, že má na sobě staré hadry, co nosí jen na zahradu, a taky tu nemožnou podprsenku - už dávno ji chtěla vyhodit… měla to udělat, teď v ní bude bůhví jak dlouho…
Na Justýnovi bylo naopak vidět čiré nadšení. Jeho zrak zrudl ohňovými plameny a on si byl v tu chvíli jistý, že je pánem toho živlu.
"Justo, já se bojím!" špitla Zdislava a chytla ho za ruku.
"Neboj, mám to pod kontrolou!" odhodlaně pronesl, a u toho poodstoupil o dva kroky vzad, neboť žár se nedal vydržet. Mnoho dní nepršelo a listí bylo tak suché, že bylo do dvou minut na prach. Justýn netrpělivě popoháněl svou ženu:
"Honem, nos další, ať nám to nechcípne!"
Kéž by chcíplo, problesklo hlavou Zdislavě, ale poslušně vzala kolečka a jela pro další hromady. Když přijížděla potřetí, soused Kroutil se zvedl ze své krásné sedačky, přistoupil k plotu a klidným, nevzrušeným tónem pronesl:
"Sousedko, jedou k vám hasiči."
Zdislava zkoprněla.
"Hasiči? Proč?" nechtěla pochopit. "A jak to víte?"
"Teď to naše holka slyšela u branky," v bohorovném klidu pokračoval Kroutil.
Dělá si ze mě legraci, chce nás vystrašit, napadlo Zdislavu. Jenže v tu chvíli uslyšela ten zvuk - zvuk hasičské sirény.
Kroutil zvedl prst nahoru, na dvě vteřiny zvedl obočí a pak tiše pronesl:
"To jsou oni!"
Zdislava položila kolečka a úprkem běžela k Justýnovi.
"Justo, jedou k nám hasiči!"
Justýn právě zálibně rozhraboval oheň hráběmi, a informace o hasičích ho nijak nevykolejila.
"Prosím tě, co by u nás dělali, však nehoří!"
"Soused to říkal!"
"Jak by to prosím tě soused mohl vědět?"
To je pravda, napadlo Zdislavu a utíkala zpátky k sousedovi:
"Sousede, jak můžete vědět, že jedou k nám?"
Kroutil slastně popotáhl kouř z cigarety, aby nechal své důležitosti patřičný prostor.
"Zavolal je na vás Říha… odnaproti, možná si myslel, že hoří garáže nemocnice."
Ohlédla se za sebe. Skutečně, oheň šlehal dost vysoko. V té tmě musel být vidět i z hlavní cesty. Jejich zahrádka s garážemi těsně sousedila. Nemohla však pochopit, jak může dědek, co celé dny jenom vysedává u okna, zavolat stopadesátku, nato předat informaci někomu na ulici a ten někdo ji předá Kroutilovic holce. Znovu odběhla dozadu za Justýnem.
"Justo, co budeme dělat?"
Justýn na sobě nedal znát žádné rozrušení.
"No co, řekneme jim, že nehoří, a oni odjedou!"
"To nemůže dopadnout dobře, měli jsme to spálit za světla, teď po nás budou chtít zaplatit výjezd! Bylo nám tohle zapotřebí?" lamentovala Zdislava a srdce jí mohlo vyskočit z hrudi.
"Nezmatkuj, já to vyřídím!" uklidňoval ji Justýn.
"To nevyřídíš, to se nedá vyřídit!" mlela si svou.
V tom se za garážemi nečekaně objevila světla - pohybující se kužele baterek, a za nimi už bylo jasně vidět modře blikající hasičské auto, jak přijíždí k bráně nemocnice.
"Panebože, oni nás obklíčili," zašeptala Zdislava.
"Tady jsou hasiči města Trubkov, co to tam pálíte? Máte oheň pod kontrolou?" ozvalo se ze tmy a dvě obrovské siluety se objevily kousek od zadního plotu.
"Máme," sborově pronesli Justýn se Zdislavou.
"Chlapi, to je planý poplach, já tady pálím trochu listí ze zahrady!" zlehčoval situaci Justýn, a přitom nepřestával hráběmi urovnávat haluze na ohništi, na důkaz toho, jak má oheň pod kontrolou.
"Potřebovali bychom se dostat na váš pozemek a fyzicky si ho zkontrolovat. Mohli byste jít někdo k přední brance a pustit mé kolegy?"
"Samozřejmě," odvětil Justýn a strčil do ženy, která stála, že by se v ní krve nedořezal.
"Běž tam ty," procedil potichu skrz zuby, "ty to vyřídíš."
"Já? Proč já?" špitla, a neohrabaně vykročila.
U branky stáli dva hasiči, od hlavy k patě kompletně vyzbrojení, připadali jí jako kosmonauti. Na prsou měli připevněné vysílačky. Z jedné se ozvalo:
"Stojíme u brány nemocnice. Už jsme mluvili s ředitelem, souhlasí, abychom přecvakli zámek. Vjíždíme dovnitř!"
Zdislava v duchu zaúpěla: další položka…
"Dobrý den, paní, jsem hasič Mráček a toto je můj kolega Coufal. Potřebujeme vstoupit na váš pozemek, abychom přesně popsali požár."
"Pánové, já se moc omlouvám, tady došlo k nějakému nedorozumění, někdo si z nás zřejmě udělal legraci, my jen vzadu pálíme trochu toho listí, nic víc, jak se to tak na podzim dělá," zkroušeně pronesla.
"Můžeme vstoupit?" trvali si nekompromisně na svém.
"Samozřejmě, pojďte," v chvatu otevřela branku.
Hasiči Mráčkovi znovu zachroptila vysílačka. Sklonil se k ní jako nějaký tajný agent a jedním koutkem potichu pronesl:
"Jdeme dovnitř. Vypadá to, že se jedná o planý poplach, zatím nic nepodnikejte."
"Co z toho budeme mít?" zkroušeně se zeptala Zdislava.
"Když se prokáže, že jste nic nezavinili, tak nic," podíval se na ni Mráček, a když viděl, jak se jí ulevilo, mrkl jedním okem a dodal:
"Teda možná…"
"To ten dědek odnaproti, je hrozně protivnej a nudí se doma… ten vás zavolal!" vysvětlovala, ale to už přicházeli k ohništi. Justýn, předstíraje, že se kolem něho vůbec nic neděje, stál u ohně a nepřestával hráběmi rozhrabovat hořící haluze. Když uviděl muže ve skafandrech, začal rádoby zvesela:
"Chlapi, já to mám vážně pod kontrolou, pálím to tady na kachlích, vidíte sami, v blízkosti je stěna od garáží, ta nehoří, že jo?" podivně se zachichtl. Nikdo se jeho vtipu nezasmál.
"A co nemocnice? Dost fouká vítr, pane, stačí jedna jiskra," podotkl se smrtelně vážnou tváří Mráček.
"Já vím, chlapi, počítám s tím, mám tady kádě s vodou, vidíte?" hráběmi ukázal na soustavu ubohých nádob.
Hasiči si kádě zblízka prohlédli. Baterky k tomu nepotřebovali. Prostor byl dostatečně ozářen ohněm.
"Musíme vás, pane, poučit, že pálit listí v takových suchách je dost přísně zakázáno."
"Já vím," pronesl Justýn a nahodil zkormoucený výraz. Zdislava si dobře všimla, že zkormoucení jenom hraje. Přitom pořád uhraboval oheň, jakoby přišla dobrá návštěva a on si s ní jen vyprávěl.
"Takže my teď počkáme, až ten oheň uhasíte, vyfotíme si to, a pak odjedeme," uzavřel Mráček. Justýn začal neochotně nabírat vodu do poloděravého kyblíku a pomalu ji lít na oheň.
Celá událost přilákala nečekané množství lidí. Z obou stran plotu stáli sousedi a nejen oni. Odněkud se záhadně vyrojili další lidi, a celý incident pozorovali jako divadlo. Někteří se dokonce usmívali. Zdislavě připadlo, že jsou tím celí vzrušení. To zas bude drbů.
"Opravdu z toho nic nebude?" ujistila se ještě jednou u druhého hasiče, který za celou dobu nepromluvil, a tím se jí zdál jako ten hodnější.
"Asi ne, paní, byl to jenom planý poplach."
Ulevilo se jí. Za brankou se na ni Mráček otočil a starostlivě pronesl:
"Paní, měla byste na toho svého dát trochu pozor!"
"Dám, ano dám…" řekla a poprvé se usmála. Zavřela za nimi branku a ještě chvíli se dívala na dvě mohutné postavy, rozvážně kráčející prázdnou ulicí, ozářenou měsíčním světlem. Je úplněk, pomyslela si, bude se dobře spát. Žuchnutí kamene ze srdce museli slyšet i ti dva…
 

Ať žije!

19. srpna 2017 v 13:55 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Mí milí čtenáři,
Léto se překlenulo do své nádherné babí podoby a pomalu se připravuje na podzim. V Jeseníkách tedy určitě. Já si ho zatím užívám, jak se patří - s přáteli, rodinou, cestováním, a samozřejmě chozením po horách. Zážitky se hromadí, a tak nemám strach, že by nebylo o čem psát. Jen mi poskytněte trochu té trpělivosti - dvě věci najednou prostě dělat neumím!
Ať žije příroda a odcházející léto!!

Dovolali jste se...

27. května 2017 v 22:46 | Maryška |  Něco navíc...
(Vlídný hlas) Dobrý den, tady je rádio Pomněnka, hrajeme pro své nejmilejší, je nedělní poledne, jistě právě obědváte, a právě se k nám někdo dovolal… kdo je na druhé straně?
(Mlčení)
(Redaktorův vlídný hlas znovu) Dobrý den přeju, tady je rádio Pomněnka, slyšíme se?
(Na druhé straně chrčení, šustění, brebtání, pak takový starší hlas) Ježíšmarjá, já sem se dovolala!!
Redaktor: Ano, dovolala, a můžete zůstat v klidu, pěkně si to rozmyslete, nikam nespěcháme…
(Na druhé straně zase ticho)
(Hlas redaktora opět vlídně) Představíte se našim posluchačům?
Hlas: Já, …já su … (je slyšet, jak vzlyká)
Redaktor: No tak, paní, nemusíte plakat, stačí říct své jméno, nebo aspoň jméno toho, komu jste chtěla dát zahrát… (Redaktor je profesionálně trpělivý)
Hlas: Když já… já nevím… (pro vzlykání nemůže doříct)
Redaktor: Tipuju si, že to bude někdo, koho máte ráda, je to tak?
Hlas: Joo, ráda, to máte pravdu, pane redachtore, našeho Fanóša…! My bysme chtěly… tady s Růžou… (hlas se zase rozvzlyká) Panenko skákavá, oni mi to vzali!
(V hlase redaktora se ozve nenápadná nervozita) Tak můžeme hovor přerušit a zavoláte později?
Hlas: Néé, počkite, nepřerušujte to, prosím vás, šak já volám už týden, že Růžo?
Redaktor: No vidíte, a teď se vám to podařilo! Tak našim posluchačům prozraďte, komu chcete dát zahrát?
Hlas: Já bysem chtěla zahrát našemu Fanóškovi, on udělal ty státnice… (dojemně) Fanóšku, my ťa máme všici rádi! (Slovo rádi ani nedořekne, opět se rozvzlyká)
Redaktor: Ano, tak jsme se to nakonec dozvěděli, tady paní chce zahrát svému Františkovi, asi budete babička?
Hlas: Jak to víte?
Redaktor: Nevím, tipl jsem si.
Hlas: Přesně tak, pane redachtore, sem Fanóškova babička, a je tady se mnó eště moja sestra - Ruža… Ružo, řekni jim taky něco!
(Opět ticho, které přerušuje redaktor) Cítím, že už se blížíme k cíli, teď víme, že vy a paní Růžena…
Hlas: Né, ona není Růžena, my jí jenom tak říkáme Ružo, ona se jmenuje ináč!
(Redaktor znovu skáče do řeči, tentokrát o poznání ostřeji) Dobře, tak vy a vaše sestra si přejete zahrát vnoučkovi ke státnicím…
Hlas: Počkite, to vlastně není ke státnicám. Růžo, co on to vlastně dělal? (Chvíli je slyšet domlouvání) Tak sú to státnice, pane redachtore! (Opět následuje zavzlyknutí) Náš Fanóšek! Co sme se do něho nahučeli, aby cosi vystudoval, a nebyl jak jeho tata, šak sme mu dycky řikali…
(Redaktor, nuceně předstíraje líbeznost) Naši posluchači už jsou celí netrpěliví, JAKOU že to písničku Fanouškovi vlastně zahrajeme, že? (slovo JAKOU vyslovil o poznání důrazněji)
Hlas: Na to bysme málem zapomněli, Ružo, vytáhni ten papírek… počkite, pane redachtore, já to musím… kde mám brýle?
(Redaktor učinil poslední zoufalý pokus) Můžete nám aspoň říct, kolik je vnoučkovi let?
Hlas: Loni mu bylo čtyřicet! To byste nevěřil…
Redaktor nečekal na nic a zapnul "Nepij Jano nepij vodu", ovšem zapomněl si v rozčilení vypnout mikrofon, takže bylo pod písničkou zřetelně slyšet:
"Já se na to můžu vykašlat, já už s těma babkama prostě končím! Říkal sem, ať mi to nedávají, ať mě dají radši do zpravodajství, to mi jde dobře, ale oni né, že prej je to hezká práce, staří lidi jsou milí, a kdo by to jiný dělal - kecy v kleci! Už toho mám plné zuby! Řiďte si to tady sami - KONČÍM!"
 


Drahý Žlučníku!

19. března 2017 v 12:49 | Maryška |  Pocty
Drahý Žlučníku!
Byla jsem vybrána, abych k Tobě pronesla řeč. Celý život si mi věrně sloužil. Nikdy sis na nic nepostěžoval, ani malým píchnutím, a řádně si připouštěl žluč, jak se patří. Přiznám se, že jsem ani neměla tušení, ve kterých místech mého břichu se vlastně nacházíš- tak si byl nenápadný a poslušný. Vůbec mi nedocházelo, že si to byl právě ty, kdo mi dovoloval, abych se mohla cpát bůčkem a krkovicí, a taky větrníkama, kdykoli se mi zachtělo. Též si musel být dobrým spolupracovníkem jiných orgánů, neboť ani od jednoho z nich jsem na tebe neslyšela slůvko výtky.
Proto mi doslova vyrazilo dech, co si mi tuhle posledně provedl. To se přeci dalo udělat jinak, nemyslíš? A ne, že si za mými zády začneš pořizovat jakýsi útvar, musím ho nazvat nechutným, kterým se úplně a klidně necháš ucpat! Řekni mi, Žlučníku, jak dlouho sis ho pěstoval, že ta obluda narostla takových rozměrů? Měsíce, nebo snad roky? A čím se vlastně ten prevít živil? Vždyť já, tvůj chlebodárce, ač jsem ti to nikdy neřekla napřímo, jsem tě měla skutečně ráda! Kdyby ses mi býval svěřil, aspoň občas píchl pod žebry, zašla bych k lékaři a nechala si poradit. Nemuselo to přece dojít tak daleko!
Jak si myslíš, že se asi teď cítím? Když pominu ty tři díry do břicha a narkózu, kterou nemám ráda, jak mám dnes naložit se svým vztahem k tobě? Dovedeš si vůbec představit, kolik utrpení si přinesl svým parťákům v břiše, když si je doktoři vzali na paškál? Jestli si myslíš, že s nima dobře zacházeli, tak to seš na velikým omylu! Co teď mají říkat játra, tvůj věrný druh a nejbližší přítel, když si je nechal ve štychu? Tolik roků jste byli kamarádi, a ty se na ně teď vykašleš! Víš, co jim dá práce, než bez tebe rozloží dvacet deka bůčku? To jim ani nemůžu naložit, mohly by se zhroutit. A co ostatní žlučové cesty- jak můžou být plně žlučové- bez tebe, svého oblíbeného rezervoáru?!
Milý Žlučníku, dívám se teď na tebe, jak bezvládně ležíš na blicí misce, přehozený jen tak ledabyle přes okraj, celý opuchlý, a říkám si: mají se takhle řešit problémy? Možná si to s tím šutrem krapet neodhadl, možná si nechtěl dojít tak daleko. Říkal sis- nedává mi dost lásky, trochu ji pozlobím, aby si mě všimla. Třeba ti ten šutr přerostl přes hlavu, anebo sis ho jen tak alibisticky hýčkal, na horší časy, a on si najednou sviňa začal plavat, kam se mu zachtělo...
Nuže, ať to bylo tak nebo tak, už se to od tebe nedozvím. Budeš pohřben do hromadného hrobu s ostatními, úplně cizími žlučníky, a do tepla mého břicha už se nikdy nepodíváš, ani kdyby si uprošoval samotného primáře. Snad jednou, až doktoři vymyslí žlučníky z umělé hmoty, ta doba určitě přijde, si nechám udělat další díru do břicha, a nainstaluji si tam tvého náhradníka. Ale sám dobře víš, jak je to s cizincema- může být nepřizpůsobivý, mít vlastní názory, a ostatní se s ním nebudou chtít bavit - s nějakým polypropylénem... Může mu to trvat léta, než si vybuduje vlastní pozici. Anebo nevybuduje. Druzí se za tu dobu osamostatní a řeknou mu: ´my už tě tady, plaste, nepotřebujeme, jsme dost silní výrobci žluči, a skladové hospodářství dneska nefrčí.´ Zůstane sám, jako kůl v plotě. Snad existuje jakási šance, že aspoň nebude vyrábět šutry.
Přesto přese všechno ti Žlučníku přeju, ať se dostaneš do žlučníkového nebe. Věřím, že si po většinu času konal dobře a nezištně, a že ten šutřík, na kterém sis nakonec zlámal vaz, byl tvým spíše neuváženým skutkem, a že si mě měl stejně rád, jako já tebe. Jestli existuje nebe, a berou tam lidské duše spolu s těma žlučníkovýma, pak máme šanci se ještě potkat.
Drahý Žlučníku, budeme na tebe všichni hezky vzpomínat- já a moje zbylé orgány.

Na prahu dospělosti (2)

2. března 2017 v 17:43 | Maryška |  Něco navíc...

A pak nastal ten okamžik s velkým O- sejití krásek dolů.
"Jé, vy jste nádherné, holky!" užasla Dáša, "nechtěla bych být v kůži dnešních kluků!"
Její poklony si nikdo nevšímal, jen nejtišší z děvčat, Daniela, s nepochopitelnou přezdívkou Vlčice, se na Dášu vděčně usmála a zamrkala řasami tak dlouhými, až v chodbě vznikl průvan.
"Jmenujte mi, co mám mít!" komandovala Soňa.
"Pudr máš?" začala Klára.
"Bez toho bych nešla," pronesla suše Soňa, "to jako kdybys horolezci radila, aby si vzal… třeba… třeba lano."
Následovala sprška názvů, anglicky znějících, o jejichž existenci nevěděla Dáša zhola nic, ovšem bronzer mezi nimi překvapivě nebyl. Vida, pomyslela si, ještě před pár hodinami se kvůli němu málem zhroutil svět. Opatrně to zkusila:
"Co bronzer?"
Všechny se na ni překvapeně podívaly, a po dvou vteřinách vyprskly.
"Prosím tě, mami, nemusí všichni vědět, že o malování nic nevíš," přátelsky ji poplácala po rameni Soňa, ale to už zazvonil zvonek a taxikář žoviálně oznamoval, že je tady.
"Vzala si tu červenou rtěnku?" špitla Daniela.
"Ježišmarjá, červená rtěnka! Kdo ji měl naposled? Nezůstala na posteli?"
"Mám pro ni skočit?" nabídla se Dáša.
"Jenom to ne!" už zase hystericky nabírala Soňa, "v tom bordelu by ses určitě neorientovala, a ještě by tě z něho mohla klepnout pepka," uzavřela, a v kozačkách a v kabátě brala schody nahoru po dvou. Ostatním přikázala:
"Vy běžte do taxíku, ať nečeká, já vás doběhnu!"
Děvčata jejího příkazu uposlechla a vyšla z domu. Dáša zůstala stát na ztichlé chodbě. Panika se šíří rychle - co když se červená rtěnka nenajde? Vrhla se na své skromné pouzdro s malováním a začala se v něm přehrabovat. Vzpomněla si, že jí nedávno Soňa jednu červenou rtěnku zakoupila k narozeninám se slovy, že by ze sebe taky někdy mohla udělat člověka. Líčila se s ní jen tehdy, když šla někam se svými dcerami. Aby jim nedělala ostudu, jak rády pronášely. To už slyšela Soňu, jak chvátá dolů.
"Máš ji?" nervózně zjišťovala.
"Jasně, že jo, tak pádíme, ahoj!"
"Soni," zadržela ji ještě Dáša, "víš, co jsme si slíbily: ve dvanáct doma!"
"No jó, zase budu nejtrapnější ze všech," zabrblala Soňa, ale to už byl vidět jen cíp jejích šatů za rohem domu.
Jen si brbli, já vím nejlíp, jak je dnešní svět nebezpečný. Chlapci mají včera osmnáct, lupnou si pár štamprlí, do žil jim vjede kuráž, a pak se může třást každá holka, natož takové krasavice. Odjakživa začalo největší rošambo na zábavách až po půlnoci, mně to nikdo nebude vykládat! Peníze na zpáteční taxík dostaly, tak snad dojedou v pořádku, uklidňovala se Dáša.
Tu noc bylo ale všechno jinak. S úderem půlnoci si Dáša v posteli stále ještě četla, ač jindy by už dávno tvrdě spala. Venku byl naprostý klid, umocněný čerstvě napadeným sněhem. Měsíc se blížil úplňku a svítil přímo na Dášinu postel. Vstala a postavila se k oknu. Nějaký divný pocit ji udržoval v bdělosti. Po chvíli se napomenula, že zbytečně panikaří. Nebudu přece stát u okna, uvažovala, jsou skoro dospělé, poučené, mobily mají… volat jim nebudu, to teda ne… mimoděk sáhla po mobilu a vytočila Sonino číslo. Nikdo ho nezvedal.
Jak se ručička posunovala k jedné hodině, nervozita stoupala. Soňa přece nikdy nechodí pozdě! Je to v zásadě hodná a spolehlivá holka, když už se na něčem domluví, dodrží slovo. Nebo aspoň zavolá. Možná by bylo lepší, kdyby měla kluka, přemýšlela Dáša. Byl by tam s ní a pak by ji dovedl. Ale takhle? Pardáli se o ni poperou, když ví, že je nezadaná. Nebo hřeší na to, že je tatínek na služební cestě? Z toho má větší respekt…
S úderem čtvrt na dvě zachrastily klíče v zámku. Pomalu vstala a oblékla si župan. V klidu si připravovala, co řekne. Přece jenom - Klárka měla nedávno osmnáct … nemůže na ně jen tak udeřit. Potichu otevřela dveře od ložnice. Byly však mnohem rychlejší, než předpokládala; bleskurychle a bez přezutí se vyhrnuly nahoru dříve, než stačila sáhnout po vypínači. To je rychlost, potvůrky tuší, že číhám, napadlo ji. Jen jedna zůstala stát u hlavních dveří a marně se pokoušela zamknout. Byla to Soňa. Dáša se za ni postavila a řekla pomalu a srozumitelně:
"Dobrý večer!"
Soňa se ani neotočila, něco zahuhlala, a pořád tak jaksi divně šroubovala klíčem. U toho zaklela:
"To je ale pitomý zámek!"
Pak naznala, že se jím nebude zabývat, nechala dveře dveřmi, a jen tak, jakoby se nechumelilo, chtěla kolem Dáši proklouznout, jakože si to má dodělat sama. Dáša jí zastoupila cestu:
"Nepřišly jste náhodou trochu pozdě?"
Soňa něco nesrozumitelně zabrblala o obsazených taxících a se skloněnou hlavou se tlačila ke schodům. Z té bezprostřední blízkosti ucítila Dáša alkohol.
"Soňo, tys pila!" vykřikla překvapeně.
"Ale nepila," zahuhlala.
"Podívej se mi do očí!"
Soňa na dvě vteřiny zaváhala, a pak, s opileckou hrdostí, zvedla hlavu. Oči měla podlité do ruda a sotva se držela rovně.
"Ty seš ale zmazaná! Běž nahoru a zítra to vyřídíme."
Soňa se vyškobrtala po schodech a Dáša přikročila k hlavním dveřím. Klíčem v zámku nešlo otočit. Co se děje, večer to ještě šlo! Podivila se a rukou zašátrala z druhé strany. Vida - klíč byl i z druhé strany! Aha, děvčata se špatně domluvila! Ještě chvíli zůstala stát na chodbě a poslouchala. Chtěla si rozklíčovat nové zvuky, a podle nich odhadnout, v jakém stavu skupinka došla. Děvčata se zavřela v pokoji. Byl slyšet jen šustot a šepot. Uklidněná odešla do ložnice a znovu ulehla.
Netrvalo dlouho a venkovní klid se začal proměňovat. Když už skoro usínala, proniklo do oken ložnice blikající světlo a vzrušené lidské hlasy. Že by sanitka? Lekla se a znovu přistoupila k oknu. Před jejich branou stál taxík s rozsvícenými světly. Z venkovní strany plotu seděli na zídce dva mladíci a nahlas hovořili. V ruce měli láhev. Třetí mladík, oděn pouze do košile, visel přes jejich plot a něco křičel do zahrady. Dáša otevřela okno a zavolala:
"Pánové, můžu vám nějak pomoci?"
"Ano!" vykřikl rychle mladík v košili, do tohohle domu vešla moje dívka a já jsem si pro ni přijel! Chci si ji odvézt!"
Dáša naznala, že tohle se nedá řešit uprostřed noci z okna. V rozespání si rychle navlékla bundu a první boty, na které narazila, a vydala se za roztouženým mladíkem.
"Zajímalo by mě, mladý muži, proč nám visíte ve dvě ráno na plotě? A co tady dělá ten taxík?"
Na mladíkovi bylo vidět, že má něco upito, ale svůj požadavek formuloval zcela přesně.
"Já se moc omlouvám, paní, ale vysvětlím vám to. Moje dívka se jmenuje Daniela. Dneska jsme si slíbili, že si ji po půlkoloně odvezu k nám. Ví o tom její i moji rodiče, i ona mi to slíbila, ale pak utekla tady do toho domu! Proto tady stojí ten taxík - všechno bylo domluvené!" uzavřel naprosto zoufalý.
Další dva mládenci si jeho vypjatého proslovu vůbec nevšímali. Jeden dokonce dvakrát upadl na zem, což jeho kumpána nijak neznepokojilo a dál si vedl svou.
"Tak zaprvé, mladý muži, v tomto domě bydlím já. Dívka jménem Daniela tu sice přijela přespat, to je pravda, ovšem půl slovem se nezmínila, že si ji někdo uprostřed noci odveze. Mám za ni jakousi odpovědnost, jestli chápete. Můžu pro vás udělat jednu, a zároveň poslední věc. Zajdu se jí zeptat, jestli je to skutečně tak, jak říkáte, a když s vámi odejde, budu o tom informovat její rodiče."
"Ano, to přesně chci, rodiče to ví, já jenom nechápu, proč šla do toho vašeho domu!"
Dáša se vrátila. Už na schodech viděla, že se v dívčím pokoji naplno svítí, a je zde značný šum. Zaklepala, uslyšela nejisté "dále" a vešla. V pokoji to vypadalo, že se něco muselo stát. Všechny dívky měly na sobě stále ještě večerní šaty i líčení. Daniela seděla na zemi, na matracích, oči uplakané, černé šminky jí stékaly po tvářích. Ostatní dívky seděly nakloněny k ní, jakoby ji konejšily. Všechny držely v rukou mobily. Dáša začala:
"Děvčata, na bráně visí nějaký hoch, který tvrdí, že si taxíkem přijel pro Danielu a chce si ji odvézt někam k sobě domů. Prý to ví obojí rodiče."
Nastalo ticho. Daniela se vyplašeně rozhlédla po kamarádkách. Ty jen seděly a dívaly se střídavě na ni, střídavě do země. Pak polkla slzy a nečekaně rozhodně řekla:
"Já s ním nikam nepojedu!"
Následovaly další vteřiny ticha. Napětí v místnosti se dalo krájet.
"Už si měla osmnáct?" zeptala se jí vlídně Dáša.
Daniela sklopila oči a zakroutila hlavou. Z očí se jí vyřinul další proud slz, rovnou na peřinu. Soňa jí starostlivě podala kapesník, Klárka ji hladila po rameni.
"Dobrá tedy. Zajdu k bráně a všechny, i s taxíkem, pošlu pryč, ano?"
Daniela se na Dášu vděčně podívala a s nejistým úsměvem přikývla.
"A běžte se umýt a spát, je půl třetí," řekla Dáša a znovu se vydala k brance, aby neúspěšnému chlapci oznámila tuto smutnou novinu. Taxikáři se už pravděpodobně nechtělo čekat, stál vedle vozu a kouřil. Ostatní dva mladíci stále ještě seděli na zídce, a mimořádné dramatičnosti okolní situace vůbec nevěnovali pozornost. Vyprávěli si nejspíš důležité věci, jaké se nedají vyřešit jindy, než nad ránem na cizí zídce, a mezi dvěma chlapy.
"Tak, mladí mužové," zahájila Dáša, "mám pro vás jednu zcela jasnou zprávu. Slečna Daniela bude spát v tomto domě a nikam neodjede. Vy se všichni seberete, i s tím vaším taxíkem, a půjdete domů. Jinak na to budu nazírat jako na rušení nočního klidu, co tomu říkáte?"
Taxikář zřejmě čekal právě na tento povel a netrpělivě zabučel:
"Tak já teda jedu, chlapi, dostanu od vás tu stovku."
Mladý muž v košili neochotně vytáhl bankovku z peněženky a s omluvou mu ji strčil. Taxikář hbitě odhodil cigaretu, naskočil do vozu a okamžitě odjel. S nešťastným výrazem se mladík otočil na Dášu:
"Proč?... Proč?" opakoval, u toho si rukou nervózně zajížděl do vlasů. Když viděl Dášin neochvějný výraz, pochopil, že je všemu konec. Přehodil si přes sebe bundu a zavelel svým kamarádům:
"Vstávejte, vy dva, jde se domů!"
Mládenci se poslušně zvedli, aniž by se vyptali na důvod přesunu, a odploužili se ztichlou ulicí směrem dolů, k řece, u toho stále probíraje něco důležitého. Ještě chvíli se za nimi Dáša dívala, jak se jim pletou nohy.
Když přišla domů, byl nahoře klid. Zaplaťpánbu, snad už se vyspíme. Ještě, že není doma tatínek, to by mohlo dopadnout hůř, řekla si a zavřela oči. Před usnutím ji napadlo: Vlčice se tak nějak rozklíčovala sama, bronzer ještě zjistím, a to mé ranní poučování… no, nevím, jestli k něčemu bylo… nad tím teď nebudu přemýšlet, až ráno…

Další články


Kam dál