Jak zažít klidnou túru (2)

Středa v 13:33 | Maryška |  Výlety
Další dva kilometry, vedoucí na vrchol, se zdály být nekonečné, a to především kvůli davům, ale skutečně davům závodníků, jdoucích proti nám. Chodník se zúžil a my, kteří jsme nezávodili, jsme cítili povinnost uskakovat několikrát za minutu do borůvčí, nebo mezi vystouplé kořeny a nezpevněné kameny, abychom pustili ty tygry s odhodlanými výrazy ve tvářích. Tolikrát "ahoj!" za jeden den jsem ještě neřekla. Většina odpovídala vlažně, čím dál vlažněji, až to na mě taky přešlo, a před vrcholem mě Marie musela napomenout:
"Nemůžeš zdravit tak zdechle! Musíš je povzbudit, aby se jim líp šlo," a předvedla s nadšeným úsměvem:
"Ahóój!!"
A opravdu- jí odpovídali s rozhodně větším elánem, než mně.
"Seš prostě lepší, já už na ně nějak nemám trpělivost. Všimla sis, že někteří mají modré pusy? Myslíš, že je to nějaká dezinfekce?"
Marie se rozesmála:
"Ale né, to já jsem dělala dobré skutky. Trhala jsem borůvky a obdarovávala je. Víš, jak mi děkovali?"
Po stovkách přestávek a tisících ahoj jsme se konečně dobelhali na vrchol Smrku. Nebylo těžké ho rozeznat- byla to občerstvovací stanice. Mladé ženy a mužové, označení jako organizátoři, tu rozdávali cosi podobného čaji. Závodníci tady polehávali po zemi, někteří měli hlavu zakrytou kouskem oblečení a tvrdě spali. Nemuseli se ani přikrývat. Ten den bylo opravdu teplo. Jiní jen tak posedávali, bavili se a svačili, někteří s vyhaslým zrakem tupě hleděli do prázdna. Chudáci, zželelo se mi jich. Vybrala jsem si místečko s výhledem a vytáhla jídlo. U žvýkání jsem si detailně prohlížela borce ženského i mužského pohlaví.
"Tak jsem dneska zjistila, že jsem těžce mimo módu," přemýšlela jsem nahlas, "nemám totiž podkolenky. Podkolenky jsou základ. A taky nemám ten napájecí systém, co jim vede z baťohu. Možná by mi stačily ty lahvinky s nacucávátkem, co mají připevněné na prsou. Veliká chyba bude, že nechodím s holemi. Tady jsem neviděla jediného člověka bez holí. Když to nosí profíci, tak by to asi mělo k něčemu být…"
Zdenka meditovala se mnou:
"Ti borci, co jsme je potkali hned ráno, po vystoupení z auta, ti mají před těmahle několikahodinový náskok, ti tu trasu museli běžet!"
Mirek, zástupce náčelníka, a zároveň Maruščin manžel, přerušil naše hlubokomyslné úvahy. Ani nepočkal, až dojím, a zavelel:
"Vstáváme, jdeme!"
"Už? Nechytl si snad nějakou infekci?" zabrblala jsem cosi o tom, jak nezdravé je u jídla spěchat.
"Kdyby ses neloudala do kopce a nemluvila u jídla, už si to mohla mít v sobě!"
Nastrkala jsem prázdné sáčky a nedojezené zbytky do batohu, naposledy se pokochala výhledem na kus Beskyd, a valila za nimi. Mé místo okamžitě zabral jeden vyčerpaný závodník, který se tu svalil jako žok.
Cesta dolů ze Smrku po červené měla pro nás to kouzlo, naplánované naším náčelníkem, že jsme šli po značce jen asi kilometr. Po druhé serpentýně jsme měli zahnout do lesa na neznačený chodník. Ten kilometr byl opět ve znamení vyhýbání se nekončícímu davu. Potkávali jsme zajímavé figury. Už to nebyli jen ti našlapaní borci, už mezi nimi byly i tlustější postavy, někteří měli dokonce antisportovní postavu - ale o to větší odhodlání v očích. Byla to pestrá přehlídka - od veselých týpků, přes mírně zavadlé, až k vyhaslým a otupělým, jdoucích jako roboti, se zaťatými rty, automaticky a na povel; od pohledných až krásných žen, po svalnaté mužatky, od postav vysokých a ztepilých jako lípa, až po malého liliputa- nebo liliputku? - to jsem tak úplně nerozeznala. Všichni sem přišli s odhodláním dobýt sedm vrcholů, a ne jen tak lážo plážo, ale každý zdola nahoru, a pak zase dolů. A takto projít nejméně 82 kilometrů, s převýšením 4 600, nebo dokonce 5 470 metrů! Na rozdíl od nás, obyčejných, chodících spořádaně po vrstevnicích, brali ty kopce šusem nahoru i dolů!
Jeden sympatický borec se u nás zastavil, aby si oddechl a utřel čelo. Marie toho okamžitě využila:
"Jak dlouho už šlapete?"
"Od pátku od desíti večera," přátelsky odpověděl.
"A odkud kam to celé vede?"
"Start byl v Třinci a cíl je ve Frenštátě. Je to vlastně otevřené mistrovství České republiky v horském maratonu dvojic."
"Fíha, to je snad slabé slovo - maratón, ne? Maratón je přeci kratší!" podotkla jsem. Marie se na mě zamračila a povzbudila ho:
"Tak ať vám to dobře šlape!"
"Děkuju vám!" řekl odevzdaně.
"Odkud jste, pane?" Nedalo mi to.
"Z Liberce," řekl hrdě.
"Z Liberce? To u vás nemáte nějaké ty ještědské padesátky nebo stovky?"
"Ale máme, to víte, že jo. Jenže tohle je co do extrémnosti špička! A navíc ty lidi tady! To jsem nikde jinde nezažil! Jak nám všude fandili a povzbuzovali! V deset večer v Třinci - špalíry kolem cest, lidi píšťalky a hrkačky, a zpívali nám písničky, no nádhera! Takovou podporu v Čechách nemáme."
Pak už se s námi rozloučil a já za ním obdivně zírala, jak si to zvesela štráduje do vrchu, majíc před sebou takovou hrůzu, a za sebou jiné hrůzy v jiných horách. Zvláštní člověk, napadlo mě, tolik toho prožije a vypadá normální…
Těsně před odbočkou na neznačenou cestu jsme potkali jiného borce- tak padesát let, třicet kilo nadváhy, v obyčejném oblečení. Najednou se vyšoural z křoví, nohy se mu pletly dohromady. Když nás uviděl, zastavil, opřel se o tyčky a astmaticky lapal po dechu. Ani jsme ho nemuseli pobízet, spustil sám:
"Proč já vůl sem se na to nechal přemluvit? Kolegové z práce mi říkali- to ujdeš, šak máš silnou vůli, ale já už žádnou vůli nemám, jak na to přišli, ti pitomci, já sem jim říkal- zajednejte mi pro jistotu hospic, vy pazúři, pokud to vůbec přežiju, a oni se jenom chechtali, tak sem si řek, že jim to teda nandám, jenže teď si zase říkám, že dyž sem se od nich nechal tak blbě nahecovat, tak su vlastně vůl já, ne? Já snad přestanu aji hulit!"
Rozesmálo nás to. Marie přispěchala:
"My vás, pane, obdivujeme! Vy to určitě zvládnete!"
"To vám nezaručuju," astmaticky zasípal a šoural se dál.
Když jsme došli k autům, stála tam sanitka. Někdo ležel uvnitř, a kolem se procházeli lidi jakoby nic.

Po návratu domů jsem si prostudovala propozice a pravidla závodu Beskydská sedmička a užasla jsem ještě víc. Nemohla jsem pochopit, že si někdo, kromě namakaných profesionálů, přečte takovou hrůzu, a bez mučení se jí zúčastní. Tak například povinná výbava:
Každý závodník v týmu (dvojic nebo trojic) musí mít u sebe:
a)na startu závodu plně nabitý a funkční telefon (doporučeno ve vypnutém stavu kvůli úspoře baterií-během závodu není možno telefony dobíjet, např. na občerstvovacích stanicích) a nepromokavý obal na telefon (nejlepší je kondom);
b) náhradní čelovka 1 kus na osobu! (tedy každý závodník musí mít 2 čelovky);
c) NRC alufolie (zabraňuje podchlazení);
d) pytlík na odpadky;
e) průkaz totožnosti (OP, kartičku ZP, ŘP);
f) závodník nesmí věci z povinné výbavy po případném použití zahazovat a musí je mít u sebe v batohu. Pořadatel ho může kdykoli zkontrolovat.
Ten kondom je docela dobrý nápad, zapamatuju si ho. A dále:
"Pořadatel nenese odpovědnost za zdraví a život závodníka po celou dobu závodu."
Aha, takhle se to dělá! Chceš umřít? Tak si klidně umři! Dovolíme ti akorát se připojistit, aby z tebe aspoň příbuzní něco měli!
Malý článeček z průběhu závodu informoval:
"Vysoké teploty, atakující tropickou třicítku, s některými závodníky pěkně zamávaly. Před startem lídr závodu Libor Uher apeloval na to, aby závodníci dodržovali pitný režim a tekutiny do těla doplňovali, i když nebudou pociťovat žízeň. Mnoho jich ale jeho doporučení vzalo na lehkou váhu. Oproti loňsku zdravotníci podávali infuze s glukózou desítkám závodníků po doběhnutí do cíle už odpoledne, zatímco loni to bylo až ve večerních hodinách. Vyčerpanost, dehydratace, křeče a žaludeční potíže letos postihly více závodníků než obvykle. Naopak odřenin a puchýřů ošetřili méně."
Tak to mě uklidnilo-aspoň puchýřů je míň. Nebo další saďárna:
"Každý závodník má nárok na dvě polívky- na Ostravici a na Pustevnách. Když si tu první neodebere, nemá na druhém místě nárok na dvě." To už hraničí s týráním! Když si představím, kolik sním za 29 hodin jídla, ještě k tomu při námaze, nedošla bych do cíle už jenom kvůli váze batohu! A oni nosili na zádech takové pidi splasklé baťůžky, co v nich nemohli nic mít!
Na druhou stranu dostali závodníci od pořadatelů "vymoženost": ve Frenštátě se mohli zadarmo vyspat v tělocvičně na zemi, nebo na tom, co si přinesli pod sebe, ovšem - museli mít na ruce čip… pořadatelé se zřejmě báli toho, že by se do té jejich tělocvičny, plné smradu a potu, mohl přijít vyspat nějaký náhodný kolemjdoucí!
Jistě se našli i tací, co běželi s větrem o závod kvůli jedné z cen- vyhlídkovému letu nad Beskydy, spolu s tandemovým paraglidingovým seskokem. Tak na to byste mě určitě dostali! Skákat do prázdna, a ještě k tomu nalepená na úplně cizího člověka, co vůbec nevím, jakou má povahu!

Zezačátku naší túry jsem podezřívala náčelníka, že nám to celé připravil schválně. Ale pak mi došlo, že i kdyby se nakrásně snažil, tak by se mu nemohla povést taková načasovanost- abychom z celého toho šíleného závodu potkali všechny tři tisíce závodníků zrovna na Smrku!
Příští rok se chystám na Lysou. Musím si ale dávat pozor: slyšela jsem, že existují zvláštní bytosti, které soutěží v tom, kolikrát za 24 hodin ji vyběhnou! Lidi jsou všelijací… a někteří ultra všelijací…

(Libor Uher: český horolezec, který jako první Čech vystoupal na všechny čtyři osmitisícovky v pohoří Karákorám v Pákistánu)




 

Jak zažít klidnou túru

22. září 2016 v 18:56 | Maryška |  Výlety
Na výšlap 3. září jsem se obzvlášť těšila. Po prázdninovém volnu měli vrbenští turisté naplánováno jet do Beskyd, a chodit někde kolem Čeladné. Někde říkám proto, že se dopředu o trasu nezajímám, zbytečně bych jí ubírala na tajuplnosti. To, co nás však potkalo tento víkend, předčilo očekávání největšího pesimisty.
Beskydy jsou dosti rušné hory. Co do halasu a zvuků se nedají s poklidnými Jeseníky srovnat. V sobotu, když tam zavítám já - pracující unavený člověk, potkávám jednu živou chatu za druhou, a to i tam, kde si myslím, že se užuž blížím pustině. Sekačky na trávu, řezání dřeva, muzika z reproduktorů, to je jen malý výčet zvuků, na které narazím. Chápu, i chatař může být pracující člověk, i on může sekat a zvelebovat jen o víkendu, jenže jak já- turista žádostivý po tichu hor, k tomu přijdu? Přijdu k tomu tak, že si holt musím zvyknout. Nebude to jinak.
Náčelník nemohl jet, měl akci v rodině, jak já říkám, proto určil zástupce. Jemu věnoval již značně prodřenou mapu Beskyd, a v 6.30, před odjezdem z Vrbna, jsme do ní pečlivě, na kapotě mého auta, hleděli, abychom si ji nasáli do hlav. Trasa se nejevila nijak složitě: dojet do Horní Čeladné, odsud vystoupat na Smrk (1276 metrů n.m., po Lysé druhá nejvyšší hora), a dolů sejít neznačenou zkratkou, zpátky k autům. Dohromady 18 kilometrů, nic víc, nic míň. Slibovala jsem si zážitek, neboť na Smrku jsem ještě nebyla.
Virvajs začal už u kaple svatého Cyrila a Metoděje v Horní Čeladné, kam jsme dorazili přesně v 10 hodin. Ta kolona zaparkovaných aut na mě působila dost odpudivě. No jo, hezký den, Ostrava vyrazila do Beskyd! A pak to přišlo. Proti nám začali proudit rychlou chůzí, někteří dokonce během, úžasně vysportovaní borci. Šlachovitá, opálená těla, nikde ani gram tuku (to jsem si detailně prohlédla), a dolní končetiny, za které by se nemusel stydět ani Usain Bolt… Na sobě měli prvotřídní sportovní oblečení, tedy já se domnívám, že prvotřídní, protože nikdo z nás takové nemáme. Hole si nesli v ruce, z batohu jim čouhaly hadičky. Jedno měli společné: dívali se kamsi do dálky, tak nějak "skrz" nás všechny. I když jsem si je nestydatě prohlížela od hlavy k patě, a pak zase zpátky, na některých místech se zdržela déle, nevšímali si toho. Bylo jasné, že ti mužové tady nepřijeli lovit ženské. Nebyli ani úplně mladí, věk jsem odhadovala na 35 až 55.
"To jsou postavičky, jak na olympiádě, co říkáte?" obrátila jsem se na souputnice. Maruška se Zdenkou, obě již nějaký rok v důchodě, pokývaly uznale hlavami, a stejně jako já, neodlepily od atletů zraky. A bylo se na co dívat.
"Je tady ale dneska rušno," prohlásila se zalíbením Marie.
"Co říkáš?" obrátila jsem se na ni, protože kolem mě zrovna prošel mimořádně hezký muž, spíše kluk, který mi jako jediný opětoval úsměv.
"Že tu je na co koukat," odpověděla Marie a otočila se po jednom starším, hodně opáleném a osvaleném. Zničehonic se ozval příšerný řev:
"Hop hop hop, přidej, přidej! Necourej se, už ti moc nezbývá! Makej!"
Před námi stála parta pěti mladých lidí- jeden točil řehtačkou, ta je v lese mimořádně dobře slyšet, děvčica do rytmu hvízdala na píšťalku, a zbytek hecoval.
"Márja, tady snad probíhá nějaký závod, nebo co, to nám ještě chybělo!" zaúpěla jsem. A skutečně, z lesa a do lesa, přes naši cestu, a po označkované trase, pořád někdo zabíhal. Na mýtince, kousek od nás, stála hospoda. K ní nebo od ní všichni směřovali. Byla obležená desítkami lidí ve sportovních úborech. Jedni seděli venku u stolů, jiní se rovnou váleli po zemi. Před hospodou stála nafukovací brána jasně modré barvy, popsaná reklamou.
"Už je to tak, dostali jsme se do závodu," prohlásila jsem otráveně. Na rozdíl ode mě ostatní turisti ožili a začali se zajímat, o co se jedná. Naštěstí za chvíli naše červená odbočila hlouběji do lesa a hluk závodících se začal vzdalovat. I zvuky civilizace pomalu utichaly a naše devítičlenná skupinka se mohla oddávat krásám přírodní rezervace Smrk. Klid se však brzy ukázal jako dočasný.
Cesta na Smrk není zpočátku náročná, stoupá jen mírně. V místech, kde se terén začal zvedat prudčeji, objevily se proti nám znovu skupinky sportovců, jdoucích bezmyšlenkovitě dolů. Všichni měli hole, a všichni byli oblečeni v přiléhavých sportovních oblečcích a v podkolenkách. Některé dvojice nebo dokonce trojice byly sladěny i barevně; měly stejná trika nebo čelenky. Na batozích měl každý připevněné číslo.
"Ahoj!" začala optimisticky zdravit Marie. Většinou jí odpověděli, ale tak nějak automaticky, bez jiskry v oku, a bez zájmu o družbu. My turisti se nebojíme dávat do hovoru s ostatními- kam jdou, kde už byli, a co tam viděli. Jenže tihle se evidentně bavit nechtěli.
"Kolik vás tam nahoře je? Vy se tam snad líhnete!" chtěla jsem zažertovat. Nikomu to směšné nepřišlo. Jeden mladík unaveně pronesl:
"To je teprve začátek, většina je za náma."
Jen nás tak straší, pomyslela jsem si, vždyť už jsme potkali tolik lidí! Otáčela jsem se za jejich batohy, abych si přečetla čísla; nejvyšší bylo něco přes devětset. No potěš, ten snad měl pravdu. Davy borců byly stále promíchanější ženami. Zdaleka ne všechny byly tak osvalené, jako muži. Našly se mezi nimi mladé dívky i zralé ženy, některé tenké, jiné plných tvarů, až bych řekla s nadváhou, ale všechny zodpovědně šlapaly a šlapaly, bez zbytečných řečí a zastávek.
"Ahóój!" halasila pořád Marie, a oni jí odpovídali tím svým povadlým: "Ahoj."
"Čoveče, Maruš, ty lidi nevypadají, že by udělali jen Smrk, ty sou úplně vyflustaní," sdělila jsem svůj poznatek.
"Zeptáme se," pronesla Marie.
To už jsme přicházeli na menší palouček, a já si, po tom prudkém stoupání, přála, aby to byl vrchol Smrku. Seděla tam partie šesti mužů u dřevěného stolu, vedle na ohništi se jim připravovalo jídlo, až to všude vonělo, a před sebou měli pivo. Uprostřed palouku stála otevřená dřevěná bouda.
"Výborně, konečně stánek s občerstvením! Tak to přece jenom nebude suchá varianta, jak hrozil náčelník," oddechlo se mi. Mé očekávání se ovšem ukázalo jako plané. Byli to zřejmě místní hoši, kteří měli za chatou zaparkovaného džípa, a tím si vyvezli nahoru své vlastní občerstvení. Na můj dotaz, zda by mi prodali pivo, se rozřehtali na plné kolo. Asi jsem nebyla první.
Na paloučku posedávalo nebo polehávalo i několik závodníků a odpočívali. Jedna žena, tak kolem čtyřicítky, vyšší a postavou mohutnější, si rovnala podkolenky, a vysypávala jehličí z bot. Marie se na ni vrhla.
"Co to tady máte za závod?"
"To je Beskydská sedmička."
"A hodně vám zbývá?"
"No, už moc ne, jen ty poslední čtyři vrcholy," zazubila se, "Čertův mlýn, Tanečnica, Radhošť a Velký Javorník. Co chcete, když to vymyslel Uher!"
"Proboha," zhrozili jsme se "jak dlouho to ještě půjdete?"
"Musíme to stihnout do třetí hodiny ranní, to závod končí. Jenže nevím, jestli to ujde můj parťák!" pohodila smutně hlavou směrem vedle, kde odpočíval velmi subtilní, malý muž. Z vousků na bradě měl zapletený copek.
"Vy musíte dojít s parťákem?"
"Ano, je to závod dvojic. Pokud jeden nemůže, máme smůlu oba," ukázala na zápěstí, "vidíte ten čip? Tím si musíme pípnout na povinných stanovištích."
"A kolik je to kilometrů?" vyzvídala Maruš.
"Přijde na to, kterou variantu si vyberete. Můžeme jít tu nejkratší, ta je asi 82 kiláků, anebo tu nejdelší - 95."
"A kterou jdete?" nedalo mi to. Ohlídla se na svého parťáka a pokrčila rameny. Ten se mezitím zvedl, postavil vedle mě a čekal, až se jeho parťačka dopřezouvá. Tvářil se u toho jako pes, který má slíbeno jít s páníčkem ven; jen nevrtěl ocáskem.
"Vašeho parťáka byste mohla chvíli ponést," snažila jsem se zažertovat. Ženě to směšné nepřipadalo, ale mužíček ožil:
"Jó, to by se mi líbilo!"
Tak vidíte, na to musíte potkat mě, pomyslela jsem si.
"Paní, řekněte mi, jakou může mít člověk motivaci k tomu, aby se pustil do takové šílenosti? My máme dneska na plánu 18 kilometrů, a to budeme mít až nad hlavu!"
Žena se mi podívala zpříma do tváře a srozumitelně pronesla:
"Já nevím, mě to prostě baví! Kdybych měla ujít 18 kiláků, tak se ani nezapotím. Já zkrátka potřebuju tyhle vzdálenosti."
Koukala jsem na ni, a myslím jsem zapomněla zavřít ústa. Tahle odpověď mě jako jediná nenapadla. Nechej to být, Maryško, smiř se s tím, že jsou na světě lidi, co se neukojí prostými, obyčejnými věcmi, jako ty, oni potřebují něco víc- extrém!
"Zůstaneme tady chvilu? Docela bych si sedla, a taky mám hlad," zeptala jsem se ostatních.
"Tady ne," řekl Mirek, zástupce náčelníka, "až navrchu!"
"Cože, tohle není vrchol?" vyjekla jsem.
"Podle mě ne, vidím, že cesta pořád ještě trochu stoupá."
"Pane, je to daleko na vrchol?" nevydržela jsem a zeptala se prvního muže, jdoucího z údajného vrchu.
"Ani ne," odvětil unaveně, "jenom půjdete trochu do kopce, pak zahnete, půjdete ještě víc do kopce, a nakonec už je to jenom mírně do kopce." Jedním koutkem úst se svému vtipu neznatelně pousmál.
"Aspoň někdo tu má smysl pro humor," podívala jsem se vyčítavě na Mirka.
"Tak jdeme," řekla jsem znechuceně a nasadila si batoh. Ti lidi mi nějak ubírají energii, napadlo mě. Připadám si zedřená, jenom si představím, kolik toho mají před sebou. Ve skrytu duše jsem si nechtěla přiznat, že je vlastně obdivuju. Jak může mít někdo tak silnou vůli?

Vzpomínka III

4. září 2016 v 17:52 | Maryška |  Výlety
Představa teplé místnosti s vyhřátými kamny mi dodala trochu síly. Ale ne moc. Vzhlédla jsem před sebe, ten krpál neměl konce. Obloha byla pořád jasně modrá, přesto se mi zdálo, že se v lese trochu setmělo. Aniž bych to mohla nějak ovlivnit, podlomily se mi nohy. No nic, nebudu se zbytečně znervózňovat a vyrazím… Začal můj výstup na Malého Děda. Tenkrát jsem netušila, že se tak jmenuje, tenkrát jsem ho ještě nazývala různými, zezačátku spíše hanlivými výrazy, po pár krocích měnícími se na vysloveně vulgární.
Přestože byl les poměrně hustý a stromy hodně vzrostlé, už nedokázaly ochránit před silou větru, který se mezi nimi proháněl, co proháněl- směle mohu říci sprintoval. Za celou dobu mi ani jednou nezafoukal do zad, aby mi ulehčil. Vynakládala jsem na jeho překonání nesmírné úsilí, a ještě k tomu ty bořící se boty do sněhu! Napadlo mě přetáhnout si přes čepici kapuci a zapnout si ten trapný popruh kolem obličeje. Překvapilo mě, jak citelně se mi oteplila hlava. Popruh byl tak pevný, že ani sílící vítr neměl šanci zalézt pod bundu. Utáhla jsem suché zipy na rukávech a ejhle, hned jsem se cítila líp! Vespod bundy jsem našla jakési zdrhovadlo a použila ho. Ani tudy už vítr nepronikl. Bundičko zlatá, prosím tě promiň mi, že jsem tě ještě ráno tak pomlouvala, vždyť ty seš dokonalá!
Ani náhlé vyjasnění si vztahů s důležitým kusem oblečení mi nepomohlo k tomu, abych se pohybovala rychleji. S tím příšerným větrem se nedalo bojovat, musela jsem ho přijmout. Šla jsem rychlostí asi jeden krok za tři vteřiny, ten krok měřil maximálně třicet centimetrů, cesta absolutně neubíhala a síly docházely. Uvědomila jsem si dost zřetelně, že mám hlad. Tu vtíravou myšlenku jsem zaháněla odpočítáváním vzdálenosti. Určila jsem si nějaký strom, sto metrů přede mnou, a k němu jsem se pomalu šinula. Po třista metrech vyčerpávajícího pochodu se dostavilo pravé zoufalství: máš za sebou teprve jednu pětinu… došla jsem do definitivního poznání, že je mi tady souzeno umřít. Oči jsem měla zalité slzami od nárazů větru. Vzpomněla jsem si na polární výpravy, které jsem tak ráda sledovala v televizních dokumentech, v teple svého obýváku; jak jsem je litovala, jak se táhli tím šnečím tempem, co noha nohu mine, s úplně bílými a zmrzlými vousy a rampouchem u nosu, s tou jejich nevyčerpatelnou zarputilostí a vytrvalostí, pořád dál a dál, pustinou věčného ledu… jako já teď…
Po filosofických úvahách o blížící se smrti jsem se ještě naposled rozhlédla kolem sebe. Zdálo se mi nefér položit se jen tak přes stezku, abych na jaře vyděsila prvního aktivního turistu. Vtom jsem si všimla, že stromy nějak počínají řídnout, že už netvoří hustý les, ba dokonce se o hodně zmenšily… kdybych byla zkušená turistka, zaradovala bych se, věděla bych totiž, že se blíží vrchol, ale tenkrát ve mně hrklo: co to má znamenat? Když zmiznou stromy, na čem pak budou namalované značky? To tu má umřít v závěji každý turista? Počkej, vzpomněla jsem si, vždyť ty máš ten banán! Zalez si někde pod smrček, tam bude míň foukat, a sněz si ho! Tím se posílíš, a třeba tě něco napadne! Pod smrčkem foukalo úplně stejně jako jinde, ale mohla jsem se aspoň otočit zády k větru a sundat si batoh. Děkovala jsem Bohu, že jsem si ten výživný jižní plod nechala v boční kapse batohu, a tudíž dobře přístupný. Dost těžko bych mohla v tom uragánu vytahovat nějaké věci a hrabat se v nich. Už jak jsem do zledovatělého banánu kousla, cítila jsem, jak se mi vlévá nová krev do žil. To je ono! Vždyť ty si byla jenom zesláblá hlady!
Na důkaz nových sil jsem chtěla razantně odhodit banánovou slupku pod smrček, ale vítr mi to nedovolil- zůstala přilepená na ruce. Otočila jsem se a znovu ji chtěla setřepat. Vítr s ní nějak podivně zatočil ve vzduchu a … přistála mi na prsou. Rozesmálo mě to. Zkusili jste se někdy smát v takovém vichru? S otevřenou pusou by vás ten prevít chtěl nejraději udusit. Vzpamatovalo mě to natolik, že jsem hodila batoh na záda a vykročila tím svým pomalým, náměsíčným krokem vpřed. Teď už odhodlaná, že pod smrčkem nezůstanu. Přede mnou se vylouply vysoké tyče, pochopila jsem- nové značení. Po nich dojdeš, věděla jsem v tu chvíli určitě a sklopila hlavu. Bylo by příliš vyčerpávající pohlédnout k nebi, jestli je pořád tak nevkusně modré. Vegetace zřídla, sem tam se objevila nízká borovicová kleč, klátící se na všechny strany. Jak tady může něco přežít zimu, to nechápu. Vrchol Malého Děda byl od sněhu vyfoukaný do hladka, to neznamená, že by se mi šlo pohodlněji, sníh byl sice zmrzlý, ale bořil se.
V tom kravále jsem najednou něco uslyšela: že by lidské hlasy? Proti mně se zničehonic objevil pár - muž a žena. Na rozdíl od mého polárnického oblečení byli oblečeni tak nějak nalehko. Bylo to, jako když na pustém ostrově přistane loď.
"Prosím vás, jak je daleko na Švýcárnu?" zařvala jsem z posledních sil, abych přeřvala vichr.
"To je kousek, už jenom z kopce, tak 500 metrů," řekli zvesela, aspoň tak se mi to zdálo. Kousek, a z kopečka? Lidi zlatí, já to přežiju! Kam ti dva v tom počasí mohli jít? Za chvíli se bude smrákat… a oni… nebyli to Andělé? Jsem ještě vůbec živá?
"Děkuji vám!" zůstala jsem stát a dívala se za nimi, jak odchází. Po pár krocích, i přes slzy v očích, jsem uviděla dole pod kopcem své vysvobození- dřevěnou, v tu chvíli nesmírně krásnou chatu: Švýcárnu. Chtělo se mi upadnout na zem, na tom lysém, zmrzlém pahorku, a doválet k ní sudy. Pak jsem si všimla další nádhery- z boku u stěny stála rolba! To je sen! Dám rolbaři stovku, nebo kolik si řekne, jenom ať mě doveze na Ovčárnu, bylo mé jediné přání. Zničená jsem vlezla do útulné, vyhřáté dřevěnice. U stolů sedělo plno sportovně oblečených lidiček. Kde se tady vzali? Sedí si tu, jen tak bezstarostně, a vesele debatují, jakoby ani nevěděli, jaká hrůza venku řádí! Hodiny na stěně ukazovaly za deset devět. Tady se zastavil čas…
Můj další pohled zamířil na pult s jídlem. To je krása, tolika jídla! A ty vůně!
"Prosím si jeden borůvkový koláč a čaj… a čočkovou polívku… a … a ještě…"
"Nejdřív to snězte, a pak si přijďte, máme do sedmi," laskavě mě pobídl pohledný muž u pultu, když viděl můj omrzlý obličej.
"Děkuju vám," vydechla jsem blahem a chtěla mu věnovat ten nejmilejší úsměv, jakého jsem schopna, ovšem jakýsi botulotoxin ve tváři mi nedovolil ani náznak mimiky.
Ze Švýcárny k autobusu to nebyly kilometry dva, ale pět. Rolbaře jsem nepotkala, ani jsem ho nesháněla. Teplé jídlo mi udělalo náramně dobře. Odměnou za prožité utrpení mi byl po těch zbylých pět kilometrů překrásný západ slunce. Oranžové barvy červánků, přecházející do fialova a temně ruda, na třpytícím se sněhu, a zabarvující bílou věž Pradědu na sto jiných barev. Radost mi nemohly zkazit ani překvapené pohledy desítek běžkařů, prohánějících se kolem mě oběma směry, a nechápajících, jak se může někdo dobrovolně promenádovat pěšky po té nejfrekventovanější jesenické stopě...
Můj výlet se tedy vyvíjel poněkud jiným směrem, než jak jsem si ho toho rána naplánovala. Namísto pohodlných 10-11 kilometrů jsem jich našlapala osmnáct, z toho čtyři na hranici života. Dodneška nechápu, že mě ten zážitek od dalšího chození neodradil.
Od té doby jsem navštívila Švýcárnu ještě několikrát, samozřejmě v létě, a vždycky ji vnímala jako šťastné světýlko. Pořád obdivuji její polohu, ve svahu toho nikoli Malého Děda, jenž se svou nadmořskou výškou téměř přibližuje tomu Nejvyššímu, a pak taky ty ovečky, pasoucí se hned vedle na lukách. Připadá mi skromná, a přitom impozantní- jak si tam stojí, úplně sama, v těch nelidských podmínkách, už více než sto let. A obdivuji i tebe, ty švýcarský pastevče!

(na jednu věc si na Švýcárně dávám pozor: ručičky hodin tam jdou obráceně, takže - v kolik jsem vlastně došla??)
 


Vzpomínka II

30. srpna 2016 v 21:37 | Maryška |  Výlety
Přirozenou inteligencí jsem si spočítala, že pět a půl kilometru zvládnu ujít za dvě, nejhůř tři hodiny, což znamená do tmy. Ví to u nás každé malé dítě, že se na horách, a ještě k tomu v zimě, nemá potulovat po setmění. Nejpozději v 15.30 budu v civilizaci, a tam už se mi nic nestane. Cesty kolem Pradědu bývají vždycky přecpané turisty. Když se dostanu až sem, mám vyhráno. Zkontrolovala jsem si mobil, byl plně nabitý. Ještě napíšu zprávu svému muži, že jsem změnila trasu. Přece jenom, jdu sama, aby neměl strach. Má naivní představa, že oznámím muži takovouhle zprávu, když oba jasně víme, že nemám s turistikou žádné zkušenosti, a tím ho uklidním, byla samozřejmě mylná. Už ráno se mě se zakaboněným čelem snažil přemluvit, že nemám nikam chodit, především z toho důvodu, že jdu sama. Až druhý den mi došlo, kolik hodin hrůzy jsem mu svou esemeskou způsobila.
Zezačátku se šlo lehce. Cesta byla asfaltová a jen pozvolně se zvedala. Sluníčko probleskovalo mezi mohutnými vzrostlými stromy a svými paprsky vytvářelo barevné kreace. Nechala jsem se jimi ukolébat do hřejivého pocitu, že mám dneska z pekla štěstí. Po necelém kilometru jsem uslyšela vzdálené, ale jasné hučení. To bude nejspíš řeka, asi ta Střední Opava, co tu má téct, pomyslela jsem si. Nebylo úplně jasné, odkud hučení přichází. Vzhlédla jsem nahoru. Koruny stromů se hrozivě ohýbaly v poryvech větru. To je vítr, to hučení! V lese je vidět jen pás oblohy. Podrobně jsem ho prozkoumala, jestli se snad nezačaly honit mraky. Nezačaly. Nebudu dělat předčasné závěry, řekla jsem si, za chvíli vylezu o trochu výš a uvidím oblohy větší kus. Jakmile se začne měnit počasí, byťto připluje jediný mrak, okamžitě se vrátím. Teplo, které se mi vlilo do žil horkou polívkou, se začalo pomalu vytrácet. Měla jsem si dát ještě horké kafe, blesklo mi. Za chvíli, jak jsem předpokládala, přišla odbočka do lesa, a stoupání bylo tady. Nadmořskou výšku Vidlí jsem si přečetla už dole a výšku Pradědu zná každý. Nemohlo mě tedy překvapit, že se budu většinu trasy škrábat do kopce. Nejsem žádné béčko, pomyslila jsem si, čtyři kiláky do kopce mě nemůžou zdolat. A navíc, je to pro turisty, ne pro horolezce, takže to zas tak hrozné nemůže být.
Začalo přibývat sněhu. Ve Vidlích nebyl žádný, nebo jen místy prosvítal v lese, tady se už objevila souvislejší vrstva. Boty mám kotníkové, těm trocha sněhu nevadí. Pochvalovala jsem si, jak mi sníh romanticky křupe pod nohama. Mráz přituhl a vítr přidal na rychlosti. Obloha byla stále dokonale modrá. Na kaskádách napůl zamrzlého, brblajícího potůčku jsem si uvědomila, jakým prudkým stoupáním jdu nahoru. Místy se potok přeléval přes stezku, místy jsem šla podél něho. Boty se mi bořily do sněhu, a dávala jsem pozor na každý krok, abych nesklouzla do vody; s nacucaným vlněným svetrem by se mi šlo o hodně hůř. Námahou jsem se začala potit. Tak vida, přece jen jsem to přehnala s oblečením, řekla jsem si a převlíkla si teplou variantu rukavic a čepice za lehčí. Bundu jsem si rozepla až do pasu. Cítila jsem, jak mě mráz příjemně štípe do tváří a pot ze zad stéká čůrkem do kalhotek. Arménské spodky byly za chvíli propocené durch a nekompromisně lepily. Jen abych se kvůli tomu nenastydla, napadlo mě, nahoře může dost foukat.
Navzdory mým obavám jsem si vychutnávala nádherné výhledy. Každou chvilku jsem musela zastavit, abych se pokochala. Praděd se svou věžičkou se držel po mé levici. V tom blyštivém vzduchu mi připadal tak blízko! Jako by stačila delší haluz a mohla bych si na něho sáhnout! Seš ty ale krasavec, to se musí nechat. Jak si tady jen tak stojíš a celý se třpytíš! A já tě dneska obejdu dokola, abys věděl! Chvíli jsem zapomněla na pot a mráz a vnímala ten zjev. Mráz však není jen tak nějaké lechtání, nedá se odehnat. Může být tak mínus deset, odhadovala jsem, ale nic mi to neubíralo na optimismu…
Pak jsem se začala od potoka mírně vzdalovat, značka zacházela hlouběji do lesa. Stoupání už nebylo tak intenzívní, ale vyšší nadmořská výška byla cítit. Vítr ještě zesílil a sněhu přibylo. Největší námahu jsem vyvíjela na to, abych vytahovala nohy ze sněhu. Podle mých odhadů mi do cíle nemohlo moc zbývat. Pot vychladl, nejkvalitnější bavlna se mi definitivně přilepila na tělo, a lehká čepička s děravými rukavičkami přestala stačit. Sundala jsem batoh a provedla výměnu. V té chvíli jsem si ještě nechtěla přiznat, že mi ubývá sil i optimismu. Pohlédla jsem na nebe. Když se teď zkazí počasí, na kterou stranu se vydám? Na tu zpátky, kterou znám, nebo tu kratší, která evidentně vede jenom vzhůru, a vlastně do neznáma? Vždyť ani nevidím horizont! Jak dlouho ještě půjdu do toho hrozného kopce?
Najednou se přede mnou zčistajasna vylouply turistické směrovníky. Hurá, jdu správně! Nevím, proč mě napadla zrovna myšlenka o správnosti, když jsem stále a nepřetržitě šla po modré, a ani na chvíli ji neztratila. A pak to přišlo -trudnomyslnost: co když jsem se už ve Vidlích špatně podívala na barvu? Měla jsem jít třeba po červené, nebo po zelené, a teď jsem ztracená uprostřed hvozdů, kde je všude daleko, a já budu nucena cárat ve tmě. Baterku nemám, jak se setmí, už jdou barvy hůř rozeznat - taková modrá od zelené, to se přece splete i za bílého dne! Co když budu chodit pořád po těch špatných dokolečka? Na to mi ten můj jeden rohlík nebude stačit! Měla jsem si vzít tu blbou čokoládu… nebo aspoň plácačku slivovice… jak jsem mohla na takové základní potraviny zapomenout?
Tolik otázek mi problesklo hlavou za tu kratičkou chvíli, než jsem došla ke směrovníkům a přečetla si onu vynikající informaci: na Švýcárnu to je kilometr a půl! Švýcárna! To slovo jsem samým štěstím vyslovila nahlas. V mých uších zaznělo jako pohlazení. Odtud je to na Ovčárnu, tedy k autobusu, maximálně dva kilometry. Měla by ses napít, kolik lidí umřelo na dehydrataci, poručila jsem si a vytáhla z batohu úplně ledový čaj. Plastová láhev asi nebude to pravé na hory, příště si vezmu termosku. Jedno sousto čaje jsem chvíli poválela v ústech, abych ho vůbec mohla polknout. No nic, Maryško, zatneš zuby, na Švýcárně si dáš horkých čajů, kolik bude libo! A určitě se tam dobře najíš!

Vzpomínka

28. srpna 2016 v 23:39 | Maryška |  Výlety
Byl to nádherný den, onoho 30. prosince 2012. Nebyla jsem tenkrát ještě žádnou turistkou, ani jsem netušila, že jí můžu být, byla jsem však poněkud skolená událostmi, které ten rok kolem mne proběhly. Proto nikdy nezapomenu, co mi tenkrát běželo hlavou. Z nějakého důvodu, který se tak úplně nedá popsat slovy, jsem se vydala do riskantního podniku, do té doby u mě nevídaného. Pár drobnějších, spíše nenáročných tras, už jsem v životě ušla, ale určitě ne sama, a nebyla to žádná divočina. Ten den se mi v hlavě odehrávalo něco jiného.
Přijela jsem autem do Vrbna a nechala ho stát u zámečku. Byla jsem rozhodnutá, že se vydám do nedalekých Vidlí, což je maličká osada, podle mých tehdejších odhadů vzdálená maximálně čtyři až pět kilometrů, a odtud jsem se chtěla pustit málo používanou, polorozbořenou asfaltkou, takovou, co je u ní nápis "v zimě se neudržuje", vedoucí do Karlovy Studánky. Tam bych sedla na autobus a vrátila se, pěkně pohodlně, zpátky do Vrbna. Nic divokého, dohromady tak jedenáct kiláčků.
Toho roku byl nástup zimy hodně mírný. Vysoké prosincové datum ukazovalo na teploměru sotva pět pod nulou, a sníh ne a ne napadnout. To nahrávalo mému pocitu, že mi nehrozí absolutně žádné nebezpečí. Navíc se nejednalo o žádnou pustinu, cesta přes Vidly a Videlský kříž je jedinou spojnicí mezi Vrbnem a Jeseníkem, jinak řečeno - propojuje východní a západní část hlavního jesenického masivu. Onou zapomenutou zkratkou z Vidlí do Studánky sem tam přejede nějaké auto, přece jenom, místní to tu znají.
Toho prosincového rána jsem ještě nevěděla nic o tom, že tímto nervy drásajícím pochodem začne má turistická kariéra. Neodrazoval mě ani asfaltový povrch, naopak - připadal mi v tuto roční dobu bezpečný. Dneska se asfaltu vyhýbám jako čert kříži, a se mnou všichni, jen trošku zkušení turisti. Raději ujdeme o pět kilometrů víc rozbahněným lesem, než kilometr po asfaltu.
Můj odhad se ukázal býti nesprávným už na začátku. Hned za cedulí Vrbno kilometrovník nekompromisně hlásil, že do Vidlí je kilometrů sedm. No nic, tak jsem se trochu spletla. Taková maličkost nemůže zhatit jinak dobře promyšlenou trasu, řekla jsem si.
Vidly jsou opravdu malinkatá vesnička- osada, patřící k Vrbnu. Dnes už vím, že má asi dvacet baráků. Tenkrát jsem si myslela, že tak pět, to jsou ty, které je vidět od cesty. Z nich jeden je velký luxusní hotel Vidly, a druhý - penzion Adam. Cedule u cesty mi prozradila další novinku, a to, že z Vidlí do Studánky není kilometrů šest, jak jsem si původně myslela, ale sedm.
U penzionu Adam se musím krátce zastavit, protože právě v něm se zrodila má nová, a nutno říci, nečekaná myšlenka. Po sedmi kilometrech chůze z Vrbna, podél kouzelné Střední, neboli zlaté Opavy (to podle pověstí o dolování zlata), jsem naznala, že si zasloužím polívku. Bylo poledne, a já snídala někdy o půl deváté. Do nóbl hotelu se mi nechtělo, tak jsem zvolila tento malý penziónek. Byla to dobrá volba. Měli tu krásně vyhřáto a na výběr ze tří polévek. Zvolila jsem domácí vývar s játrovými knedlíčky, zeleninou a domácími nudlemi. Příjemná číšnice přinesla talíř něčeho tak hustého, že v tom stála lžíce. Šikovní tu jsou, to se musí nechat, pochvalovala jsem si, a v tom mě to napadlo: co kdybych se nevydala po tom otravném asfaltu do Studánky, ale po modré rovnou na Švýcárnu, což je chata poblíž Pradědu? Je to podle ukazatele jen pět a půl kilometru, a zaručeně panenskou přírodou! Určitě nepotkám ani nohu. Z Pradědu jedou každou hodinu autobusy na Hvězdu, a odtud už se do Vrbna dostanu lehce. Mému rozhodování ještě nahrávalo unikátní počasí. Na obloze se za celou dobu neobjevil ani mráček, a byla tak blankytně modrá, jak jen obloha umí v zimě být. Vítr skoro vůbec nefoukal a ukazovalo se, že bude mimořádně stálé počasí. Někdy se to v horách stává. Něco mi našeptávalo, že dnešek je právě tím dnem. Rychle jsem si zrevidovala oblečení - zateplené kalhoty, pod nimi ještě spodky, z pravé, arménské bavlny (tu pravost potvrzovala moje tchýně, která je zakoupila od ruské posádky, pobývající v našem městě do roku 1991). Na těle arménské triko, do soupravy, a svetr z ovčí vlny (ten pro změnu pletla bývalá tchýně mého muže, když ještě chodil do průmyslovky, a to bylo za hodně hluboké totality). Ve svetru z pravé vlny nemám šanci promrznout ani tam nahoře, byla jsem si jistá. Akorát o bundě jsem měla jisté pochyby. Neměla jsem ji moc ráda. Zakoupila jsem si ji ze skrblických důvodů před několika lety, protože byla v akci. Asi právě proto se mi v obchodě zdálo, jak dobře v ní vypadám, avšak ihned po příchodu domů jsem pochopila, že mi nesluší, ba co víc- přidává mi nejméně deset kilo! Připadala mi celá taková neforemná, tvrdá, vypadala jsem v ní jako balík slámy, akorát červený. Kapuce vzadu nesplývala na záda, jak by to bývalo elegantní, ale trčela do vrchu. Ke všemu měla vepředu přišitý jakýsi nástavec se dvěma suchými zipy, který po zapnutí překryl tváře i nos. Na obličeji všelijak škrábal a celkově otravoval. To nemůžu nikdy potřebovat, pomyslela jsem si. K přednostem bundy nutno podotknout, že byla z hodně pevného materiálu, co si dokáže poradit i se silným větrem. Ten den jsem si ji vzala jenom z těch důvodů, že jasná obloha ukazovala na silnější mráz, a taky, že jsem v těch končinách nepočítala s návalem turistů. Rukavice jsem měla hodně teplé, až moc teplé, stejně tak čepici, ta měla dokonce vlněnou vložku. Nosila jsem ji pouze v mrazu větším než mínus patnáct stupňů. S sebou jsem měla i jemnější variantu- tenké rukavičky od Vietnamce, na pár místech už proděravělé, a fešáckou čepičku, od stejného obchodníka, která sotva přikryla vrchní část uší.
Boty se sice daly zařadit do kategorie turistická, ale byla to taková ta levnější varianta, látková, myslím opět "v akci". Ráno jsem si je, naštěstí, přestříkala voděodolným sprejem. Takže boty mám též v pořádku, konstatovala jsem, když bude navrchu náhodou sníh, měly by to vydržet. A rozmočený sníh tam určitě nebude.
Zásoby jídla jsem také měla dostatečné. Především banán, o kterém jsem se dočetla, že je zásobárnou důležitých látek, přesně jsem si nevzpomněla, jakých, ale jistě důležitých. Taky jeden rohlík a hrst oříšků. Na těch pár kilometrů mi to musí stačit, a pak si dám teplé jídlo. Jen tu čokoládu jsem zapomněla. O té zase psali v časopise Zdraví, že je zdrojem okamžité energie, když člověku hrozí smrt mrazem a vyčerpáním. Pohrdlivě jsem se zasmála té představě.
Zaplatila jsem polívku a s hrdinným odhodláním se vydala na cestu. Ještě před penziónem přišel záchvěv poslední obavy- vydrží počasí? Je přece každému jasné, že počasí je ten nejdůležitější faktor. Pozorně jsem se zadívala na oblohu. Marně jsem hledala sebemenší mráček. Nebyl tam. Přesně ve 12.30 jsem nebojácně vykročila na modrou značku, směrem k tomu Nejvyššímu (tím mám na mysli vždycky Praděd), do hlubokých jesenických hvozdů…

Další články


Kam dál