Bajka o Srdci a Rozumu

Středa v 20:32 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Lidstvo si představuji jako celistvý organismus. Každý člověk je jeho jednotlivou buňkou- sedm miliard buněk vytváří celek, jedno tělo; podle tvaru Země - kulaťoučké tělo. Pokud jsou jednotlivé buňky v pořádku a dobře nasyceny, pak plní své úkoly jak mají, přenášejí informace, co přenášet mají, a tělo je zdravé. Pokud se ovšem na jednom místě oslabí, třeba začnou hladovět, pak nejsou schopné toho správného pohybu a aktivity, a začnou zmatkovat. Koncentrace chudých, hladových a nemocných buněk na jednom místě vytvoří bolák. V tom boláku začnou bujet viry, například nespokojenosti, zloby, závisti, nedostatku sebevědomí, pasivity, nezvládnuté agrese, touhy po moci a nových územích, ba i ten nejhorší - virus války. Bolák se začne měnit v nádor.
V jiném místě zeměkoule může dojít ke zdánlivému opaku. Lidé - buňky - jsou tady přejezení a značně přemlsaní. Žijí v přebytku a odpadcích, čímž vytvoří jiný bolák. V něm se objevují viry typu egoismus, lakota, bezcitnost, povýšenost a pohrdání, zákeřnost a panovačnost… ano, i nekonečná, nenasytná touha - mít ještě víc.
Pokud je na Zemi těchto míst pár, mohou tvořit jen jakási malá zanícená ložiska, jako tomu bývá i v jiných tělech, a jistě by se dala ošetřit přírodními prostředky. Jenže pokud se neošetří a v těle přetrvávají, nebo se dokonce rozšíří na celé světadíly, v tu ránu přichází vážná nemoc, nutno říci civilizační. Zákeřnost této choroby spočívá hlavně v tom, že její zrod nemusíme hned dobře odhalit. Anebo ho odhalíme, dokonce i pojmenujeme, ale jak už to u lidí bývá, nevěnujeme mu patřičnou pozornost. To nic nemění na faktu, že je bujení bohužel zhoubné - říkejme mu rakozeměvina. I když jsou mezi pevninami moře, nedokáží zabránit tomu, aby se jednotlivé nádory k sobě nezačaly přibližovat a nekontrolovaně se vzájemně prorůstat. Hladové buňky jsou přesvědčené, že jim ty bohaté musí dát najíst, tím pádem se stanou nasycené, a rakozeměvina bude pryč… Jenže to by v tom nesměl být malý háček: ty bohaté buňky jsou strašně lakotné. Sami mají málo, už se na ta svá území nevlezou, tak jsou tlusté, proto je napadlo, že by mohly zabrat prostor těch nebožáků.
A pak tu máme Mozek, neboli Rozum, čili Inteligenci, jenže ten si přivlastnili ti bohatí, neboť Rozum, jak známo, silně inklinuje k bohatství. Tento Rozum radí: "Využijme nějak ty chudáky, ty nebohé hladovce, udělají pro nás cokoliv! Nechme je za nás pracovat! Ať nám zbude více času oddávat se jen tak zbůhdarma válení a obžerství."
Na druhé straně stojí věčný oponent Rozumu - Srdce - s jeho neměřitelnou Intuicí. Srdce na to říká: "Buď opatrný, Rozume, vždyť ty mluvíš o otrokářství. Vzpomeň si na minulost, to už tady jednou bylo! A nedopadlo to dobře. Otrok nebude chtít věčně poslouchat ty plné huby, ty přežrané břichy, a dívat se, jak se buňka, stejná jako on, koupe v luxusu. Otrok bude chtít svoje! A přijdou války, vzpomeň si přece!" Jenže Rozum se cítí být na koni. Bodejť by ne, před sebou tlačí obrovitánské Ego, a to mu radí: "Kdo je víc, než já, Rozum, a moje věrná družka Inteligence? Já říkám, že člověk je pánem této planety! Žádný jiný tvor nemá takovou moc!" Ale Srdce zase potichu oponuje: "Neblázni, člověk není pánem ničeho. Člověk je jen jedna buňka, miniaturní součástka této planety- stejně jako mravenec, nebo pomněnka. Co kdybychom ze skladu vypustili ty správné mikroorganismy, které umí požírat ty zlé? Anebo se poraďme s Vesmírem!" Bohužel, na to Rozum neslyší už vůbec: "To by tak hrálo, aby mi kdejaký Vesmír kecal do toho, co mám dělat, a ponižoval tak moje velkolepé Ego! Na to snad mám svou vlastní, geniální Inteligenci, abych nejlépe věděl, jak se léčí choroby."
A tak Rozum, pan doktor, vládne dál. A modrá planeta chřadne a chřadne… až jednoho dne uchřadne úplně.

Ponaučení:
dokud vládne Rozum, a nepustí ke slovu Srdce, je nasnadě, že sytý hladovému nevěří, ba ani hladový nevěří sytému. Vlastně nikdo nevěří nikomu.
 

Roman

14. srpna 2016 v 18:59 | Maryška |  Pocty
Nepadl mi do oka, tenhleten Roman. Nemám ráda ten typ manželů, co svou ženu nespustí z očí, i když budou tvrdit opak. Pod záminkou, že jí tím projevují tu největší lásku, a chtějí s ní prožívat dobré i zlé, se jí drží jako klíště. Před ostatními stále melou:
"To když já byl se svou Vlastičkou tam a tam…" nebo "Vlastička říkala, že… a já jsem na to Vlastičce říkal…"
Když se ho zeptám, jestli chodí Vlastička někam bez něho, obrátí se na ni a vyzve ji:
"Řekni, Vlasti, vloni si přece byla s kamarádkou na víno, že jo? Že tě doma nedržím?"
Vlastička se na něho podívá a blahosklonně odpoví:
"To víš, že ne."
Minule jsem u nich byla na návštěvě. Náhodou se tu ocitla jiná, mně neznámá Vlastina kamarádka Monika. Žena zcestovalá a odvážná. Zde je namístě podotknout, že i Vlasta je taková. Padly jsme si všechny do oka a cestování a zlézání různých hor jsme věnovaly velice příjemný hovor. To bylo něco na Romana. Přestože s Monikou přišel i její manžel, a jak jsem pochopila, byl to Romanův dobrý kamarád, nedal nám Roman pokoj, a neustále rušil.
"Holky, nepůjdeme se projít za barák?"
"Díky, na brouzdání po poli v únoru nejsem oblečená," přiznala Monika a bavily jsme se dál.
"KUKU!" vyjukl na nás zpoza otevřeného okna, až jsme všecky tři nadskočily. Sjela jsem ho pohledem ostrým jako břitva. Nesnáším tenhle druh infantilního humoru. I na Monice bylo vidět, že spolkla první nadávku, a podívala se na Vlastu. Vlasta se rozesmála:
"Teda Romane, ty seš ale…" nedořekla, ale cítila jsem, že blbec to nebude. Připadlo jí to nejspíš roztomilé, a podle toho mu věnovala láskyplný pohled. Sklopila jsem oči a napočítala do deseti. Jsi na návštěvě, chovej se podle toho - vyloupla se odněkud z hlubin maminčina rada.
Romanovy "roztomilosti" měly na mě ten účinek, že jsem se na obsah hovoru nedokázala už plně soustředit, zato dávala pozor, co ten blb zas vymyslí. To nemůže nechat tři dospělé ženské, aby si v klidu povykládaly, ještě když vidí, jak nás to baví?
"Co sis s sebou na ten Kavkaz, Moni, musela vyřizovat za formality?" snažila jsem se vrátit k tématu.
"Průkaz k opuštění vesnice!" vyštěkl mi za zády Roman, až mi zaskočil brambůrek. Vtip mu přišel tak dobrý, že se celý rozesmál. Vlasta s Monikou se zasmály taky. Ruka mi bezděčně vyjela, ale v poslední chvíli se zastavila. Jenže Roman to nepochopil jako akt mé nezvládnuté agrese, pro něj to byla výzva ke konverzaci.
"Ha, madam se chce bít? Haha!" Chytil mi ruku a silně stiskl. Nesnáším, když mi cizí muž, přesněji řečeno takový ignorant, tiskne ruku a myslí si, že je to hrozná prča. Pitomec jeden, spolkla jsem a nahodila otrávený obličej. Chtělo se mi zavrčet a vycenit zuby. Jen z úcty k Vlastě jsem to neudělala.
"Madam se zlobí!" řekl rádoby koketním způsobem a tiskl mi ruku čím dál silněji. Hodila jsem na něho ten neopovrhovanější pohled, jakého jsem byla v tu chvíli schopna, a cuknutím dala najevo, že pointa ubohého vtipu skončila.
"Podívejme, ono se to chce prát!?"
Mně bude říkat ONO? To už si přehnal, ťulpasíku, rozčílila jsem se ještě víc a škubla rukou tak mocně, jak jsem jen uměla. Jenže ten vůl to předpokládal, a těsně před tím mě pustil. Praštila jsem se do opěradla židle, až mi vyhrkly slzy. To už se všichni přítomní váleli smíchy. Nevyvolávej zbytečně konflikty, vyplavila se mi další zbytečná poučka, už nevím, od koho. Přemohla jsem bolest z napůl zlomené ruky a líbezným úsměvem jsem pronesla:
"To nevadí, skočím si na chiru…, ty budeš nejspíš veliký vtipálek, viď?" I to se druhým zdálo jako bezvadný vtip.
"Roman je ohromný vtipálek, to teda dosvědčuju," přispěchala Vlasta, "my si na něho pořád musíme dávat pozor, co zase vymyslí, že?" se zalíbením se na něho podívala.
Moničin manžel po celou dobu sledoval jedním okem tenis.
"S kým dneska hrajeme?" zkusila jsem to na Romana.
"S Francií," odpověděl Moničin manžel.
"Ty se na tenis nedíváš?" opět jsem se obrátila na Romana. Pozastavil se nad tou otázkou a chvíli přemýšlel.
"Ty vole, to byl perfektní úder!" zvolal Moničin muž. Roman se pomalu odšoural k televizi, ale cítila jsem, že by byl nejradši s námi. Jen jdi, tupohlave, pobízela jsem ho v duchu.
"Dívej na ten zpomalený záběr, ten ho rozfláká na maděru!" nadšeně úpěl Moničin manžel, až z toho poskakoval na křesle. Ne úplně nadšený si k němu Roman přisedl. Zaplaťpánbu, bude od něho na chvíli klid.
Monika s Vlastou si mužů přestaly všímat a pokračovaly v hovoru. Znovu jsme se ponořily do Kavkazu a Gruzie. Na chvíli jsem myšlenky na Romana opustila.
"Myslíte vážně, že bychom tam jely? To by byla nádhera!" nechala jsem se unášet tou myšlenkou.
"Já to považuju za reálné. Vzaly bychom si stany a spacáky, to je nutné…" radila Monika.
"Kolik stanů?" zajímalo mě.
"No já s Romanem jeden, a vy dvě spolu, ne?" řekla Vlasta. Zatuhl mi úsměv. Ona toho pišišvora chce vzít s sebou. Představa, jak mě tento úkaz ráno budí kanadskými žertíky, v zemi, odkud se nemůžu jen tak sbalit a ujet, mi způsobila lehkou arytmii. Asi bych se neuměla rozplývat nad krásnou kavkazskou přírodou, kdyby "něco takového" hopsalo vedle mě.
"Ještě si to musím rozmyslet. Letenka stojí dost peněz, musím to doma prokonzultovat."
"Vlastičko, ženuško, já mám hlad!" zvedl se od televize Románek. A ještě ke všemu si neumí ani jídlo nachystat, to mi není zapotřebí, konstatovala jsem v duchu a zvedla se.
"No nic, už musím, ještě si zavoláme," oznámila jsem ženám a vytáhla mobil, abychom si upřesnily čísla na mobily.
"Jasně holky, ještě si zavolejte," už zase stál u nás. Projevoval upřímnou radost nad tím, že odcházím.
"A příště vám povykládám, jak umí Vlastička šetřit igelitky!"
Neměla jsem chuť mu připomenout, že tuhle historku vypráví pokaždé. Nechci úplně předjímat, ale na exotickou dovolenou s Romanem nejspíš nepojedu. V divoké přírodě by se chlap jako doprovod určitě hodil, ovšem tento Pepin z Postřižin?
Nezbývá mi, než abych znovu obdivovala vyrovnanost a stoický Vlastin klid. Musí ho hodně milovat, aby po tak dlouhém soužití tolerovala jeho infantilní chování. Takový Románek musí mít další, mnou neprobádané kvality, aby ho krásná, kultivovaná, vzdělaná a inteligentní bytost milovala. Lásky druhých jsou nám nepochopitelné. A s tímto vědomím letos Gruzii nenavštívím. Možná najdu odvahu k Vlastě zajít a nechat si povyprávět, jak se tam měli. Třeba ji Roman zachrání od medvěda, nebo od teroristy, a ona bude mít o další důvod víc ho milovat. A mně nezbude, než se naučit větší toleranci. Ke všem Pepinům.

Dé jednička

9. srpna 2016 v 22:15 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Co se to dnes mohlo stát v Kroměříži, že do ní nikdo nejede? Jak to, že všichni, celá ta nekonečně zpomalená kolona, jede z Brna jenom do Olomouce? Anebo je v Olomouci něco, co stojí za to, aby to všichni viděli? To se možná dozvím v dalším díle, jak se říká v kriminálkách. Jenže já o ten další díl nestojím. Rozhodla jsem se, že se od té jednolité, fádní masy odpojím, protože mě už nebaví táhnout se pětikilometrovou rychlostí, kombinovanou se stáním, ve dvaceti šesti stupňovém srpnovém vedru, a pozorovat okolní řidiče, jak se šťourají v nose. Nebo se o něčem vzrušeně baví do telefonu, možná, aby si zkrátili dlouhou chvíli, možná potřebují s manželkou probrat výchovné problémy svých dětí, a šourání v koloně se jim k tomu zdá být vhodným prostředím, a možná jen tak nezávazně klábosí s kámošem o přednostech jeho nového auta. Maminka se dvěma puberťáky na zadním sedadle nervózně otáčí hlavu dozadu a něco jim rozčileně říká, ale oni jí nedbají, a stále se pošťuchují, což jim přijde jako dobré zaplácnutí promarněného času na ucpané dálnici. Je to přehlídka charakterů a situací, kterou může člověk "ve vleku" druhých aut pozorovat.
A já sedím za svým volantem, a konejším se faktem, že jinak se z Brna dostat neumím, než tímto opakem průjmu, vybavená svačinou a teplým svetrem, člověk nikdy neví, a snažím se vymýšlet rádoby srandovní slogany typu: proč tady, na 218. kilometru, všichni stojíme, když jsme prokazatelně na hlavní, a nikde nevidím značku STOP?
Když jsme se konečně doplazili k odbočce na Olomouc, viděla jsem, že se na ni všecka ta auta chtějí dostat. Napadlo mě: co kdybych pokračovala dál na Kroměříž, a do Olomouce přijela poněkud oklikou? Ano, je to delší, uznávám, jenže já už tu natěsnanost nesnesu ani chvíli! Zadek bolí, ramena jsou zaťatá od nepřetržitého soustředění se na zadek toho přede mnou, a třicet kilometrů jedu hodinu a půl. Ne, vzdávám to, a vydávám se tam, kam nikdo nejede!
Až jsem se ulekla, jak se přede mnou otevřel prázdný prostor dé jedničky. Nepřehlídla jsem značku slepá ulice? Copak všechny ty cizokrajné kamiony a autobusy, co je pro ně z nějakých důvodů výhodné jet přes naši zemičku, auta nákladní i nenákladní, Poláci i Litevci, ba dokonce i Němci, chtějí minout Kroměříž? Takovou perlu? Copak jsou všichni kulturní ignoranti a nechtějí poznat památku UNESCO? A co tedy chtějí? Zřejmě sedět v zácpě. Inu, proti gustu žádný dišputát.
Domů jsem dojela po třech a půl hodinách, když jindy to zvládám za hodinu a půl, ale - mohla jsem si vystoupit, kde se mi zamanulo, protáhnout se na čerstvém vzduchu, proskočit po poli a vykonat potřeby, které člověk má, například otevřít si dveře od auta a v klidu posvačit, a u toho ještě pozorovat hopkajícího zajíce.
Já vím, chlapi, že to musíte opravit, to mi nemusíte psát na cedulích. A kdy jindy, když ne v létě, že? Však i já jsem k té absurdní zácpě dobrovolně přispěla, když jsem se rozhodla jet domů zrovna v pátek odpoledne, ač mě všechna dopravní hlášení varovala. Dobře si vzpomínám, jak vždycky brblu, v jakém příšerném stavu je silnice z Olomouce do Prostějova, a pak taky okolo Vyškova, to už je úplná hrůza, a kolikrát jsem nadávala, aby to už proboha opravili, že se v tom pravém pruhu nedá jet. A teď, když se to děje, tak musím mlčet. A být ráda. A trpělivě vyčkávat. Jak říkal mraveneček v pohádce: v létě musím pilně pracovat, abych se měl v zimě dobře.
Až pojedu za čtrnáct dní znovu do Brna, mám naplánovánu krásnou trasu. Vyjedu brzo ráno, už za Olomoucí hezky odbočím, a zkontroluju, jak na Hané proběhly žně. Projedu si několik líbezných vesniček, jména jako Zástřizly, Malínky, nebo Snovídky- přímo zvou k návštěvě, a pokochám se, nespěchající, jak tam lidé prospívají. Dokonce i Květnou zahradu v Kroměříži si projdu, aby mě někdo neměl za ignoranta. Ano, tak to udělám! Protože tak je to správně…
 


Jesenická Niagara

22. července 2016 v 17:46 | Maryška |  Výlety
"Tajemné noční dunění… koruny staletých smrků divoce úpí pod silou nočního jesenického vichru, údolím Studeného potoka se řítí řvoucí masy vody a berou s sebou vše, co jim stojí v cestě… té srpnové noci roku 1880 se zrodil Vysoký vodopád… Do velké srpnové povodně léta Páně 1880 byl Vysoký vodopád pořádným velikánem. Dosahoval výšky 45 metrů, tedy dvou sedmipatrových domů na sobě. Povodeň však způsobila velké sesuvy půdy, která se navršila pod vodopádem, takže hlavní vodopád dnes měří jen asi 28 metrů. I tak to není žádný drobeček a zaslouží si své jméno. Vysoký vodopád je nejvyšším vodopádem v Jeseníkách a jedním z nejvyšších v České republice.
Vody Studeného potoka, který napájí Vysoký vodopád, jsou prostředím pro bohatý život a skalní umění. Zvídavý návštěvník si v korytě potoka snadno všimne zvláštních misek, hrnců a dutin. Do zdejších tvrdých skal a balvanů, kterým se říká ruly, je po tisíce let pilně vyhlodává nenasytná voda. Vlastně vše, co vidíte kolem sebe v údolí Vysokého vodopádu, má na svědomí Studený potok. Nebojí se válek, hladomorů, ani jiných neštěstí, ale trpělivě mění prastarou tvář jesenických hor…"
"…překvapení mokvavých skal - nivenka, vidoňka, stěkovec, jehnědovec- nejsou to pohádkoví trpaslíci jesenických hor, ale mechy a játrovky, pro které je vlhké prostředí koryta Studeného potoka a mokvavých skalek v okolí domovem… mezi nejvýznamnější mechy patří například paprutka dlouhokrkatá, kterou kromě Jeseníků nalezneme už jen na jedné lokalitě na Šumavě…"

Teda já vám řeknu: to jsou ale krásné výrazy - mokvavé skalky, divoce úpí, nenasytná voda… a to přirovnání k Niagaře…! Musel to napsat někdo, kdo si Vysoký vodopád skutečně zamiloval, kdo k němu často chodil, a slyšel ty koruny stromů, a viděl ten vytrvalý a nepřestávající proud, co z kamene nakonec vyrobí hrnec. Jak jinak by mohl vytvořit tento podivuhodný text, který atmosféru Vysokého vodopádu tak přiléhavě popisuje? Tento básník (nebo jich bylo více?) musel hluboce milovat celé Jeseníky, protože takovéto napůl básnivé texty nacházím po celých horách.
Dodneška jsem si myslela, že jsme my, Češi, úpěli pod Rakouskem, ale teď už vím, že úpět mohou i koruny stromů, a to dokonce divoce. Že se potok nebojí válek a hladomorů, to by mě ani ve snu nenapadlo, přitom je to nad slunce jasnější! Ani se potoka nemusím ptát, a vím, že se nebojí vůbec ničeho.
Vyjděte si z Bělé pod Pradědem po modré, směrem na Švýcárnu, a dojdete k tomuto skvostu. A nenechá vás klidnými, tak jako se to stalo mně tuhle sobotu. I když bylo v půlce července chladno a spíše nevlídno, sluníčko nevylezlo ani na okamžik, a po vršcích se válela mlha, nemohla jsem nevnímat ducha toho místa. To přísně sevřené údolí mezi impozantními skalami, kde jsem se s respektem plahočila úzkou pěšinkou, plnou vystouplých kořenů, po vlhkých kamenech, kamíncích a mechách, dávajíc pozor na každý krok, na mě úzkostně nepůsobilo. Možná k tomu naopak přispěla mlha a vlhkost, že se mi výborně dýchalo, tak nějak jinak, až jsem z toho jasně cítila blaho na duši i na zdraví, takové osvobození se, nasátí energie, kterou ve městě nemám, nebo neumím vstřebávat.
Snad nivenka či vidoňka nejsou názvy trpaslíků, ale já bych jejich výskyt právě v tomto místě nevyloučila. Z tolika zákoutí, co dovede vytvořit jen divoká voda, na mě dýchlo nepoznané tajemství. Klidně tu vedle vidoňky, třeba i na jehnědovci, můžou přebývat malí vodomilní trpaslíčci, pro něž je koryto řeky nekonečným rájem pro dovádění - jenom těch houpaček, skluzavek a prolézaček! K tomu jim na nožičkách určitě vyrostly malinkaté vystouplé stroupečky, aby jim to na mokrých kamenech neklouzalo. Jenže my lidé je nevidíme. Neumíme se totiž odpoutat od lidského myšlení, zalézt za zrcadlo jako Alenka, a dívat se srdcem. I když tady, v tomto divokém a hučícím koutě, by to možná šlo… tady mi to přišlo trochu jako za zrcadlem…
Taková místa tedy nacházím v těch svých milých horách. Když si ještě k tomu připočtu kouzelné informační popisky, nemusím svou fantazii významně pobízet. Bez ohledu na to, jestli svítí slunce, nebo je mlha.
A na závěr mám dvě doporučení: po slušném převýšení (asi 700 metrů) vám bude hezkou odměnou návštěva chaty Švýcárny. Opravdu dobře tam vaří a ještě k tomu jsou na vás milí. A za druhé: zajděte si na Vysoký vodopád co nejdříve. Právě totiž kvete paprutka! Třeba se vám podaří zahlédnout prťavého trpaslíčka, jak si na sebe naklání její dlouhý krk a pije nektar z líbezného květu…
Tak dobrou chuť a hezké sny!

Výjimeční lidé

18. července 2016 v 19:10 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Já to říkám pořád: z našeho horského městečka, kterému zlí jazykové přezdívají město zubatých žab, pocházejí samí výjimeční lidé. Tak třeba tuhle za mnou přišla v práci moje kolegyně Olinka. Jejího syna Tomáše znám, tak mě zajímalo, jak se mu žije v Praze. Rozzářila se a trochu rozpačitě říká:
"Momentálně se zabývá partyzánským zahradničením."
"Co to je probůh?" zajímalo mě, "já jsem myslela, že dělá v bance!"
Olinka se radostně začepýřila a začala.
"No, jak bych ti to tentonc… popsala… nastěhoval se v Praze do bytu, a to víš- venkovan, doma si všecko vypěstujem, tak mu chybělo kousek té zahrádky. A co v Praze, že? Prd. Tak se nad tím zamyslel a zjistil, že si nějaké ty bylinky a kvítečka vypěstuje sám. Bydlí až pod střechou a má tam hodně velkou terasu. Dala jsem mu z domu větší nádoby a on si do nich zasadil bazalku, majoránku, libeček, rajčata, papriky, ať má z čeho vařit."
"On si vaří sám? Už nemá tu děvčicu?"
"Ale nemá! Prý si dali pauzu, já tomu nerozumím, tak se jim do toho nepletu. Ale vařit umí z domu. Včera mi volá a nadšeně říká: 'Mně už kvetou rajčata, co tobě?'
'Safra Pražáku,' povídám mu já, 'u nás ještě nekvetou, jak si to představuješ? Že to jako v Praze máte všechno lepší?'
No a tak si spolu to pěstování konzultujeme. A ještě mu chyběly ty kytičky. Tož si představ, co ho napadlo. Nedávno byl v Londýně a tam to viděl. Před jeho domem stojí strom, takový ten městský strom- co je zasazený přímo do chodníku, a kolem něho je ten kulatý kousek půdy, víš, co myslím. Řekl si: nasadím si kytičky tady. Koupil pár sazeniček, hlínu, šutry odhrnul na bok a osadil to. Co myslíš, že se stalo?"
"To netuším!" vydechla jsem.
"Druhý den se dívá, a babka, co bydlí v sousedním domě v přízemí, přímo proti tomu stromu, ty kytičky zalívá. Pěkně jí poděkoval, a ona, že to nic není, jen ať si chodí klidně do práce, že se mu o ně bude starat. A babka je dobrá. Má malého čokla, znáš ty drzé prcky - štěkají na všechno, co jde okolo, i když je to třicetkrát těžší, no a tahle babka se zřejmě nudí, tak při každém vyštěknutí koukne z okna. Neuteče jí nic. Tuhle šli okolo jacísi výrostci a zastavili se u záhonku. Babině se zdálo, že mají nekalé úmysly, tak na ně začala z okna řvát: 'Jedete pryč, chuligáni! Nebo na vás zavolám policajty!'
Kluci se ulekli a opravdu zmizeli. A tak to tam babina hlídá, ve dne v noci, ano, i v noci, to víš, staří lidi už nepotřebují tolik spát.
Pak si Tomáš všiml, že k ní najednou začaly chodit víc návštěvy- další babky, a vášnivě debatovaly například o tom, jaké je nejlepší hnojivo, že dozajista to přírodní, co se s ním hnojilo za jejich mládí, nebo o tom, co do záhonu nasadí příští rok. S čímž Tomáše průběžně seznamovaly.
Nedávno šla okolo rodinka s malými dětmi. Jak ti z toho byli unešení, a hned, že by taky chtěli mít zahrádku, a kdo že to prý organizuje, a co je k tomu potřeba. Babka jim dala telefon na Tomáše. Ten, když zjistil, jaký je zájem, založil si facebook, a o své zahrádce se začal bavit. Okamžitě mu narostla komunita příznivců, a všichni chtěli mít taky své zahrádky a pečovat o ně. Domlouvají se, kdo a kdy bude okopávat nebo zalívat. Dovedeš si takovou masovku představit? Já to nechápu," kroutila hlavou Olina a pokračovala "to by mě nenapadlo ani ve snu, okopat si ve městě strom!"
"To je hezký nápad," zasnila jsem se "úplně to vidím- ty špinavé, zaflustané městské chodníky, kde je zdánlivě každému jedno, co na nich je, nebo není, a ono ejhle! Stará babička má náplň života, taťka s mamkou ukážou ratolestem kousek živé přírody, to bych nečekala… od Pražáků," ujelo mi.
"Jakýpak Pražáci, tam jsou všichni z Moravy! A to není zdaleka všecko," pokračovala Olina, "oni si domlouvají všelijaká setkání u těch stromů, a tam se seznamují, přinesou buchty, děckám udělají nějakou tu soutěž... Na náměstí Jiřího z Poděbrad, co kousek Tomáš bydlí, si uspořádali nedávno piknik. Hráli i na kytary a zpívali. Tomáš říkal, že to byla moc příjemná akce. Nikdo se k ničemu nenutil, lidi byli uvolnění, a navíc získal nové kamarády. Podívej se - kytičky, a jak to lidi sdruží!"
"Takže Tomáš už jen sleduje facebook a sklízí příjemné plody svého nápadu, ne?" zajímalo mě.
"Kdepak, i on musí zalívat. Představ si ho, jak jde z práce, v obleku a kravatě, a nese konev. Má ji totiž schovanou v jednom obchodě, poblíž 'svého' stromu, kde mu fandí, protože sami mají svůj strom. Dají mu vodu a on si po cestě pozalívá. Už si někdy potkala bankéře s konví?" smála se Olina.
"To teda ne, to musí být děsně prčovní! A to jsem chodila po Wall Streetu!" řekla jsem důležitě.
Na závěr mě Olinka překvapivě požádala, abych se o Tomášovi nikde nezmiňovala, hlavně ne v práci. Nepřeje si, aby si o ní lidi mysleli, že se tím snad vychloubá. V tom ti, milá Olinko, vyhovím jen částečně. V práci to neřeknu, jak jsem slíbila, ale tímto to roztrubuji po kraji, protože na rozdíl od tebe si myslím, že se máš čím chlubit. Tvůj kreativní syn měl odvahu realizovat na první pohled bláznivou věc. Proto je správné o tom mluvit. Z touhy po domově kluk obkoukal zdánlivou maličkost, ovšem vyklubalo se z ní něco úplně jiného! Neboli- vyklubalo se z ní mnohem víc, než co bylo původně jeho záměrem.
Trochu jsem si početla, jak se partyzánské zahradničení vyvíjí v našem kraji, a dozvěděla se, že už v roce 2012 se ostravský tisk zabýval prvními zahradnickými "piráty". Psal o jednom happeningu, který organizovala iniciativa "Chceme mít barevnou Porubu", jejíž členové a příznivci chtěli rozzářit ulice obvodu a zpříjemnit zákoutí barvami květin na netradičních místech. Proto se rozhodli, že "v úterý v podvečer půjdou sázet kytky do míst, kde ještě nikdy předtím nic nerostlo, a pozvali na akci i další zájemce. Přišlo asi dvacet lidí. Sadily se chryzantémy, macešky a také cibuloviny - tulipány, narcisy, ba i šafrán, které pokvetou brzy zjara, dříve než tráva, a nebudou tak vadit sekání a úklidu. Účastníci happeningu si vybrali okolí Porubské ulice, místa před hlavní poštou, u autobusové zastávky, květinami ozdobili i ostrůvky uprostřed silnice..."
A co na to zákon? Příspěvek ve stejném tisku z roku 2014 píše:
"Bez ohledu na dobrý úmysl je obhospodařování veřejných prostor činností protiprávní. Partyzánský zahradník svou činností ve své podstatě jedná v rozporu hned s několika právními předpisy. V našich podmínkách jde zejména o neoprávněný zásah do vlastnického práva a o přestupek proti majetku, za které je možné udělit pokutu až 15 tisíc korun nebo uložit pachateli přestupku povinnost nahradit vzniklou škodu."
No, já s dovolením věřím na selský rozum. Že všichni ti osvícení Tomášové, a jejich touha po kráse či dobré obživě, či společném setkávání, nakonec zvítězí, a že se takové matky, jako je Olinka, nebudou muset stydět o tom mluvit, a budou moci hrdě říct:
"Vychovaly jsme to naše děcko dobře..!"
Buďme gangsteři s lopatami!
Vytvořme guerillové oddíly!
Ať žije Guerilla gardening!!!


(překlad: zaflustaný = zaplivaný)

Další články


Kam dál