Dovolali jste se...

27. května 2017 v 22:46 | Maryška |  Něco navíc...
(Vlídný hlas) Dobrý den, tady je rádio Pomněnka, hrajeme pro své nejmilejší, je nedělní poledne, jistě právě obědváte, a právě se k nám někdo dovolal… kdo je na druhé straně?
(Mlčení)
(Redaktorův vlídný hlas znovu) Dobrý den přeju, tady je rádio Pomněnka, slyšíme se?
(Na druhé straně chrčení, šustění, brebtání, pak takový starší hlas) Ježíšmarjá, já sem se dovolala!!
Redaktor: Ano, dovolala, a můžete zůstat v klidu, pěkně si to rozmyslete, nikam nespěcháme…
(Na druhé straně zase ticho)
(Hlas redaktora opět vlídně) Představíte se našim posluchačům?
Hlas: Já, …já su … (je slyšet, jak vzlyká)
Redaktor: No tak, paní, nemusíte plakat, stačí říct své jméno, nebo aspoň jméno toho, komu jste chtěla dát zahrát… (Redaktor je profesionálně trpělivý)
Hlas: Když já… já nevím… (pro vzlykání nemůže doříct)
Redaktor: Tipuju si, že to bude někdo, koho máte ráda, je to tak?
Hlas: Joo, ráda, to máte pravdu, pane redachtore, našeho Fanóša…! My bysme chtěly… tady s Růžou… (hlas se zase rozvzlyká) Panenko skákavá, oni mi to vzali!
(V hlase redaktora se ozve nenápadná nervozita) Tak můžeme hovor přerušit a zavoláte později?
Hlas: Néé, počkite, nepřerušujte to, prosím vás, šak já volám už týden, že Růžo?
Redaktor: No vidíte, a teď se vám to podařilo! Tak našim posluchačům prozraďte, komu chcete dát zahrát?
Hlas: Já bysem chtěla zahrát našemu Fanóškovi, on udělal ty státnice… (dojemně) Fanóšku, my ťa máme všici rádi! (Slovo rádi ani nedořekne, opět se rozvzlyká)
Redaktor: Ano, tak jsme se to nakonec dozvěděli, tady paní chce zahrát svému Františkovi, asi budete babička?
Hlas: Jak to víte?
Redaktor: Nevím, tipl jsem si.
Hlas: Přesně tak, pane redachtore, sem Fanóškova babička, a je tady se mnó eště moja sestra - Ruža… Ružo, řekni jim taky něco!
(Opět ticho, které přerušuje redaktor) Cítím, že už se blížíme k cíli, teď víme, že vy a paní Růžena…
Hlas: Né, ona není Růžena, my jí jenom tak říkáme Ružo, ona se jmenuje ináč!
(Redaktor znovu skáče do řeči, tentokrát o poznání ostřeji) Dobře, tak vy a vaše sestra si přejete zahrát vnoučkovi ke státnicím…
Hlas: Počkite, to vlastně není ke státnicám. Růžo, co on to vlastně dělal? (Chvíli je slyšet domlouvání) Tak sú to státnice, pane redachtore! (Opět následuje zavzlyknutí) Náš Fanóšek! Co sme se do něho nahučeli, aby cosi vystudoval, a nebyl jak jeho tata, šak sme mu dycky řikali…
(Redaktor, nuceně předstíraje líbeznost) Naši posluchači už jsou celí netrpěliví, JAKOU že to písničku Fanouškovi vlastně zahrajeme, že? (slovo JAKOU vyslovil o poznání důrazněji)
Hlas: Na to bysme málem zapomněli, Ružo, vytáhni ten papírek… počkite, pane redachtore, já to musím… kde mám brýle?
(Redaktor učinil poslední zoufalý pokus) Můžete nám aspoň říct, kolik je vnoučkovi let?
Hlas: Loni mu bylo čtyřicet! To byste nevěřil…
Redaktor nečekal na nic a zapnul "Nepij Jano nepij vodu", ovšem zapomněl si v rozčilení vypnout mikrofon, takže bylo pod písničkou zřetelně slyšet:
"Já se na to můžu vykašlat, já už s těma babkama prostě končím! Říkal sem, ať mi to nedávají, ať mě dají radši do zpravodajství, to mi jde dobře, ale oni né, že prej je to hezká práce, staří lidi jsou milí, a kdo by to jiný dělal - kecy v kleci! Už toho mám plné zuby! Řiďte si to tady sami - KONČÍM!"
 

Drahý Žlučníku!

19. března 2017 v 12:49 | Maryška |  Pocty
Drahý Žlučníku!
Byla jsem vybrána, abych k Tobě pronesla řeč. Celý život si mi věrně sloužil. Nikdy sis na nic nepostěžoval, ani malým píchnutím, a řádně si připouštěl žluč, jak se patří. Přiznám se, že jsem ani neměla tušení, ve kterých místech mého břichu se vlastně nacházíš- tak si byl nenápadný a poslušný. Vůbec mi nedocházelo, že si to byl právě ty, kdo mi dovoloval, abych se mohla cpát bůčkem a krkovicí, a taky větrníkama, kdykoli se mi zachtělo. Též si musel být dobrým spolupracovníkem jiných orgánů, neboť ani od jednoho z nich jsem na tebe neslyšela slůvko výtky.
Proto mi doslova vyrazilo dech, co si mi tuhle posledně provedl. To se přeci dalo udělat jinak, nemyslíš? A ne, že si za mými zády začneš pořizovat jakýsi útvar, musím ho nazvat nechutným, kterým se úplně a klidně necháš ucpat! Řekni mi, Žlučníku, jak dlouho sis ho pěstoval, že ta obluda narostla takových rozměrů? Měsíce, nebo snad roky? A čím se vlastně ten prevít živil? Vždyť já, tvůj chlebodárce, ač jsem ti to nikdy neřekla napřímo, jsem tě měla skutečně ráda! Kdyby ses mi býval svěřil, aspoň občas píchl pod žebry, zašla bych k lékaři a nechala si poradit. Nemuselo to přece dojít tak daleko!
Jak si myslíš, že se asi teď cítím? Když pominu ty tři díry do břicha a narkózu, kterou nemám ráda, jak mám dnes naložit se svým vztahem k tobě? Dovedeš si vůbec představit, kolik utrpení si přinesl svým parťákům v břiše, když si je doktoři vzali na paškál? Jestli si myslíš, že s nima dobře zacházeli, tak to seš na velikým omylu! Co teď mají říkat játra, tvůj věrný druh a nejbližší přítel, když si je nechal ve štychu? Tolik roků jste byli kamarádi, a ty se na ně teď vykašleš! Víš, co jim dá práce, než bez tebe rozloží dvacet deka bůčku? To jim ani nemůžu naložit, mohly by se zhroutit. A co ostatní žlučové cesty- jak můžou být plně žlučové- bez tebe, svého oblíbeného rezervoáru?!
Milý Žlučníku, dívám se teď na tebe, jak bezvládně ležíš na blicí misce, přehozený jen tak ledabyle přes okraj, celý opuchlý, a říkám si: mají se takhle řešit problémy? Možná si to s tím šutrem krapet neodhadl, možná si nechtěl dojít tak daleko. Říkal sis- nedává mi dost lásky, trochu ji pozlobím, aby si mě všimla. Třeba ti ten šutr přerostl přes hlavu, anebo sis ho jen tak alibisticky hýčkal, na horší časy, a on si najednou sviňa začal plavat, kam se mu zachtělo...
Nuže, ať to bylo tak nebo tak, už se to od tebe nedozvím. Budeš pohřben do hromadného hrobu s ostatními, úplně cizími žlučníky, a do tepla mého břicha už se nikdy nepodíváš, ani kdyby si uprošoval samotného primáře. Snad jednou, až doktoři vymyslí žlučníky z umělé hmoty, ta doba určitě přijde, si nechám udělat další díru do břicha, a nainstaluji si tam tvého náhradníka. Ale sám dobře víš, jak je to s cizincema- může být nepřizpůsobivý, mít vlastní názory, a ostatní se s ním nebudou chtít bavit - s nějakým polypropylénem... Může mu to trvat léta, než si vybuduje vlastní pozici. Anebo nevybuduje. Druzí se za tu dobu osamostatní a řeknou mu: ´my už tě tady, plaste, nepotřebujeme, jsme dost silní výrobci žluči, a skladové hospodářství dneska nefrčí.´ Zůstane sám, jako kůl v plotě. Snad existuje jakási šance, že aspoň nebude vyrábět šutry.
Přesto přese všechno ti Žlučníku přeju, ať se dostaneš do žlučníkového nebe. Věřím, že si po většinu času konal dobře a nezištně, a že ten šutřík, na kterém sis nakonec zlámal vaz, byl tvým spíše neuváženým skutkem, a že si mě měl stejně rád, jako já tebe. Jestli existuje nebe, a berou tam lidské duše spolu s těma žlučníkovýma, pak máme šanci se ještě potkat.
Drahý Žlučníku, budeme na tebe všichni hezky vzpomínat- já a moje zbylé orgány.

Na prahu dospělosti (2)

2. března 2017 v 17:43 | Maryška |  Něco navíc...

A pak nastal ten okamžik s velkým O- sejití krásek dolů.
"Jé, vy jste nádherné, holky!" užasla Dáša, "nechtěla bych být v kůži dnešních kluků!"
Její poklony si nikdo nevšímal, jen nejtišší z děvčat, Daniela, s nepochopitelnou přezdívkou Vlčice, se na Dášu vděčně usmála a zamrkala řasami tak dlouhými, až v chodbě vznikl průvan.
"Jmenujte mi, co mám mít!" komandovala Soňa.
"Pudr máš?" začala Klára.
"Bez toho bych nešla," pronesla suše Soňa, "to jako kdybys horolezci radila, aby si vzal… třeba… třeba lano."
Následovala sprška názvů, anglicky znějících, o jejichž existenci nevěděla Dáša zhola nic, ovšem bronzer mezi nimi překvapivě nebyl. Vida, pomyslela si, ještě před pár hodinami se kvůli němu málem zhroutil svět. Opatrně to zkusila:
"Co bronzer?"
Všechny se na ni překvapeně podívaly, a po dvou vteřinách vyprskly.
"Prosím tě, mami, nemusí všichni vědět, že o malování nic nevíš," přátelsky ji poplácala po rameni Soňa, ale to už zazvonil zvonek a taxikář žoviálně oznamoval, že je tady.
"Vzala si tu červenou rtěnku?" špitla Daniela.
"Ježišmarjá, červená rtěnka! Kdo ji měl naposled? Nezůstala na posteli?"
"Mám pro ni skočit?" nabídla se Dáša.
"Jenom to ne!" už zase hystericky nabírala Soňa, "v tom bordelu by ses určitě neorientovala, a ještě by tě z něho mohla klepnout pepka," uzavřela, a v kozačkách a v kabátě brala schody nahoru po dvou. Ostatním přikázala:
"Vy běžte do taxíku, ať nečeká, já vás doběhnu!"
Děvčata jejího příkazu uposlechla a vyšla z domu. Dáša zůstala stát na ztichlé chodbě. Panika se šíří rychle - co když se červená rtěnka nenajde? Vrhla se na své skromné pouzdro s malováním a začala se v něm přehrabovat. Vzpomněla si, že jí nedávno Soňa jednu červenou rtěnku zakoupila k narozeninám se slovy, že by ze sebe taky někdy mohla udělat člověka. Líčila se s ní jen tehdy, když šla někam se svými dcerami. Aby jim nedělala ostudu, jak rády pronášely. To už slyšela Soňu, jak chvátá dolů.
"Máš ji?" nervózně zjišťovala.
"Jasně, že jo, tak pádíme, ahoj!"
"Soni," zadržela ji ještě Dáša, "víš, co jsme si slíbily: ve dvanáct doma!"
"No jó, zase budu nejtrapnější ze všech," zabrblala Soňa, ale to už byl vidět jen cíp jejích šatů za rohem domu.
Jen si brbli, já vím nejlíp, jak je dnešní svět nebezpečný. Chlapci mají včera osmnáct, lupnou si pár štamprlí, do žil jim vjede kuráž, a pak se může třást každá holka, natož takové krasavice. Odjakživa začalo největší rošambo na zábavách až po půlnoci, mně to nikdo nebude vykládat! Peníze na zpáteční taxík dostaly, tak snad dojedou v pořádku, uklidňovala se Dáša.
Tu noc bylo ale všechno jinak. S úderem půlnoci si Dáša v posteli stále ještě četla, ač jindy by už dávno tvrdě spala. Venku byl naprostý klid, umocněný čerstvě napadeným sněhem. Měsíc se blížil úplňku a svítil přímo na Dášinu postel. Vstala a postavila se k oknu. Nějaký divný pocit ji udržoval v bdělosti. Po chvíli se napomenula, že zbytečně panikaří. Nebudu přece stát u okna, uvažovala, jsou skoro dospělé, poučené, mobily mají… volat jim nebudu, to teda ne… mimoděk sáhla po mobilu a vytočila Sonino číslo. Nikdo ho nezvedal.
Jak se ručička posunovala k jedné hodině, nervozita stoupala. Soňa přece nikdy nechodí pozdě! Je to v zásadě hodná a spolehlivá holka, když už se na něčem domluví, dodrží slovo. Nebo aspoň zavolá. Možná by bylo lepší, kdyby měla kluka, přemýšlela Dáša. Byl by tam s ní a pak by ji dovedl. Ale takhle? Pardáli se o ni poperou, když ví, že je nezadaná. Nebo hřeší na to, že je tatínek na služební cestě? Z toho má větší respekt…
S úderem čtvrt na dvě zachrastily klíče v zámku. Pomalu vstala a oblékla si župan. V klidu si připravovala, co řekne. Přece jenom - Klárka měla nedávno osmnáct … nemůže na ně jen tak udeřit. Potichu otevřela dveře od ložnice. Byly však mnohem rychlejší, než předpokládala; bleskurychle a bez přezutí se vyhrnuly nahoru dříve, než stačila sáhnout po vypínači. To je rychlost, potvůrky tuší, že číhám, napadlo ji. Jen jedna zůstala stát u hlavních dveří a marně se pokoušela zamknout. Byla to Soňa. Dáša se za ni postavila a řekla pomalu a srozumitelně:
"Dobrý večer!"
Soňa se ani neotočila, něco zahuhlala, a pořád tak jaksi divně šroubovala klíčem. U toho zaklela:
"To je ale pitomý zámek!"
Pak naznala, že se jím nebude zabývat, nechala dveře dveřmi, a jen tak, jakoby se nechumelilo, chtěla kolem Dáši proklouznout, jakože si to má dodělat sama. Dáša jí zastoupila cestu:
"Nepřišly jste náhodou trochu pozdě?"
Soňa něco nesrozumitelně zabrblala o obsazených taxících a se skloněnou hlavou se tlačila ke schodům. Z té bezprostřední blízkosti ucítila Dáša alkohol.
"Soňo, tys pila!" vykřikla překvapeně.
"Ale nepila," zahuhlala.
"Podívej se mi do očí!"
Soňa na dvě vteřiny zaváhala, a pak, s opileckou hrdostí, zvedla hlavu. Oči měla podlité do ruda a sotva se držela rovně.
"Ty seš ale zmazaná! Běž nahoru a zítra to vyřídíme."
Soňa se vyškobrtala po schodech a Dáša přikročila k hlavním dveřím. Klíčem v zámku nešlo otočit. Co se děje, večer to ještě šlo! Podivila se a rukou zašátrala z druhé strany. Vida - klíč byl i z druhé strany! Aha, děvčata se špatně domluvila! Ještě chvíli zůstala stát na chodbě a poslouchala. Chtěla si rozklíčovat nové zvuky, a podle nich odhadnout, v jakém stavu skupinka došla. Děvčata se zavřela v pokoji. Byl slyšet jen šustot a šepot. Uklidněná odešla do ložnice a znovu ulehla.
Netrvalo dlouho a venkovní klid se začal proměňovat. Když už skoro usínala, proniklo do oken ložnice blikající světlo a vzrušené lidské hlasy. Že by sanitka? Lekla se a znovu přistoupila k oknu. Před jejich branou stál taxík s rozsvícenými světly. Z venkovní strany plotu seděli na zídce dva mladíci a nahlas hovořili. V ruce měli láhev. Třetí mladík, oděn pouze do košile, visel přes jejich plot a něco křičel do zahrady. Dáša otevřela okno a zavolala:
"Pánové, můžu vám nějak pomoci?"
"Ano!" vykřikl rychle mladík v košili, do tohohle domu vešla moje dívka a já jsem si pro ni přijel! Chci si ji odvézt!"
Dáša naznala, že tohle se nedá řešit uprostřed noci z okna. V rozespání si rychle navlékla bundu a první boty, na které narazila, a vydala se za roztouženým mladíkem.
"Zajímalo by mě, mladý muži, proč nám visíte ve dvě ráno na plotě? A co tady dělá ten taxík?"
Na mladíkovi bylo vidět, že má něco upito, ale svůj požadavek formuloval zcela přesně.
"Já se moc omlouvám, paní, ale vysvětlím vám to. Moje dívka se jmenuje Daniela. Dneska jsme si slíbili, že si ji po půlkoloně odvezu k nám. Ví o tom její i moji rodiče, i ona mi to slíbila, ale pak utekla tady do toho domu! Proto tady stojí ten taxík - všechno bylo domluvené!" uzavřel naprosto zoufalý.
Další dva mládenci si jeho vypjatého proslovu vůbec nevšímali. Jeden dokonce dvakrát upadl na zem, což jeho kumpána nijak neznepokojilo a dál si vedl svou.
"Tak zaprvé, mladý muži, v tomto domě bydlím já. Dívka jménem Daniela tu sice přijela přespat, to je pravda, ovšem půl slovem se nezmínila, že si ji někdo uprostřed noci odveze. Mám za ni jakousi odpovědnost, jestli chápete. Můžu pro vás udělat jednu, a zároveň poslední věc. Zajdu se jí zeptat, jestli je to skutečně tak, jak říkáte, a když s vámi odejde, budu o tom informovat její rodiče."
"Ano, to přesně chci, rodiče to ví, já jenom nechápu, proč šla do toho vašeho domu!"
Dáša se vrátila. Už na schodech viděla, že se v dívčím pokoji naplno svítí, a je zde značný šum. Zaklepala, uslyšela nejisté "dále" a vešla. V pokoji to vypadalo, že se něco muselo stát. Všechny dívky měly na sobě stále ještě večerní šaty i líčení. Daniela seděla na zemi, na matracích, oči uplakané, černé šminky jí stékaly po tvářích. Ostatní dívky seděly nakloněny k ní, jakoby ji konejšily. Všechny držely v rukou mobily. Dáša začala:
"Děvčata, na bráně visí nějaký hoch, který tvrdí, že si taxíkem přijel pro Danielu a chce si ji odvézt někam k sobě domů. Prý to ví obojí rodiče."
Nastalo ticho. Daniela se vyplašeně rozhlédla po kamarádkách. Ty jen seděly a dívaly se střídavě na ni, střídavě do země. Pak polkla slzy a nečekaně rozhodně řekla:
"Já s ním nikam nepojedu!"
Následovaly další vteřiny ticha. Napětí v místnosti se dalo krájet.
"Už si měla osmnáct?" zeptala se jí vlídně Dáša.
Daniela sklopila oči a zakroutila hlavou. Z očí se jí vyřinul další proud slz, rovnou na peřinu. Soňa jí starostlivě podala kapesník, Klárka ji hladila po rameni.
"Dobrá tedy. Zajdu k bráně a všechny, i s taxíkem, pošlu pryč, ano?"
Daniela se na Dášu vděčně podívala a s nejistým úsměvem přikývla.
"A běžte se umýt a spát, je půl třetí," řekla Dáša a znovu se vydala k brance, aby neúspěšnému chlapci oznámila tuto smutnou novinu. Taxikáři se už pravděpodobně nechtělo čekat, stál vedle vozu a kouřil. Ostatní dva mladíci stále ještě seděli na zídce, a mimořádné dramatičnosti okolní situace vůbec nevěnovali pozornost. Vyprávěli si nejspíš důležité věci, jaké se nedají vyřešit jindy, než nad ránem na cizí zídce, a mezi dvěma chlapy.
"Tak, mladí mužové," zahájila Dáša, "mám pro vás jednu zcela jasnou zprávu. Slečna Daniela bude spát v tomto domě a nikam neodjede. Vy se všichni seberete, i s tím vaším taxíkem, a půjdete domů. Jinak na to budu nazírat jako na rušení nočního klidu, co tomu říkáte?"
Taxikář zřejmě čekal právě na tento povel a netrpělivě zabučel:
"Tak já teda jedu, chlapi, dostanu od vás tu stovku."
Mladý muž v košili neochotně vytáhl bankovku z peněženky a s omluvou mu ji strčil. Taxikář hbitě odhodil cigaretu, naskočil do vozu a okamžitě odjel. S nešťastným výrazem se mladík otočil na Dášu:
"Proč?... Proč?" opakoval, u toho si rukou nervózně zajížděl do vlasů. Když viděl Dášin neochvějný výraz, pochopil, že je všemu konec. Přehodil si přes sebe bundu a zavelel svým kamarádům:
"Vstávejte, vy dva, jde se domů!"
Mládenci se poslušně zvedli, aniž by se vyptali na důvod přesunu, a odploužili se ztichlou ulicí směrem dolů, k řece, u toho stále probíraje něco důležitého. Ještě chvíli se za nimi Dáša dívala, jak se jim pletou nohy.
Když přišla domů, byl nahoře klid. Zaplaťpánbu, snad už se vyspíme. Ještě, že není doma tatínek, to by mohlo dopadnout hůř, řekla si a zavřela oči. Před usnutím ji napadlo: Vlčice se tak nějak rozklíčovala sama, bronzer ještě zjistím, a to mé ranní poučování… no, nevím, jestli k něčemu bylo… nad tím teď nebudu přemýšlet, až ráno…
 


Na prahu dospělosti

25. února 2017 v 12:36 | Maryška |  Něco navíc...
Bylo to obyčejné sobotní ráno. Líně padající vločky a zatažená lednová obloha rozhodně nenaznačovaly, že by se ten den mohlo stát cokoli výjimečného. Dáša neměla důvod spěchat z postele. Muž odjel na služební cestu, vrátí se až zítra. Dobrý důvod prolenošit den. Nebo aspoň dopoledne. V noci měla zvláštní sen - o dosažení prahu dospělosti - neurčité, divné persóny, děj se jen tak ploužil, snad chtěl k něčemu navádět… Chvíli nad ním rozjímala. Pak zaslechla navrchu chramostění. Byla to její starší dcera Soňa. Tuto noc byly samy doma, mladší Simona odjela ke kamarádce. Kam se tak brzy může chystat? - přemýšlela Dáša, vždycky si přece poleží, a dolů přijde až těsně před polednem, když už jsou hrubé práce k obědu udělány. Aha, došlo jí najednou, nemohl ten sen být o ní? Za půl roku jí bude osmnáct, to je přece ten mezník, kdy se mají dětem říkat důležité věci, které Dáši její matka nikdy neříkala, a přitom na ně Dáša ve skrytu duše čekala.
Vstala z postele, navlíkla si župan a vyšla po schodech do patra. Zaklepala na dveře Sonina pokoje. Ozvalo se nepříliš nadšené: "Nóó…" Ten tón přeslechla a vešla s milým úsměvem.
"Ahoj Soni, jak si se vyspala?"
"Noo, docela to ušlo, ale radši bych spala dýl. Jdu Klárce na tu její půlkolonu, jak jsem ti říkala, vzpomínáš si, ne?"
Aniž by si vzpomínala, Dáša věrohodně přitakala.
"Navíc u nás budou spát holky, tak musím uklidit. Ani nevím, kolik jich přijede, esli dvě, tři… a Simonice, jak je jejím zvykem, nechala v koupelce takovej bordel s tím svým malováním, a klidně si odjede! Už mě fakt štve!" pronášela rozčileně, rozcuchaná, sedíc jen tak v pyžamu na posteli. Měla pravdu, její sestra Simonka byla skutečně mistr nepořádku, to o ní věděla celá rodina.
"Víš, Soni, přišla jsem ti vlastně něco říct," řekla Dáša a posadila se vedle ní na kraj postele, "ale jestli nemáš náladu, tak přijdu později."
Soňa se na matku upřeně zahleděla:
"Stalo se něco?"
"Ne, neboj se! Jen ti chci něco říct."
"Muselo se něco stát, jinak bys to neříkala takovým vážným tónem. To není normální, aby si za mnou ráno přišla a tady tím rádoby veselým hlasem mi NĚCO chtěla říct, protože to není tvůj tón, to já poznám, takhle ty nemluvíš! Tak to prosím tě vyklop a nenapínej mě!"
"Víš, Soni, chtěla jsem ti říct takovou věc, no, ona je to vlastně hloupost, teda - mohlo by se to zdát na první dojem jako hloupost, ale ve skutečnosti je to důležité… zkrátka - už seš dost velká holka na to, aby sis o svých věcech rozhodovala sama. Za chvíli ti bude osmnáct, budeš za sebe odpovědná se vším všudy, i před zákonem, že? a to je vlastně coby dup! My s tatínkem už na tebe vliv nemáme, stejně si všechno rozhoduješ sama, tak co… radit ti už ani neumíme… copak my víme, co je pro tvůj život nejlepší? Leda by si potřebovala poradit a přišla za mnou, tak to jo, to ti ráda poradím. Ale jinak se, děvče, musíš naučit rozhodovat sama za sebe!"
Soňa zůstala jako opařená. Chvíli hledala slova, a pak sáhla matce na čelo:
"Je ti dobře, mami? Chceš, abych něco udělala? Mám jít na nákup? Nebo uklidit? Já samozřejmě uklidím, není potřeba…"
"Nic mi není," skočila jí do řeči Dáša, "nemusíš mít strach, nic po tobě nechci, prostě jsem za tebou přišla, abych ti přesně tohle řekla. Připadá mi to důležité," zakončila a dala jí pusu na čelo.
"Mně se to nezdá normální, muselo se něco stát! Vy se budete s taťkou rozvádět?"
"To víš, že ne, jak tě to mohlo napadnout?" s klidem v hlase řekla Dáša a vstala. Nejradši by se rozesmála, ale vnímala jakousi vážnost tohoto rodičovského působení, a chtěla si ji ponechat. Ještě za dveřmi cítila Sonin nechápavý pohled. Tak, to bychom měli, řekla si v duchu, a teď se dám v klidu do vaření. Hrudí jí projel takový ten blažený pocit, jako když konečně uděláte něco, co jste dlouho odkládali.
Sobotní den se odvíjel v duchu nadcházejícího tancování. Po poledni se začaly sjíždět kamarádky. Nakonec byly jenom dvě. Nastaly nekonečné hodiny chystání, česání, fénování, zkoušení šatů, a hlasitého rozebírání, co které sluší, a výskotů, když to bylo nalezeno, anebo přímo ječení, když to nalezeno nebylo. Do toho v jednom kuse cinkaly mobily, neboť vytvořené modely se musely řádně ofotit a zasílat si je navzájem s jinou grupou, chystající se na půlkolonu na opačném konci města.
Je to krásný čas, tahle nedospělost, pomyslela si Dáša, starosti bez následků, ty vzrušující obavy, jestli se budu líbit tomu svému vyhlídnutému, nebo pro jistotu ještě dalšímu, bude tam přece celá průmka, tak abych si je mohla navzájem porovnat a viděla, jestli o mě chtějí skutečně soupeřit, protože jestli ne, tak si mě nezaslouží ani jeden! Anebo ono rozjitřené doufání, že by se tam mohl objevit někdo třetí, neznámý a pohledný rytíř, přímo krasavec, na kterém by všechny holky mohly oči nechat, a který by si vyhlídl právě mě; nakráčel by si to ke mně přes celý sál, a s hypnotizujícím pohledem, jaký bych mu samozřejmě oplatila, by mě vyzval k tanci. A pak, pak by se mi dvořil… a já bych si celou dobu rozmýšlela, jakou až mu poskytnu přízeň, - muselo by to být přiměřeně dost, aby jeho zájem neochaboval, ale zase ne tak moc, aby si mnou byl jistý, a nakonec, beztrestně a s pompou, jaké je schopna jen dívka v sedmnácti letech, když se jí chlapec úplně nezamlouvá, a nesplní asi tisíc ukazatelů, bych mu řekla:
´Nezlob se, Fando, seš fakt milej kluk, ale zůstaneme radši kamarádi, jo?´
Věta, kterou kluci k smrti nesnáší, ale za nic na světě by to před holkou nepřiznali, a proto by s hranou kuráží odpověděl:
´Jasně, není problém!´
A Kudláčková, ta nafintěná obecní samice, by pukla vzteky, protože si nevšiml prvně jí… jé, to bych jí to nandala…
Ze zasnění probral Dášu silný zápach něčeho spáleného.
"Zásmažka!" vykřikla a skočila po hrnci, z něhož se už notně kouřilo. Zaklela, ale jen tak naoko… ta chvilka zasnění jí stála za to.
V tom se otevřely dveře a do kuchyně vletěla Soňa. Jindy by hned Dášu zpucovala, co že to je za smrad, teď však měla jiné starosti. Hlasem, hraničícím s hysterií, zařvala:
"Víš, co se nám stalo?"
Dáša pohotově přepnula do režimu matky a začala tím nejhorším:
"Vyhořeli jsme?"
"Prosím tě, mami, nedělej si z toho srandu. Něco horšího- Klára zapomněla dovézt bronzer!!"
To jsou ty chvíle, kdy musí každá matka znejistět: zapomenout na bronzer znamená a) má dát najevo zhrození, protože ples je tímto ohrožen, b) má je začít litovat a říkat- to nevadí, zkusíme se zeptat sousedky (která sice vloni měla sedmdesát, ale snad existuje jakási šance, že by věc toho jména mohla mít, nebo aspoň znala někoho, kdo už někdy bronzer viděl), nebo c) má ihned vysypat peníze na nový. Kolik taková věc ale může stát? Dáša pro jistotu vytřeštila oči úplně stejně jako Soňa a skoro vykřikla:
"Co teď?"
"No, říkaly jsme si, že si pro něho zafičíme do Kaufáče, když tu má Klára to auto, jenže drobný háček je v tom, že by si nám na něho musela dát, protože holky mají akorát tak na útratu, a mně už zbývá kapesné jen tak tak, já bych ti to příští měsíc vrátila, co na to říkáš?"
Co se na to dá říkat? Bez bronzeru je zřejmě nemožné absolvovat tanečky, když to říkají tři děvčata zároveň. Pokud je Soňa schopná to z kapesného vrátit, pravděpodobně se nebude jednat o tisíce.
"Tak jo, když se bez toho neobejdete… kolik potřebuješ?"
"Pětistovka bude stačit."
"Pětistovka?" vykulila znovu oči, tentokrát upřímně.
"No kolik si myslela? A to se budu modlit, aby měli ty levnější… jinak už se fakt můžeme jít klouzat."
To bude asi něco k malování, pomyslela si Dáša. Oblečení vyloučila, to by nepotřebovaly všechny tři. Hrábla do peněženky, když v tom se přiřítila z vrchu Klára a nadšeně oznamovala:
"Sončo, nemusíme, já jsem ho našla!"
"No sláva," oddechla si Soňa a podívala se na matku. Ta měla stále ještě ruku zabořenou v peněžence pro případ, že přiběhne snad někdo další a oznámí ještě strašnější novinu, třeba že je v kulturáku bomba a všichni se začínají skládat na nový.
"Víš co, mami, já si to pětikilo od tebe přece jenom vezmu. Mně stejně došel, tak se v pondělí, a v klidu!" významně zvedla obočí, "podívám v Opavě. Dobrý nápad, ne?"
"Já myslím, že výborný," řekla Dáša, a i jí se, aniž věděla proč, ulevilo. Ono "v klidu" mělo zřejmě naznačovat, že do plesu zbývají už "jenom" tři hodiny, a tudíž - každá minuta dobrá. Obě dívky se, vesele švitoříce, odebraly nahoru, aby pokračovaly v přípravách s jakýmsi bronzerem, o jehož poslání neměla Dáša nejmenšího tušení, ale cítila jisté kolektivní uspokojení, že se v jejich domácnosti nachází.
Mezitím přijela domů další dcera - Simonka. K ní je nutné říct zásadní věc - Simonka byla naprostou přebornicí v líčení. U ní se rozhodně nedalo mluvit o kosmetickém kufříku, ale stole. Její kosmetický stůl obsahoval čtyři napěchované šuplíky, za které by se nemusela stydět žádná parfumerie. V jednom byste našli desítky štětců a štětečků, ve druhém rtěnky a laky na nehty, pro jistotu ve dvou patrech, a ve třetím… těžko popsat v tomto oboru nevzdělanému člověku, co obsahovaly další šuplíky.
"Kde seš tak dlouho, gádžo!" přivítala ji Soňa nervózně, "slíbila si, že nás nalíčíš, čekáme už jenom na tebe!"
Simona, potěšena projevenou důležitostí, zahlaholila zvesela:
"Tak pojďte, kočičky, ale jedna po druhé, nemačkat se, mám jen jedny ruce! Račte vstoupit do mého království!"

(pokrač. příště)

Po Vánocích Vánoce

21. ledna 2017 v 14:44 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Na konci roku 2015 se mi stalo něco nečekaného: přestala jsem se těšit na Vánoce.

Další články


Kam dál