Vděk

27. října 2017 v 19:36 | Maryška |  Výlety
Včera se stala nevídaná věc: uprostřed jesenických hvozdů, asi tři kilometry od chaty Alfrédky, vyskočil přímo přede mnou pes. V té chvíli jsem se nad tím faktem samotným moc nepodivovala- spousta lidí chodí po horách se psy. Minule jsem na hlavním vrcholu potkala psa tak obrovského, že by se na něm dalo i jezdit. Tenhleten byl jiný; byl to takový ten malinkatý bílý plyšáček, co se s ním vodí naše sousedka, které odrostly děti, a ona se nemá o koho starat. Vždycky ho sousedce obdivuju a zastavím se s ní, abych si na něho mohla sáhnout; nezdál se mi totiž úplně živej. Tohohle pejska si normálně pustíte do postele, aniž byste přemýšleli, jestli se to hodí. Je to prostě miláček. Takovéhle zvířátko na mě tedy vyjuklo z příkopy. Říkám si- páneček bude nedaleko, a s ním celá rodinka- kočárek, babička… cesta ze Žďárského potoka na Alfrédku je tomu docela přívětivá.
"Pocem pejsánku," zašeptala jsem potichu, vím, že někteří páníčkové nemají rádi, když se jim cizí lidi sápou na psy. Ani jsem ho nemusela pobízet, přiběhl sám. Opatrně si mě očichal, a když zjistil, že mám pejsky ráda, to se totiž po čuchu pozná, tak se ke mně mile přitočil, jako bychom se znali odjakživa. Dokonce mi skočil na koleno.
"Copak? Že ty by ses chtěl ponosit? Nebo pomazlit? Ty si ale přítulnej!" vlídně jsem s ním hovořila. Vím, co se sluší, když cizí pes projeví náklonnost - podrbat za uchem, na hřbetě, a taky na zadním stehýnku. A pokračovala jsem v cestě. Jedním okem jsem kontrolovala, odkud se vyloupne rodinka. Jenže nic takového… a pejsek pořád za mnou. To není možné, že by někomu utekl? Je tady odevšad daleko, takový gaučáček přeci nemůže ujít tolik kilometrů! Zastavila jsem, abych se zaposlouchala, odkud uslyším zoufalé volání. Mohla jsem uši napínat jak jsem chtěla, slyšet bylo jen šumění lesa a potoka…
"To je divné pejsku, jak ses tady dostal?"
Naklonila jsem se k němu a on se znovu přátelsky přitočil.
"Neříkej mi, že by tě někdo vyhodil! To by ale byla sprosťárna, takového bezbranného malého tvorečka! Nejdřív si tě domestikují, a až zapomeneš na všechny pudy… tohle se nedělá!"
Nad hlavou mi zakrákoral krkavec.
"Já tě tady, pejsku, nenechám, neboj se! Půjdeš se mnou pěkně na Alfrédku. Tam bývá plno lidí, třeba něco vymyslíme!"
Vydali jsme se společně na cestu. První půlhodinu šlapal trpělivě. Chvílemi se zastavil, někdy dokonce vrátil, očuchal si kapradiny a příkopy, jakoby hledal stopu. Jeho krátké nožičky možná ještě nikdy neušly takovou vzdálenost. Kdo ví, jak dlouho tu chodí, napadlo mě. Pít má co, kaluže byly dosti šťavnaté. Jednou se mu nožičky srandovně zamotaly do sebe a on upadl na ten svůj roztomilý bílý čumáček. Bez zbytečné sebelítosti se hrdě postavil a šlapal dál.
"Seš hrdina, já ti věřím! Na Alfrédce dostaneš něco z baťohu, nebo tam bude otevřený bufet," povzbuzovala jsem ho, "je to chlapče pro tebe veliká zkouška!"
Možná ho zbytečně podceňuju, třeba je to zkušený zálesák. Až teď mi došlo, že pejskové mívají v obojcích schovaná telefonní čísla nebo adresy.
"Pocem, drahoušku, ukaž mi ten oboječek!" dřepla jsem si a on ke mně poslušně přicupital. Opravdu - z obojku visel kousek něčeho - byl to pásek z umělé hmoty, a na něm… telefonní číslo! Vida, tak máš vyhráno! Na vteřinu mi přišlo líto, že ho nikdo neopustil, a já ho budu muset vrátit. Chtěla jsem mu pásek vyvléknout, abych mohla číslo přečíst, ale nešlo to. Dost pevně držel.
"Počkej, hafánku, nevrť se, jinak mamince nezavoláme!"
Chlupáčovi moje neohrabaná manipulace nebyla zrovna příjemná. Trhl sebou, a pásek mi zůstal v ruce. No nazdar, teď už tě dozajista nemůžu opustit, když jsem ti strhla to nejdůležitější. Ulekla jsem se nastalé odpovědnosti. Vytáhla jsem mobil a číslo zavolala. Mohla jsem to předpokládat - nebyl tu signál. Napíšu aspoň SMS, řekla jsem si. Kolečko na displeji se točilo pořád dokola na důkaz toho, že zpráva nemůže odejít. Pokračovali jsme v cestě. Asi po deseti minutách telefon znenadání zazvonil. Na displeji jsem poznala ono číslo.
"Ano?" řekla jsem co možná neutrálním hlasem. Samotnou mě překvapilo, že neprojevuju větší nadšení. Na druhém konci nastaly dvě vteřiny ticha a pak se ozval studený ženský hlas:
"Ten pejsek se jmenuje Matýsek. Utekl mi, vím to, ale nevím, co mám dělat."
Mně, kdyby utekl pes, projevuju obrovskou radost, a na úvod určitě vděk, ovšem tenhle hlas žádný vděk neprojevoval. Cítila jsem z něho spíše naštvání, že vznikla jakási komplikace.
"Podívejte, paní, jsem asi jeden kilometr od Alfrédky. Dojdu tam s ním, a vy si pro něho přijďte."
Začala naříkat, že nemá auto, manžel kamsi odjel, ona je čtyři kilometry od Alfrédky, co si má teď počít a tak. Proč mi to říká? Přemýšlela jsem. Naznačuje mi snad něco? Podívala jsem se na chlupáčka. Seděl poslušně vedle mě a čekal na svůj ortel. Žena se mi v telefonu začala ztrácet, signál slábl.
"Víte co? Už se mi ztrácíte, zkrátka budu čekat na té Alfrédce, než přijdete." Zavěsila jsem.
"To je divná panička," oznámila jsem Matýskovi. Představa, že by toho malého, bloudícího tvora sežral krkavec, než by se jeho paničce uráčilo zvednout zadek, mě trochu rozčílila. Začala jsem spřádat myšlenky, jak bych se dnes vrátila domů s tímto bílým, vyčerpaným zvířátkem… a co by na to asi řekla moje rodina…
"Už se těš, Matýsku, za chvíli budeš doma."
Kupodivu na své jméno nijak nezareagoval. Třeba je hluchej, pomyslela jsem si. Vydali jsme se znovu vpřed. Matýsek trochu zaostával. Už ani neočuchával příkopy, jenom mechanicky, tak nějak srandovně cupital. Navzdory všemu mi však dával najevo, že je psem, jak má být: hlavu nesl vznešeně a občas zvedl svou krátkou nožičku, aby z posledních sil očural kámen.
Na Alfrédce bývá povětšinou dost lidí. Je to křižovatka nejznámějších tras v samotném lůně Hrubého Jeseníku. Například té mojí- na Jelení studánku, na hlavní jesenický hřeben - a přes Vysokou holi na Ovčárnu.
Dnes tomu nebylo jinak. Jestliže jsem do této chvíle nepotkala ani nohu, tady bylo postav jak na orloji - pěší, mladí neklidní kolaři, starší muži daleko přes padesátku, dávající svým oblečkem a odhodlaným výrazem najevo, že mladým ještě stačí; přístřešek byl obsazený hlučnou polskou skupinkou, dva starší páry s holemi, mluvící jiným přízvukem, určitě ne moravským. Počkala jsem, až mě Matýsek doběhne, a zůstala stát kousek od vyhořelých základů. Alfrédka je název bývalé chaty, kde se vařilo a ubytovávalo. Pak shořela a nenašel se nikdo, kdo by ji vrátil do původní podoby.
Pozorovala jsem tváře lidí, zdali někdo z nich neulpí zrakem na už skoro mém pejskovi a radostně nevykřikne: "Konečně ses našel!" a vrhne se k němu. Nic takového. Lidé odpočívali, družně se bavili a nás si nikdo nevšímal. No nic, sednu si, a počkám. Sundala jsem baťoh z ramen a souputníkovi poručila:
"Tady si hezky sedni drahoušku, a za to, jak si to hezky vydržel, dostaneš dobrotku."
Jenže do milého pejska najednou vjela jakási nečekaná nevšímavost. Nesedl si ke mně, ale opodál. Jeho před chvílí vyčerpaný výraz někam zmizel a on se začal chovat, jakože si jen tak vyšel na sobotní procházku, a teď kvůli paničce musí odpočívat. No, nebudu ti to kazit. Ještě se tak neznáme, pomyslela jsem si trochu uraženě… rod mužský…
Vtom ze spodní cesty přijelo terénní lesácké auto. Asi kontrola, napadlo mě, na nás turisty, jestli si tu náhodou něco nerozděláváme… třeba ohníček. U kraje cesty auto zastavilo. Řidič zůstal sedět vevnitř. Pak se znovu rozjelo a… světe div se - rovnou ke mně! Mladý muž v lesáckém oblečku otevřel dveře a vystoupil přede mnou z auta. Viděla jsem, že mi chce něco říct. Bez pozdravu spustil:
"To vy jste volala?"
Připadl mi jako policista, když ho přivoláte na rozparáděné sousedy.
"Ano," řekla jsem spíše neochotně.
Přišel blíž k Matýskovi a úředním tónem mu oznámil:
"Tak pojedeme."
Matýsek nehnul ani brvou, ani tělem. Takhle přeci nereaguje pes na páníčka, uvažovala jsem. Muž k němu přistoupil, mírně se sehnul a chtěl ho nabrat. Stavěl se k němu dosti neohrabaně, a taky s nepochopitelným strachem; nevěděl jak, nebo z které strany ho uchopit. Když se ho dotknul, pes zavrčel. Vida, vrčení neznám. Chlap mi byl čím dál podezřelejší. Lesák, který se bojí psa, a ještě k tomu svého. Podíval se na mě rozpačitě.
"Vy jste ho nesla?"
"Ne, nemusela jsem."
"A držela jste ho nějak?"
Té otázce jsem nerozuměla.
"No, hladila jsem ho, byl milej…"
"On totiž tak úplně není můj. Patří tchýni. Volala mi, že ho kdosi našel. Měl jsem sice práci, ale… no, přijel jsem…"
Připadl mi jako malý kluk. Vida, tak tchýně… to ještě bude zajímavé, jestli s ním Matýsek odjede. Mohla bych mu pomoct, ale počkám, jestli mě o to poprosí. Pes očividně do auta nechce. S tchýní asi nebudeš mít moc dobré vztahy, lesáčku, to by se k tobě Matýsek jinak stavěl.
Zelený mužík byl čím dál nervóznější. Opatrně psa obešel, jestli by se mu snad nepodařilo nabrat ho z jiné strany. Matýsek znovu zavrčel.
"Já nevím, jestli se mi podaří…" nedořekl a podíval se na mě. Přišlo mi ho líto. Kdo ví, jaká je ta jeho tchýně Harpyje. Vyruší ho z práce a naporučí hledat psa. Přesto jsem zachovala kamenný výraz. Požádej mě, lesní muži, a pomůžu ti.
Po pár pokusech se mu podařilo psa nabrat. Štítivě ho hodil do auta na sedadlo spolujezdce, u toho zamumlal:
"Zašpiní mi to tam, no… už to je… "
Neříkala jsem nic. Dívala jsem se na toho nerozhodného zeťáka, jak beze slova rozloučení nebo díků zavřel dveře a odfrčel. Nemají se vytvářet domněnky, ale jedna mě přece jen napadla. Může to být už několikátý Matýskův útěk, třeba je citově deprivovaný. Nebo je hluchý a bolavý, starý, a tak věří, že v lese najde kamaráda. Lístek s telefonem jsem mu utrhla, už nebude kam volat. Snad se mu to jednou poštěstí, dostane se až na samotný hřeben, kde potká jiné pejsky, a ti si ho osvojí. Nebo se na Alfrédce přidá k partě Poláků, a s těmi dojde až do Polska. Naučí ho polsky a on jim bude za odměnu zahřívat jejich polský gauč.
Já jsem si stejně žádného pejska neplánovala. Pořád někde trajdám, co by dělal sám doma. Až potkám sousedku, pomazlím se s tím jejím. Ten nevypadá, že by trpěl. Všechno vlastně dopadlo, jak mělo.
Příští týden si zase naplánuju trasu někde kolem Alfrédky. Člověk nikdy neví…
 

Přijeli hasiči

27. srpna 2017 v 21:15 | Maryška |  Něco navíc...
Bylo to takové obyčejné podzimní odpoledne, takové to, co už jste se po obědě dost naodpočívali, povinnosti naodsouvali na potom, a pak nastala ta chvíle, kdy to nechcete vyslovit, ale v ovzduší je to jasně cítit; a vy víte, že to nemůže být jinak. V takové chvíli tlustý Justýn zavelel:
"Dneska konečně spálíme všechno to křáčí za barákem!"
Na to se nedá nic říct, když chlap jako hora, a zároveň hlava rodiny, poručí. Zdislava, jeho žena, na rozdíl od něho subtilní až vychrtlá, jakoby na jiná slova ani nečekala, se zvedla z kanape. Byli trochu směšná dvojka, tito dva, nesourodí co do vzhledu, přitom na sebe tak nějak zvláštně napojení.
Za domem měli uzavřenou zahrádku, spíše shromaždiště starého chebzí, co se má někdy spálit, zbytků palet, děravých kádí na vodu, zkrátka všelijakého toho harampádí, kterého se neradi zbavujete: co kdyby se ještě někdy hodilo? Z ulice na ni vidět nebylo - to byl ten hlavní důvod, proč se Justýn odvážil porušit městskou vyhlášku, která přikazovala, že pálení listí na zahradách je v létě a na podzim přísně zakázáno. Poručil Zdislavě:
"Nanos mi tu všechno listí, včetně těch ostříhaných haluzí z jabloní, a já to tady pěkně podpálím!" Slova "pěkně podpálím" pronesl obzvlášť zaníceným tónem. Snad to nebude polívat benzínem jako posledně, napadlo Zdislavu, je už tma, velkého ohně by si mohli všimnout sousedi. Obojí sousedi, zleva i zprava, totiž právě něco čuchtali na svých zahradách; zleva svobodný mládenec Severín Kaděrka, žijící jen se svou starou matkou a chovnou stanicí hadů, právě poklízel slepice, kteréžto choval právě pro hadí obživu, zprava Albína Kroutilová s mužem seděli ve své nové zahradní sedačce a slastně kouřili. Jejich hlavní činností v tuto podvečerní dobu bylo pozorovat okolní sousedy a kochat se tím, jak teprve vykonávají práce, které oni mají už dávno hotové.
Zdislavinu vnitřní, nevyřčenou obavu Justýn vycítil, ale nic na ni nedbal. V každém chlapovi se totiž skrývá kousek pyromana, takový archetypální pozůstatek z doby pravěké. Z garáže si donesl kanystr benzínu a fest polil první hromadu. V očích se mu podivně zablýsklo. Plamen vyšlehl tak mocně, až se Zdislavě na pár vteřin zastavilo srdce. Za tu maličkou chvíli si promítla, co musí nastat: od těch obrovských vystřelujících jisker chytne barák, a všecko, všecičko, co si za těch dvacet let společného života nahromadili, uhoří. A jim nezbude, než leštit kliky na úřadech a pojišťovnách, aby jim poskytli aspoň na pár dní přístřeší; děti budou muset odhlásit ze škol a všichni se nastěhují do jednopokojového bytu kdesi na pokraji města, v lokalitě, které se tak přiléhavě říká vyloučená, a tam… uvědomila si, že má na sobě staré hadry, co nosí jen na zahradu, a taky tu nemožnou podprsenku - už dávno ji chtěla vyhodit… měla to udělat, teď v ní bude bůhví jak dlouho…
Na Justýnovi bylo naopak vidět čiré nadšení. Jeho zrak zrudl ohňovými plameny a on si byl v tu chvíli jistý, že je pánem toho živlu.
"Justo, já se bojím!" špitla Zdislava a chytla ho za ruku.
"Neboj, mám to pod kontrolou!" odhodlaně pronesl, a u toho poodstoupil o dva kroky vzad, neboť žár se nedal vydržet. Mnoho dní nepršelo a listí bylo tak suché, že bylo do dvou minut na prach. Justýn netrpělivě popoháněl svou ženu:
"Honem, nos další, ať nám to nechcípne!"
Kéž by chcíplo, problesklo hlavou Zdislavě, ale poslušně vzala kolečka a jela pro další hromady. Když přijížděla potřetí, soused Kroutil se zvedl ze své krásné sedačky, přistoupil k plotu a klidným, nevzrušeným tónem pronesl:
"Sousedko, jedou k vám hasiči."
Zdislava zkoprněla.
"Hasiči? Proč?" nechtěla pochopit. "A jak to víte?"
"Teď to naše holka slyšela u branky," v bohorovném klidu pokračoval Kroutil.
Dělá si ze mě legraci, chce nás vystrašit, napadlo Zdislavu. Jenže v tu chvíli uslyšela ten zvuk - zvuk hasičské sirény.
Kroutil zvedl prst nahoru, na dvě vteřiny zvedl obočí a pak tiše pronesl:
"To jsou oni!"
Zdislava položila kolečka a úprkem běžela k Justýnovi.
"Justo, jedou k nám hasiči!"
Justýn právě zálibně rozhraboval oheň hráběmi, a informace o hasičích ho nijak nevykolejila.
"Prosím tě, co by u nás dělali, však nehoří!"
"Soused to říkal!"
"Jak by to prosím tě soused mohl vědět?"
To je pravda, napadlo Zdislavu a utíkala zpátky k sousedovi:
"Sousede, jak můžete vědět, že jedou k nám?"
Kroutil slastně popotáhl kouř z cigarety, aby nechal své důležitosti patřičný prostor.
"Zavolal je na vás Říha… odnaproti, možná si myslel, že hoří garáže nemocnice."
Ohlédla se za sebe. Skutečně, oheň šlehal dost vysoko. V té tmě musel být vidět i z hlavní cesty. Jejich zahrádka s garážemi těsně sousedila. Nemohla však pochopit, jak může dědek, co celé dny jenom vysedává u okna, zavolat stopadesátku, nato předat informaci někomu na ulici a ten někdo ji předá Kroutilovic holce. Znovu odběhla dozadu za Justýnem.
"Justo, co budeme dělat?"
Justýn na sobě nedal znát žádné rozrušení.
"No co, řekneme jim, že nehoří, a oni odjedou!"
"To nemůže dopadnout dobře, měli jsme to spálit za světla, teď po nás budou chtít zaplatit výjezd! Bylo nám tohle zapotřebí?" lamentovala Zdislava a srdce jí mohlo vyskočit z hrudi.
"Nezmatkuj, já to vyřídím!" uklidňoval ji Justýn.
"To nevyřídíš, to se nedá vyřídit!" mlela si svou.
V tom se za garážemi nečekaně objevila světla - pohybující se kužele baterek, a za nimi už bylo jasně vidět modře blikající hasičské auto, jak přijíždí k bráně nemocnice.
"Panebože, oni nás obklíčili," zašeptala Zdislava.
"Tady jsou hasiči města Trubkov, co to tam pálíte? Máte oheň pod kontrolou?" ozvalo se ze tmy a dvě obrovské siluety se objevily kousek od zadního plotu.
"Máme," sborově pronesli Justýn se Zdislavou.
"Chlapi, to je planý poplach, já tady pálím trochu listí ze zahrady!" zlehčoval situaci Justýn, a přitom nepřestával hráběmi urovnávat haluze na ohništi, na důkaz toho, jak má oheň pod kontrolou.
"Potřebovali bychom se dostat na váš pozemek a fyzicky si ho zkontrolovat. Mohli byste jít někdo k přední brance a pustit mé kolegy?"
"Samozřejmě," odvětil Justýn a strčil do ženy, která stála, že by se v ní krve nedořezal.
"Běž tam ty," procedil potichu skrz zuby, "ty to vyřídíš."
"Já? Proč já?" špitla, a neohrabaně vykročila.
U branky stáli dva hasiči, od hlavy k patě kompletně vyzbrojení, připadali jí jako kosmonauti. Na prsou měli připevněné vysílačky. Z jedné se ozvalo:
"Stojíme u brány nemocnice. Už jsme mluvili s ředitelem, souhlasí, abychom přecvakli zámek. Vjíždíme dovnitř!"
Zdislava v duchu zaúpěla: další položka…
"Dobrý den, paní, jsem hasič Mráček a toto je můj kolega Coufal. Potřebujeme vstoupit na váš pozemek, abychom přesně popsali požár."
"Pánové, já se moc omlouvám, tady došlo k nějakému nedorozumění, někdo si z nás zřejmě udělal legraci, my jen vzadu pálíme trochu toho listí, nic víc, jak se to tak na podzim dělá," zkroušeně pronesla.
"Můžeme vstoupit?" trvali si nekompromisně na svém.
"Samozřejmě, pojďte," v chvatu otevřela branku.
Hasiči Mráčkovi znovu zachroptila vysílačka. Sklonil se k ní jako nějaký tajný agent a jedním koutkem potichu pronesl:
"Jdeme dovnitř. Vypadá to, že se jedná o planý poplach, zatím nic nepodnikejte."
"Co z toho budeme mít?" zkroušeně se zeptala Zdislava.
"Když se prokáže, že jste nic nezavinili, tak nic," podíval se na ni Mráček, a když viděl, jak se jí ulevilo, mrkl jedním okem a dodal:
"Teda možná…"
"To ten dědek odnaproti, je hrozně protivnej a nudí se doma… ten vás zavolal!" vysvětlovala, ale to už přicházeli k ohništi. Justýn, předstíraje, že se kolem něho vůbec nic neděje, stál u ohně a nepřestával hráběmi rozhrabovat hořící haluze. Když uviděl muže ve skafandrech, začal rádoby zvesela:
"Chlapi, já to mám vážně pod kontrolou, pálím to tady na kachlích, vidíte sami, v blízkosti je stěna od garáží, ta nehoří, že jo?" podivně se zachichtl. Nikdo se jeho vtipu nezasmál.
"A co nemocnice? Dost fouká vítr, pane, stačí jedna jiskra," podotkl se smrtelně vážnou tváří Mráček.
"Já vím, chlapi, počítám s tím, mám tady kádě s vodou, vidíte?" hráběmi ukázal na soustavu ubohých nádob.
Hasiči si kádě zblízka prohlédli. Baterky k tomu nepotřebovali. Prostor byl dostatečně ozářen ohněm.
"Musíme vás, pane, poučit, že pálit listí v takových suchách je dost přísně zakázáno."
"Já vím," pronesl Justýn a nahodil zkormoucený výraz. Zdislava si dobře všimla, že zkormoucení jenom hraje. Přitom pořád uhraboval oheň, jakoby přišla dobrá návštěva a on si s ní jen vyprávěl.
"Takže my teď počkáme, až ten oheň uhasíte, vyfotíme si to, a pak odjedeme," uzavřel Mráček. Justýn začal neochotně nabírat vodu do poloděravého kyblíku a pomalu ji lít na oheň.
Celá událost přilákala nečekané množství lidí. Z obou stran plotu stáli sousedi a nejen oni. Odněkud se záhadně vyrojili další lidi, a celý incident pozorovali jako divadlo. Někteří se dokonce usmívali. Zdislavě připadlo, že jsou tím celí vzrušení. To zas bude drbů.
"Opravdu z toho nic nebude?" ujistila se ještě jednou u druhého hasiče, který za celou dobu nepromluvil, a tím se jí zdál jako ten hodnější.
"Asi ne, paní, byl to jenom planý poplach."
Ulevilo se jí. Za brankou se na ni Mráček otočil a starostlivě pronesl:
"Paní, měla byste na toho svého dát trochu pozor!"
"Dám, ano dám…" řekla a poprvé se usmála. Zavřela za nimi branku a ještě chvíli se dívala na dvě mohutné postavy, rozvážně kráčející prázdnou ulicí, ozářenou měsíčním světlem. Je úplněk, pomyslela si, bude se dobře spát. Žuchnutí kamene ze srdce museli slyšet i ti dva…

Ať žije!

19. srpna 2017 v 13:55 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Mí milí čtenáři,
Léto se překlenulo do své nádherné babí podoby a pomalu se připravuje na podzim. V Jeseníkách tedy určitě. Já si ho zatím užívám, jak se patří - s přáteli, rodinou, cestováním, a samozřejmě chozením po horách. Zážitky se hromadí, a tak nemám strach, že by nebylo o čem psát. Jen mi poskytněte trochu té trpělivosti - dvě věci najednou prostě dělat neumím!
Ať žije příroda a odcházející léto!!
 


Dovolali jste se...

27. května 2017 v 22:46 | Maryška |  Něco navíc...
(Vlídný hlas) Dobrý den, tady je rádio Pomněnka, hrajeme pro své nejmilejší, je nedělní poledne, jistě právě obědváte, a právě se k nám někdo dovolal… kdo je na druhé straně?
(Mlčení)
(Redaktorův vlídný hlas znovu) Dobrý den přeju, tady je rádio Pomněnka, slyšíme se?
(Na druhé straně chrčení, šustění, brebtání, pak takový starší hlas) Ježíšmarjá, já sem se dovolala!!
Redaktor: Ano, dovolala, a můžete zůstat v klidu, pěkně si to rozmyslete, nikam nespěcháme…
(Na druhé straně zase ticho)
(Hlas redaktora opět vlídně) Představíte se našim posluchačům?
Hlas: Já, …já su … (je slyšet, jak vzlyká)
Redaktor: No tak, paní, nemusíte plakat, stačí říct své jméno, nebo aspoň jméno toho, komu jste chtěla dát zahrát… (Redaktor je profesionálně trpělivý)
Hlas: Když já… já nevím… (pro vzlykání nemůže doříct)
Redaktor: Tipuju si, že to bude někdo, koho máte ráda, je to tak?
Hlas: Joo, ráda, to máte pravdu, pane redachtore, našeho Fanóša…! My bysme chtěly… tady s Růžou… (hlas se zase rozvzlyká) Panenko skákavá, oni mi to vzali!
(V hlase redaktora se ozve nenápadná nervozita) Tak můžeme hovor přerušit a zavoláte později?
Hlas: Néé, počkite, nepřerušujte to, prosím vás, šak já volám už týden, že Růžo?
Redaktor: No vidíte, a teď se vám to podařilo! Tak našim posluchačům prozraďte, komu chcete dát zahrát?
Hlas: Já bysem chtěla zahrát našemu Fanóškovi, on udělal ty státnice… (dojemně) Fanóšku, my ťa máme všici rádi! (Slovo rádi ani nedořekne, opět se rozvzlyká)
Redaktor: Ano, tak jsme se to nakonec dozvěděli, tady paní chce zahrát svému Františkovi, asi budete babička?
Hlas: Jak to víte?
Redaktor: Nevím, tipl jsem si.
Hlas: Přesně tak, pane redachtore, sem Fanóškova babička, a je tady se mnó eště moja sestra - Ruža… Ružo, řekni jim taky něco!
(Opět ticho, které přerušuje redaktor) Cítím, že už se blížíme k cíli, teď víme, že vy a paní Růžena…
Hlas: Né, ona není Růžena, my jí jenom tak říkáme Ružo, ona se jmenuje ináč!
(Redaktor znovu skáče do řeči, tentokrát o poznání ostřeji) Dobře, tak vy a vaše sestra si přejete zahrát vnoučkovi ke státnicím…
Hlas: Počkite, to vlastně není ke státnicám. Růžo, co on to vlastně dělal? (Chvíli je slyšet domlouvání) Tak sú to státnice, pane redachtore! (Opět následuje zavzlyknutí) Náš Fanóšek! Co sme se do něho nahučeli, aby cosi vystudoval, a nebyl jak jeho tata, šak sme mu dycky řikali…
(Redaktor, nuceně předstíraje líbeznost) Naši posluchači už jsou celí netrpěliví, JAKOU že to písničku Fanouškovi vlastně zahrajeme, že? (slovo JAKOU vyslovil o poznání důrazněji)
Hlas: Na to bysme málem zapomněli, Ružo, vytáhni ten papírek… počkite, pane redachtore, já to musím… kde mám brýle?
(Redaktor učinil poslední zoufalý pokus) Můžete nám aspoň říct, kolik je vnoučkovi let?
Hlas: Loni mu bylo čtyřicet! To byste nevěřil…
Redaktor nečekal na nic a zapnul "Nepij Jano nepij vodu", ovšem zapomněl si v rozčilení vypnout mikrofon, takže bylo pod písničkou zřetelně slyšet:
"Já se na to můžu vykašlat, já už s těma babkama prostě končím! Říkal sem, ať mi to nedávají, ať mě dají radši do zpravodajství, to mi jde dobře, ale oni né, že prej je to hezká práce, staří lidi jsou milí, a kdo by to jiný dělal - kecy v kleci! Už toho mám plné zuby! Řiďte si to tady sami - KONČÍM!"

Drahý Žlučníku!

19. března 2017 v 12:49 | Maryška |  Pocty
Drahý Žlučníku!
Byla jsem vybrána, abych k Tobě pronesla řeč. Celý život si mi věrně sloužil. Nikdy sis na nic nepostěžoval, ani malým píchnutím, a řádně si připouštěl žluč, jak se patří. Přiznám se, že jsem ani neměla tušení, ve kterých místech mého břichu se vlastně nacházíš- tak si byl nenápadný a poslušný. Vůbec mi nedocházelo, že si to byl právě ty, kdo mi dovoloval, abych se mohla cpát bůčkem a krkovicí, a taky větrníkama, kdykoli se mi zachtělo. Též si musel být dobrým spolupracovníkem jiných orgánů, neboť ani od jednoho z nich jsem na tebe neslyšela slůvko výtky.
Proto mi doslova vyrazilo dech, co si mi tuhle posledně provedl. To se přeci dalo udělat jinak, nemyslíš? A ne, že si za mými zády začneš pořizovat jakýsi útvar, musím ho nazvat nechutným, kterým se úplně a klidně necháš ucpat! Řekni mi, Žlučníku, jak dlouho sis ho pěstoval, že ta obluda narostla takových rozměrů? Měsíce, nebo snad roky? A čím se vlastně ten prevít živil? Vždyť já, tvůj chlebodárce, ač jsem ti to nikdy neřekla napřímo, jsem tě měla skutečně ráda! Kdyby ses mi býval svěřil, aspoň občas píchl pod žebry, zašla bych k lékaři a nechala si poradit. Nemuselo to přece dojít tak daleko!
Jak si myslíš, že se asi teď cítím? Když pominu ty tři díry do břicha a narkózu, kterou nemám ráda, jak mám dnes naložit se svým vztahem k tobě? Dovedeš si vůbec představit, kolik utrpení si přinesl svým parťákům v břiše, když si je doktoři vzali na paškál? Jestli si myslíš, že s nima dobře zacházeli, tak to seš na velikým omylu! Co teď mají říkat játra, tvůj věrný druh a nejbližší přítel, když si je nechal ve štychu? Tolik roků jste byli kamarádi, a ty se na ně teď vykašleš! Víš, co jim dá práce, než bez tebe rozloží dvacet deka bůčku? To jim ani nemůžu naložit, mohly by se zhroutit. A co ostatní žlučové cesty- jak můžou být plně žlučové- bez tebe, svého oblíbeného rezervoáru?!
Milý Žlučníku, dívám se teď na tebe, jak bezvládně ležíš na blicí misce, přehozený jen tak ledabyle přes okraj, celý opuchlý, a říkám si: mají se takhle řešit problémy? Možná si to s tím šutrem krapet neodhadl, možná si nechtěl dojít tak daleko. Říkal sis- nedává mi dost lásky, trochu ji pozlobím, aby si mě všimla. Třeba ti ten šutr přerostl přes hlavu, anebo sis ho jen tak alibisticky hýčkal, na horší časy, a on si najednou sviňa začal plavat, kam se mu zachtělo...
Nuže, ať to bylo tak nebo tak, už se to od tebe nedozvím. Budeš pohřben do hromadného hrobu s ostatními, úplně cizími žlučníky, a do tepla mého břicha už se nikdy nepodíváš, ani kdyby si uprošoval samotného primáře. Snad jednou, až doktoři vymyslí žlučníky z umělé hmoty, ta doba určitě přijde, si nechám udělat další díru do břicha, a nainstaluji si tam tvého náhradníka. Ale sám dobře víš, jak je to s cizincema- může být nepřizpůsobivý, mít vlastní názory, a ostatní se s ním nebudou chtít bavit - s nějakým polypropylénem... Může mu to trvat léta, než si vybuduje vlastní pozici. Anebo nevybuduje. Druzí se za tu dobu osamostatní a řeknou mu: ´my už tě tady, plaste, nepotřebujeme, jsme dost silní výrobci žluči, a skladové hospodářství dneska nefrčí.´ Zůstane sám, jako kůl v plotě. Snad existuje jakási šance, že aspoň nebude vyrábět šutry.
Přesto přese všechno ti Žlučníku přeju, ať se dostaneš do žlučníkového nebe. Věřím, že si po většinu času konal dobře a nezištně, a že ten šutřík, na kterém sis nakonec zlámal vaz, byl tvým spíše neuváženým skutkem, a že si mě měl stejně rád, jako já tebe. Jestli existuje nebe, a berou tam lidské duše spolu s těma žlučníkovýma, pak máme šanci se ještě potkat.
Drahý Žlučníku, budeme na tebe všichni hezky vzpomínat- já a moje zbylé orgány.

Další články


Kam dál